Jazyk, ve kterém převážně probíhá komunikace a dokumentace ve veřejné správě; někdy se za úřední považuje i jazyk, který se užívá v soudnictví a ve kterém se vede parlamentní debata a vydávají zákony.

Výraz „úřední jazyk“ je významově blízký výrazům oficiální jazyk a státní jazyk, mnohdy se užívají jako synonyma. Jazyk pojmenovávaný jako „státní“ bývá někdy vnímán i jako symbol (státu), zatímco u jazyka nazývaného „úřední“ je v popředí jeho praktická funkce (jeho užívání úřady, resp. orgány veřejné moci). Toto rozlišení koresponduje s rozdílem zavedeným v sociolingvistice mezi nacionalismem a nacionismem (✍Fishman, 1968) – zatímco u nacionalismu jsou ve hře i emoce a symbolika potřebná pro kulturní integraci společnosti, u nacionismu je v popředí praktická stránka řízení státu, tj. politická integrace. „Státní jazyk“ tedy lze popsat jako ú.j. v nacionalistickém pojetí. Za ú.j. nemusí být vybrán pouze jeden jazyk, ale pokud to vyžaduje situace v zemi, může to být i několik jazyků (jako např. v Belgii, Švýcarsku nebo Indii). V některých zemích určitý jazyk není úředním na celostátní úrovni, ale pouze na úrovni regionální n. místní (např. slovenština je jedním z ú.j. srbské autonomní oblasti Vojvodina, ale nikoliv celého Srbska). Ú.j. je sice převážný jazyk komunikace orgánů veřejné moci, ale ty nemusí komunikovat pouze v něm – mohou jednat a vydávat dokumenty i v jazycích s jiným statusem (např. menšinovým, regionálním anebo podle potřeby i v dalších jazycích, např. imigrantských). Jednotlivé státy postupují různě v tom, jak přísně vyžadují užívání ú.j. a do jaké míry připouštějí jazyky jiné.

V českém jazykovém právu je otázka ú.j. upravena jen částečně a nijak jednotně. Navíc se v některých právních předpisech ú.j. pojmenovává jako jednací jazyk, zatímco jindy se pouze jmenuje konkrétní jazyk (v ČR obvykle čeština) bez jeho funkční klasifikace. Existují dílčí právní úpravy v několika zákonech procesní povahy jako např. v trestním řádu (zákon č. 141/1961 Sb.), občanském soudním řádu (č. 99/1963), zákoně o Ústavním soudu (č. 182/1993 Sb.), správním řádu (č. 500/2004 Sb.), zákoně o jednacím řádu Poslanecké sněmovny (č. 90/1995 Sb.) a zákoně o jednacím řádu Senátu ČR (č. 107/1999 Sb.). V situacích, které tyto právní předpisy regulují, má komunikace probíhat v češtině, ale v některých může probíhat i ve slovenštině; pokud někdo užívá jiný jazyk, překládá n. tlumočí se z něj do češtiny. Ve správním řízení může státní orgán od požadavku překladu/tlumočení ustoupit. Správní řád a občanský soudní řád užívání českého jazyka (v těch oblastech, které regulují) účastníkům řízení nenařizují – volba jednacího jazyka je na nich. Účastníci řízení mají právo před správním orgánem, resp. soudem, jednat ve své mateřštině prostřednictvím tlumočníků a překladatelů. Zákony se publikují v českém jazyce. Jiná situace je na Slovensku, kde je užívání jazyka v úřední komunikaci upraveno nejen dílčími způsoby ve více právních předpisech jako v Česku, ale i souhrnně v zákoně o tzv. státním jazyce (zákon č. 270/1995 Z. z. o štátnom jazyku Slovenskej republiky). Slovenština jako státní jazyk Slovenska je určena dokonce už v Ústavě SR (čl. 6), což není případ ústavy české. I v Česku byl sice vypracován návrh zákona o státním jazyce a dokonce návrh novely ústavy prohlašující češtinu za ú.j. státu, tyto návrhy však nebyly vládou ani parlamentem schváleny.

Pokud jde o situaci v Evropské unii, rozlišuje se mezi úředními jazyky a pracovními jazyky. V ú.j. (angl. official languages) se sepisují právní dokumenty obecného dosahu a orgány EU je používají v komunikaci navenek, tj. v komunikaci s občany, právnickými osobami a jednotlivými státy; znění zakládacích smluv EU v těchto jazycích se považují za autentická (verze v jiných jazycích jsou považovány za překlady); jde o ú.j. jednotlivých členských států, tj. (v abecedním pořadí k r. 2014): angličtina, bulharština, čeština, dánština, estonština, finština, francouzština, chorvatština, italština, irština, litevština, lotyština, maďarština, maltština, němčina, nizozemština, polština, portugalština, rumunština, řečtina, slovenština, slovinština, španělština a švédština (celkem 24 jazyků). Pracovní jazyky (angl. working languages) se užívají v běžné činnosti orgánů Evropské unie, uvnitř těchto orgánů n. mezi nimi; právní předpisy vymezují všechny ú.j. EU jako zároveň pracovní, ale v praxi se uplatňuje užší výběr z nich, a to angličtina, francouzština a němčina. Vedle toho existuje možnost uzavřít domluvu o užívání dalších jazyků při určitých vymezených úředních úkonech. Tak např. v baskičtině, katalánštině a galicijštině se lze obracet na některé orgány EU, a to na Radu EU, Komisi, Parlament, Výbor regionů, Hospodářský a sociální výbor a evropského ombudsmana.