↗Slovesný způsob (modus verbi), jehož flexi ↗stará čeština zdědila z ↗praslovanštiny; viz i ↗imperativ. Ve výkladu vývoje č. imperativu (i.) lze vyjít z pračeského stavu (↗pračeština), který demonstrují následující dvě tabulky:

Tabulka č. 1: Tvoření pračeského imperativu sloves I. a II. slovesné třídy

Tabulka č. 2: Tvoření pračeského imperativu sloves III., IV. a V. slovesné třídy

Stav prezentovaný v tabulkách se liší od stavu známého ze stsl. tím, že v pč. a sč. se vyskytují syntetické podoby 3. os.du. a pl. (obvykle se předpokládá, že ve stsl. jsou formy 3. os.du. a pl. vyjadřovány analyticky ‒ kombinací částice da a 3. os.ind., nicméně existenci syntetické imperativní formy 3. os. pl. ⁺‑ěte ve stsl. rekonstruuje ✍Mareš, 2001:23). V psl. se i. tematických sloves odvozoval od prézentního kmene, avšak ‒ jak napovídá prezentovaná tabulka ‒ podoba tematického sufixu byla zastřena hláskovými změnami. Vokalická část prézentního kmenotvorného sufixu splynula v psl. s „imperativním“ sufixem ‑i‑, v němž se tradičně spatřuje kontinuant sufixu ide. optativu (✍Lamprecht, 1986; ✍Aitzetmüller, 1978). Tematický vokál sloves I., II. a III. třídy měl podobu ↗ablautového o-ového stupně. V i. se tedy prézentní kmen tvořený sufixy ⁺‑o‑ , ⁺‑no‑ (⁺‑ne‑), ⁺‑jo‑ (‑je‑), ⁺‑i‑ pojil se sufixem ‑i‑. Toto zakončení imperativu podlehlo ještě v klasické ↗psl. hláskovým změnám, na jejichž počátku stála snaha odstranit ↗hiát na hranici mezi kmenotvornou příponou a imperativním sufixem: u sloves I., II. a III. třídy splynul vokál prézentního kmenotvorného sufixu ‑o‑ s imperativním sufixem ‑i‑ v diftong oi̯. Dvojí podoba psl. a pč. imperativního sufixu ‑i‑ / ‑ě‑ v duálových a plurálových formách byla podmíněna měkkostí / tvrdostí předchozí souhlásky: po tvrdých souhláskách podlehl diftong oi monoftongizaci oi > ě (srov. ↗monoftongizace), po měkkých souhláskách došlo nejprve k psl. ↗přehlásce ´oi > ei a následně k monoftongizaci ei > i. Původní primární koncovky 2. os. sg. ⁺‑s a 3. os. sg. ⁺‑t zanikly v důsledku působení ↗tendence k progresivní sonoritě slabiky již v psl.: po jejich zániku se osobní koncovkou singuláru stala ‑Ø (✍PČM, 1978).

Podobným způsobem jako tematická slovesa tvořila v pč. imperativní formy ↗atematická slovesa⁺byti a ⁺jměti: (i) ⁺byti tvořilo i. od „kořene“ ⁺bud‑ prvním způsobem (etymologicky viděno je kořenem pouhé ⁺bhu‑): ⁺bud‑i, bud‑i, bud‑ěvě, bud‑ěta, budě‑mъ, budě‑te, přičemž sufixy palatalizovaly předchozí ‑d‑ > ‑ď‑; (ii) sloveso ⁺jměti způsobem druhým: ⁺jměj‑i, jměj‑i, jměj‑ive, jměj‑ita, jměj‑imъ, jměj‑ite, přičemž epentetické ‑j‑ odstraňovalo ↗hiát. Ostatní atematická slovesa se lišila svébytnými sg. tvary: sg. těchto forem představoval pokračování starobylých ide. forem i., které byly tvořeny sufixem ⁺jь (vyvinuvšího se patrně ze sufixu ⁺‑dhi). Tento sufix působil ↗palatalizaci (jotaci) předchozího konsonantu. Pl. formy se tvořily stejně jako u sloves III. a IV. slovesné třídy. Kromě atematických sloves dati, jasti, věděti se tímto způsobem tvořily také imperativní formy tematického slovesa viděti:

Tabulka č. 3: Tvoření pračeského imperativu atematických sloves

Většina citovaných sg. podob sloves se dochovala do současné č. (byť v hláskově pozměněném znění: jez, věz, viz). Výjimku představuje i. ⁺daz, který má od nejstarších stč. památek formu daj (> dej), jež byla patrně přejata od slovesa ⁺dajati. Původní forma daz je doložena pouze v ↗Kyjevských listech, tj. stsl. památce moravské redakce (srov. heslo ↗moravismy).

Pč. stav ještě zčásti reflektuje stč., a tak jsou doloženy formy i. zakončené v singuláru na ‑i: nesi, beři, peci, maži, prosi, trpi (obvykle u sloves I., II. a IV. slovesné třídy). Původní ‑i se objevuje zejména tam, kde fonologický kontext jeho zánik znemožňuje, event. komplikuje: (1) jestliže ‑i následuje po souhláskové skupině n. představuje kódu slabiky jednoslabičného slova: jdi, pni, ktvi, rci, mři, bdi, spi, pozvi, polepši sě, modli sě, otevři; (2) jestliže je imperativní forma rozšířena o enklitické ‑ž, klitickou partikuli bez sémantického obsahu: vediž, nesiž, staniž (pakliže má enklitické ‑že podobu slabičnou, může být ve stč. ‑i‑ vynecháno: nemilčže ‘nemlč‑že’; ✍HMJČ III/2, 1898:38).

Již od samého počátku jsou ve stč. doloženy inovované sg. formy i., které byly přetvořeny hláskovým vývojem: (1) ↗Apokopa flexivního sufixu ‑i: nesi > nes, beři > beř, peci > pec, ⁺mini > miň, maži > maž, ⁺kupuji > kupuj, ⁺znaji > znaj, ⁺prosi > pros, ⁺trpi > trp, ⁺uměji > uměj, ⁺dělaji > dělaj. Zánik koncového ‑i lze dát do souvislosti s podobnými změnami známými z jiných stč. slovesných forem (infinitivu dělati > dělať, nom.sg. fem. ↗participia ‑nt‑ového nesúci > nesúc). Formy s nulovým imperativním sufixem se ve stč. šíří velmi rychle a u některých slovesných typů zcela vytlačují podoby původní. Objevují se dokonce i tam, kde bychom je podle nč. stavu neočekávali (tj. po sekvenci CC): otevř, polepš, modl, polehč, posilň, umenš. (2) ↗Kontrakce: ⁺kryji > krý, ⁺pьji > pí. Tato změna, která proběhla jen u části sloves náležejících ve stsl. do III. třídy, se prosadila již v období předhistorickém.

Hláskové změny, které zasáhly sg. formy, pak vytvořily podmínky pro přestavbu morfologické struktury du. a pl.: apokopovaná sg. forma se stala tvarotvorným základem forem du. a pl.: nes ‒ nesvě (nesva, nesma), nesta ‒ nesme (nesmy); miň ‒ miňvě (miňva, miňma), miňta ‒ miňme (miňmy), miňte; kupuj ‒ kupujvě (kupujva, kupujma), kupujta ‒ kupujme (kupujmy), kupujte; znaj ‒ znajvě (znajva, znajma) ‒ znajme (znajmy), znajte; krý ‒ krývě (krýva, krýma), krýta ‒ krýme (krýmy), krýte; pí ‒ pívě (píva, píma), píta → píme (pímy), píte. Vedle toho se však u sloves s původním sg. sufixem ‑i drží tradiční formy pl., tj. (1) u sloves I. a II. třídy slovesné formy ‑ěvě (‑ěva / ‑ěma), ‑ěta, ‑ěm (‑ěme / ‑ěmy), ‑ěte, (2) u sloves IV. třídy slovesné ‑ivě (‑iva / ‑ima), ‑ita, ‑im (‑ime / ‑imy), ‑ite. Tento vývoj činí situaci ve stč. poněkud nepřehlednou. Zjednodušeně lze ale říci, že stč. má k dispozici následující zakončení i.:

Tabulka č. 4: Zakončení stč. imperativu tematických sloves

Typ A se vyskytuje téměř u všech sloves, jejichž fonologická struktura umožnila zánik ‑i. Typ B se vyskytuje jen u těch sloves I. a II. třídy, které tvoří sg. formy pouze pomocí ‑i, typ C u sloves třídy IV., která mají v singuláru zachováno ‑i. Z předchozího výkladu je zřejmé, že u některých sloves se mohou vyskytovat podoby paralelní, jak ukazuje následující tabulka č. 5 s imperativními tvary slovesa vésti a tabulka č. 6 s imperativními tvary slovesa trpěti:

Tabulka č. 5: Formy stč. imperativu sloves typu vésti

Tabulka č. 6: Formy stč. imperativu sloves typu trpěti

U atematických sloves jez, věz a tematického slovesa viz se podobně jako u tematických sloves zakončených nulovou koncovou vytvořily inovované formy vězme, vězte, vězvě (‑va / ‑ma), vězta. Také se v případě, že byly rozšířeny o enklitické ‑ž, tvořily podoby typu jeziž, věziž, viziž, v nichž se objevuje nepůvodní vkladné ‑i‑.

Homonymní formy 2. a 3. os. jsou ve stč. odlišeny syntakticky: věty se slovesem ve 3. os. mají obligatorně realizován podmět: panna znamenaj Štít ‘ať panna znamená’, Bóh sešli ránu na mě ‘ať bůh sešle na mě ránu / trest’ Alx (přejato z ✍HMČs, 1935). Ojediněle se sg. tvar i. kombinuje se subjektem vyjádřeným zájmenem 1. os. já (taková věta se blíží svým významem vedlejší větě podmínkové n. přípustkové): tehdy cožkoli mluv já, nezjednám-li, co on (dělník najatý) chce, nic netbá HynStesk, buď já živ, nebo mrtev, bez tebe nepojedu BruncBaw (přejato z ✍HMJČ IV, 1929:556). Již od 15. stol. zanikají formy syntetického i. 3. os. typu panna znamenej, bůh sešli a jsou nahrazovány opisem, tj. větami obsahujícími přací částici ať, nechť a indikativní prézentní formu slovesa ve 3. os. (✍HMČ, 1986:347). Skutečnost, že se jediná singulárová forma objevuje ve všech třech osobách, svědčí o tom, že singulárové alomorfy Ø ~ i nejsou nositelem rysu osoba. Absenci rysu osoby v singulárových formách i. také potvrzuje srovnání singulárových forem s formami duálovými a plurálovými, které jsou tvořeny právě z forem singulárových (viz níže) a které na rozdíl od singuláru osobní koncovky obsahují. Tyto duálové a plurálové koncovky jsou nositeli rysu: v 1. os. inkluze mluvčího a adresáta / adresátů, ve 2. a 3. os. dvou adresátů / více než dvou adresátů.

Syntetická podoba i. 3. os. je v nč. silně frazeologizovaná a/nebo má archaický příznak: přijď království tvé, budiž světlo, pomoz / dejžto pán bůh, vem / sper to čert. Některé imperativní formy se staly objektem gramatikalizace: říct → rci ‒ nercili ‚nejen‘, arci ‚jistě, ano‘, býti → buď ‒ libovolnostní složená spojka buď ‒ buď, disjunktivní složená spojka buď ‒ (a)nebo, bóh daj ‒ bodej(ť), nechati → nechaj ‒ nechť; analytické i. typu pojď‑Ø/‑me/‑te si tykat, koukej‑Ø/‑me/‑te zmizet.

V dalším vývoji „spisovné“ č. se flexe i. ustálila tak, jak ilustruje tabulka č. 7:

Tabulka č. 7: Zakončení středněčeského a nč. imperativu tematických sloves

Imperativní formy sloves V. třídy typu dělati a IV. třídy typu sázěti se tvoří koncovkami uvedenými ve sloupci α., a to z prézentního kmene dělaj‑ a sázěj‑. Sekvence ‑aj‑ se v tautosylabickém postavení změnila na ‑ej‑ (viz ↗diftongizace ý > ej). Z tabulky je zřejmé, že během historického vývoje č. se definitivně ustálilo pravidlo, že plurálové imperativní formy se tvoří z forem singulárových. Svědčí o tom případy, v nichž je před plurálovou koncovkou ‑me zachována neutralizace znělosti (viz Komárek v ✍PČM, 1978): hoď /hoť/ → hoďme /hoťme/; buď /buť/ → buďme /buťme/.

Z tabulky č. 7 také plyne, že již v ↗č. střední doby došlo k sjednocení podoby pl. imperativního sufixu sloves obsahujících v sg. sufix ‑i: ve spisovné č. a v č. většiny mluvených útvarů toto vyrovnání proběhlo ve prospěch sufixu ‑ě‑. V západočeských dial. a v moravských dial. se prosadila forma ‑i‑: slovesa I. třídy dřite, utřite, slovesa II. třídy pohnite, začnite, slovesa IV. třídy nemodlite, pošlite.

Vývoj formální stránky č. imperativu se vyznačuje ještě dalšími momenty: (1) U sloves I. třídy s nulovou infinitivní kmenotvornou příponou, jež končila na veláru, docházelo v i. k ↗2. palatalizaci velár (jelikož sufix byl diftongického původu): péci → sg. 2. a 3. os. pec, sieci ‘seknout’ → sěc, střieci ‘hlídat’ → střěz. Tvary kořene vzniklé 2. palatalizací však byly v dalším vývoji č. nahrazeny tvary způsobenými ↗1. palatalizací velár: pec → peč, sěc → sěč (> seč), střěz → střěz (> střež). Tyto formy pronikly do i. z prézentního paradigmatu, a lze je tudíž chápat jako výsledek snahy odstranit alomorfii pečeš ‒ pec na švu prézentního kmene. Tato změna je doložena již v památkách 14. stol. (2) V jihozápadočeské a jihozápadomoravské nářeční oblasti došlo ke vzniku imperativních forem nos → noš, voz → vož, na jihozápadní Moravě ke vzniku vrať → vrac, chyť → chyc. Tyto nehistorické alternace i. měly oporu v alternacích známých z forem n‑ového participia nošen, vožen, vrácen, chycen a 1. os. sg. nošu, vožu, vrácu, chycu, což svědčí o starobylosti těchto variant (jsou doloženy už u Husa a Štítného). Jejich vznik se dává do souvislosti s  ↗historickou depalatalizací, která v případě podob noś, veź způsobila, že imperativní formy ztratily palatalizovanost nos, vez, a tím i příznak imperativnosti: změnou zakončení slovního kořene podle výsledků jotace byla podoba i. znova odlišena (✍Bělič, 1969; ✍Komárek, 1972, ✍HMČ, 1986:237). (3) Kontrahované formy sloves III. třídy typu krýti → krý, rýti → rý, mýti → mý, které v 15. stol. podlehly diftongizaci ý > ej (krý > krej, mý > mej, rý > rej), byly v období ↗č. střední doby nahrazeny inovovanými formami, které byly přejaty z prézentního kmene: kryj, myj, ryj. Stejným způsobem se vyvíjela kontrahovaná slovesa V. třídy slovesné bíti, hníti, líti, píti, víti, která se v průběhu č. střední doby navrátila ke slovesům III. třídy typu krýti. Součásti tohoto procesu byla přestavba prézentního kmene těchto sloves: bíti: bí → bij, píti: pí → pij, líti: lí → lij. Za základ všech mladších inovací i. lze také považovat tendenci znova zobecnit sufix ‑i‑ jako sufix i.sg.: nově vzniklé podoby lze totiž chápat jako formy, které obsahují neslabičné ‑i‑: nos+i → noš, plat+i → plac, kryj+i → kryj.