BRNO-LÍŠEŇ

Zimní radosti  

žena, nar. 1894

Tak sme se ťešiv4vali zasik1, že uš jag bode po V4nocich, že bude prvňí muzika. Tak sme se k té muzice ťešili. To belo pro ďefčata, ďefčata vedli, a tak to belo pro ďefčata. Ďefčala brali tancuvat, a plaťila se štvrtka píva, a to sme zavd4vali2 muzikantúm a chlapcúm, co náz br4vali tancuvat, tak sme jim zavd4vali. No a pag bili b4le, a vostatke3, na vostatke to take bévali, to sme se ťešívali. To belo fšecko f kroj4ch. Fšecko sme šli nastrojeňi, v ruk4fc4ch, fšecko f kroji nastrojeňi. Třeba n4z belo sto, f tém sále. No teť uš, to néňi, pravda, teť uš na to tak nedržijó. Á... na vostatke? To bilo v neďelo, f ponďeli a f uteri. A f uteri se pochov4vala basa. To se te ďeťi vzali žebřík, a dali to na žebřík, to baso, a fčél4 se jí ďelál pohřep. Fšeci teda zme se zešli zas vokolo teho a plakali sme vo ňo, vo baso, že nám omřela Kačenka. A… v neďelo, diš se do rána, teda do ponďelka hr4lo, tak v ponďelí šli fšeci zas po Líšňi. Šli a, tedak, kdo co mňél, zbírali slepice, maso uzení, a co chmatli, co kemo zebrali, tak zebrali, vite? A tak… pak se to maso vařilo, a bela společn4 večeřa. Teda koblihe a co fšecko pozbírali. No a teda v úterí zaz bila votpoledňa a večér muzika, a zaz do r4na, aš teda se t4 Kača pochuvala.

1 zase, 2 dali napít, 3 ostatky – poslední dny masopustu, 4 fčél – nyní

Dnešní brněnská čtvrť Líšeň, do r. 1944 samostatná obec (v Českém jazykovém atlasu součást bodu 63), leží v centru jižní podskupiny středomoravských nářečí.

Rysy společné s českými nářečími v užším smyslu:

– úžení é > í: maso uzení.

Rysy společné s nářečími na Moravě

– neprovedení přehlásek ’a > (ě >) e: večeřa;

– neprovedení přehlásek ’u > i a ’ú > í: v neďelo, nedržijó;

– zachovávání životnosti u adj. sklonění v pl.: šli sme nastrojeňi;

– tvar 1. os. pl. slovesa být v podobě zme: zme se zešli;

– výslovnost předpony se- jako ze-: zebrali, zme se zešli.

Rysy charakteristické pro středomoravská nářečí:

– monoftongy é, ó za české diftongy ej, ou: bévali, nedržijó;

– zakončení -ijó v 3. os. pl. ind. préz. sloves 4. tř.: nedržijó.

Rysy charakteristické pro nářečí dané oblasti:

– změna y > e a u > o: belo, vostatke; omřela, plakali sme vo ňo, vo baso;

– zaokrouhlená výslovnost á (4): sme se ťešiv4vali, po V4nocich, b4le;

– zachování dlouhých samohlásek í a ú: žebřík, muzikantúm a chlapcúm;

– protetické v: vostatke, vokolo, votpoledňa;

– změna -ova- > -uva-: tancuvat, pochuvala;

– dlouhá samohláska ve slovech pívo, večér;

– dloužení samohlásky v příč. min. sg. m. před -l: ďel4l, mňél;

– měkké sklonění maskulin zakončených na -l: a pag bili b4le;

– koncovka -4ch v lok. pl. měkkých mask.: f kroj4ch, v ruk4fc4ch;

– tvar tém v lok. sg. ukaz. zájmena ten: f tém sále;

– tvar teho v gen. sg. ukaz. zájmena to: vokolo teho;

– tvar té v dat. sg. ukaz. zájmena ta: k té muzice;

– tvar kemo v dat. zájmena kdo: co kemo zebrali.

Záznam pořízen v červnu 1966. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.