1. Ve fonetice hláska vyslovovaná s otevřeným artikulačním ústrojím bez přítomnosti zřetelné překážky (striktury) tvořené artikulačními orgány jako u ↗konsonantů. Z akustického hlediska jsou v. hlásky tónové, tj. periodické složené zvuky se zřetelnou ↗formantovou strukturou. Dělí se na v. jednoduché (↗monoftongy, [a]) a dvojhlásky (↗diftongy, [ou̯] v louka), v některých jaz. existují i trojhlásky (triftongy, např. angl. [ɪ̯ʊə̯] v pure). Ve většině jaz. jsou znělé, jen výjimečně mohou být neznělé, např. v japonštině vlivem asimilace v sousedství neznělých konsonantů. V. jsou schopny tvořit jádro ↗slabiky, čímž se odlišují od semivokálů (↗polosamohlásek) [j] (v č., srov. jaro), [w] (v angličtině, srov. water) n. [ɥ] (ve francouzštině, srov. [mɥɛt] muet ‘tichý’), které mají z fonetického hlediska charakteristiky v., ale nejsou schopny tvořit jádro slabiky.

2. Ve fonologii foném, jehož alofony splňují výše uvedené charakteristiky, především schopnost fungovat jako jádro slabiky. Často se v. souhrnně označují jako V a konsonanty jako C, např. při popisu slabičné struktury slov (např. slabika /na/ je typu CV). Některé přístupy termín v. omezují na fonologicky definované jednotky, zatímco hlásky splňující výše uvedené artikulační a akustické charakteristiky jsou označovány jako ↗vokoidy.

3. V grafémice a velmi často i v běžném úzu (např. ve školní výuce) označení pro písmeno, které je vyslovováno jako hláska splňující charakteristiky v. Proto se v současné č. např. písmeno ě řadí mezi v., ačkoliv je v některých situacích vyslovováno jako hlásky dvě ([ňe] v město, [je] v pět). Ze stejných důvodů je v č. písmeno y řazeno mezi v., protože se vyslovuje jako [i], ale např. v angličtině se obvykle řadí mezi písmena označující konsonanty (srov. yes), byť odpovídá i v. (srov. happy).

Viz dále v heslech ↗vokoid, ↗kardinální vokály, ↗akustické vlastnosti českých vokálů. Srov. též ↗fonématika a ↗fonémy češtiny.