ŠOŠŮVKA

Oběšená koza  

muž, nar. 1919

„A mám úsporní tupeňí, víš, tak sem zjisťíl, že néňi putřeba v baráko haňi pilka, haňi sekérka. Já si decki duneso haluzí dlóhéch a vutevřo dvirka ve šporherťe1 a pjekňe tu tam nastrkám, a jak tu decki houří2, tak tu tam šoupnu dál. Nu že tade mám trucho nepuřádek, ňejakó tu pichličko3, no tak tu nevaďí, tu se zamete.“ A tak sme nakunec teda šli a povidá: „Takra4 ješťe se vráťím, nevzal sem ješťe pajzák5 sebó, dlóžáček6 na te hřípke, a vezmo sebó kuzénku. Prutuže ta kuzénka, vuna se tam napase a já ju pjekňe… veužijem tuhu časo, víš.“

Tak vzal kuzénko a teťka tam hoďelál na šandech takové sok7 a šli sme teda. Přindem tade g hejnúfce8 a tam só takuví krásní kře. Tag vun miló kuzo tam hovázal na šande a mi sme šli s Oldřichem. A tak sme tak spolá9 z huďinko10 chuďili, ale jož decki jag von hoviďél hříbek, tak křičel jag Viktorka: „Sláva!“ Ne. A tak já sem říkal sakra, tu mňe tam vutravuvalu. Puvidám: „Oldřicho, s tebó já chuďit nebodo.“ Tak sem se mo straťíl, né. Vun bel zabrané v hřípkách, tak sem se mo straťíl.

A teď ráno přindo, né, a Oldřich seďí. Decki bél takuvé čilé a teť to tam seďél takuvé smutné, zhrbené. Puvidám: „Dobré deň, Oldřicho!“ Puvidá: „Krátkí, chiba, velká chiba se stala.“ Já puvdám: „Cu se vám stalo?“ Puvidá: „Debes viďél, cu se mňe přihuďilu. Tak sem ťi, jak sme se spulo minoli f tem lese, no nejak sme si moseli zablóďit spulo. Puvidám: ‚Oldřicho, v nélepším přestat. Máš tak púl třeťíhu kila hřípkú, máš pru sebe dust. Čluvjek má bet skrumné.‘ Tak ťi do11 a chvílu sem blóďil, tak sem nevjeďel hisťe12, gde ta cesta je. No přindo ťi k té hejnúfce, puďívám se, vuna ťi kuza leží vzhúro nuhama. Puvidám: ‚No, cupak, kuzénku, ležíš, deť se máš pást!‘ Přindo ťi k ňí, no vuna jož bela stodená. Vuna se mňe vubjesela! Tak sem vzal pajzák, pruřízl sem jo. No ta krív još tekla takuvá, takuvá još ťi bela tmavá, sedlá, no ale tak sem tu vešlapál, vevrhl sem tu a dal sem ťi tu na hambalke13. Stahl sem kúžo, no dunesl sem ťi celó to zadňí čapo14, víš. Ale vuňi još to só na tem takúci červíce, ale na tu nedbé. Vunu na tu sedali moche, diš tu dáš du stodené vude, tak vuňi ťi červíce veplavó. Ňic temo néňi.“ Tak puvidám: „Oldřicho, tu já jest nebodo. Jak só tam červíce, ti já jest nebodo.“ Oldřich říkal: „Ňic si s teho neďelé, já sem tu jedl na sňídaňi, ale mám nejakí žóřeňí15 v břocho!“

1 ve sporáku, 2 uhoří, 3 jehličku, jehličí, 4 sakra, 5 nůž, 6 nůž s delším ostřím, 7 uzel, 8 k hájence, 9 spolu, 10asi hodinku, 11 jdu, 12 jistě, 13 horní patro ve stavení, 14 nohu, 15 svírání

Obec Šošůvka (v Českém jazykovém atlasu bod 633) se nachází 9 km sv. od Blanska. Mluva obce náleží do jižní podskupiny středomoravských nářečí a reprezentuje horský typ. Horské nářečí je charakteristické pro oblast kolem Tišnova, Blanska a Sloupu.

Rysy společné s nářečími na Moravě:

– regresivní asimilace ve skupině sh: zhrbené;

– neprovedení přehlásky ’u > i v koncovkách, částečně ani v kořeni slova: chvilu, kúžo, v břocho;

– depalatalizace v předponě ně- u neurčitých zájmen a zájmenných příslovcí: nejakí, nejak (vedle ňejakó);

– rozlišování životnosti v nom. pl. rodových zájmen: vuňi ťi červíce;

– zachování pomocného slovesa v 1. os. sg. min. času: pruřízl sem jo.

– tzv. moravská krátkost: jest.

Rysy společné s českými nářečími v užším smyslu:

– úžení é > í: úsporní tupeňí, krív;

– změna šč > šť: ješťe.

Rysy charakteristické pro středomoravské dialekty:

– monoftongy é, ó za české diftongy ej, ou: v nélepším, nedbé, blóďil, s tebó;

– splynutí deklinace typu den s měkkým deklinačním typem: deň.

Rysy charakteristické pro horský typ:

– středomoravská změna u > o: sok, stodená, hoďelál;

– změna o > u: tupeňí, puvidám, skrumné, vutravuvalu; spulo ‘spolu’, duneso ‘donesu’,

vutevřo ‘otevřu’;

– změna y > e, po c, s též i > e: decki, veužijem, te hřípke, červíce, vobjesela;

– dlouhé samohlásky í, ú: červíce, víš, hřípkú, púl;

– protetické h: haňi, hovázal, hisťe;

– protetické v: vutevřo, vuna se vubjesela, vutravuvalu;

– koncovka -é v gen. adj. f.: du stodené vude;

– tvary ukaz. zájmen teho, temo, tem: ňic si s teho neďelé, ňic temo néňi, f tem lese;

– dlouhá samohláska v příč. min. sg. m.: hoďelál, seďél, zjisťíl.

Záznam pořízen v červnu 1969. Zdroj: Český jazykový atlas. Dodatky, 2011.