Soubor jazykových prostředků, které jsou jazykovým společenstvím užívány bez ohledu na to, jestli jsou vhodné n. nevhodné, správné n. nesprávné – ustálený způsob užívání jazykových prostředků. Optimální doklady o úzu poskytují jazykové korpusy soustřeďující materiál o reprezentativním rozsahu, pro češtinu ↗Český národní korpus (https://ucnk.ff.cuni.cz/). V minulosti se diskuse o ú. vedly v souvislosti se stanovením kritérií jazykové správnosti (viz též ↗jazyková správnost). Ú. postupně nabýval na důležitosti; vysoce ho hodnotil již ✍Ertl (1929) a zejména autoři ↗teorie spisovného jazyka; viz Obecné zásady pro kulturu jazyka (✍Havránek & Weingart (eds.), 1932). I ty prostředky, které jsou utvořeny nesystémově, lingvisté akceptují jako správné, jestliže jsou jaz. společenstvím přijaty. Např. slovo šlehačka bylo původně odmítáno jako neústrojně (nesystémově) utvořené: příponou ‑čka se od sloves tvoří pojmenování přístrojů (řezat – řezačka), produkty činnosti se tvoří příponou ‑nka (řezat – řezanka). Slovo šlehačka ve významu ‘produkt šlehání’ se však vžilo, nebylo proto ani lingvisty považováno za chybu (✍Trávníček, 1942). Postupem doby důležitost ú. pro lingv. výzkum dále vzrostla, ú. není jen oporou jaz. normy (viz ↗jazyková norma), ale samostatným předmětem zkoumání (zejm. v korpusové lingvistice, viz ↗korpusová lingvistika).

Proměnila se obsahová náplň pojmu spisovný úzus: v teorii spis. jazyka byl vymezen jako současná literární praxe, povědomí intelektuálních vrstev o spis. jazyce a jejich ústní praxe a sloužil jako opora (a pozadí) pro stanovení spisovné normy. Dnes se spis. územ rozumí soubor jazykových prostředků užívaných ve vybraných komunikačních situacích (viz ↗spisovná čeština). Ne zcela zřetelně jsou vymezeny pojmy převládající úzus (varianty, kterým dává většina mluvčích přednost, např. na dubu je obvyklejší než na dubě) a běžný úzus (jazykové prostředky obvykle užívané). Podle ✍Pravdové & Svobodové ad. (eds.) (2014) se termín ú. významově kryje s termínem jazyková praxe. Současné gramatiky č. jsou zpravidla informativní, nikoli normativní (např. ✍PMČ, 1995) a převládající ú. obvyklý v kultivované formě národního jaz. plně respektují. Výhradně na základě dat z ↗ČNK, tedy na základě ú. bez jakékoli regulace, je programově sestavena ✍MSoČ 1 (2010), ani ta však podle ✍Svobodové & Adámkové ad. (2011:87–88) nezahrnuje ú. na celém území ČR, konkrétně mluvená forma č. na Moravě a ve Slezsku součástí zpracovaného korpusu není.