DOUDLEBY

Vyléčený opilec  

muž, nar. 1895

A potom ona chťela přece pořád míd ňákího vejďelkáře, tak se vdala potřeťí. A to jako netrefila. Netrefjila, protože to si vzala človjeka a ten čovjek, on sice pracoval dost, on, on dozd ďelal, on bil ďelnej človjek. Ale zase šechno probjil1. Utraťil šechno a jen ti hospodi vitloukal a co s toho bilo, že se doma prali. Co se pralo, pralo se, a prala se u ňih bída, ale čím víc se prali, ťím to bilo horší. Protože diš se poprali, tak on šel do tí hospodi znova, ajž diš ňic uš nemjel, tak potom přišel. No, a ona uš si s ňím taki nevjeďela, co počít, tak se raďila.

Míli2 sme tadi ňákou starou ženckou, bila to taková polovičňí hokiňe. No, a stará Húlkova, ta poraďila každímu a poraďila taki jí. Povídala jí: „Jen ti se ňic neboj, já se ťi o to vemu3, že ten tvuj človjek4 přestane pít. Ale nesmíš to žánímu říkat, to se nesmí dovjeďít aňi on, aňi žání jiní liďi. To muší zústat mezi náma!“ No, tag dobře. Aňi tak moc po tom nepátrala, co jí ta milá Húlková asi poraďí, ale Húlková přišla sama.

Umřel tadi jednou nákej Kožišňikú Maťej. Uš to bil starší človjek, no a túleta Húlková, ta se ešťe jednou vjecí zabejvala. Diš tak nehdo umřel, tak ona uš potom choďila vdicki do toho staveňí a toho umrlce připravovala do truhli. Nu, tak pjekňe šla taki strojit toho Maťeje Kožišňíkovího do truhli, no a to u náj se to ďelalo tak, že toho uməlce5 vdicki museli celího umejt. A na to právje ta Húlková bila. Ona na to bjila, protože ona potřebovala tu vodu, tu uməlčí6 vodu, jak ona říkala. Nu, vzala si tu uməlči vodu do žbánku, diž bila tam už hotová s ťím strojeňím do tí truhli, a přinesla jí domú a pjekňe si počíhali na toho muže tí Mejšički, a diš přišel vožralej domú, tak mu to pjekňe… to já nevím, esi mu to namíchali do nečeho, nebo esi mu tu vodu dali vipít, to víte, že to bila ošklivota, ale já sem se Mejšički zeptal. Protože ona u nás ďelávala na poli taki, todleto se stalo dříf! A já sem jí povídal: „A jakš to přece dopadlo?“ A ona poá7: „Ale, jakš to dopadlo. Inť víte, že to muselo dopadnout dobře! On přestal skutečňe pít.“ Já sem poal8: „To on asi nemjel na ten chlast.“ A ona poá: „Ale, to bi bil aš mjel, ale já nevím, ale po tej voďe, jak sme mu dali tu vodu vipít, tak přestal pít.“ A já sem jí povídal: „No, a jakš potom to bilo dál?“ A ona poá: „No dál to uš modz dlouho nebilo, on mi potom za chvíli umřel!“

1 probil, prohýřil, 2 měli, 3 postarám, 4 muž, 5 umrlce, 6 umrlčí, 7 povídá, 8 povídal

Obec Doudleby (v Českém jazykovém atlasu bod 455) leží 8 km jjv. od Českých Budějovic v okrajovém doudlebském typu jihočeského úseku jihozápadočeské nářeční podskupiny.

Rysy společné s českými nářečími v užším smyslu:

– dvojhlásky ej, ou: vejďelkáře, ďelnej, vitloukal, ňákou;

– úžení é > í: celího, každímu.

Rysy společné s jihozápadočeskými nářečími:

– rozlišování tvarů gen. × dat., lok. sg. f. rodových zájmen: do tí hospodi, po tej voďe;

– podoby tvarů slovesa muset se š: muset, muší;

– realizace souhl. skupiny kd- u zájmen a zájm. příslovcí jako hd-: nehdo;

– znělostní asimilace typu míd ňákího vejďelkáře.

Rysy charakteristické pro jihočeský úsek:

– disimilace sykavek: u náj se to ďelalo;

– změna dn > nn, popř. n: žánímu.

Rysy charakteristické pro okrajový typ doudlebský:

– výslovnost dvojhlásek ej, ou s různým stupněm zavřenosti: zabejvala, umejt, starou, dlouho;

– neexistence protetického v: on, ona;

– výslovnost pův. skupení m’ě jako mje: nemjel;

– rozložené pův. měkké retnice: probjil, netrefjila;

– depalatalizace v předponě ně- u zájmen: nehdo, nečeho;

– sklonný tvar příjmení (Maťeje) Kožišňíkovího vedle ustrnulé podoby (Maťeje) Kožišňikú;

– formant -ž: jakš to dopadlo;

– částice inť ‘vždyť’: inť víte, že to muselo dopadnout dobře.

Záznam pořízen v červenci 1967. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.