ROJŠÍN

muž, nar. 1896

Tak sem se vistrojil a šel sem tam. Abi me žánej neviďel, tak sem šel humni. No a, tag humni sem to obešel, spoťichma1, abi to žánej tak jako nepozoroval, a oňi uš tam krmjili u ňich, doma. Oňi me žánej neviďeli, neš ta moje žena, ta… ta me jako viďela. Nevím, kerak to viďela, že bila taková vištura2. Tu sem šel dovňitř do kuchiňe a set sem si za stúl, tak jako doma, ňic sem… No, chvilku sem seďel a babjička, to bila jako žeňina máma, povídala: „Coš chceš?“ Já sem zas ňic neříkal, co chci… sem seďel dál. No a tak ona potom tam nehde splašila ďeťi, ti bili ešťe menčí, ti sourozenci, řekla: „Ďete pro tátu! Řekňete mu, že je tu ňehdo.“ No tak, táta bil na poli, tak jako si višel v neďeli k večeru na pole, šli pro ňej, pro tátu, a on přišel domu, ne, přivítal me a povídalo se zaz dál. Kerag bilo o pouťi, kerak to bilo a jak sme mňeli hostú a jag holt se tak povídá, to víte. Taki se přišlo do volú, to bilo vdicki, při každej příležitosťi se povídalo o volech, o dobitku, o hospodářství, jak rostlo obilí, jak je tam a tam na tom krunťe3 pjekní objilí, jag zase je tam horší anebo co, jakí tam dal moučki4. Tak se povídalo, no, običejňe, o žeňeňí se aňi nepovídalo!

No aš potom, diž už bil večer, tak se přišlo na to, já sem… já sem potom mušel začít sám, jináč to nebilo. Sem povídal: „Já bich se chťel ožeňit.“ Táta žeňin povídal: „Kerouž bi si chťel? Anku nebo Marínu?“ No tak sem si moh jako vibrať! No, oňi jí doma jako říkal… táta jí říkal Marína, tak já sem povídal: „Nu, Mařenu.“ Tak sme potom… handlovali, začeli jako handlovat o to vjeno, no jináč to nebilo! Ale, přesto ona… bila pout a bili tam muziki, ale ona u ťech muzik nebila, ona bila doma. A bila nehde skovaná. To už nevím, esi nebila v babjičinej chalupje nebo nehde, a táta se jí šel zeptat, esi si me chce vzít. Diž bi bila řekla, že né, no tak já nevím, tag bih bil mušel asi se smutnou odejít, no a ona asi řekla: „No, jak chcete vi.“ No, tátoji to asi bilo tehdi taki uš jasní, kerak to asi má dopadnout, tak… sme potom začeli handlovat, to víte, to jináč jinda5 nebilo… Dneska uš to tak néňi, no dneska si řekne: „No, já bich chťel vaší ceru,“ nebo: „Já mám vaší ceru rádə, já bich si jí vzal.“ A co jí dá, to nebo neco… o tom uš se vúbec nemluví. Jinda, se mušelo, to bilo prvňí, to bil záklat celí tí svarbi. Mušelo se to dohodnout, kolik jí ten táta dá. No tak sme se dohadovali, dohadovali, aj sme se na tom dohodli. Nu, a tak to ňejak potom fšechno… bila svadba, fšechno to dobře skončilo, no a sme spolu dobře dodnes. Ona nehda na mje hubuje, to víte, to jínádž nejde, oňi ti ženckí uš to tak mají ve zviku.

1 potichu, 2 ta, která šťouráním něco objeví, 3 gruntě, statku, 4 hnojiva, 5 dříve

Obec Rojšín (v Českém jazykovém atlasu bod 448) leží 12 km ssz. od Českého Krumlova na již. okraji jihočeského úseku jihozápadočeské nářeční podskupiny v okrajovém typu doudlebském.

Rysy společné s českými nářečími v užším smyslu:

– dvojhlásky ej, ou: žánej, pouťi;

– úžení é > í: bilo (…) jasní;

– příč. min. sg. m. bez koncového -l: sed, moh;

– tvar jí v ak. sg. zájmena ona: já bich si jí vzal.

Rysy společné s jihozápadočeskými nářečími:

– rozlišování tvarů gen. × dat., lok. sg. f. tvrdého adj. sklonění a sklonění rodových zájmen: základ celí tí svarbi, v babičinej chalupje;

– podoby tvarů slovesa muset se š: mušel, mušelo;

– realizace souhl. skupiny kd- u zájmen a zájm. příslovcí jako hd-: ňehdo, nehde;

– změna ’a > (ě >) e v příč. min.: začeli.

Rysy charakteristické pro jihočeský úsek:

– disimilace sykavek: aj sme ‘až jsme’;

– znělostní asimilace typu diž už bil večer, sem si moh jako vibrať;

– výslovnost pův. skupení m’ě jako jako mje: na mje hubuje.

Rysy charakteristické pro typ doudlebský:

– neexistence protetického v: ožeňit, oňi, obilí;

– rozložené pův. měkké retnice: krmjili, babjička;

– souhláska k za pův. g v přejatém slově: na tom krunťe;

– depalatalizace v předponě ně- u zájm. příslovcí: nehde, nehda ‘někdy’;

– koncovka -ovi > -oji v dat. sg. m.: tátoji;

– podoby me a mje v ak. zájmena já: přivítal me, vzít si me, na mje hubuje;

– koncovka -i v instr. pl. n.: humni sem to obešel;

– formant -ž: kerouž bi si chťel, coš chceš.

Záznam pořízen v listopadu 1963. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.