Etapa v dějinách češtiny, kdy na svém vlastním území dominovala v míře, která byla v předcházejících staletích nemyslitelná; viz ↗periodizace vývoje češtiny. Nová média a změny ve struktuře české společnosti, se kterými úzce souvisely změny komunikačních norem, stejně jako postupné vytrácení symbolických funkcí jazyka, vedly v této etapě vývoje češtiny ke sbližování spisovné češtiny s jazykem běžně mluveným. Vývoj č. po r. 1945, kdy se s koncem 2. světové války zcela změnila politická mapa Evropy, byl determinován třemi historickými faktory. Prvním faktorem bylo nastolení a rozvinutí dříve nemyslitelné kulturní a jazykové hegemonie českého etnika na celém území Čech, Moravy a Slezska (umožněné vyhnáním Němců v l. 1945–1947 a předchozím vyvražděním, resp. emigrací, většiny českých židů). V těsně poválečné době klesl počet obyvatel českých zemí asi o 2,6 milionu (tj. o 24 %; viz ✍Frommer, 2010:61) – tento úbytek byl přirozeným demografickým vývojem vyrovnán až v 90. letech 20. stol. (✍Srb, 2004:261). Druhým faktorem, determinujícím vývoj č. (zejm. vývoj jejích funkčních stylů), byla likvidace přirozených sociálních, kulturních a majetkových poměrů mezi obyvateli českých zemí v době budování a udržování socialismu v l. 1948–1989 (sem patří mj. proletarizace někdejší vyšší a střední vrstvy společnosti, stejně jako představitelů inteligence, a naopak rozsáhlé prosazování osob z někdejších nižších a nejnižších společenských vrstev, tzv. proletářů, do role společenské, resp. politické elity; viz ✍Macura, 2008; ✍Texler, 1996). Neméně významný pro vývoj č. jako národního jaz. po r. 1945 však byl i třetí faktor – značný technický pokrok, který v poválečném období nebývalým způsobem ovlivnil snad každou složku lidského života a který (mj. díky fenoménu televize) přispěl k proměně vztahu mezi psaným a mluveným jaz. Život uživatelů č. byl v tomto období postupně technologizován a „zvědečťován“. Postupující urbanizace a industrializace českých zemí, jejímž průvodním jevem bylo rozsáhlé stěhování obyvatelstva, způsobovala, že se vztah k tradičním formám života (dříve převážně venkovského, s úzkou vazbou k půdě a rodině) rozvolňoval a oslabovala se role tradičních ↗dialektů (dobová hodnocení poválečné etapy vývoje č.: ✍Jelínek, 1960; ✍Daneš, 1962; ✍Bělič, 1968). Naopak role spis.jaz. posilovala, zejm. ve vztahu se stoupající průměrnou úrovní dosaženého vzdělání. Zatímco v r. 1950 měly dokončené středoškolské vzdělání (tj. maturitu) jen asi 4 % obyvatel českých zemí, v r. 1961 to bylo už 9 % a v r. 1991 dokonce 22,9 % – tedy nárůst jen za sledované období byl více než pětinásobný. Podobný vývoj lze pozorovat u zastoupení osob vysokoškolsky vzdělaných v populaci – v r. 1950 netvořili vysokoškoláci ani 1 % všech obyvatel českých zemí, ale v r. 1961 jich už byla 2,2 % a v r. 1991 pak 7,2 % (jde tedy asi o sedminásobek počtu z r. 1950; veškerá data o vzdělanosti Čechů uvádí ✍Škrabal (ed.), 2005:67). Poválečné období bylo charakteristické mj. i tím, že do vysoce kvalifikovaných profesí (učitel, lékař, právník, vědec aj.) a vůbec do veřejného života, provázeného náročnější komunikací mluvenou a psanou, pronikaly stále více i ženy, které se po této stránce nejpozději v 60. letech téměř vyrovnaly mužům. Na zmíněné technologizaci a „zvědečťování“ života se dále velmi významně podepisoval stoupající společenský význam televize, která byla v 60. až 80. letech 20. stol. hlavním médiem, které nejširším vrstvám uživatelů jazyka zprostředkovávalo informace o světě, stejně jako skutečné i zdánlivé kulturní hodnoty. V prvním desetiletí televizního vysílání (tj. v l. 1953–1963) vzrostl počet televizních koncesionářů v Československu na jeden milion a do konce 70. let se tento počet ještě zčtyřnásobil (✍Strasmajer, 1979; ✍Možný, 2002:146).

S rozvojem televize (a rozhlasu) se stala zvláště naléhavou potřeba kultivovat mluvený jaz., což se odrazilo ve vydání autoritativní ortoepické příručky (✍Hála (ed.), 1955), jež vyšla dva roky po zahájení televizního vysílání jako „podklad pro diskusi“. Až o dvanáct let později byla vydána konečná verze této příručky (✍Hála (ed.), 1967), podávající prozatím jen pravidla pro výslovnost domácích slov – hlavními tematickými okruhy zde byla pravidla spojování hlásek, přízvuk, kvantita a ráz. Teprve koncem 70. let pak vyšla ortoepická příručka, která formulovala také zásady výslovnosti slov přejatých (✍Romportl (ed.), 1978). Moderní média zvýraznila a urychlila některé starší vývojové procesy v zvukové rovině češtiny, např. ústup fonému é (v kontextu slabiky ‑lé‑, např. létat, mléko), který se v této době stal definitivně příznakem knižnosti či archaičnosti (✍Vachek, 1968: 33), n. postupné přehodnocování funkce ↗rázu, který stále častěji fungoval nejen jako delimitační signál, ale nově i jako signál emotivnosti (✍Vachek, 1968: 124). Rozhlas a televize přispěly i k šíření některých intonačních jevů ve výpovědi daleko za původní hranice jejich rozšíření (např. tzv. vršovické otázky; ✍Vachek, 1968:115), ale přispěly také k zobecnění některých negativních výslovnostních návyků (✍Palková, 1982; ✍Palková, 1995).

Nová kodifikace č., publikovaná r. 1957, uvedla do praxe některé starší návrhy úprav, které vyjadřovaly politicky motivované úsilí o tzv. demokratizaci spisovného jaz. Nejpronikavější je úprava, která sbližuje psaní slov přejatých s pravopisem slov domácích, zejm. pokud jde o kvantitu samohlásek a psaní grafémů s a z ve shodě s výslovností (✍Daneš, 1958). Nově se psalo např. džem, fantazie, fotbal, intenzívní, Itálie, konkrétní, mise, nervóza, pasívní, puding i pudink, téma n. transfúze a tyto podoby postupně převážily nad staršími, „cizími“ podobami typu jam, fantasie, football, Italie, misse, passivní, pudding, thema apod. Skutečně jazykovým důsledkem tohoto plošného počešťování přejatých apelativ a proprií, které korespondovalo s celkovým „zmluvněním“ spis.č., bylo upevnění některých ↗morfonémů tím, že se (nově) i graficky zaznamenávaly (týká se kvantitativních alternací typu Itálie – italský aj.). Naopak řada morfonémů, které byly alespoň jako dubletní prosazovány předchozími kodifikacemi č. (a jejichž zdrojem byly zejm. mluvnice J. Gebauera, např. ✍Gebauer, 1894:88), s kodifikací z r. 1957 ze spis.jaz. definitivně zmizela, např. typ péci – peku – pekou – pec (nově peču, pečou, peč; podobně obleču, oblečou, obleč apod.) a k jiným byly doplněny pravidelnější dublety. Zaveden byl také dubletní ‑n‑/‑t‑ový tvar (tzv. příčestí trpné) bez alternace (typ čistěn, začouděn, rozpoltěn) a mnoho dalších dublet oslabujících výskyt morfonémů v psaném jazyce. Relativizována byla např. kvantitativní alternace u některých feminin v gen.pl. (např. vedle gen. pl. mis bylo zavedeno i mís, vedle gen. pl. sliv i slív, vedle dam i dám, vedle jahel i jáhel, vedle gen.pl. od fůra, tj. for, byl zaveden gen. pl. fůr) a u vybraných slov zohledňovala nová kodifikace už dříve existující tendence k odstranění alternací kvalitativních (např. k lok. pl. v balíčcích byl nově doplněn jako dubletní i tvar v balíčkách). Tzv. demokratizujícími snahami byla v kodifikaci z r. 1957 motivována také např. liberalizace psaní ↗příslovečných spřežek (nově např. dopolosyta, nabíledni, naroveň, naoko, propříště) a konsonantických skupin na morfematickém švu (nově budapešťský místo původního budapeštský, konopišťský místo konopištský a dále cenina, sáti, vinice ‘žena, která se provinila’ n. vysavač namísto vyssavač). Zjevně politické záměry jsou patrné v úpravě psaní velkých písmen: „pokrokové“ denotáty jsou označovány velkým písmenem (Únor, První máj, Slovenské národní povstání, Velká vlastenecká válka), kdežto „nepokrokové“ či docela zpátečnické malým písmenem (bůh, druhá světová válka, vánoce, versailleský mír).

Na úrovni morfologie bylo důležitým rysem kodifikace z r. 1957 to, že připouštěla řadu dublet, které zpravidelňovaly českou flexi (přehled změn podávají ✍Jedlička & Šmilauer, 1958). Ve flexi substantiv byly např. zavedeny dublety reflektující ústup tvarů flektivního podtypu les (lok. sg. v nadpise i v nadpisu, v roce i v roku) a ulice (gen. pl. edic i edicí, dispozic i dispozicí). Zohledněno bylo i vyrovnávání mezi některými dalšími flektivními typy – to je případ dublet u substantiv s finálou ‑l (nově gen. apríla, kotlu, strašpytle) a v nom.pl. substantiv na ‑at, ‑it (nově též akrobati, demokrati vedle staršího akrobaté, demokraté). Stejně tomu bylo u substantiv typu asketa (nom. pl. asketi vedle staršího asketové; ✍Cuřín, 1977:25). Nápadná byla v poválečném období též tendence skloňovat substantiva typu kámen a loket v obou číslech podle vzoru „hrad“ (dříve bylo obvyklé skloňovat je v sg. podle vzoru „stroj“) a také tendence vyrovnávat gramatickou životnost a skutečnou živost denotátu u substantiv se sufixy ‑tel‑, ‑č‑ a ‑ec‑ (✍Cuřín, 1977:25–26; o tendencích ve flexi jmen obecněji ✍Jedlička, 1960). Do kodifikace z r. 1957 byly pojaty i výsledky přecházení sloves z 1. do 5. třídy (1. os.sg. typu drbám, klapám, imper. kašlej), dále kolísání mezi flektivními typy tiskne a mine v 2. třídě (nově vrhnul, zvrtnul, ale i stárl, zlátl) n. kolísání mezi typy prosí a sází ve 4. třídě (3. os.pl. typu zcepení, zkoprní, sluší, úpí; ke všem těmto tendencím ✍Dokulil, 1960 a ✍Cuřín, 1977:34).

Právě flexe se stala od počátku 60. let hlavním tématem řady prací, které prosazovaly, aby byla spis.č. vhodně sblížena s tzv. ↗obecnou češtinou a takto zbavena údajně nefunkčních „příkras“ (viz zejm. ✍Sgall, 1960; ✍Sgall, 1981, nejnověji pak ✍Sgall & Hronek, 2014). Někteří domácí i zahraniční lingvisté v průběhu času podávali návrhy na standardizaci některých nápadných fonologických a morfologických rysů obecné č., jako jsou např. vok. sg. pane Novák, instr. pl. lidma, nom. sg. velkej mrak, gen. sg. do bratrovýho bytu, z čerstvýho mlíka, nom. pl. ty dobrý sportovci, všechny města, imperativ vem a vemte, 3. os.sg. préz. meje, 3. os.pl. préz. trpějí, prosejí, prét. mask. ved, táhnul, 1. os.sg. a pl. prét. já nevěděl, resp. my nevěděli, konstrukce typu měli otevříno a některé prvky lexikální a syntaktické (komparativ radši, spojky hned jak a jen co apod.). Tyto a podobné návrhy, vznášené v relativně liberálních 60. letech a znovu pak po r. 1989, sice našly jistou podporu u části české veřejnosti, ale vcelku se vyznačují jednak značnou nejednotností ve výběru doporučovaných inovací spis.jaz. (někdy až libovolností), jednak nedostatečným respektem k faktu, že se česká společnost i přes proměny, které prodělala v posledních desetiletích, neobejde bez funkčně diferencovaného dorozumívacího kódu a že navrhovaná „pluralitní kodifikace“ by uživatele spis.jaz. spíše mátla (k námitkám viz ✍Šlosar, 2005, ✍Bartošek, 1997, ✍Uličný, 2006:58–64).

Výrazněji než ve zvukové rovině jaz. a ve flexi se tlak běžně mluveného jaz. na jaz.spis. projevoval v rovině syntaxe, jakkoli je i ona ve srovnání s rovinou lexikální poměrně stabilní (✍Jedlička, 1978:58). Nejmarkantněji podléhaly vlivu mluveného jaz. texty publicistické. Do jaz. audiovizuálních i tištěných médií se šířily tzv. nepravé věty vztažné uvozené spojovacími výrazy což (ve fakticky parataktických souvětích typu Vyhoupl se na stůl, což dělal rád) n. čímž (Došlo k závadě na transformátoru, čímž vznikla škoda pět tisíc korun; ✍Jedlička, 1968:155). Relativa jenž a který byla v předložkových pádech stále častěji (podle kontextu) nahrazována nesklonnými výrazy kde a kdy (typ Nehoda, kdy došlo ke zranění řidiče i spolujezdce, zastavila provoz na dvě hodiny; ✍Štěpán, 1988:74) a zejm. pak (ve všech pádech) nesklonným co (typ To je ta kniha, co se mně tak líbila; ✍Svoboda, 1967). Vyprazdňovala se i sémantika některých spojovacích výrazů, např. jestliže n. zatímco, jejichž podmínkový a časový význam byl modifikován na význam „kontrastu“ (typ Jestliže sobota propršela, v neděli vylezlo sluníčko; ✍Svobodová, 1986:24). Podobně byl modifikován i význam původně účelových vedlejších vět v souvětích typu Dostal se ke kubismu oklikou, aby se od něj stejně rychle odklonil (k tendencím ve stavbě souvětí ✍Cuřín, 1977:34 a zejm. ✍Jedlička, 1978:152). Vedle toho se proměňovala frekvence některých spojovacích výrazů – po omezenou dobu se zvyšovala např. u spojek poněvadž n. či a trvale stoupala u kombinovaného spojovacího výrazu než aby (✍Štěpán, 1988:74). Ustaloval se též současný úzus u některých přípustkových spojovacích výrazů (i když, i kdyby a přestože; ✍Štěpán, 1988:73, stejně jako např. užívání spojky aniž v anteponovaných vedlejších větách – typ Aniž to tušil, připravil rodičům nepříjemné překvapení; ✍Svobodová, 1986:24).

Významné posuny lze pozorovat i na úrovni věty, kde se tendence syntaktické úzce stýkají s tendencemi v morfologii. Od 60. let 20. stol. je např. velmi nápadné šíření nesklonných adjektiv typu blond (holka), fajn (víkend), khaki (uniforma), prima (kluk), sexy (tričko) a nealko (nápoje), která rychle pronikala z jaz. mluveného do psaného (✍Sochová, 1972), n. tendence k adverbializaci některých substantiv a číslovek – nově se objevuje typ Spousta lidí jelo do práce (podle Hodně lidí jelo do práce) místo staršího Spousta lidí jela do práce (k tomu již ✍ZČSk, 1962:165; ✍Štěpán, 1988:74). Zdroj v mluveném jaz. má zřejmě i slovosledná variace v otázkách typu A vy se vrátíte kdy? (✍Hlavsa, 1988:65) n. vynechávání obligatorního větného členu se sémantickou funkcí adresáta u sloves uvádějících citát (S námi, sociálními demokraty, zbrojení v kosmu nepůjde, ujistil Rau; ✍Hlavsa, 1988:68).

Podobně mezirovinné souvislosti (tendence v lexiku, syntaxi a flexi) mělo šíření předložky na, která v některých spojeních pravidelně nahrazovala zejm. předložku v (typ bydlet na pokoji, vařit na kuchyňce, zdržovat se na umývárně; ✍Čechová, 1981). Střídáním předložek byl buď vytýkán sémantický rys „veřejnosti“ konkrétního místa (vzhledem k účastníkům komunikace n. tematizovaným osobám – to se dělo volbou předložky na), n. se autor výpovědi k rysu „veřejnosti“ nevyslovoval (užil-li v takových případech předložky v). Příznivé vnější podmínky (prostupování psaného a mluveného modu jazyka, liberalizace postojů ke spisovnému jazyku aj.) podpořily také další postup staré vývojové tendence k tomu, aby konkrétní pád vždy vyjadřoval konkrétní větněčlenskou platnost. To se projevovalo zejm. v objektu, kde se stále výrazněji prosazoval akuz. namísto gen. a dalších pádů (typ užít si něco místo něčeho – ✍Hausenblas, 1958:93; ✍Prouzová, 1985). Podobné zdroje mělo nahrazování kondicionálu minulého v podmínkových větách kondicionálem přítomným (✍Cuřín, 1977:27), šíření konstrukcí typu mám uvařeno (✍Hausenblas, 1963) a dostal jsem přidáno (✍Daneš 1968), nahrazování akuzativu nominativem v konstrukcích typu Je vidět Sněžku (✍Porák, 1962; ✍Jedlička, 1968:148) n. obligatorní vyjadřování podmětu v 1. os. préterita (sg. já věděl, pl. my věděli; ✍Jedlička, 1968:148).

Vysoký stupeň byrokratizovanosti života, který byl pro českou společnost v období socialismu charakteristický (výmluvné doklady snesli např. ✍Peňáz, 1987; ✍Exner, 1992 a zejm. ✍Fidelius, 1998; viz ↗totalitní čeština), přispěl i k posunům v opačném směru, tj. k vlivu psaného jazyka na mluvený. Po r. 1945 se i v poloveřejném užití automatizovala většina sekundárních předložkových výrazů jako na základě, nehledě na, ohledně, oproti, prostřednictvím, u příležitosti, vzhledem k, v souvislosti, ve prospěch, ve věci, z důvodu, z hlediska, začátkem apod., kterých se celkem objevilo asi dvě stě (✍Kroupová, 1985; ✍Štěpán, 1988:72). Intenzivní kontakt administrativního stylu s publicistickým stylem i s běžně mluveným jaz. se projevil v relativním nárůstu frekvence pasivních konstrukcí typu Velké přínosy jsou očekávány od KRB (především v mediálních textech; ✍Hlavsa, 1988:64), v oblibě slovesně-jmenných konstrukcí typu provést kontrolu a v tendenci k nominalizaci (resp. kondenzaci) věty prostřednictvím polovětných konstrukcí s adjektivy na ‑cí‑, ‑n(‑ý), ‑t(ý), ‑l(‑ý), ‑ší‑, ‑vší‑ (✍Jedlička, 1968:156), např. Ostatní členové kartelu tak přijali společné komuniké umožňující zvýšit těžbu i bez účasti Íránu. Vzorem některých typů silně nominalizovaných vět a souvětí byla ruština, ze které se zejm. v 50. letech velmi hojně překládalo. Přechodně produktivní byl v č. typ obrátivší se (< rus. обратившийся), přivedší (< rus. приведший), vytrpěvší (< rus. вытерпевший; ✍Barnet, 1958).

Největší změny lze v č. 2. poloviny 20. stol. pozorovat na úrovni lexika (✍Filipec, 1998; ✍Bláha, 2013). V jeho proměnách se (vedle přirozené potřeby nacházet nová pojmenování pro nové denotáty) odrazily jednak postoje uživatelů k vlastnímu jaz., jednak ideologické cíle vládnoucí komunistické strany. Postoj k jaz. byl u Čechů v prvním poválečném desetiletí poznamenán traumatem plynoucím z nacistické okupace českých zemí v l. 1939–1945. Pozitivním efektem tohoto traumatu byla vlna zájmu o pěstování a prožívání spis.jaz., která se výmluvně projevila např. v novinových, časopiseckých i knižních „chválách češtiny“ a vůbec v příspěvcích k pozvednutí jazykové kultury (např. ✍Oberpfalcer-Jílek, 1945; ✍Eisner, 1946; ✍Eisner, 1948; ✍Trávníček, 1961). Naopak negativně se toto trauma odrazilo ve vlně purismu (✍redakce NŘ, 1945; ✍Opravil, 1945). Poválečný český purismus především potlačoval jakékoli (i starší) přejímky ze západních jazyků, jejichž prostředníkem u nás bývala hlavně němčina, a zasáhl dokonce i vlastní jména (jednak ↗toponyma, jednak ↗antroponyma – menší část Čechů se dokonce zbavila svých německých příjmení; ✍Beneš, 1946).

Místo přejímek se při pojmenování nových skutečností, kterých v poválečné době značně přibylo (zejm. v terminologii, jež byla pak přejímána do publicistických textů), uplatňovala slova vytvořená domácími jaz. prostředky, často podle ruských vzorů, n. vůbec ↗kalky slov ruských (✍Havránek, 1949; ✍Dokulil, 1951). Sem patří např. vysoce frekventované termíny bleskovka ‘rychlé, pohotové, zpravidla improvizované oznámení, letáček’, dvouletka, pětiletka, jarovisace ‘umělý proces urychlující rostlinný vývoj působením tepla a vlhkosti’, vojenské termíny kulometník, minometník, regulovčík ‘směrník’, rozborka a sborka ‘rozložení a složení zbraně’, staršina (poddůstojnická hodnost, dříve rotmistr), trenýrovka ‘nácvik, výcvik’ a šířeji užívaná slova nástěnka, novátor, obezlička ‘zbavování se osobní odpovědnosti za svěřenou práci’, prověrka aj. V publicistických textech z doby po r. 1948 nacházíme také velké množství nových multiverbismů utvořených většinou podle ruštiny, jako jsou např. domovní důvěrník, dům oddechu, hrdina práce, inženýrské stavby, masová politická práce, v masovém měřítku, mzdový strop, socialistické soutěžení, volný prodej, vstřícný plán, ztrátový čas n. zlepšovací návrh. Také nová kompozita, kalkovaná podle ruštiny (typu generálporučík, tankoborník), působila v českých textech nezvykle, stejně jako velmi rozšířená juxtapozitivní spojení substantiv typu bolševik-leninovec, člověk-budovatel, inženýrka-technoložka, letec-kosmonaut, marxismus-leninismus, město-hrdina, ošetřovatel-veterinář a robot-výzkumník. Dále došlo v poválečné době u řady slov původu domácího – opět přímým působením ruštiny – k posunutí, resp. rozšíření, původního významu. Příkladem může být slovo družba (dříve ‘druh ženichův při svatbě’, ‘dohazovač’, po válce zejm. ‘družnost, přátelství’, téměř vždy s politickým podtextem), suchar (dříve ‘druh sušeného pečiva’, nyní i ‘člověk nemající smysl pro zábavu a nepřející pobavení ani jiným’), úderník (dříve ‘voják, člen zvláštního útočného oddílu’, nyní ‘dělník v socialistické výrobě, který překračuje normu technickou prací a pracovní morálkou’) a frekventované odvozeniny údernický, údernictví a úderka. Také např. slovo režim se pod vlivem ekvivalentních ruských spojení s komponentem режим stalo i v č. součástí různých multiverbismů, a rozšířilo tak možnosti svého využití (pitný režim, úsporný režim, režim otáček motoru, režim spotřeby munice apod.). Naopak význam některých původně ruských slov se při přejímání do č. zúžil – např. slovo aktiv ztratilo původní význam ruského актив ‘jmění, výtěžek hospodaření’ a vyskytovalo se jen ve významu ‘nejaktivnější skupina v jistém společenství lidí’ (vysokou frekvenci řady ideologicky exponovaných lexémů dokumentují ✍Čermák & Cvrček ad., 2010).

Zejm. v 60. letech 20. stol. se naplno projevily důsledky vymizení česko-německého bilingvismu u Čechů, který byl dříve motivován denním stykem českého etnika s německým a který byl předtím zvláště u vzdělanější části Čechů samozřejmostí. Zmizela tedy mj. i velká část starších předsudků vůči ↗kompozitům jako dominantě německy psaných textů. Kompozita byla atraktivní díky své popisnosti a zároveň operativnosti z hlediska skloňování, která je zvýhodňovala oproti podobně popisným multiverbismům (✍Helcl, 1972). Proto lze 50. léta 20. stol., kdy se mj. objevil a téměř okamžitě rozšířil pojem a termín samoobsluha, pokládat za počátek novodobého šíření kompozit v č. Povaha a potřeby socialistické společnosti motivovaly zejm. tvoření a šíření kompozit s komponenty velko‑ (velkodrůbežárna, velkodůl, velkoprodejna, velkovýkrmna), rychlo‑ (rychločistírna, rychlolíheň, rychloobvaz, rychlosoustruh, rychlotavba) a samo‑ (samofinancování, samonakládač, samovýběr, samovýkrmna; k tomu např. ✍Hauser, 1959; ✍Hauser, 1960). Výrazně přibylo i kompozit adjektivních, jako jsou např. adj. hospodářskopolitický, palivoenergetický, politickoekonomický, prvomájový, společenskovýrobní a veřejnosprávnín. pojmenování s komponentem -vzdorn(‑ý) (nárazuvzdorný, otřesuvzdorný, prachuvzdorný). Asi nejpříznačnějším novým prvkem v českém lexiku 2. poloviny 20. stol. jsou ↗kompozita hybridní. Zatímco slovník F. Trávníčka a P. Váši (✍Trávníček, 1952) jich uvádí poměrně málo (např. autodoprava, fotocitlivý, motonehoda) a nedoporučuje je užívat (viz též ✍Helcl, 1953), texty z 50. let už svědčí o mohutném šíření hybridních kompozit i mimo oblast profesního vyjadřování (autopotřeby, fotoobchod, gramojehla, kinopředstavení, radiostanice, veloduše) a zejm. v 60. letech lze produktivitu tohoto typu hodnotit jako maximální – tvoření a užívání hybridních kompozit bylo v této době záležitostí vyloženě módní, jak ukazují řady kompozit s ↗prefixoidem mikro‑ (mikropohled, mikropřehlídka, mikrorozhovor, mikrovrtačka) a mini‑ (minikabelka, miniskútr, minisukně, minišaty). V 60. letech se také proměnilo hodnocení hybridních kompozit z hlediska kultury jaz. (✍Mejstřík, 1965) – jejich nyní již (v zásadě) neutrální stylovou platnost potvrzují i nové „hybridní“ názvy socialistických podniků (např. Energostroj; viz též ✍Dokulil & Kuchař, 1977).

Nejen ruština a západní jazyky, ale také slovenština jako jaz. národa žijícího po celé sledované období „v bratrském státním soužití s Čechy“ měla na č. značný vliv (✍Lipowski, 2005); viz ↗česko-slovenský jazykový kontakt. Kromě velké strukturní blízkosti obou jaz. a téměř všeobecného vzájemného (byť třeba jen pasivního) bilingvismu mezi Čechy a Slováky, který se vyvinul působením společných médií, správních orgánů a vůbec i vlivem hojných osobních styků mezi příslušníky obou národů (cesty za prací a studiem, základní vojenská služba apod.), zde hrál jistě roli fakt, že spisovná slovenština – na rozdíl od č. vystavěná na mluvené regionální podobě národního jaz. (kultivací středoslovenských nářečí) – inspirovala uživatele č. svou „nehistoričností“, operativností pojmenování a také jako vítaný zdroj aktualizací pro stále nenucenější, „mluvenější“ formy oficiální a polooficiální komunikace v češtině. Během poválečného soužití Čechů a Slováků ve společném státě se trvalou součástí č. staly lexikální a frazeologické slovakismy jako být na čele, být na vině, bitka, bitkař, dovolenka, horko-těžko, namyšlený, natěšený, palačinka, protiřečit si, rozlučka, středobod, výdobytek, zabírat se otázkou nebo zaužívaný.

Brzy po válce se v českých textech značně rozšířily i ↗zkratky (jako obvyklá výbava veřejné komunikace v totalitních režimech, které vždy vítají, když je „nová realita“ popsána nově a hlavně tak, aby se „nezasvěcení“ v tomto popisu neorientovali; ✍Klemperer, 2003:96; přehled a typologii zkratek v č. po r. 1945 podává ✍Hrbáček, 1979). Zvláště příznačné byly iniciálové zkratky ČSM (Československý svaz mládeže), JZD (jednotné zemědělské družstvo), Kčs (koruna československá), KSČ (Komunistická strana Československa), MDŽ (Mezinárodní den žen), ROH (Revoluční odborové hnutí), RVHP (Rada vzájemné hospodářské pomoci), SSM (Socialistický svaz mládeže), STS (strojní a traktorová stanice), ÚRO (Ústřední rada odborů), ÚV (ústřední výbor) a VB (Veřejná bezpečnost). Hypertrofie a vysoká frekvence zkratek, které zároveň stále častěji (mj. působením rozhlasu a televize) přecházely i do textů mluvených, přispěla k proměně jejich výslovnosti – namísto původního hláskování (MDŽ – em dé žet, SSM – es es em, SRPŠ – es er pé eš) se mnohé zkratky přinejmenším od 70. let stále častěji vyslovovaly zjednodušeně (mə də žə, sə sə mə, sə rə pə šə – ✍Daneš, 1989). Při tvoření jmen pro znárodněné i nově vznikající podniky se uplatnily též kombinované zkratky ruského typu (kolchoz), např. Druchema (Družstvo pro chemickou výrobu), Drutěva (Družstvo tělesně vadných), Orgalen (Organizační a ekonomický ústav pro len), Pragoděv (Výrobna dámských a dívčích oděvů v Praze/Праге), Prakov (Družstvo pracující s kovem), Spofa (Spojené farmaceutické závody), Tesla (Technika slaboproudá), Tonak (Továrna na klobouky), Všestav (Řemeslníci pro všeobecné stavební práce) n. Zverimex (Zvěř – import, export; ✍Sochor, 1961).

V souvislosti se značným technickým pokrokem se v poválečném období bouřlivě rozvíjely terminologické systémy (✍Poštolková & Tejnor ad., 1983), jejichž jednotky rychle pronikaly do běžně mluvené komunikace. Ve 40. a 50. letech se postupně objevily a zčásti i determinologizovaly lexémy jako blinkr (doporučované termíny blikavá světla, blikače a blikadla se neujaly), čevapčiči (ze srbštiny), dlouhohrající deska, kosmonaut (ne tedy astronaut, jak se tito průkopníci vesmírných letů nazývali na Západě), lunární modul, moped, motel, odchov za studena, penicilin, proudový motor, radar, ražniči, skútr, snopovačka, sputník, televize, trambus ‘automobil s karosérií, jejíž nečleněná přední stěna je předsunuta před nápravu’, trávopolní systém ‘systém setí spočívající ve střídání jetelotravních směsek a jiných polních plodin’, triko, tryskové letadlo n. umělá družice.

V 60. letech 20. stol., kdy už ruština přestala být prostředníkem internacionalismů, byly přímo z angl. a dalších západních jaz. do č. přejaty termíny jako aerosolový deodorant, autokempink, dabovat, hardware, software, plazma, smog n. spray. Velké množství nových termínů, které se vzápětí staly součástí běžné slovní zásoby, označovalo různé prvky hudební a divadelní kultury, jejíž rozkvět byl pro 60. léta 20. stol. příznačný a která dovršila expanzi angl. jako módního jaz. do zbytku světa, Československo nevyjímaje – objevily se termíny jako big beat, evergreen, happening, hit, hitparáda, kecky ‘plátěná sportovní obuv’ (původně z obchodní značky Keds), muzikál, party, recitál, show, showman, song, soul, šanson (jeden z mála novějších ↗galicismů), teenager (prosazované termíny mladistvý a výrostek zůstaly omezeny na texty, jež o teenagerech referovaly kriticky, např. policejní hlášení) n. např. western.

Pozoruhodný je v 60. letech a později také rozvoj tvoření ↗apelativ z obchodních značek (alobal, izolepa, molitan, multikára, umakart, ale také např. granko n. lentilky) a zejm. značné množství nových (původně slangových) termínů vytvořených z iniciálových zkratek, např. bétéčko ‘cigareta značky BT’, dévéťák ‘dozorčí vojskového tělesa’, elpíčko ‘dlouhohrající deska’ angl. LP, embéčko ‘auto Škoda 1000 MB’, jezedák ‘člen JZD’, oovéčka ‘ostatní osobní výdaje’, pévéeska ‘politickovýchovná světnice’, vétřieska ‘nákladní auto Praga V3S’ n. zetdéeška ‘základní devítiletá škola’.

Vlivem politických událostí na přelomu 60. a 70. let (sovětská invaze a následná „normalizace“, která spočívala ve „zmrazení“ přirozených mechanismů společenského vývoje) došlo k jisté renesanci purismu, která se mj. projevila ve výsledcích výzkumu zkoumajícího postoj veřejnosti k přejímkám z cizích jaz. (✍Tejnor & Machač ad., 1972). I tak ale v té době zobecněly další lexémy přejaté ze západních jaz., např. boom ‘rozmach, vzestup’, design, džus, festival, [být] fit, dále grep, instantní (např. kakao, čaj, dětská kaše – pokusy nahradit jej spojením rychle rozpustný nebyly příliš úspěšné), jam session, krekr, lančmít (vedle luncheon meat), mainstream nebo softbal. Vlivem školy se po jistou dobu užívaly i domácí neologismy zvýrazňovač, popisovač pro jistý druh psacích potřeb (mimo školu se však příslušným denotátům říkalo fixka). Změny v sortimentu českých obchodů se odrazily v termínech jako rema ‘mleté maso’ (z obchodní značky – původně rekonstituované maso), n. např. v nových formacích s prefixoidem polo‑ (polokošile ke starší polobotce a polokožichu) a v multiverbismech typu tekuté drátěnky, tekuté řetězy n. bytová (pokojová) stěna. Dobově příznačné byly nové termíny chalupář a chatař, které ilustrují rozvoj budování víkendových chat a zahrádek, na něž se Češi v této době utíkali před „panelákovou“ realitou normalizačního Československa.

Vývoj lexika v 80. letech 20. stol. byl – díky postupné degeneraci komunistického systému – institucionálně regulován už jen minimálně. Tak se navzdory ojedinělé kritice šířily i v běžném jaz. termíny jako AIDS (v SSČ je uveden ještě se všemi písmeny malými), antipasta ‘výrobek z marinovaných drobných ryb a zeleniny’, aviváž, butyk, cuketa, ekologie, fóliovník ‘skleník z polyetylénové fólie’, fondue, handicap, lakros, moderátor (v dnešním významu ‘osoba, která vede debatu n. provádí pořadem, konferenciér’), motokára, sajdkára, sjetina ‘výstup z počítače’, snack bar ‘pult s občerstvením, restaurace omezující se na základní sortiment občerstvení’, strečink, terminál ‘konečná stanice’ (dříve jen grafický n. kontejnerový), triatlon, video n. windsurfing.

Do značné míry paralelní k vývoji apelativní slovní zásoby byl i vývoj ↗proprií, zejm. obliby rodných (křestních) jmen (✍Pleskalová, 2011:134–168; ✍Bláha, 2014; viz též ↗rodné jméno). V 50. letech výrazně ustupovala některá cizí i slovanská rodná jména relativně obvyklá v předchozích desetiletích, např. Alois, Anna, Bedřich, Eduard, František, Karel, Ludvík n. Marie, a naopak posilovala obliba jmen slovanských (n. slavizovaných), jako Alena, Bohuslav, Jaromír, Jaroslav, Jiří, Lubomír, Milan, Milena, Miloš, Miroslav, Naděžda, Vladimír, Vlastimil a Zdeněk. Od 60. let se pak stala oblíbenými opět jména jiného než slovanského původu, ale (na rozdíl od cizích jmen oblíbených před válkou a ještě dříve, v 19. stol.) bez užší vazby ke středoevropské křesťanské tradici. Na předních místech obliby se v 70. a 80. letech držela jména jako Dana, Hana, Iveta, Jana, Jitka, Lenka, Libor, Marcela, Martin, Pavel, Pavlína, Petr, Renata, Roman n. Soňa.

V poválečném období byl nejdříve (r. 1957) dokončen devítisvazkový Příruční slovník jazyka českého. Následně se č. dostalo dalších dvou lexikografických zpracování – čtyřsvazkového SSJČ z l. 1958–1971 a jednosvazkového SSČ z r. 1978, který byl náhradou za starší slovník Trávníčkův a Vášův, který po válce vyšel ve 4. vyd. (✍Trávníček, 1952). F. Trávníček byl také autorem významné dvoudílné mluvnice č. (✍MSČ, 1949). Velmi oblíbené byly mluvnice B. Havránka a A. Jedličky, mnohokrát vydané ve variantě pro vysoké školy (✍ČM, 1960) i ve variantě pro školy základní a střední (✍Havránek & Jedlička, 1950). Značný vliv měla široce založená a opakovaně vydávaná syntaktická kompendia V. Šmilauera (✍NS, 1947), F. Kopečného (✍ZČSk, 1958), J. Bauera a M. Grepla (✍Sbg, 1972). Po náročných přípravách (✍Daneš & Komárek ad., 1975) byla v l. 1986–1987 vydána třídílná (tzv. akademická) mluvnice (✍MČ 1, 1986; ✍MČ 2, 1986; ✍MČ 3, 1987); další lingvistická produkce viz ↗české poválečné mluvnictví a ↗slovníky češtiny). Viz také ↗čeština 1. poloviny 20. století, ↗totalitní čeština.