Ve funkční fonologii (viz ↗axiomatický funkcionalismus) část fonologické teorie a fonologického popisu, která se zabývá rysy, jež doprovázejí fonotaktické jednotky a jež není vhodné či možné popsat ve ↗fonématice n. ↗fonotaktice. Takovými rysy jsou nejčastěji tóny, pořadí fonotagmat (fonologických slabik), ↗přízvuk, tóny v ↗tónových jazycích n. ↗dierém (signály hranic fonologických jednotek). Para‑fonotaktické rysy lze chápat jako navrstvené nad fonotaktickými entitami (fonotagmaty), s nimiž tvoří jednotky další úrovně fonologické struktury přirozených jaz. (např. ↗fonologická slova n. ↗přízvukové takty). V jiných teoriích se mluví o suprasegmentální úrovni n. o ↗prozodii.

V p-f. se jednotky skládají z báze a para‑fonotaktických rysů. Rysy se podle funkce rozlišují na distinktivní a na kontrastivní. Distinktivní para‑fonotaktické rysy jsou ve vzájemné ↗opozici; typickým příkladem jsou tóny v tónových jaz. jako např. mandarinské čínštině (viz 1). Fonologicky tuto situaci vysvětlíme tak, že se jedno fonotagma /ma/ pojí se čtyřmi distinktivními para‑fonotaktickými rysy, které odpovídají jednotlivým tónům. Tóny jsou potom stejnou distinktivní jednotkou jako ↗fonémy, a proto se někdy mluví o tonémech (označené číslicemi 1–4 v příkladech). Mezi tonémy dochází k ↗neutralizaci, pokud není v určité situaci rozdíl mezi dvěma a více tonémy fonologicky relevantní (✍Akamatsu, 1992). Jeden z projevů neutralizace tonému je ↗tónové sandhi (✍Chen, 2000).

Jiným příkladem distinktivních para‑fonotaktických rysů je pořadí fonotagmat v č. Na fonotaktické úrovni je fonotagma soběstačnou (autonomní) množinou fonémů, avšak skupiny fonotagmat tvoří složitější celky. Pořadí fonotagmat uvnitř těchto celků není libovolné a jeho záměna může rozlišovat význam. Např. fonotagmata /sa/ a /ma/ v pořadí /sama/ odpovídají jinému slovu než v pořadí /masa/. Změna pořadí (tj. permutace) fonotagmat je tedy fonologicky relevantním rysem č. a musí být součástí fonologického popisu tohoto jaz. Podobně je nutné např. v ruštině n. v angličtině popsat fonologický rozdíl v poloze přízvučného fonotagmatu (srov. ruské /ˈmuka/ ‘muka’ × /muˈka/ ‘mouka’ a anglické /ˈimport/ ‘import’ × /ˈimˈport/ ‘importovat’).

Kontrastivní para‑fonotaktické rysy sdružují fonotaktické jednotky do jednotek vyššího řádu. Jejich typickou manifestací je přízvuk (akcent), jenž spojuje posloupnosti fonotagmat do přízvukových taktů. Tak lze např. vysvětlit rozdíl mezi promluvami pod (2). Velká písmena označují archifonémy jako produkty ↗neutralizace znělosti. Páry (2a) ukazují rozdíl mezi jinou organizací fonotagmat do ↗přízvukových taktů, zatímco páry (2b) ukazují rozdíl mezi tím, kdy jsou fonotagmata sdružena do jednoho, n. do dvou přízvukových taktů. Experimentálně bylo zjištěno, že uživatelé č. jsou schopni tyto rozdíly vmínat (viz ✍Palková & Volín, 2003).

Jiným typem kontrastivních para‑fonotaktických rysů je ↗dierém, který je někdy nutné odlišit od akcentu (např. v češtině). Dierém sdružuje fonotaktické jednotky do jednotek vyššího řádu tak, že určuje hranice takových jednotek. V příkladech (2) se dierém (označen #) shoduje s hranicemi přízvukových taktů, avšak např. v /poT#okem/ pod okem dierém označuje hranice ↗fonologických slov.

P‑f. do značné míry popisuje tzv. suprasegmentální n. prozodické rysy, ale není nutně omezena pouze na ně (viz distinktivní pořadí fonotagmat). Bázemi jako jednotkami, s nimiž se para‑fonotaktické rysy pojí, mohou být fonotagmata, n. jiné para‑fonotaktické jednotky. Znamená to, že v p-f. konkrétních jaz. může existovat hierarchie, pojí‑li se skupiny para‑fonotaktických jednotek s dalšími para‑fonotaktickými rysy. Fonologická slova mohou tvořit přízvukové takty a přízvukové takty promluvové úseky. Některé fonologické teorie mluví o ↗prozodické organizaci či hierarchii (✍Nespor(ová) & Vogel(ová), 1986). Na rozdíl od těchto přístupů však funkční fonologie netvrdí, že se jedná o univerzální vlastnost všech přirozených jaz. Para‑fonotaktická (prozodická) organizace je pouze způsob, jak je možné fonologii přirozených jaz. popsat.

Analýza v tabulce 1 nabízí příklad para‑fonotaktické hierarchie v č. Hranice fonologických slov jsou označeny dvojitým křížkem, rozpětí přízvukových taktů různým druhem podtržení a konečně hranice promluvových úseků označuje dvojitá svislá čárka. Promluva Pes leží pod stolem a od rána spí je organizována podle neutrální výslovnosti a dělení na přízvukové takty (✍Palková, 2004). Na konci promluv jednoslabičná slova tvoří samostatné takty (srov. spí), zatímco na začátku promluvových úseků tvoří tzv. ↗taktové předrážky (srov. pes, a), které můžeme chápat jako samostatné takty. Promluvové úseky charakterizuje určitý melodický průběh, jenž lze také chápat jako realizaci para‑fonotaktických rysů. K neutralizaci znělosti v č. dochází jen na hranicích přízvukových taktů, proto od rána fonologicky odpovídá /odrāna/.

Tab. 1: Para‑fonotaktická analýza češtiny