JEDLÍ

Ukradené tele  

muž, nar.1891

To bəlo tak asi no tak kolem desátího roku, tak tem časem nejak, přet prvňí válkou… to bəla taková společnosť takovéh zvlášňích mozəkantú a říkali sə tamboráčí1. A to sə dəckə zešli vopčas, v jedné mísnosťi, tam hrávali. No a... ťi čleňí nekeří mňeli tak náladu na maso časem. No tak... ďiš třeba pohráli, tak toť se zebrali ale dvá tří a šli po ďeďiňe neco na to maso lapnót, tam nejakího králíka, tam slepicu, tam husu, to se co chvíle straťilo neco. A to bəla jenom jejich práce, tech kamarádú. No a hlavňí ten jejich vúce, ten ďeál2 obecňího sluhu, jak se prve říkalo, poləcajt. O„šem ze šavló nechoďil, ale ďeál teda poləcajta. A takle sə ďeál takoví právo, že má ďelat v ďeďiňe pořádek, ale sám krat jak straka. No a tak to provozuvali uš popár let.

No tak takə bəla jednó schúze tam v hospoďe, záložné, taková valná hromada záloženskiho spolku. No a tak tam bəlo moc liďí a ťi nejací kumpáňí s toho spolku tam též bəli, zvlášť ťi hlavňí dvá, ten poləcajt ešťe z jedném. A náhodó se stalo, že tam přəjel řezňík, tovarəš teda, řezňické tovarəš, s teletem. Vez ho, to tele, ze sósedňí opce, no a f tem Jedlí se stavil v hospoďe, na posilňenó. No a tak ten vús s teletem stál venku, no a chlapí, ďiš uš mňeli v ráži, hodňe v hlavje, ale dvá vəšli ven a viďeli, že tam je pjekní téle s toho vozu, no tag dostali na telecí maso chuť. No tak se domlovili a honem ho vətahli s toho voza, marš, zatahli ho – šak to bəlo náhodó k mé sestře – do chalupə, bəlo kósek, a toho švagra mího, teda toho muže té sestre mé, vopili do ňemoti, tagže von nebəl k ňičemu, skrátka nebəl g řeči. No a tak to tele tam přəvedli, k té sestře mé večír, no a řekli jí, že ho ten její muš kópil v hospoďe, že, a že je vopilé, tagže ho nemože sám přəvíst, tagže ho vedó voňi. No tak vona ho dala do chlíva, no ale za hoďinu přəvedli namol spitího toho jejího muže, no a řeč s ňím nebəla, tak sə lech a spal. Ráno, ďiž ho probuďila s té vopice, no tak na ňé: Co je to za tele, hde ho kópil, vot koho a tag dál. No tak von musel s pravdó ven. No tak vona na ňe tlókla… šak přəšla napřeť, f prvňí řaďe k mímu tátovi, na Horňí konec, co má ďelat s teletem, že takoví a takoví tele jí tam přətahli. No táta ju navet, ať tele pusťí ven, aď de, hde chce, alebo ať sə ho chlapí vodvedó, aď ho teda nemá u sebe. No tak vona přəšla dom a tak na múže a múš musel jít pro toho jednoho pána s toho spolku a tak sə tele vodvedli...

No ale dvá tří mlaďí klucí svobodňí snať pozorovali tə dva, keří ho vətahli s toho voza, a tak se to tak – pomalinkə v ďeďiňe, že, mlovilo, aš to dostali četňící na ušə3, no tak přəšli hledat tele. No ale to víte, ten hlavňí zloďéj bəl poləcajt, a ten tə četňíkə voďil, to sə možete məslit, že je nepřəvet ke zloďejovi, ten je voďil po hodnéch liďích. Tak se náhodó takə potom na to skládala pjesňička: „Gdiž bilo tele sňedeno, tu četňíci přišli, u hodních liďí hledali, ale ňic nenašli.“

1 hráči na tamburu, tj. balkánský hudební lidový trsací nástroj, 2 dělal, 3 doslechli se to

Obec Jedlí (v Českém jazykovém atlasu bod 645) leží v okrese Šumperk, 4 km jv. od Štítů a svým nářečím se řadí k zábřežskému typu záp. okrajového úseku středomoravské nářeční skupiny.

Rysy společné s čes. nářečími v užším smyslu:

– úžení é > í: do chlíva, k mímu tátovi, kolem desátího roku, takoví právo, spitího;

– provedení přehlásky ’a > (ě >) e: schúze, toho jejího muže, to bəla jenom jejich práce;

– změna skupiny šč > šť: ešťe;

– protetické v: vopčas, vopilé, vodvedó;

– délka v nom. sg. živ. m. číslovky dva: dvá tří mlaďí klucí;

– koncovka -ích v lok. pl. f. typu kost: po hodnéch liďích;

– tvary příč. min. sg. m. bez koncového -l: krad, tak sə leh, vez, naved.

Rysy společné s nářečími severovýchodočeskými:

– výslovnost hlásky v jako „: o„šem;

– dloužení kořenné samohlásky: téle.

Rysy společné s nářečími na Moravě:

– neprovedení přehlásky ’u > i v koncovkách: slepicu, ju;

– rozlišování životnosti v nom. pl. adj. a rodových zájmen: ťi čleňí nekeří, mlaďí klucí svobodňí;

– měkkost v nom. a ak. sg. f. typu kost: společnosť;

– výslovnost prefixu se- a předložky se jako ze: zebrali se, zešli se, ze šavló;

– koncovka -é v gen., dat. a lok. sg. f. tvrdého adj. sklonění a sklonění rodových zájmen:

muže té sestre mé, k té sestře mé, v jedné místnosťi; v záložné hospoďe;

– depalatalizace v předponě ně- u neurčitých zájmen: nejací, nekeří, neco.

Rysy charakteristické pro středomoravská nářečí:

– monoftongy é, ó za české diftongy ej, ou: po hodnéch liďích, je vopilé, řezňické tovarəš, na ňé, ze šavló, na posilňenó, kópil, sósedňí.

Rysy charakteristické pro zábřežský úsek:

– redukovaná samohláska ə (z pův. y, příp. z i po c, s, z, č, š, ž, ř, l), např. vətahli, tovarəš, dəckə, məslit, sə, mozəkantú, ušə, přəjel, bəl poləcajt.

– dlouhé samohlásky ve slovech múž, zloďéj;

– realizace souhláskové skupiny kd- u příslovce kde jako hd-: hde;

– zachování u, příp. jeho změna v o (ojediněle): chuť, do chalupə, slepicu, husu; domlovili se, mlovilo se;

– dlouhé samohlásky í, ú: řezňík, hlavňí zloďéj, schúze, vúz, tech kamarádú;

– realizace kmenotvorné skupiny -ova- jako -uva-: provozuvali;

– asimilace znělosti typu: krat jak straka, múš musel, zvlášňích mozəkantú, po hodnéch liďích;

– koncovka -í v nom. pl. živ. maskulin a číslovek tři, čtyři: např. říkali sə tamboráčí, nejací kumpáňí, čleňí nekeří, tří mlaďí klucí.

Záznam pořízen v říjnu 1965. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.