Popis Funkční srovnatelnost znakových jazyků s jazyky mluvenými – umělecký text („Jonathan Livingston Racek“) v českém znakovém jazyce

Překlad

Jednou večer se všichni rackové, kteří zrovna nelétali, shromáždili na písku a o čemsi přemýšleli. Jonathan sebral veškerou odvahu a přistoupil ke Staršímu rackovi, který se prý brzy měl odebrat na další svět. „Čangu…“ řekl nervózně.
Starý racek se na něj nepřívětivě podíval a odpověděl: „Copak, chlapče?“ Stáří ho neoslabilo, naopak zocelilo: dokázal předehnat každého racka a znal věci, které se ostatní s obtížemi teprve učili.
…….. „Čangu, v tomto světě není nebe, viď?“
Starší racek, ozářený měsícem, se pousmál a řekl: „Ty už se zase učíš, Jonathane.“
„Co bude tedy dál? Kam vlastně směřujeme? Je vůbec nějaké nebe?“
„Není. Nebe není místo. Nebe znamená být dokonalý.“ Starší racek se odmlčel a pak dodal: „Ty umíš létat rychle, nebo snad ne?“
„Mně… mně se rychlost moc líbí,“ odpověděl Jonathan. Byl otázkou zaskočen, ale zároveň mu lichotilo, že si ho starší racek všiml.
……. „Nebi se přiblížíš, jakmile dosáhneš dokonalé rychlosti. Neznamená to, že bys musel létat tisíc nebo milión mil za hodinu, ani není třeba dosáhnout rychlosti světla. Protože každé číslo je omezení a dokonalost nezná mezí. Dokonalá rychlost, chlapče, je v překonávání mezí.“
Čang se beze slova vznesl a ve zlomku vteřiny ho viděli nad vodou, padesát yardů daleko. Pak opět zmizel a ve zlomku vteřiny byl zpátky vedle Jonathana.
„Je to vlastně legrace,“ řekl místo komentáře.
Jonathan se nestačil divit. Na nebe se už zapomněl zeptat. „Jak to dokážeš? Jaký je to pocit? Jak daleko doletíš?“
Doletíš do každé doby a na každé místo, kam chceš,“ odpověděl Starší racek. „Já se dostanu, kam chci a kdy chci.“ Zahleděl se do moře a pokračoval. „Je to divné. Rackové, kteří radši cestují, než aby se zdokonalovali, postupně přestanou létat a nikam se nedostanou. Ti, kdo si odřeknou cestování a raději se zdokonalují, dosáhnou cíle okamžitě. Pamatuj si, Jonathane, nebe není místo ani doba, protože na místě a čase vlastně nezáleží. Nebe je…“
„Můžeš mě naučit létat, jako létáš sám?“ naléhal nedočkavý Jonathan, fascinován představou, že stanul tváří v tvář dalšímu neznámému, jemuž může přijít na kloub.
„Samozřejmě, máš-li sám zájem.“
„A jaký! Kdy začneme?“
„Jestli chceš, třeba hned.“
„Chci umět takhle létat,“ vyhrkl Jonathan a v očích měl zvláštní svit. „Co mám dělat, pověz!“
Čang mluvil pomalu a bedlivě mladého racka pozoroval. „Chceš-li létat rychle jako myšlenka, ať je to kamkoli, musíš si hned na začátku uvědomit, žes už přiletěl…“
……….Podle Čanga byla podstata věci v tom, že se Jonathan musí přestat považovat za zajatce těla, jehož křídla mají zhruba metrové rozpětí a které snese výkon, jaký je možné zaznamenat na obyčejné mapě. Měl by pochopit, že jeho pravá podstata, dokonalá jako nenapsané číslo, žije zároveň v celém prostoru a čase.
………
Jonathan se zakousl do práce; trénoval denně, začínal před úsvitem a končil až po půlnoci. Ale ať se snažil sebevíc, nepostoupil dopředu ani o krok.
„Zapomeň na víru!“ opakoval mu občas Čang. „Nepotřebovals ji, když ses učil létat, musel jsi pochopit podstatu létání. Teď to máš stejné. Zkus si to znova…“
Jednoho dne, zrovna když stál na břehu a zavíral oči soustředěním, Jonathanovi svitlo a pochopil,....