Pravidelný nevýskyt jazykové jednotky; viz také ↗distribuce. D.d. se může týkat jakékoliv jazykové, popř. sémiotické jednotky, avšak zpravidla se o d.d. mluví ve fonologii v souvislosti s absencí výskytu ↗fonémů v určitých kontextech. Typickým příkladem d.d. je nevýskyt fonému /ŋ/ na začátku angl. slov, ačkoliv ostatní nazály tam možné jsou (srov. /maɪt/ might a /naɪt/ night). Ve spisovné č. mají d.d. palatální okluzivy /ť/ a /ď/, které se na začátku ↗fonotagmatu nevyskytují před konsonantem (jiné okluzivy ano: pšenice, břeh, tma, dláto, klíč, grog) a stejně tak se pravidelně nevyskytují před dlouhými středovými vokály /ē/ a /ō/ (jiné okluzivy ano: péct, béčko, tón, délka, skóre, gól); viz ↗fonotaktika češtiny. Podmínky, za kterých se nějaká jednotka nevyskytuje, musejí být jasně definované. Speciálním typem d.d. je ↗neutralizace. Některé lingvistické přístupy mezi těmito pojmy nerozlišují.

Přirozené jaz. zpravidla nevyužívají všechny logicky možné kombinace svých jednotek (např. fonémů). Některé kombinace v nich možné nejsou, zatímco jiné ano, ale nevyskytují se, viz ↗fonotaktika. Je proto nutné odlišovat d.d. jakožto pravidelný nevýskyt od nevýskytů náhodných. Např. ve spisovné č. jsou před /al/ doloženy okluzivy /p/ (pal), /b/ (bal), /d/ (dal), /ť/ (ťal), /k/ (kal), /g/ (Gal), ale nikoliv /t/ a /ď/. Absenci slov jako tal a ďal musíme pokládat za náhodu, jelikož není důvod, proč by taková slova nemohla být možná. Oproti tomu bude v angl. slovo s výslovností [ŋaɪt] jen těžko pokládáno za možné a stejně tak nebudou slova jako ťélo, ďéra vnímána jako součást spisovné č.

Náhodné nevýskyty se od d.d. odlišují tím, že se vždy týkají jednotlivých jednotek, nikoliv jejich tříd, a jednotlivých situací, v nichž k nevýskytu dochází. D.d. lze formalizovat jako vztah j R p, kde j je množina jazykových jednotek, p je množina podmínek, za kterých se j nevyskytuje, a R vyjadřuje vztah (relaci) mezi nimi. Aby bylo možné o d.d. uvažovat, musí alespoň jeden ze členů tohoto vztahu být exkluzivně definovanou třídou jednotek n. vlastností; viz ✍Vogt (1954), ✍Bičan (2013). D.d. se tedy týká buď jasně definované třídy jednotek, n. jedné jednotky v jasně definované množině podmínek.

O d.d. třídy fonémů mluvíme, pokud lze takovou třídu jednoznačně definovat oproti třídám jiným a pokud tato třída obsahuje všechny prvky takto definované. Nevýskyt /ť/ a /ď/ před /ē/ a /ō/ je příkladem takové d.d., jelikož množina /ť/ a /ď/ je definovaná distinktivními rysy palatální a okluziva, jež žádný jiný foném č. nesdílí (viz ↗fonématika češtiny). Oproti tomu nelze v č. zobecnit výše zmíněnou absenci fonémů /t/ a /ď/ před /al/, poněvadž /t/ a /ď/ netvoří jasně definovanou třídu (nemají nic, co by je spojovalo kromě okluzivnosti, jež ovšem charakterizuje i jiné fonémy) a stejně tak se podmínky nevýskytu vztahují pouze na jednu situaci (tj. před /al/).

O d.d. jednoho fonému mluvíme, pokud se nevyskytuje v určité množině situací. Tato množina situací musí být jasně definovatelná oproti jiné množině a musí zahrnovat všechny situace takto definované. Příkladem je absence fonému /ŋ/ na začátku angl. slov, kdy „začátek slova“ zahrnuje všechny začátky slov. Příkladem z č. je nevýskyt /j/ po nukleárních („slabičných“) semikonsonantech /r/ a /l/ (tj. vždy po všech nukleárních semikonsonantech). Naopak fakt, že se /l/ v č. nevyskytuje na začátku fonotagmatu před /m/, je příklad náhodného výskytu. Semikonsonant /l/ se totiž nevyskytuje pouze před jednou nazálou, před ostatními doložen je (viz /ln/ lnu, /lň/ lněný). Navíc druhý semikonsonant /r/ se před touto nazálou objevuje (/rm/ rmoutit), a proto nelze tvrdit, že by semikonsonanty nemohly být před /m/ možné. Další příklady d.d. v češtině viz ↗fonotaktika češtiny a ✍Bičan (2013).

Speciálním typem d.d. je neutralizace. Neutralizace je d.d. distinktivních rysů fonémů, jelikož odkazuje na fakt, že za určitých podmínek se opozice mezi dvěma a více distinktivními rysy neuplatňuje pro rozlišení významu, ačkoliv za jiných podmínek tato opozice k odlišení významu slouží. Neutralizace se proto vždy týká tříd fonémů, jež jsou definované určitými distinktivními rysy. Např. ve spisovné č. mají d.d. distinktivní rysy neznělý a znělý, a to na konci přízvukových taktů, poněvadž se pravidelně nevyskytují u okluziv a frikativ (tj. dochází tam k ↗neutralizaci znělosti). Tyto rysy se však vyskytují u okluziv a frikativ v jiných pozicích. V mnoha lingvistických přístupech, které pracují s pojmem neutralizace, avšak nikoliv s ↗archifonémem jako jeho logickým důsledkem, se neutralizace zaměňuje za d.d. Příklad takové záměny jsou analýzy, ve kterých se pro č. konstatuje neutralizace znělosti např. ve slově let [lɛt], avšak koncové [t] se pokládá za realizaci fonému /t/. Oproti němu se foném /d/ pravidelně nevyskytuje na konci slov, a tudíž se nemůže jednat o neutralizaci, ale o d.d.; viz také ↗neutralizace.