Část fonologického popisu jazyků zabývající se systémem fonémů (fonematickým systémem), jejich analýzou na distinktivní rysy a paradigmatickými (opozičními) vztahy mezi fonémy s cílem určit základní inventář formálních jazykových prostředků. Termín f. je někdy používán jako synonymum termínu fonémika (phonemics), který se především ve starší americké literatuře používá místo termínu fonologie. Ve funkčním pojetí f. tvoří spolu s ↗fonotaktikou a ↗para‑fonotaktikou (prozodií) jeden ze základních aspektů popisu fonologických systémů přirozených jaz. (↗axiomatický funkcionalismus).

Komplexní a zároveň maximální fonematickou jednotkou je foném, který je ve strukturálněfunkčním pojetí definován jako neuspořádaná množina distinktivních rysů (k neuspořádanosti viz ↗axiomatický funkcionalismus). Distinktivní rysy jsou analytické vlastnosti fonémů odlišující jeden foném od druhého (tj. mají schopnost distinkce, proto distinktivní). V některých případech může být foném i množinou jednoho distinktivního rysu, jako např. /l/ v č. s rysem laterální, který jej odlišuje od fonémů ostatních. Jak fonémy, tak distinktivní rysy jsou modely určitých vlastností zvukových prostředků, jež jsou relevantní pro komunikaci (tj. mají distinktivní funkci). Foném lze také definovat jako třídu ↗alofonů s nerozdílnou distinktivní funkcí, přičemž alofon je hláska s distinktivní funkcí. Foném proto není totožný s hláskou, jelikož hláska je modelem konkrétní zvukové realizace bez ohledu na její využití při komunikaci, zatímco foném je třída hlásek s distinktivní funkcí v daném fonologickém systému. Systém fonémů jakožto tříd alofonů je určen na základě ↗komutačního testu, jehož cílem je stanovit, které hlásky mají distinktivní funkci, a sjednotit hlásky se stejnou (nerozdílnou) distinktivní funkcí pod jeden foném.

Stejně jako fonémy nejsou totožné s hláskami, nelze ani distinktivní rysy ztotožnit s fonetickými vlastnostmi hlásek. Fonetické vlastnosti hlásek totiž zahrnují veškeré jejich artikulační, auditivní a akustické charakteristiky, kdežto distinktivní rysy postihují jen ty vlastnosti, jež samy o sobě mají distinktivní funkci. Např. znělost nemůže být distinktivním rysem č. nazál, protože znělost je doprovodná vlastnost všech č. nazál, a není to tedy to, co je odlišuje od ostatních fonémů (na rozdíl od nazálnosti a místa artikulace).

Pojetí distinktivních rysů se liší v jednotlivých fonologických teoriích. Ve funkční fonologii Nikolaje Trubeckého a André Martineta (✍Trubetzkoy, 1939; ✍Martinet, 1968; ✍Martinet, 2011) jsou distinktivní rysy minimální, dále nedělitelné vlastnosti fonémů, které vyjadřují paradigmatické (opoziční) vztahy mezi fonémy. Jelikož jsou opozice mezi fonémy specifické pro každý jaz., jsou i distinktivní rysy specifickými, neuniverzálními vlastnostmi fonémů. Některé teorie, především ↗generativní fonologie, nicméně pracují s univerzálním souborem distinktivních rysů, přičemž konkrétní jaz. se od sebe liší hodnotami, které v nich tyto rysy nabývají. Hodnoty jsou obvykle binární, tj. buď +, n. –. Na č. takový přístup aplikoval ✍Kučera (1961) vycházeje z Jakobsonovy teorie distinktivních rysů (viz ↗distinktivní rys, ↗rysová geometrie). Univerzální a binaristické pojetí distinktivních rysů je problematické kvůli své redundanci a nekonzistentnosti. Kučera např. předpokládal, že všechny nazály jsou v č. [+konsonantické]. Jelikož č. nedisponuje nekonsonantickými nazálami (tj. nazálními vokály), je tento rys pro některé fonémy redundantní. Distinktivní rysy jsou proto v tomto pojetí vlastně nedistinktivní, protože neodlišují jeden foném od druhého. Podobné námitky lze z pozic funkčně strukturální fonologie klást i vůči pojetí distinktivních rysů v generativní fonologii (např. v jejích počátcích v ✍Chomsky & Halle, 1968).

Součástí fonematického systému jsou i ↗archifonémy, přestávají‑li v některých syntagmatických prostředích být paradigmatické (opoziční) vztahy mezi fonémy relevantní pro komunikaci, tj. dochází‑li k ↗neutralizaci. Pojetí archifonému a neutralizace se opět ve fonologických teoriích liší. Ve funkční fonologii jsou archifonémy zvláštním typem fonémů definovaných jako průnik množin distinktivních rysů dvou a více fonémů, mezi nimiž došlo k neutralizaci (viz ↗axiomatický funkcionalismus a ↗neutralizace znělosti). Inventář archifonémů je rovněž určen pomocí komutačního testu.

Fonématika češtiny

Ve funkčně strukturální fonologii lze podle ↗fonotaktické funkce fonémy č. rozdělit na konsonanty, tj. fonémy, které nikdy nefungují jako jádro ↗fonotagmatu (zhruba slabiky), na vokály, tj. fonémy, které vždy fungují jako jádro fonotagmatu, a na semikonsonanty, které nabývají obou funkcí (sem patří v č. /r/ a /l/). V tab. 1 je systém konsonantů a jejich analýza na distinktivní rysy. Tab. 2 nabízí totéž pro vokály a tab. 3 pro semikonsonanty. U každého fonému je v hranatých závorkách uvedeno základní rozpětí jejich ↗alofonů, jejichž výběr se řídí ↗ortoepií spisovné č. Pro přepis je užita transkripce ↗IPA. Popsané realizace se týkají situace uvnitř ↗fonologického slova. Fonémy jsou třídy alofonů, tj. hlásek s distinktivní funkcí, a tudíž inventář fonémů není totožný s inventářem hlásek. Poněvadž je fonologická analýza jaz. vždy závislá na zvolené teorii, neexistuje univerzální a jednotná podoba fonematického systému češtiny. Následující popis a stejně tak i popisy předchozí (✍Kučera, 1961; ✍Vachek, 1968, Horálek v ✍MČ 1, 1986) představují jen interpretaci zvukového systému č., jejíž cílem je vysvětlit, jak jsou zvukové prostředky využity při komunikaci pro odlišování významů.

Tab. 1: Konsonanty češtiny

Ačkoliv se názvy distinktivních rysů v tab. 1–3 shodují s tradičně užívanými fonetickými termíny, nejsou distinktivní rysy totožné s fonetickými vlastnostmi hlásek, jimiž se fonémy realizují. Distinktivní rysy především vyjadřují množinu opozic, do kterých fonémy vstupují (např. okluzivní je ekvivalentní ne-frikativní a ne-nazální, protože okluzívy jsou v opozici s frikativami a nazálami), jsou však zároveň motivovány artikulačními a akustickými vlastnostmi, které alofony konkrétních fonémů sdílejí. Proto je možné konsonanty dělit podle místa a způsobu artikulace, ačkoliv artikulovány jsou jejich alofony, nikoliv samotné fonémy. Distinktivní rysy jsou zapsány v kurzívě, aby byly lépe odlišeny od fonetických vlastností.

Fonémy /p/, /b/, /f/, /v/ a /m/ jsou všechny labiální a jejich alofony charakterizuje zapojení rtů (obou či dolního) bez aktivní účasti jazyka; /p/ a /b/ se realizují jako bilabiální explozívy, zatímco alofony /f/ a /v/ jsou labiodentální frikativy. Labiální nazála se realizuje jako bilabiální nazála [m], avšak v pozici před /f/ a /v/ se také může fakultativně realizovat i jako labiodentální nazála [ɱ] (např. v [traɱvaj] tramvajn. [nɪɱfa] nymfa místo [tramvaj] a [nɪmfa]). Dosud nebylo výzkumem doloženo, která realizace je častější.

Fonémy /t/, /d/, /s/, /z/ a /n/ jsou alveolární a jejich alofony charakterizuje artikulace v oblasti dásní, popř. zubů. Mezi alofonem [t] fonému /t/ a alofonem [d] fonému /d/ je rozdíl v místě artikulace: zatímco u [d] dochází ke kontaktu jazyka a dásní, u [t] je kontakt v oblasti zubů a dásní (✍Skarnitzl, 2013). Fonémy /t/ a /d/ se také mohou před palatální nazálou /ň/ fakultativně realizovat jako palatály [c] a [ɟ] např. ve slovech matně, hodně (tj. [macɲɛ] místo [matɲɛ], [ɦoɟɲɛ] místo [ɦodɲɛ]). Stejně tak může být /n/ fakultativně realizováno palatálním alofonem [ɲ] před palatálními okluzívami např. ve slovech kontě, pondělí (tj. [koɲcɛ] místo [koncɛ], [poɲɟɛliː] místo [ponɟɛliː]). Podle ✍Novotné (1962) jsou palatální realizace častější. Nazála /n/ se navíc pravidelně realizuje jako velární [ŋ] před velárami /k/ a /g/ např. ve slovech banka, mango (před /x/ a /h/ se ve spisovné č. vyskytuje alofon [n]).

Fonémy /ť/, /ď/, /š/, /ž/ a /ň/ sdílí distinktivní rys palatální a jejich alofony charakterizuje artikulace v palato‑alveolární až palatální oblasti; /ť/, /ď/ a /ň/ se realizují jako pravé palatály, zatímco /š/ a /ž/ jako palato‑alveolární frikativy.

Fonémy /k/, /g/, /x/ a /h/ jsou sloučeny do třídy velárních konsonantů, jejichž alofony charakterizuje artikulace v zadní části úst včetně hrtanu. Foném /h/ se realizuje jako laryngální konstriktiva [ɦ], přesto však tvoří znělostní pár s /x/, které se realizuje jako pravá velára. Opozice /x/ × /h/ je totiž paralelní k ostatním znělostním opozicím, jako např. /t/ × /d/, a stejně jako ony podstupuje ↗neutralizaci znělosti, srov. [xata] chata → [xat] chat, [brada] brada → [brat] brad, [soxa] socha → [sox] soch, [noɦa] noha → [nox] noh. Na fonologické úrovni č. nedisponuje velární nazálou, jelikož [ŋ] je alofonem alveolární nazály /n/.

Uvedené konsonanty lze dále podle způsobu artikulace dělit na okluzivy /p/, /b/, /t/, /d/, /ť/, /ď/, /k/, /g/, jejichž alofony charakterizuje orální okluze, frikativy /f/, /v/, /s/, /z/, /š/, /ž/, /x/, /h/, jejichž alofony charakterizuje konstrikce, a nazály /m/, /n/, /ň/, jejichž alofony charakterizuje nazální rezonance. Okluzívy a frikativy tvoří znělostní páry a dělí se na neznělé /p/, /f/, /t/, /s/, /ť/, /š/, /k/, /x/, jejichž alofony charakterizuje absence vibrace hlasivek, a znělé /b/, /v/, /d/, /z/, /ď/, /ž/, /g/, /h/, jejichž alofony charakterizuje vibrace hlasivek a orální okluze či konstrikce (u /h/ glotální konstrikce). Fonologický vztah mezi neznělými a znělými konsonanty se obvykle nazývá korelace znělosti. Ostatní fonémy č. (tj. nazály, /j/, /ř/, /r/, /l/ a vokály) nejsou z fonologického hlediska ani neznělé, ani znělé. Je možné je označit termínem sonanty. Před sonantami nedochází v č. k ↗neutralizaci znělosti, zatímco před okluzívami a frikativami ano.

Znělostní páry, které okluzívy a frikativy tvoří, nejsou zcela vyrovnané. Oproti /v/ má neznělé /f/ daleko omezenější výskyt. Mimo slov doufat a zoufat (a jejich derivátů) se /f/ vyskytuje jen ve slovech cizího původu (filosofie, film) n. citoslovečného původu (foukat, výfuk). Tato slova jsou však pevnou součástí současné č. a stejně tak je i /f/ fonémem č., byť málo frekventovaným (k frekvencím viz níže). Od svého znělostního protějšku se dále liší tím, že před ním dochází k neutralizaci znělosti, zatímco před /v/ nikoliv (srov. sval × zval). Podobně nevyvážený je i pár /k/ × /g/, jelikož /g/ má rovněž velmi omezený výskyt. Ve spisovné č. se objevuje jen ve slovech cizího původu (guma, gymnázium). Mimo sféru spisovné č. se s /g/ setkáme v dialektech (glgat) n. slouží jako emotivní náhrada fonému /k/ (plagát místo plakát, demogracie místo demokracie). Z těchto důvodu někteří lingvisté mezi fonémy č. /g/ nepočítají. Je však nepochybné, že /g/ slouží k odlišení významu slov (srov. král × grál, krok × grog, krav × graf, kolem × golem), a do fonematického systému č. tudíž patří.

Mimo výše popsané proporční vztahy stojí konsonanty /j/ a /ř/. Foném /j/ je jedinou aproximantou mezi konsonanty, a proto u něj není místo, způsob a znělost fonologicky relevantní. Realizuje se jako znělá palatální centrální aproximanta [j]. Foném /ř/ je jediná vibranta mezi konsonanty, poněvadž /r/ je semikonsonant, který na rozdíl od /ř/ může tvořit jádro fonotagmatu. Realizuje se dvěma alofony, znělou frikativní vibrantou [r̝] a neznělou frikativní vibrantou [r̝̊]. Znělý alofon se vyskytuje na začátku slov před ↗vokoidem ([r̝ɛka] řeka), uprostřed slov mezi vokoidy ([kur̝ɛ] kuře) a v sousedství znělého ↗kontoidu ([dr̝ɛvo] dřevo), pokud však zároveň nesousedí s neznělým kontoidem jako v [pɛtr̝valt] Petřvald. Neznělý afolon se vyskytuje na konci slov před pauzou ([txor̝̊] tchoř) a v sousedství neznělého kontoidu ([patr̝̊iː] patří).

Foném /ř/, který vznikl ze staročeského palatálního či palatalizovaného /r/, je specifikem č., jelikož není známo, že by existoval jiný jaz., ve kterém by frikativní vibranty odpovídaly fonému. V literatuře se nicméně uvádí, že se takové hlásky objevují jako alofony jiných fonémů (např. v irských nářečích, v novořeckých nářečích n. v chilských dialektech španělštiny). Tyto informace jsou bohužel anekdotické povahy, přesné popisy chybí. V minulosti se /ř/ vyskytovalo v polštině a v lužické srbštině. Z fonetického hlediska se frikativní vibranty vyznačují vibrací hrotu jazyka (jako u [r], avšak hrot jazyka je napjatější) a zřetelnou šumovou složkou podobnou palato‑alveolárním frikativám [ʃ] a [ʒ] (viz ✍Hála, 1962:264–268; ✍Isačenko, 1965; ✍Romportl, 1967). Frikativní vibranty se od [r] také liší činností hlasivek (✍Howson & Komova ad., 2014). U mnoha č. mluvčích šumová složka převládá a vibrace jazyka chybí (✍Pavlík, 2014). Podobný vývoj zřejmě vedl v polštině ke splynutí /ř/ s fonémy /š/ a /ž/. Udržení /ř/ v č. se zdá být motivováno vysokým počtem morfonologických alternací /r/ s /ř/, které jsou paralelní alternacím /t/ ~ /ť/, /d/ ~ /ď/, /n/ ~ /ň/, např. ve tvarech lokativu singuláru: nora ~ noře, chata ~ chatě, voda ~ vodě, kuna ~ kuně. Na základě těchto alternací někteří lingvisté (např. ✍Šefčík, 2004) pokládají /ř/ za palatální protějšek alveolárního /r/, avšak na rozdíl od /r/ nemůže /ř/ tvořit jádro fonotagmatu, což ho řadí do jiné fonotaktické třídy. Foném /ř/ se též vyznačuje specifickou distribucí oproti /r/ (viz ↗fonotaktika češtiny).

Mezi konsonanty bývají tradičně řazeny i afrikáty /c/ a /č/, je však možné je chápat jako kombinace dvou fonémů, /Ts/ a /Tš/ (velkými písmeny jsou označeny ↗archifonémy; viz ↗neutralizace znělosti). Dvoufonémová analýza zjednoduší fonologický popis č. z následujících důvodů. (a) Zmenší se počet fonémů, jelikož afrikáty interpretujeme jako kombinace již existujících fonémů. Zároveň je možné obdobně interpretovat znělé afrikáty [d͜z] a [d͜ʒ], tj. jako kombinace /Tz/ a /Tž/. Znělé afrikáty mají v č. omezený výskyt; [d͜z] se na začátku slova vyskytuje snad jen v dzinkat, ale vyslovuje se také ve slovech jako podzim (kde je tato výslovnost častější než výslovnost [d.z]; viz ✍Zeman, 2008:113) n. při zanedbání delimitace (tj. signalizovaní hranic mezi morfémy/slovy) také v nadzemní, před zámkem. Afrikáta [d͜ʒ] je častější, poněvadž jí začínají slova převzatá z cizích jaz. jako např. džus, džez, džungle, ale vyslovuje se také ve slově Bydžovn. při zanedbání delimitace v nadživotní, od ženy. (b) Pokud fonologické popisy pracují s fonémy /c/ a /č/, musí vysvětlit, proč na začátku a konci slova nemohou za alveolárními okluzívami následovat frikativy /s/, /z/, /š/ a /ž/, zatímco u jiných okluzív je toto možné (kromě palatálních, které se nekombinují s žádným konsonantem, a /g/, které má omezený výskyt). Srov. kombinace s labiálami: psát, bzučet, pšenice, bžunda a koncové zips, Hybš (příjmení); s velárou: xylofon (tj. /Ksilofon/), kšiltovka a koncové koks, jakžtakž. Afrikáty interpretované jako kombinace uvedenou distribuční mezeru zaplní (srov. /Ts/ cena, /Tš/ čelo, /Tz/ dzinkat, /Tž/ džungle a koncové /TS/ pes, /TŠ/ skoč). (c) Díky chápání afrikát jako dvoufonémových kombinací můžeme jednoduše vysvětlit, proč velmi často dochází k tomu, že slova jako práce a prát se a počít a podšít bývají často vyslovována stejně, tj. že se z [praːt.sɛ] stane [praːt͜sɛ] a z [pot.ʃiːt] se stane [pot͜ʃiːt] (srov. ✍Novotná, 1962). Jednoduché fonémy /c/ a /č/ nedovolují vidět uvedené změny jako fonologicky příliš motivované. Při dvoufonémové interpretaci můžeme jev vysvětlit jako následek zanedbání delimitace, tj. /T#s/ [t.s] > /Ts/ [t͜s], /T#š/ [t.ʃ] > /Tš/ [t͜ʃ] (viz ↗dierém). Poznamenejme, že existence morfonologické alternace ruka ~ ruce ~ ruční, která je paralelní k alternaci noha ~ noze ~ nožní, nebrání tomu, aby byly afrikáty chápány jako kombinace dvou fonémů. V č. se totiž setkáme s alternacemi dvou fonémů a fonémem jedním, které jsou paralelní alternacím dvou jednotlivých fonémů (srov. bába ~ bábě, tj. /b/ ~ /bj/, voda ~ vodě, tj. /d/ ~ /ď/). Důvod, proč jsou afrikáty [t͜s] a [t͜ʃ] obvykle interpretovány jako jednoduché fonémy, nikoliv jako kombinace fonémů, vyplývá především z faktu, že se v č. pravopise zapisují jednoduchým písmenem, tj. jako c a č.

Tab. 2: Vokály češtiny

Tabulka 2 zobrazuje fonematický systém č. vokálů, jejich analýzu na distinktivní rysy a rozpětí jejich alofonů. Ačkoliv distinktivní rysy opět vyjadřují především opoziční vztahy mezi jednotlivými vokály, jsou motivovány fonetickými vlastnostmi alofonů konkrétních fonémů. Proto můžeme vokály rozlišovat z hlediska horizontální a vertikální polohy a kvantity.

Podle horizontální polohy se vokály fonologicky dělí na přední, střední a zadní. Alofony předních vokálů /i/, /ī/, /e/, /ē/, /ë/ jsou charakterizovány posunutím jazyka dopředu od neutrální polohy a akustickými vlastnostmi typickými pro přední ↗vokoidy. Alofony středních vokálů /a/, /ā/ a /ä/ charakterizuje neutrální poloha jazyka a akustické vlastnosti středních nízkých vokoidů. Konečně alofony zadních vokálů charakterizuje posun jazyka dozadu od neutrální polohy, zaokrouhlení rtů a akustické vlastnosti typické pro zadní vokoidy.

U předních a zadních vokálů je nutné podle vertikální polohy odlišovat mezi vysokými /i/, /ī/, /u/, /ū/ a středovými /e/, /ē/, /o/, /ō/. Pro střední a diftongální vokály není tento rozdíl fonologicky relevantní, jelikož /a/, /ā/, /ä/ jsou vždy realizovány jako nízké střední vokoidy, /ë/ je jediný přední diftongální vokál a stejně tak je /ö/ jediný zadní diftongální vokál.

Č. vokály se vyznačují třemi typy kvantity, tj. jsou krátké, dlouhé a diftongální. Kvantita vokálů slouží k odlišení významu: byt × být, rychle × rychlé, pas × pás, domu × dómu, kul × kůl, éro × euro, rád × raut, vůz × vous. Mezi alofony krátkých a dlouhých vokálů nebývá výraznější artikulační a akustický rozdíl kromě /i/, které se realizuje jako otevřenější vysoký přední vokoid, a /ī/, které se realizuje jako zavřenější a přednější vysoký přední vokoid (viz ✍Skarnitzl, 2012). Diftongální vokály /ë/, /ä/, /ö/ se realizují jako diftongy [ɛu̯], [au̯], [ou̯], tedy jako vokoidy, u nichž se během artikulace mění poloha jazyka a tvar rtů.

Fonologický status č. diftongů se v literatuře liší (viz shrnutí diskuze v ✍Palkové, 1997:197). Často bývají především vlivem pravopisu interpretovány jako kombinace dvou vokálů, tj. /eu/, /au/ a /ou/, ale takové chápání je problematické ve světle pravých kombinací /eu/, /au/ a /ou/ ve slovech jako muzeum, naučit či poukázat (za předpokladu, že poslední dvě nejsou vysloveny s ↗rázem), srov. též pouček (malý puk) × pouček (gen.pl. od poučka), proudit (od proud) × proudit (od udit).

Vokály /ō/, /ë/ a /ä/ mají oproti ostatním vokálům omezený výskyt, a v minulosti jim proto byl upírán status plnohodnotných fonémů č. Vyjma citoslovcí jako ó, au se vyskytují pouze ve slovech převzatých z cizích jaz. (např. dóm, gól, euro, leukémie, auto, restaurace) n. mimo sféru standardní č. (např. /ō/ ve ↗středomoravských dialektech – srov. móka místo mouka; /ä/, /ë/ v ↗severovýchodočeských dialektech – srov. prau̯da místo pravda, koneu̯ místo konev). Uvedená slova jsou ovšem pevnou součástí současné č., jsou velmi frekventovaná a pro skutečnosti, které označují, nemá č. jiných lexikálních prostředků (auto, euro, gól). V případě /ō/ je nicméně nutné upozornit na fakt, že v některých slovech může být nahrazeno krátkým /o/ beze změny významu, např. citron, milion, telefon. Dlouhé /ō/ také slouží jako emotivní prostředek např. ve slovech bóže, móře, avšak emotivní zdloužení se vyskytuje i u jiných vokálů včetně dlouhých (rychleee, báááječný, nudnýýý), ale i konsonantů (ssslečno, rrrozmačkat; viz ✍Jakobson 1926:189). Diftongální vokál /ë/ je nejméně frekventovaným fonémem č. a jeho marginální postavení podtrhuje i fakt, že v mnoha slovech může být nahrazen beze změny významu kombinací /eu/ (např. feudál, pneumatika). Děje se tak pouze v pozici jiné než na začátku slova, protože slova euro, eutanazie, euforie vždy obsahují /ë/.

Tab. 3: Semikonsonanty češtiny

Přestože jsou fonémy /r/ a /l/ v č. tradičně řazeny mezi konsonanty, je možné a v rámci funkčně strukturální fonologie i vhodné je vymezit jako samostatnou fonologickou třídu semikonsonantů, poněvadž oproti konsonantům mohou tvořit jádro fonotagmatu (zhruba slabiky). Foném /r/ je z fonologického hlediska vibranta, která se realizuje jako znělá alveolární vibranta n. ↗verberanta (hláska tvořená velmi rychlým kontaktem dvou artikulátorů; ✍Machač, 2009), zatímco /l/ je fonologicky laterála, jež se realizuje jako znělá laterální aproximanta. Obvykle se pro ně předpokládají dva alofony, neslabičné [r] a [l] a slabičné [r̩] a [l̩], nicméně předchozí fonetické výzkumy mezi alofony neobjevily žádný relevantní artikulační a akustický rozdíl (viz ✍Hůrková & Hlaváč, 1981; ✍Palková, 1997:232–233). Přesto se mezi nimi musí nějaký rozdíl uplatňovat, jelikož /r/ a /l/ bývají Čechy vnímány jako neslabičné ve slovech zrdousit a zlhostejnět, kdežto jako slabičné např. ve slovech zrcadlo a slza, popř. v párech jako v rtech × vrtech, v lněném × vlněném (✍Bičan, 2013:140–155, viz ↗fonologické slovo). Slabičné alofony se vyskytují uvnitř fonologických slov mezi dvěma konsonanty (vrt, plný; slova zrdousit a zlhostejnět odpovídají dvěma fonologickým slovům), popř. mezi konsonantem a semikonsonantem (umrlčí; pro slabičné [l̩] příklad není) a na konci fonologických slov po konsonantu (vítr, spadl) nebo semikonsonantu (stárl, pro [l̩] příklad opět chybí). Mezi dvěma konsonanty, z nichž vlevo stojící je /j/, se vyskytují neslabičné alofony (srov. madeirský [madɛjrski:], detailní [dɛtajlɲi:]) a stejně tak na konci fonologického slova před /j/ (srov. chejr, koktejl). Slabikotvornost nutně nekoreluje se schopností semikonsonantů tvořit jádro fonotagmatu, jelikož /Stārl/ je z fonologického hlediska jedno fonotagma (distribuční jednotka), avšak z fonetického, resp. percepčního hlediska slabiky dvě. Podrobněji k fonotaktice semikonsonantů viz ↗jádro fonotagmatu. K historickému vývoji v č. viz ↗slabičný konsonant.

Jako slabikotvorné se někdy objevuje i [m], a to ve slovech sedm, osm (+ deriváty), popř. v Rožmberk. Všude je volně nahraditelné kombinací [um]. Ve slovech cizího původu se objevuje i slabičné [n], které je ovšem nahraditelné kombinací [ɛn] (např. Trautenberk).

Frekvence fonémů češtiny

Podle údajů z ↗Fonologického lexikálního korpusu češtiny (slovní zásoba č., 2 383 463 fonémů ve 263 773 lexémech) obsahuje slovní zásoba č. 52,01 % konsonantů, 39,38 % vokálů a 8,62 % semikonsonantů. Tab. 4 ukazuje procentuální zastoupení konsonantických tříd. Do tabulky není zařazeno /ř/ (2,56 % všech konsonantů) a /j/ (2,94 %), výpočet procent s nimi však počítá. Předním vokálům odpovídá 48,18 % všech vokálů, zadním 27,58 % a středním 24,24 %. Vysokým vokálům odpovídá 35,76 % a středovým 38,3 % (zbytek tvoří střední vokály, /ë/ a /ö/, pro něž není rozdíl mezi vysokými a středovými fonologicky relevantní). Konečně krátkým vokálům odpovídá 80,29 %, dlouhým 17,9 % a diftongálním 1,81 % všech vokálů. Ze semikonsonantů je o něco frekventovanější /r/ (52,21 %) než /l/ (47,78 %). Celkově ze všech fonémů jsou nejfrekventovanější /o/ (8,09 %), /a/ (7,62 %), /i/ (7,45 %), /e/ (6,66 %) a /v/ (4,92 %). Nejméně frekventované jsou /X/ (0,1 %), /ō/ (0,08 %), /ä/ (0,04), /Ť/ (0,02 %) a /ë/ (0,01 %). Konsonanty /X/ a /Ť/ jsou znělostní archifonémy, viz ↗neutralizace znělosti. Ke starším statistikám č. fonémů založených na konkrétních textech viz ✍Těšitelová ad. (1985).

Tab. 4: Frekvence konsonantů