1. Ve fonetice hláska vzniklá přítomností úplné n. částečné překážky (striktury) vytvořené artikulačními orgány v mluvním ústrojí. Díky této překážce, která znemožňuje pravidelné proudění vzduchu, se k. projevují jako šumy, tj. neperiodické složené zvuky (u neznělých ↗pravých k. jako [p]), které mohou být doplněny o tónovou složku (u znělých k. jako [d]) n. rezonancemi podobnými vokálům (u ↗sonor jako [m]). K. zpravidla netvoří jádro ↗slabiky, ale v mnoha jaz. existují ↗slabičné konsonanty jako např. v č. (srov. prst, vlk, sedm). Tím se liší od ↗vokálů, které jádro slabiky tvoří vždy, není u nich přítomna překážka a jsou tónové povahy.

2. Ve fonologii foném, jehož alofony splňují výše uvedené charakteristiky, především schopnost fungovat jako svah slabiky, tj. jako okrajová část slabiky, nikoliv jádro. Symbolicky se k. souhrnně označují jako C n. K a vokály jako V (např. při zobecnění slabičné struktury – slabiky typu CVC). Někdy se termín k. omezuje na fonologicky definované jednotky, zatímco jednotky definované podle artikulačních a akustických vlastností se nazývají ↗kontoidy.

3. V grafémice a obvykle i v běžném úzu (např. ve školní výuce) označení pro písmeno, které je vyslovováno jako hláska splňující charakteristiky k. V současné č. patří j mezi k., ale ve starším pravopise označovalo vokál, jelikož bylo vyslovováno jako [í] (např. Slownjk česko-německý J. Jungmanna, srov. ↗pravopisné reformy). V č. patří y mezi vokály, ale v angličtině se často zařazuje mezi k. (srov. yes).

Viz dále v heslech ↗kontoid, ↗akustické vlastnosti českých konsonantů. Srov. též ↗fonématika a ↗fonémy češtiny.