Fonologická jednotka formalizující fakt, že se promluvy organizují do určitých celků a že se fonologické jednotky na jejích hranicích zvukově realizují jinak než uvnitř takových celků. Klasickým příkladem je rozdíl mezi angl. nitrate ‘nitrátʼ a night rate ‘noční tarifʼ. Ačkoliv fonologické formy těchto slov lze popsat jako posloupnost stejných fonémů /naitreit/, v nitrate se /t/ realizuje jako aspirované [t^h] a /r/ jako neznělé [ɹ̥], zatímco v night rate se /t/ realizuje jako neaspirované [t] a /r/ jako znělé [ɹ]. Druhý typ realizace se v tomto případě pokládá za manifestaci d., jelikož se s ním setkáme jen na hranicích slov (podrobně k realizacím viz ✍Lehiste(ová), 1965). Podobně lze v č. vysvětlit rozdíl mezi [fʔaktɛx] v aktech a [faktɛx] faktech. ↗Ráz je v prvním případě chápan jako realizace d., nikoliv samostatného fonému, jelikož určuje hranice ↗fonologických slov. Ve funkční fonologii (viz ↗axiomatický funkcionalismus) se d. popisuje v ↗para‑fonotaktice jako typ kontrastivních para‑fonotaktických rysů.

Myšlenka d. sahá přinejmenším do fonologické teorie N. S. Trubeckého (✍Trubetzkoy, 1939), který mluvil o hraničních signálech (Grenzsignale). Termín dierém poprvé použil pravděpodobně ✍Panov (1961), do č. kontextu ho zavedl ✍Erhart (1990) a ve svých analýzách ho později využili např. ✍Šefčík (2002) a ✍Bičan (2008). V anglofonní lingvistice je obvyklejší termín juncture (n. též disjuncture), jenž bývá někdy v č. užíván ve tvaru (dis)junktura, popř. se mluví o předělu (srov. ↗členění souvislé řeči). Do jazykovědy pojem juncture zavedli ✍Trager & Bloch (1941). Pro analýzu č. ho systematicky použil ✍Kučera (1961). Dále k historii pojmu juncture viz ✍Trager (1962), ✍Bičan (2006) a ✍Scheer (2011).

Užití d. se liší od užití junktur/předělů. Lingvisté zpravidla pracují s několika typy junktur podle povahy jednotek, které jimi odlišují. Nejčastěji se zavádí interní junktura odpovídající hranicím ↗morfémů, externí junktura odpovídající hranicím ↗slov a terminální junktura odpovídající hranicím ↗klauzí n. ↗vět. Mnohdy se přitom lingvisté řídí morfologickou či syntaktickou strukturou, takže se junktura postuluje i tam, kde nemá žádné zvukové koreláty. Z tohoto důvodu některé fonologické teorie s pojmem junktura vůbec nepracují n. jejich užití ve fonologii odmítají (srov. ✍Scheer, 2011). Oproti junktuře je d. čistě fonologickou jednotkou a jejím účelem je formalizovat fakt, že se promluvy liší výše uvedeným způsobem. V analýze je d. obhajitelný jen tam, kde ho lze identifikovat na základě zvukových rozdílů v promluvách. Potřebný je pouze jeden d., jelikož jeho funkce je stále stejná. V tomto pojetí se jaz. neliší v počtu dierémů (resp. junktur), ale v prozodické organizaci (viz ↗para‑fonotaktika a ↗prozodická hierarchie).