↗Etnonymum, analyzované zde ve světle etymologie. Nejpravděpodobnější hypotéza o původu etnonyma Č. vychází ze slovanských etymologií, konkrétně té, která na základě slovinských a kašubských apelativ etnonymu ⁺Čexъ připisuje význam ʻchlapec’, primárně ʻ[mladík] s vlasy, vousy a ochlupením dospělého’. Relativně pozdní zaznamenání etnonyma ⁺Čexъ v písemných pramenech (bezpečně až v 10. stol.) nemusí být náhodným jevem, ale důsledkem relativně pozdní etnonymizace apelativa ⁺čexъ, o čemž nepřímo svědčí i fakt, že chybí rozšíření derivačními sufixy tvořícími etnonyma ⁺-itjь n. ⁺-’aninъ / ⁺-ěninъ, pl. ⁺-’ane / ⁺-ěne. Vysoká hustota toponym utvořených od základu ⁺čex- na území blízkém pravděpodobné slovanské pravlasti naznačuje, odkud ⁺Česi přišli. Č. kmen se v Čechách usadil v tzv. staré sídelní oblasti, zjevně v první slovanské migrační vlně, viz ✍Vondrová & Blažek (2001:335).

1 Pravděpodobný slovanský původ etnonyma Čech

První pokus vysvětlit jméno Čechů, resp. území, které obývali, náleží už Kosmovi, který na počátku své kroniky charakteristickým způsobem ilustruje zrod jména postavy zvané héros eponymos, tj. zpětné vytvoření virtuálního praotce národa, kmene, města, území apod. od existujícího, ale nesrozumitelného etnického, sídelního či územního jména. Kosmas (✍Kosmova kronika česká, 1975:2) vkládá do úst družině „praotce“ Čecha (v originále nikoliv praotec Čech, ale pater n. senior (= starosta u Dalimila)) tato slova: Et unde … melius vel aptius nomen inveniemus, quam, quia tu, o pater, diceris Boemus, dicatur et terra Boemia? ʻPoněvadž ty, otče, sloveš Čech, kde najdeme lepší nebo vhodnější jméno, než aby i země slula Čechy?’ (✍Kosmova kronika česká, 1975:2). Klíčové jméno však znělo v lat. originále Boemus a vzniklo zpětně od jména země Boemia; viz ↗Bohemia. Vlastní etnonymum je třeba hledat v jiných starých pramenech. ✍Perwolf (1884:622) ještě dodává, že etnonymum utvořené od vlastního jména Čech by mělo podobu ⁺Čechovici (srov. Čechovice u Olomouce, p. Czechowice jižně od Krakova, možná ch. Čahovici).

Za nejstarší svědectví o užití etnonyma Čech bývá pokládán záznam análů tilianských k r. 805: Sclavi, qui vocabantur Cinu; v kombinaci se zprávou z kroniky moissiacké o výpravě vojska Karlova ad Euhuvinides (v jiném rkp. super Windones) někteří badatelé (např. Pertz) dospěli k emendaci ⁺Cichu, kterou akceptovali mj. ✍Niederle (1927:201), ✍Spal (1990) aj. Jiní však soudí, že spíše než o archaický zápis jde o opisovačskou chybu (podrobně ✍Třeštík, 1997:493). Z nejstarších památek, kde je přítomnost etnonyma Čech či ↗choronyma Čechy nepochybná, lze porovnat svědectví staroslověnské a církevněslovanské, staroruské a české:

První stsl. legenda o sv. Václavu, která vznikla v Čechách zřejmě r. 940, ale dochovala se v pozdějších redakcích:

Druhá stsl. legenda o sv. Václavu, protograf v hlaholici z přelomu 10.–11. stol., citováno dle Kazaňského rkp. z 15. stol.:

Ze staroruských letopisů podává nejvýznamnější svědectví Pověst dávných let mnicha Nestora z Pečerského kláštera v Kyjevě (1056–1116?), viz ✍MMFH I (1966:190–197):

Nejstarší svědectví o použití etnonyma Čech se nachází v několika stč. textech, které vznikly v 12.–14. stol. (✍Porák, 1979:34, 35, 56–57):

Píseň Svatý Václave, snad z 12. stol., zde citována podle miličovského sborníku z 80. let 14. stol. včetně ↗spřežkového pravopisu:

Legenda o Jidášovi z počátku 14. stol., zde citována podle tzv. Muzejního zlomku:

Kronika tak řečeného Dalimila z počátku 14. stol., zde citována podle tzv. Cambridgeského rkp. z první pol. 14. stol., včetně spřežkového pravopisu:

K nejstarším svědectvím patří též historické záznamy maďarské (1075 ceh-ti [Monumenta Ecclesiae Strigoniensis], 1146 ceh, 1405 cheh, dnes Cseh, viz ✍MNTESz (1967:490–491), a byzantské (Τζέχοι, Τζέχον ἔθνος u Kinnama, 1143–1180, viz ✍Niederle, 1927:202). Stsl., str. a csl. a stč., stmaď. a střř. prameny svědčí o výchozí podobě ⁺Čexъ a vylučují praformu ⁺Čęxъ (pozd. str. forma Čaxъ je všeobecně vnímána jako výsledek vlivu Ljaxъ < ⁺Lęxъ). Jediný sporný doklad z tilianských análů k r. 805 lze chápat jako přepis hypotetického sl. ⁺Čьxъ. Měkký jer se skutečně vokalizuje v -e- ve většině sl. jazyků, -a- v některých str./rcsl. památkách a sch. toponymech (Čahovici) bychom snad mohli přijmout jako sch. dialektismus (?). Ve slabé pozici však jer mizí. Pro obhájení praformy ⁺Čьxъ by bylo třeba přijmout model raného vyrovnávání paradigmatu, pro něž nejsou jiná svědectví.

Při hledání původu etnonyma ⁺Čexъ nelze pominout význam toponym utvořených od téhož základu, ačkoliv zpravidla neumíme odlišit, zda výchozí motivací bylo etnonymum samo či původní apelativum. Mimo území Čech a Moravy nacházíme překvapivě mnoho toponym od kořene ⁺čex- na území historické Haliče, od západní Ukrajiny (přítok Styru Čexi, obce Čexi známá už z 12. stol., Čexov u Bučače, Čexova u Kolomyje) po oblast na jih od Krakova (Czchów, 1230 Chechow u stř. Dunajce, Czechowka u Wieliczky, Czechowice-Dzidzice u Bielsko-Białé od r. 1300 aj., dále Czechy ve Slezsku, už 1253 Czechi, aj.); viz ✍Niederle (1927:203). Pozoruhodná je přítomnost toponyma Τζέχοβᾶ (⁺Čexovo) při ústí řeky Marice v Řecku už r. 1152 (✍Vasmer, 1941:232 nachází paralelu ve sln. Čehovec).

Mezi sl. a dost možná též ie. etnonymy drží ⁺Čexъ rekord v počtu předložených etymologií. Připomeňme je (blíže ✍Niederle, 1927:202; ✍Kolomijec(ová), 1983:290–297):

(1) Kochanowski (1585): Původ ve jméně národa Zikhů / Zékhů, známých antickým a byzantským autorům 1. tis. n. l. (blíže ✍Perwolf, 1884:619). Podobně ✍Dobner (1761), kriticky ✍Dobrovský (1786). Kritický komentář viz ✍Niederle (1927:180), pozn. 2).

(2) ✍Dobrovský (1782) a ✍Dobrovský (1827): Od ⁺čęti > stč. čieti ʻnačínat’, Češi = ʻnačínající’, tj. první Slované na daném teritoriu, zatímco Slezané mají být ti ʻnásledující’. Pro očekávané ↗hypokoristikum ⁺Čęxъ však nejsou doklady.

(3) ✍Jungmann (1834): Hypokoristikum od osobního jména typu Čes(ti)slav. Podobně ✍Prusík (1885) (odvolával se na ves Ctiněves na úpatí Řípu), ✍Holub & Kopečný (1952), ✍Rospond (1968:22‒24). První složka však odráží ⁺čьsti- implikující hypokoristikum ⁺Čьxъ, po zániku jerů Čech, gen. ⁺Čcha, které však ve stč. památkách chybí.

(4) Kollár (podle ✍Niederleho, 1927:180): V kořeni slova po-těch-a (i zdrženlivý Niederle l.c. ji nazývá nesmyslem).

(5) ✍Šafařík (1865): Od ⁺čekati/⁺čajati ‘čekat’. Obě slovesa jsou však kontinuanty různých kořenů (✍Trubačev, 1974:10, 11, 36). Hláskově i sémanticky těžko obhájitelné, přes ✍Vackův (1905:21) pokus vyjít z primárního významu ʻten, kdo čeká na stráži’.

(6) ✍Perwolf (1884:623): Od ⁺čexati > sch. čèhati ʻodlomit’, r. čexanuť ʻšlehnout’, čexor ʻhašteřivec, rváč’; tedy ⁺Čexъ = ʻbojovník, rváč’. Oporu hledá v paralelním jméně Čechů utvořeném od základu Bojem-, které spolu s č. místními jmény jako Bojmice (dnes Bohnice) a Bojmany (u Čáslavi) interpretuje jako deriváty sl. ⁺bojь. Podobně ✍Trubačev (1974:65), jenž ve jménu ⁺Česi vidí kalk za keltské Boii, tradičně interpretované jako ʻbojovníci’ (spíše však ʻobyvatelé’); viz ✍Bammesberger (1997), ✍Blažek (2000:10); ↗keltismy v češtině. Přijímá též ✍Kolomijec(ová) (1983:295–297), která předpokládá ⁺čex- < ⁺keks- a upozorňuje na opačnou posloupnost konsonantů jména Ščekъ (⁺Skeko-) mytického hrdiny, který podle Nestora založil se svými bratry Kyjem, Chorivem a sestrou Lybedí město Kyjev [5, 6, 14].

(7) ✍Hošek (1891): Hypokoristikum od ⁺čeľadinъ ʻčeledín’, v ukr. též ʻvzrostlý/á syn/dcera’, popřípadě ⁺čelověkъ. Podobně ✍Novotný (1912:235), ✍Otrębski (1947:150‒151), ✍Vasmer (1988:353), ✍Spal (1953), ✍Spal (1990). ✍Fraenkel (1950:268) předpokládal mezistupeň ⁺čelexъ (podobně ✍Skok 1971:302). Důkaz jeho existence shledává ve jménu č. obce Čelechovice (poprvé 1358) u Nového Strašecí. Další dvoje Čelechovice najdeme na Hané (poprvé k r. 1234 a 1258; ✍Hosák & Šrámek (1970:157) ve výchozím ⁺Čelech vidí hypokoristikum od osobního jména Čěľub. Fraenkel sem řadí i slovin. čèh ʻchlapec’.

(8) ✍Mikkola (1902): Hypokoristikum od sl. ⁺četa. Připouštějí i ✍Vasmer (1988:353) a ✍Skok (1971:303).

(9) ✍Sobolevskij (1905:245): Převzetí z germ., srov. stsev. kefsir ʻsluha, otrok’, střhn. kebse ʻconcubina’. Přidat lze sthn. kebisa, střdn. keves, stsas. kevis, stangl. c(i)efestv., vše z germ. ⁺kabisia- (✍de Vries, 1962:304). K případné výpůjčce by muselo dojít po umlautu ⁺a > e v germ., ale před koncem procesu 1. palatalizace (5.–6. stol.; ✍Shevelov, 1964:252), dále po synkopě i ve druhé slabice zajišťující sousedství labiály se -s-. Skupina ⁺-Ps- se však ve sl. regulérně zjednodušuje na prosté -s-. Sl. ⁺-x- nemůže být kontinuantem ⁺-Ps-, jedině ⁺-Ks-. Po zjednodušení ⁺-Ps- > ⁺-s- lze ⁺-x- vysvětlit jen jako příznak hypokoristika.

(10–13) ✍Sutnar (1908:612–617) předložil více řešení, ne vždy kompatibilních:

(10) Etnonymum Čech bezprostředně souvisí se sln. apelativem čėh ʻchlapec mezi 10 – 15 roky; pasák dobytka’, které ✍Bezlaj (1976,1:77) doplňuje o demin. čêško ʻdémon, který ochraňuje krávy’, čèhelj ʻtlustý člověk’, čèhinja ʻtlustá žena’. ✍Boryś & Popowska-Taborska (1994:227) přidávají kašub. čeχ ʻvýrostek, malé dítě’.

(11) Dále má být příbuzný ablautový o-stupeň v ⁺koxati ʻamare’ ⁺orz-košь ʻvoluptas’; odtud dle Sutnara implikace ʻchlapec’ = ʻplod lásky’. Případné zastánce této etymologie patrně nenadchne baltská paralela v lit. kẽkšė ʻprostitutka’ (srov. ✍Fraenkel, 1962:235).

(12) Primární sloveso hledá Sutnar v ⁺čexati ~ ⁺česati ʻčesat, škrábat’, kterému přisuzuje původní význam ‘dělit’ na základě sln. čės ʻtříska’, čésec‚ tv. ʻodštěpek’. Sémantický rozptyl sl. etymonu i vnější ie. paralely ale potvrzují výchozí význam ʻčesat, škrábat’ (✍Pokorny 1959:585).

(13) Sutnar překvapivě uvažuje též o příbuznosti sl. ⁺čędo ʻdítě’, které odráží starší ⁺kendo- n. ⁺kindo-, nezávisle na tom, zda jde o slovo domácí či germ. výpůjčku. Podobně ✍Jakobson (1938) a ✍Nachtigal (1949–1950). Hypokoristikum utvořené od ⁺čędo by však mělo podobu ⁺Čęxъ, z něhož by povstalo č. ⁺Čach a kašub. ⁺čëχ; viz ✍Kolomijec(ová) (1983:290), ✍Boryś & Popowska-Taborska (1994:227).

(14) ✍Jagić (1913:284): Od sl. ⁺čęstъ ʻhustý’, srov. ⁺čęšča ʻhustý les’, tj. ʻobyvatel hustých lesů’. Očekávané hypokoristikum by však mělo podobu ⁺Čęxъ.

(15) ✍Bezlaj (1976, 1:77): Převzetí ze střhn. Zëch ʻcech’. Ale střhn. z- > sl. c-.

(16) ✍Kelemine (1928:141): Převzetí z n. dial. Zoche ʻrozsocha, kyj, klacek’, které samo je však sl. původu (srov. ✍Bezlaj, 1976, 1:77).

(17) ✍Koranda (1940:90–104) (jde o pseudonym Záviše Kalandry): Čechy od základu ⁺čax- > r. čaxnuť ʻvadnout, schnout’, čaxlyj ʻvadnoucí’, tedy ʻsuchá země’. ✍Vasmer (4:319‒320) vysvětluje čaxnuť jako expresivní variantu ⁺čaznǫti ʻmizet’ aj.

(18) ✍Rudnicki (1961): ⁺Čexъ < ⁺keksos ʻkohout’, které by mělo být příbuzno s csl. kokotъ tv. Vztah Čechů ke kohoutům autor vysvětluje na základě lat. gallus, které znamená nejen ʻkohout’, ale též ʻGal’. Nicméně Galové v Čechách nežili (srov. ✍Trubačev 4, 1977:35).

(19) ✍Ondruš (1975), ✍Ondruš (1985): Od hypotetického kořene ⁺ček- postulovaného podle domnělého lit. keka ʻkopec, vrchol’, které však chybí i v největších lit. slovnících. Rozdíl k : x nelze přijmout jako běžnou alternaci. Kritický rozbor viz ✍Spal (1990).

(20) ✍Erhart (1998:291): Od hypotetického obyvatelského jména ⁺čelěninъ, pl. ⁺čelěne ⁺‘obyvatel vrchoviny’ (srov. lit. kélti ‘zvedat’ : kálnas ‘pahorek’), jež by mělo stát v opozici ke skutečně doloženým ⁺Lęxъ a ⁺Lęděninъ ʻobyvatel roviny’.

Slovanských etnonym zakončených na ⁺-xъ není mnoho. Může jít o součást jména (⁺Volxъ) n. hypokoristikum (⁺Lęxъ z ⁺Lędjaninъ/⁺Lęděninъ, Polěxъ z Polěšaninъ ʻobyvatel Polesí’, srov. ✍Vasmer (1986:553); ✍Vasmer (1987:309)); Skomorox : lat. Scamarus, viz ✍Šafařík (1835(65):428–429)). Tentýž sufix ⁺-xъ také tvoří nomina agentis (⁺ženixъ : ⁺ženiti sę) a nomina actionis (⁺směxъ : ⁺smьjati sę), viz ✍Sławski (1974:70–71). Krátkost jména ⁺Čexъ hovoří pro první dvě možnosti.

Z hlediska principu Occamovy břitvy se jako nejslibnější jeví etymologie (10), která vychází z identity ⁺Čexъ = ⁺čexъ ʻchlapec’, tedy z existujícího apelativa. Před vlastní etymologickou analýzou je třeba ještě zodpovědět otázku, zda nemohlo dojít k sémantickému posunu, kdy se představitel určitého etnika dostal v zajetí do služebné či otrocké pozice a následně se i odpovídající etnonymum stalo synonymem pro sluhu či otroka, aby posléze získalo význam ʻchlapec’. První posun je dobře znám, kromě jména všech Slovanů lze uvést fin. orja ʻotrok’, olonecky orju ʻpoddaný, sluha, žebrák’, mordv. erzja uŕe ʻotrok, sluha’, které představují adaptaci indoírán. ⁺ā̆rya‑ ʻárijský’ > stind. Ā́rya-, avest. airiia-, stpers. ariya; jižní původ ʻsluhů’ mezi Ugrofiny naznačuje lap. (Lule) årjān ʻdaleko na jihu’ (✍Joki, 1973:297). Nicméně, posun ʻsluha/otrok’ → ʻchlapec’ je daleko méně pravděpodobný než posun opačný, jak přesvědčivě demonstroval ✍Kopečný (1968:58). Přesto, že raně přemyslovské Čechy prosluly svými trhy s otroky, představa, že by byli dodáváni právě ke Kašubům v tak hojném počtu, až by si kašubský jaz. spontánně vytvořil odpovídající apelativum Čech = ʻsluha / otrok’ → ʻchlapec’, jeví se poněkud absurdní. Dále platí, že sémantická motivace vedoucí od významu ʻdítě’ k etnickému jménu není v ie. prostoru izolovaná. Vhodným příkladem paralelního vývoje budiž etnonymum Buri (Tacitus, Germ 43) = Βοῦροι (Ptolemaios II, 11.20; viz ✍Nobbe, 1966), vztahující se ke germánskému kmeni z území mezi prameny Odry a Visly, pokud je správně odvozováno od germ. +buri- > gót. baur ʻnarozený’, stisl. burr, stangl. byre ʻsyn’; viz ✍Schönfeld (1911:58), ✍Schwarz (1956:72). Obdobně lze etymologizovat jméno Gótů. Vedle všeobecně přijímaných paralel ve stsev. goti ʻGót; muž, hrdina; hřebec’, gotnar ʻmuži, bojovníci’, stsev. run. (Eggjum, 700 n. l.) gen. pl. gotnA (✍de Vries, 1962:183) přidává nor. gut, švéd. gutt ʻchlapec’ a předpokládá sémantický vývoj ʻchlapec / mladík’ → ʻmuž’ → ʻlidé’. Podobnou sémantickou motivaci lze připsat i galském etnonymu Sunucus, pl. Sunuci (✍Holder II, 1898‒1904:1669–1670; ✍Delamarre, 2007:175), jestliže je utvořeno od ie. ⁺sū̆nu- ʻsyn’. V tomto případě formálně odpovídá sl. deminutivu ⁺synъkъ ʻsynek’ < ⁺sūnuko-, které se objevuje v r. synók, č. synek, sch. sȉnak aj., viz ✍Blažek (2011:81).

Výmluvný je i sémantický rozptyl významů sl. kolektiva ⁺čędь: stsl. čędь ʻděti; družina, lidé’, sch. arch. čed ʻděti a sluhové, čeleď, rod’, str., rcsl. čędь, čadь ʻděti’ (k r. 1188), ʻlidé’ (1076), ʻlidy’ (11. stol.), ʻdruhové, družina’ (1073), srov. formulaci A my Slověni prosta čadь… ʻjenže my Slované jsme lid prostý…’ ze Života Metoděje dochovaného v rcsl. opisu ve sborníku Uspenského chrámu z 12.–13.  stol. (✍Večerka, 1990:87–88), dále stč. čadský ʻstatečný’, str. čadьskyi ʻlidský’ (✍Trubačev 4, 1977:104). ✍Trubačev (1999:55–56) přímo soudí, že apelativa ʻpotomci, děti, lidé’ sloužila k sebeoznačení raně slovanských aj. populací před konstituováním konkrétních etnonym. Akceptujeme-li předchozí úvahy, stojíme před úkolem etymologizovat apelativum ⁺čexъ. Také zde přijmeme Sutnarovu myšlenku vycházet ze sl. slovesa, které je hláskově nejbližší, totiž ⁺česati ~ ⁺čexati ʻčesat, škrabat, trhat’, ale nikoliv ⁺ʻdělit’, jak soudil Sutnar. Bohatý lexikální a sémaziologický materiál sebraný Sutnarem dovoluje nabídnout sémanticky transparentnější etymologii bez nutnosti přijmout neregulérní hláskové změny. Sloveso ⁺česati ~ ⁺čexati v některých svých derivátech nese význam ʻvlasy, koudel’ apod.: r. čëska ʻpačes, koudel’, č. pačes = r. páčesy ʻodpad při druhém česání lnu’, ukr. páčosy ʻkoudel’ (✍Vasmer, 1988:349), podobně i deriváty odpovídajícího ie. kořene +kes-: ř. κεσκέον ʻkoudel’ (⁺keskes-), stangl. heord ʻvlasy’ (⁺hezdā), pl. heordan ʻkoudel’, lit. kêzdulas ʻvlasy’ (< ⁺kezdas < ⁺kesd^ho-), stprus. kexti ʻvlasy spletené do copu’ (⁺kestī/-i̯ā); ⁺kos-: sl. ⁺kosa ʻvlasy’, lit. kasà ʻcop’, stsev. haddr ʻženské vlasy’ (⁺hazdaz), srov. také Hasdingi ʻkrálovský rod Vandalů’ u Cassiodora, viz ✍Pokorny (1959:585), ✍Schönfeld (1911:129), ✍de Vries (1962:200). Charakteristiku ʻvlasatí’ nesli i Galové (Gallia omnis Comata uno nomine appellata; ✍Plinius Secundus, 1988:31). Slovo ⁺čexъ zřejmě označovalo mladíka, jehož znakem dospělosti byly dlouhé vlasy, vousy a tělesné ochlupení. Zde je na místě připomenout č. slovo hoch pro ʻmladší vývojové stadium jedince mužského pohlaví’, které představuje hypokoristikum od holobrádek či holomúdec = p. gołomąd, vše od ⁺golъ ʻholý’, jak prozrazuje odpovídající femininum holka (✍Machek, 1968:174–175). Právě pro tuto sémantickou motivaci hovoří paralely jak ve sl. (str. kloky ʻvlasy’ : č. kluk), tak jiných ie.jaz., např. lat. pūbēsfem. 1. ʻochlupení kolem genitálií’, 2. ʻdospělost’; mask. 3. ʻmladík dospělý tak, že unese zbroj’, viz ✍Adams (1985:1–16).

Neslovanské etymologie (viz 2) ilustrují, že nejen etnonyma ⁺Sьrbъ a ⁺Xъrvatъ, ale i ⁺Čexъ (⁺Čьxъ?) mohou mít indoíránský zdroj lokalizovatelný při východních březích Černého či Azovského moře. Přesto jako nejpravděpodobnější vychází jedna ze slovanských etymologií, konkrétně ta, která na základě slovinských a kašubských apelativ etnonymu ⁺Čexъ připisuje význam ʻchlapec’, primárně ʻ[mladík] s vlasy, vousy a ochlupením dospělého’.

2 Hypotetický íránský n. kavkazský původ etnonyma Čech

První novověký pokus objasnit etnonymum Čech pomocí jména východopontského etnika Zikhů či Zékhů stojí za bližší rozbor, i když je s největší pravděpodobností mylný.

✍Prokopios z Kaisareie (1985:29) ve spise Válka s Peršany a Vandaly zaznamenal o událostech z r. 545 n. l.: „Řeka Boas pramení u hranic Tzaniky na území Arménů, kteří sídlí okolo Farangia; zpočátku teče na velkou vzdálenost doprava, je úzká a umožňuje každému snadný přechod až k onomu místu, kde jsou na pravé straně hranice Iberů a naproti vybíhá pohoří Kavkaz. Tam mezi mnoha jinými kmeny sídlí Alanové a Abasgové, kteří jsou odedávna křesťané a přátelsky nakloněni Římanům, dále Zekhové [Ζῆχοι] a za nimi Hunové zvaní Sabeirové. Když tedy tato řeka dospěje až na území mezi Kavkazem a Iberií, tam přítokem jiných vod nabývá větších rozměrů a síly. Odtud místo jména Boas nese název Fasis a je splavná až k Černému moři, do něhož se vlévá…“ (překlad Hartmann & Rubešová; viz ✍Prokopios z Kaisareie, 1985:187–188). Řeka Fasis, na horním toku nazývaná Boas, by měla odpovídat současné gruzínské řece Rioni, která ústí do Černého moře u dnešního města Poti (✍Prokopios z Kaisareie, 1985:369–370) a gruzínské jméno jejího horního toku zní Cxiens c̣q̇ali (viz Venclová v poznámkách k dílu Prokopios z Kaisareie: Válka s Peršany a Vandaly, 1985:409), které může být interpretováno jako ʻvroucí voda’ (srov. v moderní gruz. cxeli c̣q̇ali ʻvroucí voda’), ale též ʻvoda Zékhů’, jestliže šlo o přirozenou jižní hranici území kontrolovaného Zékhy. Srov., co zapsal o 400 let později Konstantin Porfyrogennétos ve spise známém obvykle pod latinským jménem De Administrando Imperio: „Za Tamatarkhou [= strus. Tmutarakaň], 18 nebo 20 mil, je řeka jménem Ukrukh, oddělující Zikhii a Tamatarkhu, a od Ukrukhu do řeky Nikopsis, na které se nachází stejnojmenná pevnost, prostírá se země Zikhia; její délka je 300 mil. Nad Zikhií je země zvaná Papagia a za zemí Papagia je země zvaná Kasakhia a nad Kasakhií je pohoří Kavkaz a za horami je země Alanů. Podél pobřeží Zikhie [v moři] leží ostrůvky, jeden velký ostrůvek a tři [malé], blíže ke břehu se nacházejí i další ostrůvky používané Zikhy jako pastviny a zastavěné Zikhy, Turganirkh a Tzarbaganin a další ostrůvek; a v zálivu Spatalon další ostrůvek, a v Ptelejích jiný, na kterém v době útoků Alanů Zikhové nacházejí útočiště. Pobřeží od hranic Zikhie, tj. od řeky Nikopsis, je země Abasgů, až po pevnost Sotriupol. Prostírá se na 300 mil.“ (✍Constantine Porphyrogenitus, 1967:42, 95–110) Jména Zikhie i jejích obyvatel jsou známa ve variantách Ζιχία/Ζηχία, Ζιχοί/Ζηχοί; viz ✍Constantine Porphyrogenitus (1967: 187, 285). Přijmeme-li za výchozí formu ⁺Ζηχος, lze uvažovat o adaptaci hypotetického skyth. apelativa ⁺čāha-, jehož existenci lze opřít o írán. ⁺čāθa- ʻpramen’ > beludž. čāθ, stř. a mod. pers. čāh, afghán. tsāhtv.; vedle toho existují formy bez aspirace: írán. ⁺čāta‑ > avest. čāt- ʻstudniční jáma’ (lok. sg. čāiti-), sogd. č’t /čāt/ tv., khotan. tcāta- ʻtůň, jezero’, oset. iron. cad / digor. cadæ ʻjezero’, srov. také iron. složenina xu-ʒad ʻbahno, v němž se válejí prasata’; khowar čat ʻjezero’ může být východoírán. výpůjčkou (✍Abajev I, 1958:285; ✍Bailey, 1979:138–139; ✍Bartholomae, 1904:583). Souvislost s pojmem ʻpramen’ je možno hledat v informaci Konstantina Porfyrogennéta o ropných pramenech v Zikhii (✍Constantine Porphyrogenitus, 1967:53, 493‒501). Etnonymum motivované pojmem ʻpramen’ je zcela přirozené, srov. sl. kmen z území Řecka Ἄμπλιανη, tj. ⁺ǫbljane ʻlidé od pramene’, kde ⁺ǫbъlъ ʻpramen’ pokračuje v b. ubel, dial. vumbel, sch. ubao, polab. wûbal (✍Vasmer, 1941:80). O reálnosti (indo-)írán. vlivu na sl.jaz. svědčí nejen četné lexikální výpůjčky, z nichž některé nesou charakteristický skythský rys h < írán. ⁺θ , např. sl. ⁺čirъ ʻčirý’ < skyth. ⁺čihra-, srov. khotan. cira- ʻjasný’, avest. čiθra- tv.; ⁺mirъ < skyth. ⁺mihra-, srov. khotan. mīrai ʻlaskavost’ < írán. ⁺miθra- aj., viz ✍Blažek (1996:111–112), ✍Komárková & Blažek (2011:124–125), ale též transfer etnonym jako ⁺Xъrvatъ < írán. ⁺har-vat- ʻnáležející ženám’ = indoár. ⁺sar-mat-, srov. glosu Σαρμάται Γυναικοκρατούμενοι; ⁺Sьrbъ < indoár. ⁺śir- a ⁺b^hi-, podle Ser[b]i Cephalotomi Plinia, NH VI, 16 (✍Trubačev 8, 1981:151; ✍Trubačev, 1999:74, 116‒118; podobně už Dobrovský).

Zřejmě totéž etnonymum existovalo i ve variantě s nosovkou. Tak jej už ve druhé pol. 2. stol. n. l. zachytil Ptolemaios (✍Nobbe, 1966), který je kladl východně od Maiótidy [Azovského moře]: „potom od pohoří Korax Arikhové [Ἄριχοι] a Zinkhové [Ζιγχοί]; nad už zmiňovaným pohořím Korax Konapséni, Meteibi a Agoriti“ [Κοναψηνοί, Μέτειβοι, Ἀγορῖται]. Stejné etnonymum zaznamenal Ammianus Marcellinus ve spise Rerum gestarum libri qui supersunt (dokončen před r. 400 n. l.), přeloženém do č. pod titulem Soumrak Římské říše Češkou (viz ✍Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt, 1975): „Kolem těchto nejvzdálenějších okrajových bažin bydlí velmi mnoho kmenů lišících se růzností jazyků a obyčejů, a to Ixomati, Maiótové, Jazygové, Roxolani, Alani, Melanchlainové a spolu s Gelóny Agathyrsové, u nichž je hojnost diamantového kamene. Jiní pak zůstávají skryti, poněvadž jsou nejhlouběji ze všech ve vnitrozemí. Avšak na levé straně sousedí s Maiótidou Chersonésos, plný řeckých osad. Tamější lidé jsou proto klidní a mírumilovní, zabývají se rolnictvím a živí se výtěžky svých sklizní. Nepříliš mnoho dní cesty od nich jsou odtrženi a do různých království rozdrobeni Taurové; z nich dali Arichové, Sinchové [Sinchi] a Napaiové, hrozní pro svou strašlivou ukrutnost, moři [Maiótidě] jméno nehostinné…“ (✍Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt, 1975:31‒33). Varianta s nosovkou si žádá jinou etymologii. Vhodnou oporu lze hledat v oset. iron. cäxx, digor. cänxä ʻsůl’ (✍Abajev I, 1958:310). Překážkou nemůže být fakt, že jde o zjevnou výpůjčku ze severokavkazských jazyků, srov. geograficky nejbližší doklady ze západokavkazských jazyků: abaz. c̣ʕa, abchaz. a-c̣ā´ ʻslaný’, a východokavkazské paralely: andi c̣c̣on, akhwakh c̣c̣ani, bagvalal c̣c̣ãʔi, lak c̣^wu aj. ʻsůl’ < ⁺c̣c̣wěnhV (✍Nikolajev & Starostin, 1994:371–372). Etnické jméno motivované ʻsolí’ předpokládá, že jeho nositelé žili v blízkosti zdroje soli n. zprostředkovávali transitní obchod se solí. Pro Zi(n)khy lze uvažovat o obou možnostech. Blízkost východních břehů Azovského moře s jeho mělkými zálivy jim skýtala přímý zdroj soli. Největší pontská naleziště soli představují mělké limany při západních březích Krymu a severozápadního pobřeží Černého moře. Už Hérodotos se zmiňuje, že „u jeho ústí [Borysthénu, tj. Dněpru] se sama od sebe usazuje sůl ve velikém množství“ (✍Hérodotos, 1972:53). Třináct století po něm přináší obdobné svědectví Konstantin Porfyrogennétos: „Od řeky Dněpr do Chersonésu je 300 mil; mezi nimi jsou bažiny a zátoky, v nichž obyvatelé Chersonésu dobývají sůl“ (✍Constantine Porphyrogenitus, 1967:69–71). Dodejme, že hlavní obchodní spojení mezi severní Pontidou a Kavkazem vedlo přes území Zi(n)khů či podél jejich pobřeží kontrolovaného.

✍Illič-Svityč (1965:336) se pokusil dokázat, že etnonyma Ζιγχοί a Ἰάζυγες (✍Nobbe, 1966) jsou identická, a vše spojil s moderními etnickými jmény jako sebeoznačení Adygejců a Kabardinců Adəge, ubychským označením etnik hovořících kavkazskými jaz. Aʒəγγe, abchaz. Aʒəx^wa ʻČerkes’ (= Kabardinec). Jeho myšlenka je přijatelná pouze pro Iazygy, zatímco Zi(n)khové musí představovat jiné etnikum, jak vyplývá z faktu, že se obě jména objevují vedle sebe v týchž pramenech (např. Ptolemaios v ✍Nobbe, 1966; ✍Ammiani Marcellini Rerum gestarum libri qui supersunt, 1975:31‒33). Přes neudržitelnost rovnice Ζιγχοί = Ἰάζυγες zůstává myšlenka Illiče-Svityče inspirativní v jiném ohledu. Iazygové se během 1. stol. n. l. přemístili od východních břehů Azovského moře do oblasti mezi Dunajem a Tisou (Vulić v Pauly Real-Encyclopädia der classischen Altertumswissenschaft 9, 1914). Tacitus v Letopisech (✍Tacitus, 1975) informuje, že jízdní vojsko Vannia, krále Kvádů sídlících na území dnešního Slovenska v 1. stol. n. l., „se skládalo ze sarmatských Iazygů“. Proč nepřipustit obdobnou migraci i pro jejich sousedy? To však není jediný historicky dokumentovaný případ přesunu některého etnika od východních břehů Černého a Azovského moře do střední Evropy. Dalšími, kteří zvolili podobnou trajektorii, byli původně východopontští Alanové (od druhé pol. 4. stol. v maďarské pustě, poté odcházejí spolu s Vandaly do Galie a Iberie), Herulové (ve 3.–4. stol. u Azovského moře, kolem r. 500 ve střední Evropě), Avaři (r. 558 se ocitli v sousedství Alanů severně od Kavkazu, kolem r. 562 se už usazují při dolním Dunaji; viz ✍Třeštík, 2001:19). Ztotožnění etnonyma Ζηχοί s Čechy se odehrálo i mimo prostředí č. vzdělanců. Ve svém komentáři ke kronice De facto Ungariae magnae a fratrae Riccardo invento tempore domini Gregorii Pape Noni sepsané r. 1236 upozornil ✍Pražák (1988:277) na gruzínskou tradici, která hledala původ jména slovanských Čechů právě u antických Zikhů. Tradice o souvislosti Čechů s Kavkazem byla živá během 18. stol. i v Rusku, a tak se stalo, že v tzv. petrohradské verzi srovnávacího slovníku zvaného Vocabularium Sibiricum od J. E. Fischera najdeme češtinu vedle gruzínštiny.

V úvahu připadají ještě dvě další řešení, opírající se o íránský materiál:

(a) ✍Plinius Secundus (1906) jmenuje lid Cissianthi mezi Scythae, Cimmerii a Georgi, Amazonum gens. Etnonymum Cissianthi je zpravidla chápáno jako Cissi (= Κίσσιοι u Ptolemaia, V, 6.6), část Antů. Slovanská etnicita Antů je od sepsání Jordanova spisu Getica (viz ✍Jordanis, 2012:551) všeobecně přijímána, ačkoliv jejich jméno lze interpretovat v indoíránském kontextu jako ʻti na okraji’ > ʻUkrajina’ (sti. ánta- ʻkonec, okraj’, oset. ætt‘íyæ ʻvzadu’, viz ✍Vasmer, 1986:376; ✍Trubačev, 1999:116, 225). Případná íránská (skythská?) etymologie jména Cissi, pokud by se opírala o khotan. cista- ʻmladý’ (✍Bailey, 1979:103), by vedla zpět k etymologii Čechů jako mladých mužů. Zdrojem etnonyma však může být jméno východopontských hor Cissi Montes (✍Plinius Secundus, 1906) či řeky Κίσσα (Ptolemaios; viz ✍Nobbe, 1966), i když ani opačný vektor směru motivace, tj. od etnonyma k hydronymu a oronymu, nelze vyloučit.

(b) Z hlediska historického hláskosloví mohl pramenem etnonyma ⁺Čexъ být též některý z derivátů íránského slovesa ⁺čaš- ʻpít’, srov. sogd. čš- ʻpít’, khotan. cāśa ʻobjemová míra pro tekutiny’ (⁺čašya-), írán. > arm. čašak ʻpohár’; írán. původu je zjevně i pozd. stind. caṣaka- ʻpohár’ (✍Bailey, 1979:101; ✍Mayrhofer, 1956:380). Bez domýšlení sémantické motivace právě vyslovené spekulace lze říct, že mnohem pravděpodobněji je popsaný íránský etymon zdrojem sl. ⁺čaša ʻčíše’, jež je v etymologických slovnících vztahováno k blíže neurčenému íránskému prameni (✍Trubačev 4, 1977:30).