Etapa v dějinách češtiny, kdy se čeština – již dostatečně diferencovaná po stránce stylistické – stala hlavním úředním jazykem samostatného státu. Č. byla v této době všestranně podporována státními institucemi masarykovského Československa a definitivně pronikla do vysoce specializované komunikace administrativní a odborné. Nová média, která se objevila ve 20. letech 20. stol. (rozhlas a zvukový film), byla jedním z faktorů, který stimuloval diskusi o funkcích a podobě spis.jaz.; viz ↗periodizace vývoje češtiny. V posledních desetiletích existence Rakouska-Uherska byla č. již poměrně konsolidovaným moderním spis.jaz. s ustálenými stylovými normami a s velkou společenskou prestiží, kterou nedokázalo relativizovat ani politické a právní zvýhodňování němčiny jako jazyka veřejné komunikace v monarchii. Počet Němců, kteří žili v českých zemích, se navíc pozvolna snižoval (byť i tak tvořili Němci až do r. 1945 asi třetinu všech obyvatel českých zemí). Vznik Československa v r. 1918 navíc způsobil, že se k české národnosti a k č. jako mateřskému jaz. začalo hlásit několik set tisíc lidí, kteří se předtím deklarovali jako Němci (✍Srb, 2004:131, 258). Podoba neoficiální a polooficiální komunikace v českých zemích byla od konce 19. stol. ovlivňována významnou migrací venkovského obyvatelstva do průmyslových center (Praha, Brno, Ostrava aj.). Role tradičních dialektů, jimž se v této době dostalo systematičtějšího popisu (✍Trávníček, 1926; ✍Havránek, 1934), dále slábla, ale zato vznikaly nové dialekty sociální (tj. ↗slangy; ✍Oberpfalcer, 1934) a zejm. nové ↗interdialekty, např. středomoravský, který vznikl nivelizací původních hanáckých nářečí. Interdialekt středočeský (viz též ↗obecná čeština) už v průběhu 1. pol. 20. stol. získal jistou nadregionální prestiž vyplývající z kulturního významu Prahy (stav tohoto interdialektu ve sledovaném období popisuje ✍Vey, 1946).

Meziválečné Československo poskytovalo k rozvoji jazykově českého veřejného a kulturního života, a tedy i k rozvoji č. jako ↗národního jazyka ideální podmínky. Už během prvního desetiletí existence samostatného státu byla za podpory vládních institucí dobudována česká terminologie administrativní, právní, technická a vojenská, a č. tak mohla proniknout i do těch oblastí komunikace, které byly až doposud doménou němčiny. Oporou těchto snah byl časopis Naše úřední čeština (1921–1933), zaměřený zpočátku hlavně na služební jazyk zaměstnanců československých železnic, a zejm. pak časopis ↗Naše řeč (od r. 1916/1917), který byl ve 20. letech 20. stol., kdy jej redigovali lingvisté J. Zubatý a V. Ertl, nejvyšší autoritou v otázkách jaz. kultury. V mladším období však začaly převažovat puristické tendence, na které od r. 1935 reagoval nově založený časopis ↗Slovo a slovesnost, v něm byly mj. postupně formulovány základní principy odborné péče o spis. jazyk podle představ členů ↗Pražského lingvistického kroužku. Vzorem kultivované jaz. praxe byla v meziválečném období některá periodika (např. publicistický jazyk Lidových novin), mj. proto, že novináři měli v tomto období už důkladnější profesionální průpravu a že se ↗publicistický styl ve srovnání s praxí 19. stol. značně projasnil a odlehčil (nyní tíhl k jednoduchosti, jasnosti, ale také k větší beletrizovanosti; ✍Hoch, 1933:501).

Významně poklesl celkový úhrn textů překládaných z němčiny (např. zákonů) ve prospěch textů formulovaných už v originálu česky. Zároveň plynule v celém meziválečném období klesal počet osob ovládajících ve stejné míře č. i němčinu, a tím paradoxně klesala i schopnost reagovat na ↗germanismy v češtině (✍Ertl, 1929:25). Němčina však stále plnila důležité komunikační role v prostředí velmi početné německé menšiny, která měla nad Čechy stále převahu v pohraničních regionech Čech a na severní Moravě (✍Schwarz, 1934).

Jazyková politika meziválečného Československa, formulovaná např. v ústavním zákoně číslo 122/1920, v němž se úřední jazyk nového státu definoval jako „jazyk československý“, podporovala expanzi č. jako jazyka administrativy, ale také školství a vědy na Slovensko (✍Lipowski, 2005) a na Podkarpatskou Rus. Zatímco na Slovensku byla faktická nerovnoprávnost mezi č. („českoslovenštinou“) a slovenštinou reflektována se sílící kritičností (✍Novák, 1935; viz také ↗česko-slovenský jazykový kontakt), ve složité jaz. situaci na Podkarpatské Rusi, kde se v roli psaného či mluveného oficiálního jaz. uplatňovaly různé varianty rusínštiny (resp. ukrajinštiny), č. jako jazyk oficiální komunikace po celé meziválečné období dominovala. Politická i kulturní orientace meziválečného Československa na Francii, která měla neutralizovat vliv německý, se projevila v podpoře francouzštiny jako prvního cizího jazyka vyučovaného na středních školách a v hojných francouzsko-českých kulturních stycích. Tím byly do určité míry podpořeny některé europeizační tendence ve struktuře č. (sekundární předložky, nové frazémy aj.), z nichž část byla však předtím i potom mylně vykládána jako výsledek působení němčiny (✍Jelínek, 2007:568).

Vztah k mateřskému jaz. byl u Čechů v 1. pol. 20. stol. formován nejen konfrontací s jinými jazyky (zejm. právě s němčinou, od jejíhož vlivu se uživatelé č. i v tomto období snažili oprošťovat), ale také novými médii, která v tomto období zobecněla v užívání. Zatímco telefon, který měl na českém území v r. 1900 několik tisíc stanic a v r. 1930 už několik desítek tisíc stanic (✍Hlavačka, 2002), ovlivnil podobu veřejné komunikace jen málo (omezil např. některé druhy psané administrativní komunikace, jež se nově realizovaly telefonicky), značný vliv na veřejnou komunikaci a zejm. na podobu vztahu k mluvenému jazyku mělo rozšíření rozhlasu a zvukového filmu. Československý rozhlas, který vysílal od r. 1923, měl už o deset let později přes půl milionu koncesionářů a v r. 1938 přes milion (✍Pištora, 2006). Právě rozhlas a v menší míře i zvukový film (v Československu od r. 1930; ✍Pištora, 1996) mimoděk způsobily, že se normy spis.č., uzpůsobené pro užití v písemné komunikaci, ukázaly jako nepraktické a těžkopádné v komunikaci mluvené.

Není proto jistě náhodou, že právě na přelomu 20. a 30. let byla v prostředí české kulturní veřejnosti otevřena rozsáhlá diskuse o podobě a funkcích spis.jaz. (účastnili se jí mj. O. Fischer, S. K. Neumann, V. Nezval a I. Olbracht), kterou iniciovali členové ↗Pražského lingvistického kroužku. Tato diskuse vyústila v teze, že historická a puristická kritéria, podle nichž byla č. dříve posuzována, mají být nahrazena kritériem funkčním a systémovým a dále že spis.jaz. má být „pružně stabilní“, tj. má obsahovat funkčně odstíněné dublety, které vyjadřují přirozené napětí mezi jazykem mluveným a psaným i mezi jednotlivými ↗funkčními styly (✍Havránek & Weingart (eds.), 1932:245–258; ✍Havránek, 1963). I tato nová a vlivná koncepce spis.jaz. však podporovala takové zásahy do spis.jaz., které podporují jeho stabilizaci, zbytečně jej nearchaizují a neprohlubují rozdíly mezi jazykem hovorovým a knižním.

Období nacistické okupace českých zemí v l. 1939–1945, kdy bylo funkční pole č. v některých oblastech veřejného života omezeno ve prospěch němčiny, nemělo na proměny jazyka podstatnější vliv (✍Dittmann, 2013). Vědomí národního ohrožení podnítilo u uživatelů č. vlnu zvýšeného zájmu o mateřský jaz., který za okupace získal opět svou někdejší výraznou symbolickou a národně-identifikační funkci. I tak se ale zejm. v publicistickém stylu ustálily některé typické ↗frazémy užívané v nacistické propagandě, např. být plně vytížen n. pracovat na plné obrátky, a několik desítek přímých přejímek fungovalo po jistou dobu i v běžně mluvené češtině (s pejorativním příznakem, např. zglajchšaltovat ‘sjednotit podle nějakého vyššího nařízení’). Ohlasem protektorátní zkušenosti byl pak pokus o definitivní zúčtování s „dědictvím němčiny“ v č., jenž byl patrný po několik poválečných let a který byl symbolickou paralelou k vyhnání téměř 3 milionů Němců z českých zemí v l. 1945–1947.

Důležitým faktem, který charakterizuje povahu užívání spis.č. v 1. pol. 20. stol., je existence autoritativních kodifikačních příruček, které odstranily nejistotu a libovolnost v aplikaci „pravidel správné češtiny“, pozorovatelnou v jaz. praxi 19. stol. První slovníkovou příručku, která kodifikovala český pravopis a flexi, Pravidla z r. 1902, sestavila odborná komise za předsednictví J. Gebauera. Příručka obsahovala mj. programový úvod, který nastiňoval hlavní kodifikační zásady a komentoval problematické jevy. Nové vydání z r. 1904 se od prvního liší jen málo (byly odstraněny některé dublety) a bylo ještě znovu přetištěno r. 1910. Podstatné změny však přinesla úprava Pravidel z r. 1913, vzniklá pod vedením E. Smetánky, která mj. významně počešťovala pravopis přejatých slov a zaváděla českou lingvistickou terminologii. Nová vydání této příručky z l. 1917 a 1919 obsahují jen malé změny. Poněkud více kodifikačních úprav, jež souvisely i se vznikem samostatného Československa, obsahují Pravidla z r. 1921, přetištěná s drobnými úpravami v l. 1924 a 1926. Velké změny pak přinesla až kodifikace z r. 1941, která mj. odstranila mnoho počeštěných podob přejatých slov a nastolila opět úzus obvyklý před r. 1913. Shrnutí teoretických názorů na psaný jazyk v meziválečném období obsahuje ✍Vachek (1942).

Zásady pravopisu, formulované J. Gebauerem v rozsáhlé předmluvě k první verzi kodifikační příručky z r. 1902, byly v případě slov domácího původu uplatňovány téměř beze změn po celou 1. pol. 20. stol. Naopak velké změny jsou pozorovatelné v oblasti pravopisu slov přejatých. Až do kodifikace z r. 1913, redigované E. Smetánkou, bylo zvykem zachovávat u těchto slov originální pravopisnou podobu, např. bassin, misse, musa, pudding, saisona n. thema. Smetánkova kodifikace, platná od r. 1913 po dalších téměř třicet let, však v souladu s požadavkem, aby byla písemná komunikace co nejsnadnější (a ve shodě se vzrůstajícím českým národním sebevědomím), sbližovala pravopis těchto slov s jejich výslovností a ukládala psát basén, mise, múza (i musa), puding, sezona a téma (i thema). Kodifikace z r. 1941 se vrací často opět k originálnímu pravopisu slov cizího původu – snad i pod vlivem protektorátních nařízení, zakazujících počešťování německých apelativ i proprií – a uvádí sice v případě slov jako bazén, sezóna (vedle saisona) podobu počeštěnou, ale u slov jako misse, musa, pudding, thema předepisuje původní podobu těchto slov.

Problémy spjaté s rozšiřováním funkčního pole č. v 1. pol. 20. stol., zejm. se zaváděním nových médií (rozhlas, zvukový film), se projevily především v oblasti zvukové stránky jazyka. Média ukázala, jak závažný je fakt, že pro č. neexistuje autoritativní ortoepická kodifikace – proto k prvnímu pokusu ✍Frinty (1929) brzy přibyla práce ✍Weingarta (1932), která usilovala o systematizaci pohledu na ortoepii, ale měla některé nedostatky, na něž upozornil ✍Chlumský (1933). Úspěšný pokus o komplexní popis ortoepie pak představuje práce ✍Trávníčka (1940), v menší míře též mluvnice ✍Rektorisové (1944).

Mezi hlavními problémy, s nimiž se meziválečné pokusy o ortoepickou kodifikaci č. potýkaly, bylo např. kladení ↗rázu – nebylo ujasněno, zda má ráz být vyslovován na začátku všech slov začínajících vokálem, n. jen tam, kde těmto slovům předcházely předložky k, s, v, z. Jednota nepanovala ani v názoru, zda a jak redukovat výslovnost souhláskových skupin ve slovech typu dětský, kratší n. nadšení, a ani v tom, jak vyslovovat skupinu sh‑ (zda tedy [sx‑], n. [zh‑], anebo přijmout obojí). Jako problematický se také ukazoval např. Trávníčkův požadavek vyslovovat j‑ ve tvarech jsem, jsi atd. Zcela pominuta byla v těchto pokusech o ortoepickou kodifikaci obecná pravidla pro výslovnost přejatých slov. Pravidla výslovnosti jak slov přejatých, tak slov domácích shrnula až dvoudílná ortoepická příručka z 50. až 70. let 20. stol. (viz ↗čeština 2. poloviny 20. století).

Také kodifikace českého skloňování a časování přinesla postupně některé změny. V 1. pol. 20. stol. ještě dožívaly archaizační zásahy do flexe sloves i jmen v č., charakteristické pro autoritativní školní mluvnice J. Gebauera i pro jeho Pravidla z r. 1902. Úpravy Gebauerových mluvnic, provedené ve 20. letech V. Ertlem (až do 11. vyd. mluvnice ✍Gebauer & Ertl, 1928) a později F. Trávníčkem (do 5. vyd. mluvnice ✍Gebauer & Trávníček, 1936), však k některým archaismům zaváděly živější dubletní tvary. Postupně byly kodifikovány progresivní infinitivy typu psát (vedle psáti), tvary préz. typu češu a češou (vedle češi, češí), tvary typu peču, pečou (vedle zastaralého peku, pekou), tvar 2. os.sg. préz. bereš (vedle béřeš), tvary 1. os.pl.préz. typu píšem (vedle píšeme), dále progresivní tvary flektivního typu dlaň, gen. sg. koštěte (místo původně vyžadovaného gen. sg. koště), gen.pl. typu pánů (místo pánův) a součástí standardu se stala i stažená podoba zájmena nom. pl. mí (vedle moji).

Ještě výrazněji byly archaismy potlačeny v kodifikaci z r. 1941, která zavedla nové dublety, např. rozpomenout se vedle rozpomníti se, zřeknout se vedle zříci se, ‑n‑/‑t‑ový tvar tisknut vedle tištěn, verbální substantivum najmutí vedle najetí a dále nom. sg. kuchyň, zem vedle kuchyně, zeměn.akuz.pl. (vidím) manžele vedle dříve výlučného manžely. Z jaz. kritiky, zejm. na stránkách ↗NŘ, vyplývá, že už tehdy fakticky zanikaly původně vyžadované tvary zájmen (gen. a akuz. mne, akuz.sg. neutra je). V meziválečném období byly úpravy v oblasti kodifikace flexe motivovány nejen funkčně (potřebami oficiální psané i mluvené komunikace), ale i zřetelem ke ↗slovenštině, který plynul z prosazování ideje čechoslovakismu. Č. měla být takto přístupnější Slovákům, jejichž běžně mluvený jazyk byl (a je) po stránce flexe daleko pravidelnější než spis.č. (viz též ↗dějiny češtiny na Slovensku).

Kromě toho byly ve flexi č. tohoto období definitivně završeny některé další vývojové procesy, patrné už dříve, např. přechod většiny substantiv s finálou základu l (ať už bylo toto l ve staré č. tvrdé, n. nikoli) k tvrdému flektivnímu typu (gen. sg. artikulu, titulu místo staršího artikule, titule), k němuž se velmi často přiřadila i novější přejatá slova (alkohol, kabel, lysol). Podobně zobecňovaly životné tvary substantiv s příponou ‑tel‑ i tam, kde označovaly věc neživou (činitelé, jmenovatelé), a šířily se pravidelnější pádové tvary místních jmen (do Boleslavi místo staršího do Boleslavě), u nichž se navíc někdy prosazovala předložka v místo archaické předložky na (v Mělníku místo staršího na Mělníce).

Ve shodě s potlačováním přílišné knižnosti („papírovosti“) psané č. a se zživotňováním č. v oficiální komunikaci se v 1. pol. 20. stol. poněkud zjednodušovala i syntax, zejm. souvětná, kde se nově uplatňovaly různé druhy nepravých vět vedlejších (typu hledal je celý den, aby se pak vrátil s nepořízenou). Ke zjednodušování přispělo i vědomé posilování slovesného charakteru české věty (v kontrastu s tendencí němčiny k nominálnímu vyjádření), srov. nahrazování vět typu tiše očekávali přiblížení se průvodu větami tiše očekávali, až se průvod přiblíží (✍Bečka, 1935). Podobné zdroje mělo i opouštění některých syntaktických konstrukcí, v nichž č. napodobovala němčinu, především konstrukcí pasivních, srov. tohoto nařízení budiž dbáno a dbejte tohoto nařízení; vyzýváte se a vyzýváme vás. Mezi rezidua něm. vlivu na syntax č. patřilo také užití deiktik k odkazování mezi větami, které přežívalo a bylo kritizováno ještě po r. 1945, např.: naléhaje na svou matku, donutil tuto, aby dům odkázala jen jemu.

Větší formulační přirozenost, kterou projevovali autoři nově vznikajících textů, posílila také tendenci č. k prosazování ↗akuz. jako pádu objektu (zejm. na úkor gen.) patrnou už mnohem dříve, srov. šetřiti peněz s gen. > šetřiti peníze, učit se češtině s dat. > učit se češtinu, obdivovati se výkonu s dat. > obdivovati výkon (ve všech případech není jistě vyloučeno kontaktové působení němčiny, srov. např. etwas bewundern ‘obdivovat něco’). Nahrazovány byly i některé konstrukce s předložkovým akuzativem (odpověděti na otázku > zodpověděti otázku; poslati na sněm > obeslati sněm aj.). Tendence k nenucenějšímu, přirozenějšímu vyjadřování vedla v této době i v psaných textech k patrnému ústupu predikativního instrumentálu ve prospěch nominativu: bratr je vojákem > bratr je voják.

Vyvíjel se též slovosled č. věty – atribut stál nyní již daleko častěji než dříve před rozvíjeným jménem (i v případě, že byly atributy dva: za starší ve svém díle malířském bylo nyní obvyklé ve svém malířském díle) a pozice ↗enklitik se, mj. vlivem změny názoru lingvistů na tento jev, normalizovala (za starší typ autor soustředil se na vykreslení poměrů nyní zobecňoval typ autor se soustředil; viz též ↗vývoj českých klitik). Projevila se i tendence po zpřesnění distribuce klitických tvarů některých zájmen – např. tvar jich byl nyní užíván téměř výhradně mimo platnost atributivní (za starší jich otec si to nepřál bylo nyní jejich otec).

Pozornost lingvistů budily také syntaktické konstrukce se slovesem mít a ‑n‑/‑t‑ovým tvarem slovesa (typu měli doma uklizeno, nemám tu žádost podanou), které pronikaly z běžně mluvené č. do textů s vyšší komunikativní ambicí a které svým významem připomínaly ↗perfektum v západoevropských jazycích (✍Mathesius, 1947: 190).

Zobecnění č. ve všech oblastech oficiální i neoficiální komunikace, stejně jako zvyšující se průměrná úroveň vzdělání, pronikání (pouze) česky hovořících osob do významných pozic kulturního a politického života a vůbec vzrůst národního sebevědomí Čechů způsobily, že č. už na počátku 20. stol. nebyla exkluzivním kódem, jímž by (jako dříve) komunikovala a sama sebe identifikovala jen poměrně úzká vrstva českých vlastenců. Také na úrovni lexika je proto od počátku 20. stol. patrná tendence k zcivilnění a životnění jazyka. Ta se projevuje např. v posilování přirozeného sklonu č. k ↗univerbizaci (šíření lexémů jako česnečka, Karlák, máslovka, šatnářka, učitelák i do polooficiální komunikace), ve vyrovnávání mezi adj. na ‑ný a ‑ní ve prospěch měkkého typu ve shodě s územ (zvláště u adj. s přejatými základy, např. formálný > formální), v šíření už dříve užívaných intenzifikujících výrazů jako děsně, hrozně (např. ona je hrozně hezká) aj.

První světová válka (1914–1918) přinesla do č. mnoho nových slov, slovních spojení a nových významů slov již existujících, např. batoh/baťoch, baťochář ‘kdo pašuje potraviny z venkova do měst’, fronta ‘lidé, čekající v řadě (u obchodu apod.)’, chlebenka ‘poukázka na nákup chleba’, odpoutati se ‘organizovaně stahovat vojska z dosahu nepřítele’, podvýživa, ponorka, skvrnivka ‘skvrnitý tyfus’, tabáčenka ‘poukázka na nákup tabáku’, stát na něco ‘čekat ve frontě’, ulejvák (< úlevák ‘kdo dostal úlevu ze školy, z vojny’) n. zázemí ‘území válčícího státu ležící mimo bojovou oblast’.

V období po vzniku Československa byla dotvořena moderní česká terminologie především v oblasti administrativní – byly zavedeny termíny jako čekatelský (např. plat, poměr, čekatelská doba), nábytečné ‘náhrada stěhovacích výloh’, podatelna, pořadník, přidělenec, přesluhovati, ustanovovací (např. dekret, právo, smlouva, zkouška) a zřízenec. Velká pozornost byla věnována také vypracování terminologie vojenské, v níž se kromě některých ↗rusismů, zprostředkovaných příslušníky československých legií (např. nápor ‘mohutné soustředění sil a prostředků k zdolání nepřítele’ < r. напор; sumka ‘kožené pouzdro na náboje’ < r. сумка; týl ‘zadní strana jednotky’ < r. тыл), uplatnil vzor starší sokolské terminologie M. Tyrše (povely jako pal, palbu – stav, vztyk, v klek). Velmi často byly využity i další způsoby derivace (ložiště ‘podklad pro lafetu u děl větších ráží’), neosémantizace (odhlédnouti ‘uchýlit v okamžiku výstřelu pušku od zvoleného cílového bodu’) a hojně se též uplatnila multiverbizovaná pojmenování (táhlá nálož ‘nálož rozdělená podélně na větší plochu’; výsadek, např. kluzákový, letadlový, padákový, plavidlový, tankový, vždy s významem ‘jednotka vysazená v prostoru ovládaném nepřítelem k splnění bojového úkolu’). Vojenská terminologie patřila k nejpropracovanějším (✍Šmilauer, 1936), mj. díky promyšlené práci komise vedené lingvistou E. Smetánkou. V meziválečném období byla dále vybudována např. terminologie v oblasti železnic (brzdivost ‘schopnost brzdit’, drátovod ‘drátové táhlo k obsluze mechanických zařízení’, hlášenka ‘formulář na pravidelné hlášení’, návěstidlo, odbočiště ‘místo, kde z jedné trati odbočuje jiná trať’, přeprava ‘doprava včetně souvisejících úkonů, jako je přebírání a předávání zboží’; shrnuto v ✍Německo-českém slovníku, 1923) n. terminologie pošt a telekomunikací (běžka ‘kotouč svinutého papíru’, hovorné ‘poplatek za jeden telefonát’, klapák ‘přístroj k přijímání telegramů podle sluchu’, nedodávka ‘zásilka, která nemůže být doručena a zůstane ve stanici určení’, přesunovač ‘páka u zařízení, jímž se přepojuje hovor na jiný telefonní přístroj’, pytlovka ‘balíková zásilka malého rozměru, dopravovaná ne volně, nýbrž v pytli’, volič ‘zařízení, kterým se volí tiskací značka přijímacího přístroje telegrafu’; shrnuto ve slovníku ✍Aleš & Karásek, 1925). Dotvořena byla i č. terminologie technická, v níž se ustálily termíny jako bublač ‘přístroj na čištění n. vysoušení plynů’, cukrovina ‘směs cukerných krystalů a syrobu’, soustruh (např. automatický, čelní, hrotový, lícní, patronový, revolverový) n. svíčka ‘součástka ve spalovacích motorech’. Při zavádění a ustalování terminologie hrály důležitou roli (kromě Československé normalisační společnosti, působící od r. 1928) některé oblíbené speciální slovníky, např. čtyřsvazkový slovník hospodářské terminologie (✍Sitenský (ed.), 1905–1925), sedmnáctisvazkový slovník z oboru techniky (✍Teyssler & Kotyška, 1927–1949) n. třísvazkový slovník z oboru politiky a sociálních věd (✍Bouček (ed.), 1929–1933). I u termínů s přejatým základem se obecně dávala přednost odvozeninám s domácím sufixem (typ asistentka) před jinými způsoby pojmenování (jako bylo kritizované slečna asistent). V meziválečném období se rozvíjela také terminologie sportovní, v níž se vedle termínů domácích (např. brankář, holenice ‘chrániče holení’, chytaná ‘druh míčové hry’, pálkovati, skok vysokodaleký, šestiveslice) na české půdě poprvé v hojnější míře uplatnily ↗anglicismy, např. clinch ‘nedovolené držení soupeře při boxu’, football, forehand ‘přední úder v tenisu’, hockey, sport a start.

Výrazně se v meziválečném období proměňoval jazyk beletrie, který se ve shodě s obecnější tendencí, vyvolanou novými médii, sbližoval s jazykem běžně mluveným, a navazoval tak na starší tradici, patrnou zejm. u J. Haška (obecná č. se vyskytovala hlavně v řeči postav). Např. i v autorské řeči jazykově progresivního K. Čapka se (kromě syntaxe blízké mluvenému jazyku) ve velké míře uplatnily výrazy jako jináč ‘jinak’, muzika, pačesy, špitál ‘nemocnice’, tuhle ‘tady’, vousiska, vysypat ‘rychle říct’, ženská (vedle rozmanitých neologismů jako bdělec ‘kdo bdí’, dějinář ‘historik’, olichotit ‘lichocením někoho k něčemu přimět’, tvrdohubě aj., které dokládají autorův nenucený vztah k jaz.). Podobně volně užívali stylového rejstříku od výrazů běžně mluveného jaz. až k ↗archaismům a ↗neologismům např. I. Olbracht, K. Poláček n. V. Vančura, zatímco např. R. Těsnohlídek využíval k estetickému působení zejm. prvků dialektových (chyba jako spojovací výraz ve významu ‘leda’, lunda ‘pobuda’, miknout ‘mrsknout’ apod.).

Také jazyk poezie se, v návaznosti na starší tendence pozorovatelné např. u F. Šrámka, postupně zbavil exkluzivních jaz. prostředků, které byly typické pro lexikum (i syntax) poezie sklonku 19. stol. (zejm. pro autory z okruhu časopisu Lumír), a sbližoval se, byť jinak než jazyk prózy, s jazykem běžně mluveným (byly opuštěny dříve časté slovosledné inverze a poetismy, snaha o eufonii byla vystřídána tendencí k ↗aktualizaci jazykového významu). Ilustrací těchto tendencí může být vedle stylové výbavy českého poetismu, jehož jazyk se volně přizpůsoboval tematice básní (každodennost, lidová kultura, cestování, ale i právě slovo samo), např. jazyk básníka F. Halase, v němž se vedle výrazů z běžně mluvené č., zejm. moravské (baže ‘ovšemže’, hubačit ‘hubovat’, kventlík ‘nepatrné množství’, mockrát, punc ‘příznak něčeho podstatného’, šatky ‘šaty’, šup, vyčítalka ‘osoba, která někomu něco vyčítá’, vyzvonit ‘vyzradit’), objevují i některé rysy syntaxe a flexe běžně mluveného jaz. (aby sisi ‘aby sis’, naleje ‘nalije’, řek ‘řekl’, větvičkama, v lopuchách), které jsou běžné i v soudobé próze. Také u Halase se autorská volnost projevuje i typickými ↗okazionalismy jako ohrndírka, perutnění, ústka n. uvzdychánek, z nichž mnohé připomínají opět běžně mluvený jaz. Podobné jaz. rys měla – přes značné stylové rozpětí, které je pro č. meziválečnou poezii příznačné – i díla dalších významných básníků 1. pol. 20. stol., např. V. Nezvala nebo J. Seiferta.

Zejm. ve 20. letech 20. stol. (před protipuristickým vystoupením členů Pražského lingvistického kroužku) se česká kulturní veřejnost stále ještě zaměstnávala vyhledáváním a nahrazováním ↗germanismů, hlavně slovotvorných a frazeologických ↗kalků, které byly velmi frekventované v administrativním, odborném a publicistickém stylu. Kritizována byla např. slova bezvýsledně (podle něm. erfolglos), listovat (blättern), obdržet (erhalten), obnos (Betrag), odvislý od něčeho (abhängig von etwas), ohledně (rücksichtlich), protilehlý (gegenüberliegend), protislužba (Gegendienst), sestávati (bestehen), vlastnoručně (eigenhändig) n. zkusmo (versuchsweise); viz též ↗purismus. Velkou část domnělých i skutečných germanismů ve slovotvorbě i kolokacích slov (mj. otevřený dopis < offener Brief; tu‑ a cizozemský < in‑ und ausländisch) se však puristům nakonec odstranit nepodařilo, stejně jako řadu vžitých frazémů – např. jeden by nevěřil (einer würde es nicht glauben) n. zub času hlodá (Zahn der Zeit nagt, srov. však tutéž metaforu v antických básnických textech). Přes obavu z germanismů se, zvláště v mluveném jaz., šířila i nová ↗kompozita (např. pršiplášť), z nichž některá (Čechoslovák) se stala nezbytnou součástí českého lexika.

Pro 1. pol. 20. stol. byla příznačná expanze ↗sekundárních předložek, často napodobovaných podle západních jaz. obecně (nejen podle něm., jak se zdálo puristům) a sloužících ke ↗kondenzaci věty, vítané zejm. opět v administrativním a odborném stylu – výrazně vzrostla frekvence spojení jako při příležitosti, v důsledku, v rámci, v zájmu, za cenu, za příčinou, za účelem, ze strany. Snaha vyjádřit prostřednictvím jazyka národní výlučnost Čechů vedla i k některým spíše nereálným požadavkům, např. na rozlišování příjmení u žen vdaných (Nováková) a svobodných (Novákova) volbou typu adjektiva (resp. skloňovacího typu) a také ke snaze zbavit se vazeb na staré Rakousko přejmenováním názvu měny koruna (československá) na sokol.

Příprava velkých lexikografických děl byla v tomto období již institucionalizována – r. 1905 dal profesor UK, slavista F. Pastrnek, podnět ke sbírání materiálu pro zamýšlený Thesaurus jazyka českého, r. 1911 byla při České akademii věd a umění založena Kancelář českého slovníku, která během 25 let shromáždila asi pět milionů kartotéčních lístků. V r. 1935 bylo zahájeno vydávání devítisvazkového Příručního slovníku jazyka českého (vydávání dokončeno až v r. 1957), který obsahoval přes čtvrt milionu hesel shrnujících slovní zásobu č. od r. 1770 až do současnosti autorů slovníku. Vedle toho vycházela i lexikografická díla menšího rozsahu (viz též ↗slovníky češtiny), z nichž nejvýznamnější byl slovník P. Váši a F. Trávníčka (✍Trávníček & Váša, 1937), který v l. 1937 až 1952 vyšel celkem čtyřikrát a jehož součástí byla i stručná mluvnice. Viz také ↗čeština 2. poloviny 20. století.