ČEŠTINA VE SLEZSKU

Základní

Dějiny češtiny ve Slezsku zahrnují několik tematických oblastí, a to zejm. (1) otázky utváření českého jazykového území v kontaktu češtiny s polštinou a němčinou, (2) podíl češtiny na vývoji společenské komunikace celého Slezska do r. 1742 a okruh její působnosti v Pruském Slezsku, (3) specifický vývoj češtiny v českém, resp. rakouském n. československém Slezsku, (4) vlivy češtiny na kulturní jazyky a nářečí ve Slezsku.

1 Utváření českého jazykového území ve Slezsku v kontaktu češtiny s polštinou a němčinou

Slezsko jako kulturněhistorická oblast se utvářelo ve středním a horním Poodří, v prostoru, jehož pouze jižní okraje lze počítat k českému jaz. území. V období ↗nářečního štěpení praslovanštiny západoslovanské osídlení podlehlo ve Slezsku působení pozdně psl. inovací východolechických, lužickosrbských a česko‑slovenských. Česko‑slovenský, resp. pračeský vliv zde překročil sudetsko‑karpatský oblouk v oblasti Moravské brány a Kladské kotliny, větší části slez. území se však přisuzuje rozšíření vlivů východolechických, resp. prapolských (NČD, 1972; ✍Dejna, 1993). Český vliv byl ve Slezsku posílen zejména v pozdním středověku vlivem spis. češtiny.

1.1 Západoslovanské osídlení středního a horního Poodří je rekonstruováno pomocí archeologických pramenů a několika historiografických zmínek. Podle svědectví Bavorského geografa (konec 9. stol.) v pozdějším Dolním Slezsku (území mezi tokem Kvisy a Kladské Nisy) vzniklo už v raném středověku kmenové seskupení Slezanů (p. Ślężanie), jež bylo lokalizováno na území jižně od Vratislavi, tj. nad Slezou a Odrou, a Dědošanů (p. Dziadoszanie, Dziadoszyce), nacházejících se nad střední Odrou a Bobrou v okolí Hlohova. Ve falzu císařského privilegia pro biskupa Jaromíra (1086) se uvádějí také dolnoslezské kmeny Bobřanů (p. Bobrzanie), rozkládající se snad nad Bobrou, a Třebovanů (p. Trzebowianie), lokalizovaných do okolí buď Lehnice, n. Třebnice. Do Horního Slezska (od Kladské Nisy k hornímu toku Visly) se umísťují Geografem jmenovaní Opolané (p. Opolanie), zaujímající oblast od Opolí (p. Opole) ke Kozlí (p. Koźle), Holasici (p. Golęszyce), sídlící v oblasti mezi Hlubčicemi (p. Głubczyce), Opavou a Ratiboří (p. Racibórz), a záhadný lid Lupiglaa. Sídelní komory v okolí Těšína byly donedávna spojovány s kmenem Holasiců, dnes je archeologové a historici přiřazují spíše vlivům malopolských Vislanů n. hornoslezských Opolanů (viz ✍Antonín & Čapský ad., 2012). Starobylost slovanského osídlení v jihoslezském pásmu od Hlubčic k Těšínu a jisté rozdíly mezi jeho západní a východní částí byly též potvrzeny toponomastickým výzkumem (✍Šrámek, 1997, tam další lit.). Vzhledem k hypotetičnosti geografických dosahů nářečních změn na tehdejším areálu západoslovanského osídlení nelze s jistotou rozhodovat o východolechických, česko‑slovenských, resp. i lužickosrbských rysech nářečí těchto kmenů. Poloha kmenového území Holasiců v sousedství moravského komplexu přála kontaktu (✍Šrámek, 1997); lokální prolínání česko‑slovenského a východolechického typu psl. inovací mohlo vést ke vzniku přechodových nářečí (mj. ✍Taszycki, 1933; ✍Rospond, 1965) a odrazilo se v pozdějším jaz. vývoji Opavska. Pokud východolechický typ dominoval snad na většině slez. území, kontaktové areály mohly vzniknout blíž neosídleného pomezí v sousedství nejstarších komunikací spojujících komunity sídlící ve Slezsku s komunitami českými a moravskými. Prolínání inovací různého druhu by proto bylo pravděpodobné kromě prostoru Moravské brány také na jihu slezského území, v blízkém sousedství Kladska osídleného snad z Čech; takové nářeční doklady však nejsou k dispozici (✍Malicki, 2007). Rozsáhlejšímu kontaktu bránil až do pol. 13. stol. pomezní hvozd, 50–100 km široký neosídlený pás pralesa v pohořích Sudetské subprovincie a Západních Karpat. V raném středověku vznikala na obou stranách hor centra, která svým politickým a kulturním působením propojovala nové komunikační pospolitosti. V poslední čtvrtině 9. stol. byly společnosti slez. kmenů podřízeny Velké Moravě. Archeologické stopy dokládají jak přímý pobyt Moravanů na území Holasiců a Slezanů, tak také moravský kulturní vliv na toto území (viz ✍Antonín & Čapský ad., 2012). Nebylo to však ani trvalé, ani přímé začlenění do státní struktury, a proto není jasné, zda moravský kulturní vliv měl také formu jaz. působení. Stopy takového vlivu postrádají nejstarší psané prameny ze Slezska – řídké české rysy v zápisech vlastních jmen z 12.–13. stol. jsou podle ✍Dunaje (1976) výsledkem grafického vlivu rané staré češtiny. Zápisy výrazněji prozrazují rysy polské fonetiky (✍Dunaj, 1976; tam další lit.), propriální a apelativní bohemika v (českých) listinách 12.–13. stol. se týkají reálií na širokém Opavsku (✍Prasek, 1877).

1.2 Jaz. polarizace na území Slezska je nejspíše výsledkem jednotícího působení center pranárodních jaz., dosahu moci přemyslovského a piastovského státu a vlivů církevních celků. Po období závislosti na Velké Moravě v polovině 10. stol. se území slez. kmenů stalo částí říše Boleslava I. a pražského biskupství. Toto území však zahrnuly už v r. 1000 hranice vratislavského biskupství, zřízeného v rámci hnězdenské metropole a polského piastovského státu. Státní a církevní vazby rozhodly tak o jeho zapojení do utvářející se polské jazykové a komunikační pospolitosti, i když postavení Slezska bylo zpočátku střídavé – až do pol. 12. stol. byla zvláště jižní část slez. údělu několikrát dobyta českým vojskem (✍Antonín & Čapský ad., 2012). Politická ujednání následující od konce 12. stol. a zrychlený vývoj osídlení (hlavně zásluhou kolonizace na německém právu) vedly k vytvoření delších úseků lineární politické hranice a zároveň ke sblížení areálů češtiny a polštiny. Podle tehdy vzniklé linie státních a církevních hranic lze určit průběh jaz. hranice na jižních okrajích Slezska. České (moravské) osídlení přesahovalo přes státní hranici do ratibořského knížectví a od 14. stol. také do těšínského knížectví. Západně od Ratiboře probíhalo kontaktní pásmo podél jižní hranice opolského knížectví, zpočátku severně od Prudníka; viz ✍Stieber (1934), ✍Kellner (1946), ✍Antonín & Čapský ad. (2012). Protože na obou stranách pomezní zóny osídlování probíhalo za značné účasti německých kolonistů, vznikla česko‑polská jaz. hranice převážně na již smíšeném slovansko‑německém areálu (✍Šrámek, 1997). V tehdy vytvořeném pásmu kontaktu češtiny, polštiny a němčiny (mezi Krnovem a Hlubčicemi a Kladskou Nisou) vedly procesy jaz. integrace během následujících 150–250 let k zániku lokálních komunit mluvících česky a polsky. Koncem 15. stol. probíhala jaz. hranice severovýchodně od Hlubčic a jižně od Ratiboře podél říčky Pštiny (p. Psina) k Odře a Moravské Ostravě, dále v těšínském knížectví snad podél Moravice (✍Stieber, 1934). Ve vlastním Slezsku se tedy stabilizoval příhraniční pruh ↗slezskomoravských nářečí. V Opavském Slezsku zasáhly sídelní změny 15.–17. stol. výrazně západní okraj slezskomoravského areálu. Před koncem 15. stol. zanikl úzký slovanský pruh v jihovýchodní části Osoblažska, během 16. stol. slez.mor. ostrůvek okolí Hlubčic. V pol. 17. stol. probíhala hranice mezi češtinou a němčinou na východ od Krnova a západně od Bavorova (p. Baborów), s něm. ostrovy Pilšče (p. Pilszcz) a Ketře (p. Kietrz) (✍Turek, 1948–1950).

Dosah slezskomoravských nářečí ve vlastním Slezsku – v ratibořském a těšínském knížectví – se snad od konce středověku až do 18. stol. významně neměnil (k rozsahu hraničního pásma viz ↗vliv češtiny na polštinu). V Těšínském Slezsku lze zejména od 15. do 17. stol. počítat s těsným vztahem slezskomoravských nářečí mezi Ostravicí a Moravicí s dominantními nářečími slezskopolskými (vlivy fonetické a morfologické viz ✍Pallas (ed.), 1967). Na sever a východ od jaz. hranice existovala s jistou časovou proměnlivostí menšinová seskupení českých mluvčích v městech a městečkách.

1.3 Od 18. stol. působily na změny areálu češtiny na jihu Slezska a na stav zdejších okrajových nářečí politické události. Hranice, která zde vznikla v důsledku slez. válek (1740–1763), oddělila část nářečí západní skupiny slezskomoravské, a to jednak na souvislém areálu opavského knížectví na Hlučínsku (se zmíněným přesahem za starou moravsko‑slezskou hranici do Ratibořska), jednak nářeční ostrovy Bavorova, Sulkova (p. Sułków), Branice a Násilí (p. Nasiedle) na Hlubčicku (✍Šrámek, 1997). K pruskému Slezsku bylo tehdy připojeno i Kladsko, na jehož západním cípu v okolí Chudoby (p. Kudowa) se v 9 až 12 vesnicích tzv. Českého koutku mluvilo ↗severovýchodočeskými dialekty; na Střelínsku, Sycovsku a Opolsku vznikly mikroenklávy nářečí severovýchodočeského typu v 7 obcích založených českými protestantskými kolonisty (✍Siatkowski, 1997, tam další lit.; viz ↗enkláva českého jazyka). V první pol. 19. stol. mluvila česky více než 2 % obyvatel pruského Slezska, tj. více než 60 tisíc obyvatel, z čehož více než 50 tisíc tzv. Moravců, 5 tisíc kladských Čechů, 5–6 tisíc českých kolonistů (✍Siatkowski, 1997; ✍Pallas (ed.), 1967). Po 1. světové válce byla většina pruské části slezskomoravského území připojena k Československu, okraj (celkem 11–13 tisíc osob) zůstal v německém Ratibořsku, kde dosah češtiny stanovily Velké Petrovice (p. Petrowice Wielkie), Šamařovice (p. Samborowice), Petřatin (p. Pietraszyn), Křenovice (p. Krzanowice), Bořutin (p. Borucin), Benkovice (p. Bieńkowice), Tvorkov (p. Tworków), Ovsiště (p. Owsiszcze), Ovsišťské Chaloupky (p. Nowa Wioska) – a na Hlubčicku v Bavorově a jižní periferii ohraničené sídly: Branice, Vodka (p. Wódka), Chrastělov (p. Chruścielów), Vehovice (p. Wiechowice), Stibořice (p. Ściborzyce Wielkie) (✍Siatkowski, 1997). V českých vesnicích na západě Kladska žilo tehdy 5,5 tisíce mluvčích, v koloniích kolem 5 až 6,5 tisíce (✍Siatkowski, 1997; ✍Štěříková, 1995). Mluva Čechů a Moravců v pruském Slezsku byla podrobena silnému vlivu němčiny, v Horním Slezsku také polštiny. Postavení nářečí v lokální komunikaci upevňovala jednak bohatá (zejm. v Kladsku) ústní slovesnost, jednak (v komunitách Moravců a českých kolonistů) svérazné působení zastarávajícího spis. vzorce v náboženském životě a pastorační činnosti církve (viz níže). V polském Slezsku po r. 1945 začala čeština rychle zanikat. Od konce války do 60. let 20. stol. byly lokální české komunity oslabované odsunem, reemigrací a emigrací, a integrací s polským prostředím. V poslední fázi jejich existence byl proveden výzkum nářečí na Hlubčicku a Ratibořsku, marginálně i v Kladsku a na Střelínsku (✍Siatkowski, 1997; tam další lit.). V současnosti lze jaz. hranici mezi češtinou a polštinou vést po hranici státní. Ke křížení dosahu obou jaz. (jak v rovině jejich nářečních útvarů, tak na úrovni obou spis. reprezentací) dochází pouze v části českého Těšínska (viz ✍Greń, 2000a; ✍Labocha(ová), 1997).

1.4 Zmíněná komunita českých emigrantů na dolnoslezském Střelínsku patřila k poslední a nejúspěšnější vlně české emigrace do Slezska. Předchozí migrační vlny z českých zemí ve Slezsku buď nesídlily trvale, n. podléhaly rychlé asimilaci. Týká se to jak nesoustavných případů českého osídlení ve středověku n. exilu řeholníků v období husitských bouří první pol. 15. stol., tak efemerického pobytu anabaptistů a českých bratří vyhnaných v 16. stol. a také vlastního jaz. smíšeného pobělohorského exilu (od r. 1622), jehož jistá část se zdržela v Dolním Slezsku a na slezsko‑lužickém pohraničí (✍Štěříková, 2005). Teprve potomci českých vystěhovalců z roku 1742 si udržovali svou jaz., národní a náboženskou totožnost víc než dvě století. Po 2. světové válce většinou odjeli do Německa n. reemigrovali do Československa (✍Siatkowski, 1997; ✍Štěříková, 1995).

2 Podíl češtiny na vývoji společenské komunikace historického Slezska

Postavení mluvené kulturní, později spis. češtiny v dějinách jaz. komunikace ve Slezsku ovlivňovaly jednak výše zmíněné jazykovězeměpisné reálie, jednak politický a kulturní vývoj české pospolitosti. Slezský úděl se již ve 13. stol. ocitl v okruhu silného působení českého kulturního centra, v první pol. 14. stol. byl spojen s českým státem.

2.1 Jako mluvený kulturní jaz. čeština takřka od začátku ovlivňovala vývoj kulturní polštiny (viz 4), s níž na jižní periferii slez. území působila snad střídavě; viz ↗vliv češtiny na polštinu. V dosahu moci českých panovníků byla čeština užívána ve výkonu práva, na Opavsku do 18. stol., v Kladsku do 16. stol. V pastorační činnosti církve (včetně jejích školských aktivit) se čeština od dob christianizace uplatňovala nejen v dosahu pražského a olomouckého biskupství, ale v působení duchovních z Čech a Moravy a intenzivních stycích řádových organizací pronikala též na území vratislavského biskupství (✍Kapras, 1909; ✍Malicki, 2008). Na širším území Slezska kulturní čeština vstoupila do dějin komunikace po jeho zapojení do českého soustátí (1335). V období vývoje komunikativní pospolitosti slez. knížectví jako vedlejší země Koruny české (do r. 1741) probíhaly také osobité regionální změny funkčního rozpětí češtiny a dalších jaz., viz ✍Greń (2000a), ✍Malicki (2008). Slez. obyvatelstvo mělo už ve 14. stol. silné vazby na vytvářející se jaz. společnost polskou a německou; v následujícím století se výsledkem integračních procesů stávala západní („dolní“) část většinově německá, kdežto ve východní („horní“) části převládala polština (✍Morciniec, 1989). V běžné komunikaci se používala polská nářečí a jako pomocný jaz. církve a práva zde měla ještě uplatnění mluvená kulturní polština, jaz. nejvyšší společenské vrstvy bývalého Opolska. Proto v období zintenzivnění vývoje kancelářské činnosti, když se však administrativní a právní texty ještě nepsaly polsky, mohla srozumitelná čeština nastupovat na místo lat.něm. u hornoslezských soudů a v kancelářích (knížecích, šlechtických a městských, okrajově i v církevní dokumentaci). V kancelářích Dolního Slezska neměla čeština nikdy stejné postavení jako v hornoslezských knížectvích. I když za Jiřího z Poděbrad a Jagellonců byly listiny a listy i ve věcech slezských někdy psány česky, převládala zde něm.lat. (✍Jurek, 2004), avšak pod poděbradským vlivem česky a německy úřadovala do počátku 16. stol. hraběcí kancelář kladská (✍Malicki, 2008, tam další lit.). První psaná svědectví užití spis. češtiny v Horním Slezsku pocházejí z první pol. 15. stol. (na Těšínsku od r. 1434). Její oficiální status byl v 16. stol. uzákoněn v zemských zřízeních opolsko‑ratibořském a těšínském, jako úřední a kancelářský jaz. se udržovala, byť lokálně ve zúženém spektru, do konce 18. stol. (✍Kapras, 1909). Zpočátku téměř neutrální spis.jaz. slezských spisů právní a administrativní povahy se postupem doby vyznačoval větším množstvím regionálních prvků, a to vlivem nářeční a kulturní polštiny, resp. i slezskomoravského nářečí (na Opavsku a příhraničním pruhu Těšínska a Ratibořska). K typickým odchylkám od spis. normy patřilo psaní u místo au (przied hornu branu, ſmluva, kupyl), o místo ů zvláště v dat.pl. (domom, ſyrotkom, dietom, dwierzom), nepřehlasované ´a v kmeni (baran, rzetaz, przaza) a v koncovkách jo‑ a ja‑kmenových substantiv (od pola, komornicza, w Hlubczicach), psaní slabičného , s průvodními vokály (czwartek, Kretek, hernecz, welna, ſaupelnie), záznamy asibilace ď, ť (dziedzinſke, w kadzy, do ſmerczy) a měkkosti konsonantů (od tieletie, nieboſſczyka, do Strumienia, piekarz, pržedkowie), psaní r < ṙ před k, s, c (kotlarka, masarský), někdy též záznamy p. nazálních, příp. pozičně denazalizovaných samohlásek (akuz. sg. beczke, trombe; instr. sg. staroſta; sąsede), o na místě á, a (ſklorz, chrostu, prodied), záměny psaní hch (zachrada, za niecho, nahazy se); viz ✍Knop (1965), ✍Pallas (ed.) (1967). Kvantita byla důsledněji označována pouze v tištěných textech; k charakteristickým regionálním zvláštnostem několika tištěných památek patří označování délky vokálů, které se řídí paroxytonickým přízvukem – ponechávání délky n. dloužení na předposlední slabice (dáwa, nezahýnul, nynéyſſy, poznáwa, pochwálu, wzáctne, téhdy, zwěſtowátel), krácení v slabikách nepřízvučných (bez vhony, k rozgimáni, kteryž, lameme, přikladu, rozdil); viz ✍Knop, 1965. V druhé pol. 16. stol. se v kancelářích východní části Horního Slezska, zvl. v městech, začala vedle češtiny užívat polština, v následujícím století se část dokumentace vedla polsky a německy ve větších městech Horního Slezska – v Opolí, Hlivicích (p. Gliwice), Ratiboři, Těšíně (✍Kowalska, 1986).

Literární památky spis. češtiny ve Slezsku sahají do 15. stol.; vznikaly v okruhu náboženské, pastorační komunikace (pomocný jaz. církve). Vývoj náboženské literatury posílené reformací se soustředil na Opavsku a Těšínsku; od pol. 16. stol. zde vedle náboženských textů vznikaly texty praktické, odborné i zábavné (populární) povahy. Podobné spektrum mělo tehdejší slez. písemnictví polské, vyvíjelo se hlavně ve východní a severní časti Horního Slezska (✍Kowalska, 1987; ✍Greń, 2000b). Literární texty se v 16. a 17. stol. vyznačovaly větší pečlivostí jaz. formy než texty praktické n. úřední, jejich pravopisné nedostatky prozrazují nejistotu výslovnosti délky vokálů a zaměňování místa výskytu kvantity s pozicí přízvuku (✍Knop, 1965; ✍Pallas (ed.), 1967). Od druhé pol. 17. stol. se v českých a polských literárních památkách začaly výrazněji prosazovat nářeční tendence, zároveň byl veřejný úzus spis. polštiny a češtiny omezován stálým růstem funkční pružnosti spis. němčiny a možnosti jejího veřejného užití (✍Kowalska, 1987; ✍Šrámek, 1997; ✍Malicki, 2007). Jako problematické se jeví vymezení rozsahu užívání mluvené kulturní češtiny. Její postavení v komunikaci ve Slezsku nemohlo být stejné jako v Čechách a na Moravě, kde se proměny standardu odrážely ve vývoji místních nářečí. Podle ✍Knopa (1965) svědčí regionalismy v česky psaných slez. památkách z 16. stol. o tom, že se spis. čeština promítala do mluvy jako hovorová varieta, ve Slezsku ochotně přijatá jako vytříbená forma domácího jaz., která „překlenula protiklad mezi spisovným jazykem a místními nářečími“ (✍Knop, 1965). Avšak zde je třeba rozlišit na jedné straně kultivovanou mluvu Slezanů na českém jaz. území a v českých komunitách některých měst na jihu Horního Slezska, na druhé straně konverzační češtinu jako naučený jaz. fungující v okruhu některých příslušníků vzdělanějších hornoslezských vrstev vedle jiných kulturních kódů. Základním komunikačním prostředkem, jak zdůrazňují zejména polští badatelé (✍Rospond, 1975; ✍Kowalska, 1986; ✍Greń 2000a), byl na většině hornoslezského území slezskopolský dialekt, uplatňovala se též mluvená kulturní polština. Vedle Opavska přál širší znalosti mluvené kulturní češtiny zvláště kostelní a školní úzus na Těšínsku. V celém Horním Slezsku usnadňovalo cestu ke znalosti kulturní mluvené češtiny užití psané češtiny na soudech a úřadech, snadný přístup k česky psané knize, působení kněží vzdělaných v Čechách a na Moravě, tehdejší postavení spis.jaz. v politickém a kulturním životě Čech a Moravy. Úzký kontakt s češtinou dokládají též bohemismy v polsky psaných slezských raněnovověkých textech a v slezskopolských nářečích (viz 4).

2.2 Rozdělením Slezska v r. 1742 se vytvořily odlišné podmínky vývoje češtiny v jeho hohenzollernské (pruské) a habsburské části. Ještě v 18. stol. byla čeština spolu s likvidací stavovských institucí a reformou soudů v kancelářích pruské části Horního Slezska vystřídaná němčinou, podobně tomu bylo i na severním Opavsku, připojeném k Prusku (Hlubčicko, Hlučínsko). V některých obcích s česky mluvícím obyvatelstvem (tzv. Moravci na Hlubčicku, Hlučínsku, Ratibořsku) se čeština udržela ve školách až do r. 1873, kdy byla v pruském školství zavedena výhradně němčina (✍Pallas (ed.), 1967). Oporou pro kultivovanou formu rodné řeči (slezskomoravského nářečí) mohla být ještě pastorační činnost církve (olomoucká diecéze), avšak vědomí příslušnosti k české jaz. a kulturní společnosti se v komunitě pruských Moravců setřelo (✍Pallas, 1970; ✍Šrámek, 1997). Díky působení buditelského kněze C. Lelka od pol. 19. stol. zajisťovaly pruským Moravcům ve škole kontakt se spis. češtinou (v regionální podobě) pro ně tištěné knihy, později též místní katolický tisk. Menší roli sehrála dostupnost četby z opavského Slezska. Formou zápisu navazovaly Lelkovy knihy záměrně na místní zvyklosti pruských Moravců (novogotické písmo, pozdněbarokní pravopis, regionální a nářeční prvky v lexiku, někdy i v tvarosloví), jinak se jaz. těchto spisů silně blížil novočeskému obrozenskému stavu (✍Pallas (ed.), 1967). Náboženská tradice a farní život byly též snad jediným podnětem kultivace češtiny u protestantských vystěhovalců z Čech v několika osadách v Dolním a Horním Slezsku. Školy úzce spojené s náboženskou formací fungovaly v českých koloniích od jejich začátků a přes opakované úřední nátlaky učily česky až do r. 1873. Jak dokládá ✍Štěříková (1995), němčina, i když se tehdy stala jediným jaz. německého školství, nebyla pro české žáky srozumitelná, a proto se čeština udržovala jako pomocný jaz.; česky se vyučovalo také náboženství. V meziválečném období se české vyučování nepodařilo opět zavést, škola s českým jaz. byla zřízena až po předání pruského Slezska Polsku – fungovala v Husinci v l. 1948–1951 a byla zrušena kvůli zanikání české komunity (✍Siatkowski, 1997). V českých vesnicích podléhalo rozmanitým omezením též užití češtiny v modlitebnách a kostelech – zvláště od konce 19. stol. byli kněží nuceni zavádět německé bohoslužby vedle českých. Bohoslužba a osobní zbožnost zůstaly však základní formou kontaktu s kultivovanou češtinou, čemuž napomáhaly také farní knihovny a sbory vznikající v českých obcích od konce 19. stol. (✍Štěříková, 1995). Češi z emigrantských osad ve Slezsku si zachovali své nářečí, ale podobně jako u pruských Moravců bylo jejich spojení s českou jaz. společností velmi oslabené. Představu o kultivované formě rodné řeči ovlivňoval u protestantské emigrace především jaz. a styl náboženského úzu, založeného ještě na knižní produkci z 18. a začátku 19. stol., která byla určena česky a slovensky mluvícím protestantům. Bible, kancionály, modlitební a věroučné knížky tištěné mj. v Halle, Žitavě (n. Zittau), Loubně (p. Lubań) a Břehu (p. Brzeg) se podle ✍Koska (2007) vyznačovaly úsilím o spis. záznam, přesným rozlišením psaní lł, i a y a místy nedůslednou kvantitou (a to v závislosti na funkcích textu: prestižní díla typu bible n. kancionálu se hlásila k tradici jaz. Bible kralické, kdežto tisky zaměřené prakticky tuto kontinuitu opouštěly).

3 Vývoj češtiny v českém, resp. rakouském n. československém, Slezsku

V části Slezska ponechané vratislavským mírem (1742) Habsburkům (knížectví těšínské, část opavského, krnovského a niského knižectví) byla spis. čeština prostředkem veřejné a kulturní komunikace jen na Těšínsku a Opavsku. Na Krnovsku zanikla úplně v 17. stol., německý ráz celé západní časti českého Slezska byl v 18. stol. upevněn rozsáhlou kolonizací horských oblastí (✍Gawrecki, 2003).

3.1 Oslabení pozice češtiny vyvolaly mj. změny správního systému (1742 Královský úřad slezský, 1782 Moravsko‑slezské gubernium), jejichž důsledkem bylo užití spis. češtiny omezováno ve prospěch němčiny. Na Opavsku a Těšínsku se spis. čeština ještě v 18. stol. udržovala v okruhu administrativně‑právní činnosti, byla však již v 40. letech vytlačena z opavských desk zemských a sněmovních protokolů. V těšínském knížectví se některé české úřední zápisy (např. v Těšínské komoře) udržovaly ještě v prvních desetiletích 19. stol. Podobné to bylo i v maloměstských a venkovských knihách (✍Pallas (ed.), 1967). V obcích se slovanským obyvatelstvem se čeština nadále užívala jak v katolických, tak protestantských kostelích, na Těšínsku však v 18. stol. vzrostla úloha polštiny, což dokládají polská rukopisná kazání a v Břehu a Opavě tištěné polské kancionály a modlitebníky, užívané vedle českých. Ve slez. obecných školách se sice i v první pol. 19. stol. užívaly česky psané učebnice, ale vzhledem k tomu, že to byly školy základního stupně, lze předpokládat, že úlohu hlavního prostředku komunikace zde plnila místní nářečí (k Těšínsku viz ✍Labocha(ová), 1997; ✍Greń, 2000). Tištené texty s úředním a praktickým obsahem už v 18. stol. dokládají nízkou kulturu místních záznamů spis. jaz. V úředních textech se vedle slez. prvků obvyklých v regionu odrazila závislost na něm. vzorech. Úroveň spis.jaz. kultivovaly texty literární povahy tištěné v Opavě n. (pro potřebu protestantské komunity) v Břehu, Loubně a na Slovensku (✍Pallas (ed.), 1967; ✍Kosek, 2007). Během prvních desetiletí 19. stol. došlo v Opavě a větších městech ke značnému posílení komunikační úlohy němčiny, vzrostlo její postavení jako veřejného, oficiálního jaz. Na soudech a úřadech byl místní jaz. tolerován jen v případech nutného dorozumění s osobou neznalou němčiny. V politické reprezentaci země převládal názor, že ve veřejné komunikaci ve Slezsku se může uplatnit pouze němčina jako jediný spis.jaz., vedle ní měli být obyvatelé na Opavsku a Těšínsku nositeli jen pouhých nekultivovaných nářečí (✍Pallas (ed.), 1967). Názory tohoto druhu byly východiskem soudobých teorií o etnické a jaz. osobitosti slovanských obyvatel Slezska: Wasserpoláci, Moravci či Slezané‑Šlonzáci byli někdy považováni za nositele zvláštních slovanských jaz., existujících jen v primitivní, nářeční podobě. Od pol. 19. stol. se zároveň datují pokusy o rozvoj národního a jaz. vědomí obyvatel Slezska těmito partikulárními směry. Přes kodifikační úsilí jednotlivců však slezština n. moravština nikdy nepřekročily rámec etnolingválních projektů (v meziválečném období k nim patřila i laština Ó. Łysohorského). Jazykověpolitickým důsledkem těchto koncepcí bylo vždy (v 19. a 20. stol.) omezení veřejných práv češtiny a polštiny (✍Pallas, 1970; ✍Gawrecki, 2003). Slezský zemský patriotismus se od poloviny 18. stol. vyvíjel bez ohledu na užívaný jazyk, postupně však v kruzích jeho stoupenců začalo dominovat německé smýšlení. Mezi uživateli slovanských nářečí bylo vědomí svazků s národní a jaz. českou n. polskou společností nízké. Již v době předbřeznové se úsilí o zavedení spis.jaz. (polštiny) a národní uvědomění začaly projevovat na Těšínsku (✍Labocha(ová), 1997), národní a jaz. program českého obrození byl zároveň znám jen úzkému kruhu nadšenců, zvl. na Opavsku (✍Grobelny, 1975). Proto bez ohledu na zásadu rovnoprávnosti jaz., která byla právně deklarovaná již v r. 1848 (a opakovaná v zákonech z r. 1861, 1867), nenašla čeština plné uplatnění ve slez. sněmu, soudech ani úřadech (teprve od r. 1882 se čeština stala druhým jaz. u soudu, od r. 1899 ve finančních úřadech). Německá většina v opavském sněmu se navíc snažila využívat změn národnostního a jaz. práva v habsburské monarchii ve svůj prospěch. Např. od r. 1871 bylo užití češtiny a polštiny ve sněmu podmíněno zajištěním překladu do němčiny; od r. 1873 školy v oblastech s převahou slovanského obyvatelstva musely zajistit výuku nejen česky, resp. polsky, ale též německy. Úřadování v českém a polském jaz. (podle národnosti okresu) bylo uzákoněno v r. 1908 (✍Pallas (ed.), 1967; ✍Gawrecki, 2003).

3.2 Veřejná pozice češtiny se začala postupně budovat až po r. 1860. Velký význam pro propagaci spis.jaz. a uvědomování svazků s českou národní a jaz. společností měla činnost českých profesorů opavského gymnázia (A. Vašek, J. Lepař), od r. 1883 nového českého gymnázia (V. Prasek), spolku Matice opavská (od r. 1877), zejména však působení českých novin (Opavský besedník, 1861–1866; Opavský týdeník, 1870–1912; v mezidobí 18661870 Olomoucké noviny). Časopisy byly v tehdejším Slezsku nejúčinnějším prostředkem zajištění stálého kontaktu se spis.jaz. v jeho novočeské podobě. Vzhledem ke čtenářským zvyklostem českých Slezanů v Opavském besedníku převažovaly texty tištěné novogotickým písmem se starším pravopisem a stylově už poněkud zastarávající (✍Šrámek, 1997; ✍Gawrecki 2003).

Na Těšínsku vedla jaz. a národní emancipace slez. nářečních mluvčích k identifikaci české a polské komunity. Ve druhé pol. 19. stol. to znamenalo vytlačení češtiny z oblastí společenské komunikace, v nichž byla od středověku užívána pro svůj vysoký status a srozumitelnost, nikoliv z důvodu těsných vazeb s nářečím. Proto se radikálně snížil počet farností a škol s češtinou (✍Pallas (ed.), 1967). Příslušnost k slezskopolským n. slezskomoravským nářečím nebyla dostatečným důvodem k určení národní identity a nár. jaz., základnou češtiny se však na Těšínsku stalo slezskomoravské Frýdecko. České národní a jaz. uvědomění se začalo na Těšínsku upevňovat od konce 19. stol. Před 1. světovou válkou se v rakouském Slezsku hlásila k češtině méně než čtvrtina obyvatel (v r. 1900 zde žilo přes 146 tisíc Čechů, r. 1910 více než 180 tisíc), avšak češtinu bylo možné používat na úřadech, existovaly české a smíšené základní a střední školy, české národní a kulturní instituce, tisk, odborné a umělecké písemnictví (✍Kapras, 1909; ✍Kapras, 1922; ✍Pallas (ed.), 1967).

3.3 Pevné postavení jako oficiální a úřední jaz. získala spis. čeština až po vzniku Československa, jehož součástí se vedle rakouské části Opavska a Niska stalo r. 1920 Hlučínsko a část Těšínska. Se zavedením státní správy se čeština dostala jak do oblastí českých a jazykově smíšených, tak většinově německých n. polských. Tento proces se odrazil i úředním odstraněním řady grafických, fonologických, morfologických aj. cizích prvků z místních a pomístních jmen, např. Dombrova – Doubrava, Freiwaldau – Frývaldov, Grudek – Hrádek, Łucyna – Lučina, Olza – Olše, Zuckmantel – Cukmantl; viz ✍MJMS. V československé (a pak české) části Slezska byla spis. čeština ve 20. stol. progresivním prostředkem veřejné komunikace, časem se stala nejúspěšnějším standardem. Na Hlučínsku začal od 20. let obtížně prosazovaný proces národního uvědomění a šíření spis. jazyka (✍Šrámek, 1997). Na Těšínsku, s výjimkou let něm. okupace (✍Gawrecki, 2003), spis. čeština rozšiřovala společenský dosah a funkční spektrum svého působení, ovlivňovala slovní zásobu a mluvnickou podobu vypovědí v místních nářečích a spis. polštině (viz níže). Tradiční regionální ráz slez.spis. češtiny postupně setřely (zvl. v psaných projevech) pevné vazby s českou jaz. společností, působení českého školství a médií. V každodenní komunikaci se zároveň vymezil mluvený útvar, v němž prvky spis. češtiny splynuly s nářečním (resp. interdialektálním) základem (✍Davidová & Bogoczová, 1997). Odsunem něm. obyvatelstva po 2. světové válce skončil dlouhodobý česko‑německý kontakt ve Slezsku, řadu původně německých toponym vystřídala česká, např. Cukmantl – Zlaté Hory, Frývaldov – Jeseník, Krutvald – Travná, Sandhýbl – Písečná, Seifersdorf – Zátor; viz MJMS. V západní části československého Slezska vznikl sociálně a jaz. nový prostor, v němž se postupně spis. čeština stala v komunikaci upřednostňovanou varietou a prvkem spojení novoosidlenecké komunity různorodého nářečního původu (✍Kloferová, 2000).

4 Vliv češtiny na kulturní jazyky a nářečí ve Slezsku

Jako kontaktový areál a oblast okruhu zájmů jak polských, tak českých státních a církevních center bylo Slezsko od dob christianizace nejen recipientem českého vlivu na polštinu (viz ↗vliv češtiny na polštinu), ale také jeho zprostředkovatelem do dalších oblastí Polska. Slez. prostřednictví nebylo jediným kanálem působení češtiny na polštinu, mohlo je však usnadňovat díky různorodým, kulturně přínosným svazkům s českou pospolitostí. Zejména ve 13. stol. se úzké církevní a dynastické styky s přemyslovskou monarchií významně podílely na zrychlení kulturního vývoje ve slez. knížectvích. Orientace na české centrum se projevovala obdivem a napodobováním kultury českého královského dvora, dále i počešťěním hornoslezských knížecích dvorů, studiem Slezanů v Praze, pak i šířením češtiny ve vzdělaných vrstvách slezských, konečně i využitím česky psaných knih, občas jako předloh pro polské texty. Jak zdůrazňuje ✍Jakobson (1934–1935), český vliv byl jedním z faktorů vyšší kulturní úrovně, kterou Slezsko působilo na jiné oblasti Polska, zřetelně český „nátěr“ slez. památek polštiny z 15. stol. nesvědčí tedy o slabinách jazyka, je spíše signálem snahy o vyšší úroveň psaného, literárního projevu. Takto pojatá kulturní autorita češtiny se ze Slezska rozšiřovala do Polska. I užití češtiny jako jaz. právních zápisů v Polsku bylo výsledkem její recepce v slez. kancelářích (na Osvětimsku a Zátorsku se čeština udržela i po jejich připojení k Polsku). Vlivem č. se v česky a polsky mluvící společnosti Slezska i v širší polské jazykové společnosti vyvíjela potřeba použití vernakularního (místního) srozumitelného jazyka v písmu, a v důsledku toho začalo klíčit vědomí spis. jazyka polského.

4.1 Ve 14.–16. stol. se vliv češtiny šířil po celém Slezsku, lze mluvit o bohemismech ve Slezsku. V památkách slez. němčiny zaznamenává ✍Bellmann (1971) lexikální bohemismy z oblasti správy, dvora a vojenství: Bublatsche ‘vyvýšená část budovy, ochoz’, ‘kostelní kůr’ (stč. pavlač), Holomke, Holunke ‘služebník’, ‘strážník’ (stč. holomek), Huffnitze, Hawfenicz ‘pohyblivé polní dělo’ (stč. húfnicě), Lebke, Lipke ‘přílba’ (stč. lebka), Petschet, Petschier (stč. pečěť), Pischczal, Pisschule, Pistole ‘ruční palná zbraň’ (stč. píščěl, píščala), Possatke, Possedke ‘opevnění obsazené husitským vojskem’, ‘opevnění, ohrada’ (stč. posádka), Robot ‘povinná práce pro vrchnost’ (stč. robota), Tarrassteinbüchse ‘druh obléhacího děla’ (stč. tarasnicě), Wätschker ‘cestovní tlumok’, ‘tobolka na peníze’ (stč. váček). Středověkou kulturní mluvenou polštinu ve Slezsku ovlivňoval lexikální vliv češtiny ve stejných oblastech jako v celém tehdejším Polsku. Avšak díky zavedení češtiny do oblasti práva a správy ve Slezsku trval déle, až do 18. stol.

4.2 Do polských raněnovověkých soudních a úředních zápisů pronikaly četné prvky úřední češtiny, lexikální výpůjčky a staropolské výrazy, které se udržovaly díky českému vlivu, např. biernia, dotczeny, napadnik, naśladujici, obżalowany, odpor, pokuta, przednieść, przyleżytość, rozeprza, sądca, schwalować, słowutny, stronę, trestać, zdzierżyć się, zmatek, żałoba, żałobnik. V úředních textech z 16.–18. stol. nejsou řídké ani tvary graficky a foneticky české, např. przedstupil, saud, przissaznich, vrzadem, bratr, prwy, uplna, brzeha, druhey, mnoho, sestrami, cera, zenu, strany, zdraw, srov. ✍Kowalska, 1986. Lze je však hodnotit jako vliv psaných textů, stopu písařských zvyklostí fixovaných dlouhodobým územ češtiny. Podle Kowalské se v soudobých polských textech vyskytovaly též lexikální vypůjčky z dalších tematických okruhů, zejm. týkající se řemesel, hutnictví, stavitelství, např. baszta, kapsa, krejczyrski, masarz, nastrój, oczyl, swaczyna, strój. Dávné působení češtiny na různé oblasti komunikace slezskopolských mluvčích dokládají také slova z hornoslezských nářečí shodná s českým lexikem, např. drugdy ‘druhdy’, farorz ‘farář’, kazatelnica ‘kazatelna’, kłobuk ‘klobouk’, możno ‘možná’, pawłocz ‘kruchta’, porząd ‘pořád’, przykopa ‘příkop’, na rąby ‘naruby’, rybarz ‘rybář’, szaty ‘šaty’, szpyndlik ‘špendlík’ (✍Zaręba, 1996). Oproti rozmanitosti těchto významů se bohemismy v něm. nářečích na jihu Slezska omezovaly na okruh domu, statku a zemědělského života, např. Babowke ‘bábovka’, Döse ‘díže’, Kapes ‘kapsa’, Kasch(e) ‘kaše’, Kolatsche ‘koláč’, Leschak(e) ‘lenoch’, Lischka ‘liška, druh houby’, Pachulke ‘pacholek’, Palifke ‘polévka’ (✍Bellmann, 1971; ✍Olesch, 1987).

4.3 Slezskopolská nářečí a spis. polština na českém Těšínsku podlehly mocnému působení češtiny. Z četných lexikálních bohemismů lze zaznamenat několik příkladů týkajících se reálií dnešního života: czasopis – č. časopis, p. czasopismo; dorta – č. dort(a), p. tort; egzem – č. ekzém, p. egzema; jizdenka – č. jízdenka, p. bilet; koło – č. kolo, p. rower; kómpielka – č. koupelna, p. łazienka; nimocny – č. nemocný, p. chory; ordynacja – č. ordinace, p. gabinet lekarski; pociąg ciężarowy – č. nákladní vlak, p. pociąg towarowy; ryma – č. rýma, p. katar; spis telefoniczny – č. telefonní seznam, p. książka telefoniczna; szkaredy – č. škaredý, p. brzydki; żampióny – č. žampióny, p. pieczarki. Spis. čeština je zde zdrojem doplňování slovní zásoby v oblasti veřejného života, životního stylu, kultury, vzdělání, odborných reálií. Zároveň rozšiřuje repertoár fonetických a morfologických prostředků, proniká do morfologických kategorií (např. rod substantiv, distribuce koncovek) a syntaktických vlastností (modální výrazy, gramatická slova, konstrukce, viz ✍Labocha(ová), 1997; ✍Bogoczová, 2001). Viz též ↗bohemismy v polštině, ↗polonismy v českém lexiku, ↗vliv češtiny na polštinu, ↗vliv polštiny na češtinu.

Rozšiřující
Literatura
  • Antonín, R. & M. Čapský ad. Slezsko v dějinách českého státu I. Od pravěku do roku 1490, 2012.
  • Bellmann, G. Slavoteutonica. Lexikalische Untersuchungen zum slawisch-deutschen Sprachkontakt im Ostmitteldeutschen, 1971.
  • Bogoczová, I. Typologicky relevantní rozdíly mezi polštinou a češtinou jako zdroj jazykové interference, 2001.
  • ČJA.
  • Davidová, D. & I. Bogoczová ad. Mluvená čeština na Moravě,1997.
  • Dejna, K. Polsko-laskie pogranicze językowe 1, 1951.
  • Dejna, K. Polsko-laskie pogranicze językowe 2, 1953.
  • Dejna, K. Dialekty polskie, 1993.
  • Dunaj, B. Zapożyczenia czeskie w polszczyźnie XII–XIII w. Zeszyty Naukowe UJ 451, Filologia. Prace Językoznawcze 52b, 1976, 27–38.
  • Gawrecki, D. Dějiny Českého Slezska 1740−2000, 2003.
  • Greń, Z. Śląsk Cieszyński. Dziedzictwo językowe, 2000a.
  • Greń, Z. Miejsce języka czeskiego w historii Śląska Cieszyńskiego. In Wróbel, H. (ed.), Studia z filologii słowiańskiej ofiarowane profesor Teresie Zofii Orłoś, 2000b, 95–103.
  • Grobelný, A. Opava a české národní hnutí do 60. let 19. století. Časopis Slezského muzea. Série B 23, 1975, 159–176.
  • Havránek, B. Vývoj spisovného jazyka českého. In Janda, B. (ed.), Československá vlastivěda, řada II. Spisovný jazyk český a slovenský, 1936.
  • Jakobson, R. Slezsko-polská cantilena inhonesta ze začátku XV. století. Národopisný věstník českoslovanský 27–28, 1934–1935, 56–84.
  • Jurek, T. Język średniowiecznych dokumentów śląskich. Kwartalnik Historyczny 111, 2004, 29–45.
  • Kapras, J. Český úřední jazyk ve Slezsku. Studie historická. Moravsko-slezská revue 5, 1909, 92–103, 143–150, 194–207.
  • Kapras, J. Z dějin českého Slezska, 1922.
  • Kellner, A. Slezsko po stránce jazykové. In Macůrek, J. (ed.), Slezsko. Český stát a česká kultura. Cyklus přednášek pořádaný Masarykovou universitou v Brně, 1946, 92–113.
  • Kloferová, S. Mluva v severomoravském pohraničí, 2000.
  • Knop, A. Spisovná čeština ve Slezsku v XVI. století, 1965.
  • Kosek, P. O jazyce českého exilu 18. století (na ukázce spisu „Obhájení učení evangelium svatého“). In Rusinova, E. (ed.), Přednášky a besedy z XL. běhu LŠSS, 2007, 76–92.
  • Kowalska, A. Dzieje języka polskiego na Górnym Śląsku w okresie habsburskim (1526–1742), 1986.
  • Kowalska, A. Sytuacja językowa na Górnym Śląsku w okresie habsburskim. Socjolingwistyka 7, 1987, 35–47.
  • Labocha, J. Polsko-czeskie pogranicze na Śląsku Cieszyńskim. Zagadnienia językowe, 1997.
  • Malicki, J. Język polski i czeski na południowej rubieży Dolnego Śląska w wiekach średnich, Rozprawy Komisji Językowej WTN 33, 2007, 281–288.
  • Malicki, J. Periodizační body dějin jazyků ve Slezsku (středověk a raný novověk). In Gawrecki, D. (ed.), K periodizaci dějin Slezska. Sborník z pracovního zasedání 11.−12. prosince 2007, 2008, 123–137.
  • MJMS.
  • Morciniec, N. Zum Wortgut deutscher Herkunft in den polnischen Dialekten Schlesiens. Zeitschrift für Ostforschung 38, 1989, 321–336.
  • NČD, 1972.
  • Olesch, R. Slavistische Anmerkungen zum Schlesischen Wörterbuch. Zeitschrift für Dialektologie und Linguistik 37, 1987, 190–204.
  • Pallas, L. (ed.) Dějiny českého jazyka ve Slezsku a na Ostravsku, 1967.
  • Pallas, L. Jazyková otázka a podmínky vytváření národního vědomí ve Slezsku, 1970.
  • Prasek, V. Čeština v Opavsku. Rozprava historicko-gramatická, 1877.
  • Rospond, S. Problematyka pierwotnych stosunków językowych polsko-czeskich w Bramie Morawskiej. Kwartalnik Opolski 9, 1965, 38–59.
  • Rospond, S. Jaka była czeszczyzna śląska? Kwartalnik Opolski 21, 1975, 53–63.
  • Siatkowski, J. Sprachkontakte in Mitteleuropa. Polen: Polnisch–Tschechisch. In Goebl, H. & P. Nelde ad. (eds.), Kontaktlinguistik. Ein internationales Handbuch zeitgenössischer Forschung. 2. Halbband, 1997, 1634–1641.
  • Stieber, Z. Geneza gwar laskich, 1934.
  • Šrámek, R. Slezsko a severovýchodní Morava z hlediska jazykového. In Svoboda, J. (ed.), Slezsko a severovýchodní Morava jako specifický region, 1997, 39–67.
  • Štěříková, E. Země otců. Z historie a vzpomínek k 50. výročí emigrace potomků českých exulantů, 1995.
  • Štěříková, E. Stručně o pobělohorských exulantech, 2005.
  • Taszycki, W. Język polski na Śląsku w wiekach średnich. In Historja Śląska od najdawniejszych czasów do roku 1400, 1933.
  • Turek, A. Poněmčování Opavska v 16. a 17. stol. Slezský sborník 46, 1948, 7–29, 302–327.
  • Turek, A. Poněmčování Opavska v 16. a 17. stol. Slezský sborník 47, 1949, 33–45, 123–137, 317–333.
  • Turek, A. Poněmčování Opavska v 16. a 17. stol. Slezský sborník 48, 1950, 172–199.
  • Zaręba, A. Atlas językowy Śląska. Díl 1–8, 1969–1996.
  • Viz též Vliv češtiny na polštinu, Vliv polštiny na češtinu, Polonismy v českém lexiku, Bohemismy v polštině.
Citace
Jarosław Malicki (2017): ČEŠTINA VE SLEZSKU. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/ČEŠTINA VE SLEZSKU (poslední přístup: 23. 11. 2024)

Další pojmy:

kontaktová lingvistika

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka