1 Tvary č. ↗číslovek ve slovanském a indoevropském kontextu (✍Comrie, 1992:717–833; ✍Szemerényi, 1960:111)

	český	slovanský	předslovanský	raný indoevropský
1	jeden, ‑a, ‑o	+edinъ	+ed‑e‑oi̯no-	+H1oi̯‑
2	dva m.n. dvě f.	+dъva m.n. +dъvě f.	+duu̯ō +duu̯āi̯	+duu̯o‑H1 +duu̯eH2‑iH1
3	tři m. tři f.	+trьje m. +tri f.	+trei̯es +trī	+trei̯es +tri‑H2
3.	třetí	+tretьjь	+tre‑tii̯o‑	+tre‑tii̯o‑
4	čtyři	+čьtyri f. +četyre m.	+ku̯etūr‑n̥s ak. pl. +ku̯etūres < our‑sr‑es1)?	+ku̯etur‑sr‑1)? +ku̯etures
4.	čtvrtý	z. +čьtvьrtъ / jv. +četvьrtъ	+ku̯(e)tu̯r̥‑to-	+ku̯tu̯r̥‑to‑
5	pět	+pętь2)	+penku̯‑ti‑2)	+penku̯e
5.	pátý	+pętь	+p(e)nku̯‑to‑	+pn̥ku̯‑to‑
6	šest	+šestь2)	+(K)sek̂s‑ti‑2)	+(K)su̯ek̂s
6.	šestý	+šestъ	+(K)sek̂s‑to‑	+(K)suk̂s‑to‑
7	sedm	+sedmь	+sebdm‑i‑	+septm̥
7.	sedmý	+sedmъ	+sebdm‑o‑	+septm̥m‑o‑
8	osm	+osmь	+ok̂tm‑i‑	+ok̂tō(u̯) < +H2ok̂to‑H1(u)
8.	osmý	+osmъ	+ok̂tm‑o‑	+ok̂tōu̯‑o‑ < +H2ok̂toH1u̯o‑
9	devět	+devętь2)	+deu̯m̥/n̥‑ti‑2)	+H1neu̯m̥/n̥
9.	devátý	+devętъ	+deu̯m̥/n̥‑to‑	+H1neu̯m̥/n̥‑o‑ ← ‑to‑
10	deset	+desętь2)+3)	+dek̂m̥/n̥‑t(i)‑3)	+dek̂m̥/n̥(t)
10.	desátý	+desętъ	+dek̂m̥/n̥‑to‑	+dek̂m̥/n̥‑t‑o‑
100	sto	+sъto	+k̂m̥tom	+k̂m̥tom
1000	tisíc	+tysǫtj̨ь	+tūsk̂oNti̯o‑	+tuH‑sk̂‑onti̯o‑k̂m̥tiH

2 Složené tvary č. číslovek vzniklé až ve slovanštině

	český	slovanský
11	jedenáct	+edinъ na desęte	70	sedmdesát	+sedmь na desętъ
12	dvanáct	+dъva na desęte +dъvě na desęte	80	osmdesát	+osmь na desętъ
13	třináct	+tri na desęte	90	devadesát	+devętь na desętъ
14	čtrnáct	+četyre na desęte	100	sto	+sъto
15	patnáct	+pętь na desęte	200	dvěstě	+dъvě sъtě
16	šestnáct	+šestь na desęte	300	třista	+tri sъta
17	sedmnáct	+sedmь na desęte	400	čtyřista	+četyri sъta
18	osmnáct	+osmь na desęte	500	pětset	+pętь sъtъ
19	devatenáct	+devętь na desęte	600	šestset	+šestь sъtъ
20	dvacet	+dъva desęti	700	sedmset	+sedmь sъtъ
30	třicet	+tri desęti	800	osmset	+osmь sъtъ
40	čtyřicet	+četyre desęti	900	devětset	+devętь sъtъ
50	padesát	+pętь desętъ	1000	tisíc	+tysǫtjь
60	šedesát	+šestь desętъ

3 Etymologický komentář

1 – ⁺H₁oi̯‑. Psl. ⁺edinъ ‘1’ představuje složeninu deiktické či emfatické částice ⁺ed- a formy ⁺inъ ‘jiný; nějaký’; ve složeninách ⁺ino- znamená jedno-.

Ve staré pruštině (ains), jaz.germ. (např. gót. ains), keltských (např. stir. oen, oin) a italických (stlat. ak. oino, umb. unu) dominuje ve funkci první základní číslovky forma ⁺oi̯no- ‘1’. Ř. οἰνός & οἴνη znamená ‘jednotku na hrací kostce’. Psl. ⁺inъ představuje východisko ⁺ēi̯no- (dlouhý diftong podle ✍Trautmanna, 1923:3, vyplývá z intonace sch. ȉn), které je odvoditelné ze spojení deiktické částice ⁺e- a vlastní číslovky ⁺oi̯no- ‘1’. Složenina ⁺e-oi̯no- pak znamenala ‘tento jeden’ (srov. rus. tot ‘ten’/étot ‘tento’). Obdobná formace se konstituovala ve východobaltských jaz.: lit. m. víenas, f. vienà, lot. m. viêns, f. vienà (✍Hamp, 1973a:4, o kontrakci vokálů ve složenině), ale na místě demonstrativa ⁺e- (v laryngalistickém zápisu ⁺H₁e-) zde determinující roli hraje nulový stupeň demonstrativa, které je doloženo ve stsl. ovъ ‘tento; onen; některý’, ovъ … inъ ‘jeden … druhý’, stpol. owo ‘hle’ a stpers. ava- ‘onen’ (✍ESJS 10, 1983:612–613; ✍Trautmann, 1923:20). Poté, co ⁺e- splynulo v dlouhý diftong ēi̯-, vyvstala zřejmě nová potřeba dourčit první základní číslovku, která směřovala spíše k vyjádření neurčitosti (‘nějaký’; ‘jiný’ apod.). Tuto roli sehrává deiktická částice ⁺ed-, která je doložena ve stsl. (j)ed(ъ)va ‘sotva’ (✍ESJS 5, 1978:277–278) a het. dat.-lok. edi ‘jemu, jeho’, abl. ediz, dat.-lok. pl. edaš (✍Kloekhorst, 2008:320). Celý komplex ⁺ed-e-oi̯no- pak zřejmě vyjadřoval ‘jen tento jeden’. Atraktivní, i když nikoliv bezpečně prokázanou korespondenci představuje krymsko-gótské ita ‘1’, které Hamp (podle ✍Lehmanna, 1986:208) pokládá za zkrácení hypotetické paralelní složeniny ⁺ita-aina ‘tento jeden’. V pozdní ie. formě ⁺oi̯no- lze vydělit derivační sufix ⁺-no-. Vedle ⁺oi̯no- existovaly paralelní formace ⁺oi̯u̯o- v ř. οἶος ‘sám, jediný’, kyper. slab. dat. sg. o-i-wo-i /oiwōi/, myk. [PY] o-wo-we ‘jednouchý’ /oiwōwēs/, avest. aēuua-, stpers. aiva‑ a ⁺oi̯k^(u̯)o‑ ve véd. éka‑ ‘1’. Vlastní kořen ⁺oi̯‑ může být vysvětlen dvěma způsoby: (a) pokud souvisí s lat. aequus ‘stejný’ < ⁺H₂ei̯k^u̯o‑, pak ⁺oi̯‑ musí vycházet z laryngalistické praformy ⁺H₂oi̯‑; (b) jestliže ⁺oi̯‑ představuje o‑stupeň ablautu anaforického zájmena ⁺ei̯‑, tj. ⁺H₁ei̯‑ v laryngalistické projekci, pak stejná laryngála figuruje v H₁oi̯‑. Řešení nabízí vnější srovnání. Jestliže ie. laryngála ⁺H₁ bývá ve fonologické perspektivě nejčastěji identifikována jako /ʔ/, zatímco ⁺H₂ obvykle jako /ʕ/ (✍Beekes, 1995:148), pro první variantu hovoří semitský kořen ⁺ʔ‑w‑y/⁺ʔ‑y‑y, doložený ve staroetiopském ʔayāy ‘stejný, rovný; druh’, ta‑ʔayaya ‘být stejný, srovnatelný, párový’, ʔayāwi & ʔəyuy ‘stejný’ aj., a dále tigre ʔayaya ‘příbuzný’ a syrské ʔāwē (ʔ‑w‑y ) ‘souhlasící’ (✍Leslau, 1987:51). Slibné paralely se objevují i v jaz. uralských: maď. ëgy, chanty ⁺ěj ‘1’; samojedské ⁺oj‑/⁺ǝ̑j‑ ‘1’ (✍Helimski, 1986:136; ✍Blažek, 1999:90), a altajských: v tunguzském jaz. oročon ojoke ‘nějaký, jeden’ (✍Cincius, 1977:9) a korejské oi, ö ‘jediný’, oi‑nun‑thoŋi ‘jednooká osoba’ (✍Ramstedt, 1982:134); viz ✍Blažek (1999:154–156).

2 – ⁺duu̯o‑H₁(u) m., gen.‑lok. m. ⁺du̯oi̯(H)ou̯s, ⁺d(u)u̯o‑iH₁n., ⁺d(u)u̯eH₂‑iH₁ f.; ve složeninách ⁺du̯i‑ & ⁺du‑.

Při rekonstruování praformy ie. číslovky ‘2’ se indoevropeisté vesměs shodují v identifikaci duálové koncovky ⁺‑H₁ & ⁺‑iH₁ (nikoliv ⁺‑H₃ či ⁺‑H^u̯) a rodové distinkce: ⁺‑o‑ pro m. & n., ⁺‑eH₂‑ pro f. Méně shody již panuje v interpretaci finálního ⁺‑u ve véd. dváu < ií. ⁺du̯āu < ie. ⁺du̯o‑H₁‑u. Nejpřijatelnější řešení patrně nabídl ✍Adams (1991:20), jenž fakultativní koncovce ⁺‑u přisuzuje funci duálového kolektiva. Nejvíce kontroverzí vyvolává interpretace samotného kořene číslovky. Někteří lingvisté soudí, že ⁺d‑ mělo primárně deiktickou funkci. Existuje ie. anaforické zájmeno s nekompletním paradigmatem, které je doloženo v prus. ak. din ‘ho’, dien ‘ji’ a avest., stpers. ak. dim ‘ho, ji’ (✍Brugmann, 1911:391). Kořen ⁺di‑ je však těžko slučitelný s kořenem ⁺du‑, který tvoří jakýsi minimální skelet číslovky ‘2’. A pokud má ⁺dV‑ pouze deiktickou funkci, co je vlastně nositelem vlastního duálního významu číslovky? Je‑li to jen koncovka duálu, bude chybět vysvětlení, odkud pochází ‑u‑ v ⁺du‑ (✍Erhart, 1965:19–33; ✍Erhart, 1970:90–94; ✍Erhart, 1982:139, operoval s elementem ⁺H^wo, ale koncept laryngály transformující se ve ⁺u̯ byl již dávno opuštěn). Tento problém nemusí řešit ✍Stewart (1906:234) a po něm ✍Schmid (1989:12–13) a ✍Lehmann (1991:135); ✍Lehmann, (1993:254), kteří odvozují číslovku ‘2’ od kořene ⁺deu̯‑ ‘vzdálený, další’, předpokládajíce primární sémantiku ⁺‘that one farther away’. Správná rekonstrukce by však měla být ⁺du̯eH₂‑ a význam spíše ‘vzdálit (se)’ (✍Mayrhofer, 1986:739), sr. véd. dūrá‑ ‘daleký, vzdálený’, dávīyas‑ ‘vzdálenější’, daviṣṭha‑ ‘nejvzdálenější’ = stpers. duvaišta‑, het. tūwan ‘daleko’, arm. erkar ‘dlouhý, pomalý’, ř. δήν ‘daleko’, stsl. davě ‘dávno’ aj. (✍Pokorny, 1959:219). Je evidentní, že číslovka ⁺d(u)u̯oH₁(u) ‘2’, ani její holý kořen ⁺du‑, nejsou odvoditelné z kořene ⁺du̯eH₂‑. Na druhé straně, opačný vývoj je mnohem pravděpodobnější v rovině fonetické, morfologické i sémantické, sr. střpers. (Turfan) dwdy ‘dále, potom’ < írán. ⁺du̯iti̯a‑ ‘druhý’ – ✍Emmerick (1992b:320). Z pokusů odhalit vnitřní strukturu ie. číslovky ‘2’ má patrně největší naději na úspěch myšlenka ✍Erharta (1982:139), spočívající v identifikaci diftongu ⁺‑oi̯‑ z nepřímých pádů tvořených od základu ⁺du̯oi̯^o s kořenem číslovky ‘1’, který rekonstruujeme v podobě ⁺H₁oi̯‑ a jemuž Erhart připisuje význam ⁺‘jeden ze dvou’. Derivační sufixy ⁺‑no‑, ⁺‑u̯o‑, ⁺‑ko‑ by pak měly singulativní funkci, zatímco složenina ⁺du‑H₁oi̯^o by znamenala ⁺‘druhý ze dvou’. V principu tak lze vysvětlit i nom. m. ⁺d(u)u̯oH₁u kontrakcí z ⁺duH₁oi̯H₁u. V tomto modelu zůstává základním nositelem duality kořen ⁺du‑. Jeho existenci pak potvrzují i vnější paralely v nostratické perspektivě: semitské ⁺tauʔām ‘dvojče’ s variantami: (i) ⁺táuʔam > arab. tauʔam ‘jeden z dvojčat’, hebr. pl. tōʔăm‑īm; (ii) ⁺tuʔā́m > arab. tuʔām ‘dvojčata; něco zdvojeného’, hebr. pl. təʔōm‑īm, judeo‑aram. t^ei̯ōm, syr. Tāmā (> novozákonní jméno Tomáš, v ř. přepisu Θωμᾶς, v Janově evangeliu třikrát nazván ‘δίδυμος’, tj. ‘dvojče’), akkad. tū(ʔ)amu(m), nassyr. tuʔû (✍Brockelmann, 1908:79; ✍von Soden, 1981:1364; ✍Klein, 1987:688); baltsko‑finské ⁺to‑ńće ‘druhý’ (se sufixem řadových číslovek ⁺‑ńće) > fin. toinen, gen. toisen, est. teine ~ tõine, liv. t^woy, gen. t^woyz aj., ale ✍Majtinskaja (1979:182) odvozuje tuto řadovou číslovku z demonstrativního kořene ⁺tɤ); altajské ⁺töwi > turkické ⁺düŕ ‘stejný’, ⁺[d]üŋ ‘pár’ // mongolské ⁺ǯi(w)rin ‘2’ (o ženách) // tunguzské ⁺ǯöwi(‑är) ‘2’ // starokorejské ⁺tüpɔ̈r ~ ⁺tüβɔ̈r ‘2’ > středokorejské turh // starojaponské ture ‘druh, přítel’, kde ⁺‑ŕ nese duální význam (viz ✍Blažek, 1997b:44, 55, 63). Podrobně viz ✍Blažek (1998c); ✍Blažek (1999a:163–184).

3 – ⁺tréi̯es/⁺teri̯ésm., ⁺tri‑H₂ f.; ve složeninách ⁺tri‑ & ⁺tr̥‑

Formy m. ⁺tréi̯es a f. ⁺tri‑H₂ jsou rozšířeny ve všech ie. větvích, varianta ⁺teri̯és se omezuje pouze na větev anatolskou, kde bývá identifikována v het. nom. 3‑(i)‑e‑eš, gen. te‑ri‑ia‑aš. ✍Benveniste (1962:86–87) ukázal, že jde o regulérní opozici mezi rozšířenými bázemi ie. kořene I (⁺ter‑i̯‑) a II (⁺tr‑ei̯‑). Odtud plyne existence výchozího kořene ⁺ter‑. Při gramatické analýze panuje shoda v tom, že koncovka ⁺‑es představuje jmenný plurál maskulin. Méně jasná je role elementu ⁺‑(e)i̯‑. ✍Villar (1991:138f) v něm vidí zájmenný plurál a celá číslovka by měla mít strukturu paralelní k osobnímu zájmenu ⁺u̯e‑i̯‑es ‘my’. Pouze zájmenný plurál rozeznává u tvarů číslovky ‘2’ ⁺du̯oi/⁺du̯ei/⁺du̯i, zatímco tvar ⁺du̯ō(u) je všeobecně vnímán jako duál. ✍Carruba (1979:199) identifikuje totéž ⁺‑i‑ v prvních třech číslovkách: ⁺o‑i‑ ‘1’, ⁺du‑i‑ ‘2’, ⁺tr‑i‑ ‘3’, a elementu ⁺‑i‑ přisuzuje deiktickou funkci. ✍Fay (1910:416) se domníval, že element ⁺‑i‑ má lokativní funkci. Ještě obtížnější je identifikace hypotetického kořene ⁺ter‑ s konkrétním lingvistickým materiálem. ✍Brugmann (1892:464) soudil, že ⁺ter‑ & ⁺tr‑i‑ ‘3’ původně znamenalo ‘prostředníček’, tj. ‘vyčnívající prst’. Oporu hledal v ř. τέρθρον ‘vrcholek, nejvyšší bod’. S Brugmannovou ideou dobře souhlasí interpretace formy ⁺tr‑i‑, popř. ⁺tr‑ei̯‑ jako lokativu ‘na špici’ (✍Fay, 1910:416–417). K fosilizovanému lokativu či dativu ⁺tr‑ei̯ lze vztáhnout keltskou předložku ⁺trē ‘skrz, přes, napříč’ > stir. tré, trí, tria (v kontrastu k tar ‘za, přes’ < ⁺tr̥H₂os), stvelš. trui, stbret. tre, korn. dre id., gal. tri [Lezoux], tre‑ [Marcellus z Bordeaux], plus zesilující prefix ⁺tri‑ > stir. tri‑, velš. tri‑, tre‑, gal. tri‑ (✍Delamarre, 2001:253; ✍Vendryes, 1978:T–125‒126). Spíše než na nedoloženém ‘prostředníčku’ přesahujícím ostatní prsty je číslovka ‘3’ založena na ideji překročení předchozí číslovky. Tento model opravdu funguje, konkrétně v keltských jazycích: stvelš. trim‑uceint ‘30’ sestává z číslovky uceint ‘20’ a intenzifikujícího prefixu trim‑ (= ir. trem‑), tedy ‘30’ = ‘nad‑20’. Stejný model, jen s jiným augmentativním prefixem, představuje stir. mór‑ṡéser ‘sedm osob’, doslova ⁺‘velká šestka osob’ (✍Stokes, 1894:130). V hypotetické primární posloupnosti ⁺H₁oi̯‑(‑no‑/‑u̯o‑/‑ko‑) ‘1’, ⁺du̯oH₁(u) ‘2’, ⁺trei̯‑du̯oH₁(u) ‘nad‑2’ = ‘3’ je přirozené očekávat vypuštění opakující se složky ⁺du̯oH₁(u) ‘2’. Zbylá první složka ⁺trei̯‑ byla doplněna na plurál ⁺trei̯es, jestliže jí předcházejí číslovka ‘2’ s duálovým zakončením a ‘1’, implicitně vyjadřující singulárnost.

4 – ⁺k^u̯etures pl. : ⁺k^u̯etu̯ōr < ⁺k^u̯etu̯orH₂ kol.

Hypotetickým východiskem bylo zřejmě neutrum ⁺k^u̯etu̯r̥, tvořené sufixem ⁺‑u̯r̥ (✍Schmid, 1989:23–24) od kořene ⁺k^u̯et‑, doloženého v lit. kė̃sti, préz. kečiù ‘rozšířit, rozprostřít, otevřít’ (viz už ✍Toporov, 1983:130); toch. AB kät‑ ‘rozptýlit, rozšířit’ a B ktakät ‘posunek prsty, roztažení prstů’ (✍Blažek, 1999a:210; ✍Blažek, 2001:81–83). Sémantický vývoj by pak byl ‘roztáhnout ruku’ > ‘píď’ = ‘šíře čtyř prstů’ > ‘4’. Různé varianty této formy číslovky ‘4’ jsou rozšířeny ve všech indoevropských větvích, s výjimkou anatolské, kde jsou zastoupeny deriváty anatolské formy ⁺mei̯u‑ ‘4’ (< ⁺mei̯H₁u‑ či ⁺meH₁u‑?). Přesto i v anatolské větvi lze kontinuant formy ⁺k^u̯etu̯r̥ identifikovat, konkrétně v het. kutris‑ ‘číslo’ (✍Oettinger, 1995:47). Rozdíl mezi anatolskou a neanatolskou ie. číslovkou ‘4’ může vycházet z různého postupu při zkracování hypotetického kompozita ⁺mei̯H₁u‑k^u̯etu̯r̥ či ⁺meH₁u‑k^u̯etu̯r̥, přičemž anatolská větev generalizovala první složku, zatímco ve zbývajících ie. jazycích se nositelem významu ‘4’ stala druhá složka. Co se týče primární sémantiky celé složeniny, nejatraktivnější interpretace se rýsuje v identifikaci první složky s kořenem ⁺meH₁‑ ‘měřit’ (sr. ✍Hamp, 1994–1995:61–62), tj. ⁺‘míra pídě o šířce čtyř prstů’. V případě ⁺mei̯H₁u‑k^u̯etu̯r̥ může jít o ‘malou píď’, sr. ř. μείων ‘menší’, myk. me‑wi‑jo, me‑u‑jo (✍Beekes, 2010:923), gal. (nápis ze Chamalières) meionn. ‘malé’ (✍Delamarre, 2001:189), stisl. mjór ‘štíhlý, tenký, úzký’, toch. B maiwe ‘mladý, malý’, či o ‘malíčkovou píď’, sr. ř. μύωψ ‘malíček’ [Scholia in Oppianum, H.3.254]. ‘Malíček’ jako čtvrtý prst ruky, není‑li počítán palec, inspiroval pojmenování číslovky ‘4’ např. v papuánském jazyce aghu: sigiane ‘4’ = ‘malíček’ (✍Gvozdanović(ová), 1999:98).

5 – ⁺penk^u̯e

Z hlediska indoevropské srovnávací gramatiky lze finální ⁺‑e interpretovat zřejmě jediným způsobem, jako koncovku 3. osoby sg.préz. od hypotetického slovesného kořene ⁺penk^u̯‑ (✍Winter, 1989:35; ✍Winter, 1992a:15), který je možno identifikovat v ř. παπάω ‘mnu, beru do ruky’ [Etymologicum Magnum] < ⁺pn̥k^u̯‑, πέμπω ‘posílám, dopravuji’, lat. pignus ‘rukojmí, zástava, sázka’ < ⁺penk^u̯nos, propinquus ‘blízký’ < ⁺pro penque/o‑ (✍Horowitz, 1992:417). Je‑li výchozí sémantika kořene ⁺penk^u̯‑ ‘držet v ruce’, lze přidat i germ. ⁺faŋχan‑ ʻchytit, ovládnout, zmocnit se’, ⁺funχsti‑ ‘pěst’, sl. ⁺pęstь ‘pěst’ < ⁺pn̥k^u̯‑sti‑. Sufix ⁺‑sti‑ tvoří i další pojmenování částí ruky (viz ‘8’). Za hranicemi ie. rodiny lze najít příbuzné v ural. ⁺piŋɜ ‘dlaň ruky’ (viz ✍Blažek, 1999a:229). Sl. základní číslovka ⁺pętь ‘5’ odráží abstraktum ⁺penk^u̯‑ti‑, které se objevuje i v stsev. fimt f. ‘počet pět; pětidenní lhůta’, alb. geg. pêsë, tosk. pesë ‘5’, véd. paṅktí‑ f. ‘pětka, počet pět, skupina pěti’ (✍Mayrhofer, 1986:63). Obdobně jsou tvořeny i další slovanské číslovky ⁺šestь ‘6’, ⁺devętь ‘9’, ⁺desętь ‘10’. Jejich substantivizace (jíž se přizpůsobily i číslovky ⁺sedmь ‘7’ a ⁺osmь ‘8’) implikuje genitivní vazbu nomina, které označuje počítaný předmět.

6 – ⁺(K)su̯ek̂s

Lze odvodit ze složeniny ⁺ĝ^hs‑u̯ek̂s ‘ruku přerůstající’, s následnou asimilací ⁺ĝ^hs‑ > ⁺k̂s‑ a disimilací na ⁺ksu̯ek̂s, eliminující dvě palatální veláry. Pouze počáteční skupina ⁺ks‑ vysvětluje spolehlivě sl. ⁺š‑, balt. ⁺š‑ (lit. šešì), írán. ⁺(x)š‑ (av. xšuuaš, sogd. xwšw) a véd. ṣ‑ (ṣaṣ‑, šina ṣva). Rekonstrukce složeniny se opírá o kořeny ⁺ĝ^hes‑ ‘ruka’ > véd. hásta‑, av. zasta‑, het. keššar, arm. jeṙn, ř. χείρ, alb. dorë, toch. A tsar, В ṣar id. a ⁺u̯eĝ‑ + ‑s‑ > ⁺u̯ek̂s‑ > lit. vešė́ti ‘bujet, kvést, prospívat’, at‑vašà & at‑ušà ‘výhonek’, lot. atvasa id. < ⁺u̯ek̂s‑/⁺u̯ok̂s‑/⁺uk̂s‑ (✍Fraenkel, 1962–1965:23; ✍Smoczyński, 1989:101; ✍Lipp I, 2009:88 nachází pramen těchto baltských forem v ie. slovese ⁺u̯eĝ‑ ‘pohybovat se; prospívat’; viz Kümmel v ✍Rix (ed.), 2001:660; ✍Pokorny, 1959:1117–1118). ✍Mann (1984–1987:46, 1507) přidal alb. veshël ‘úrodný’, odpovídající lit. vešlùs ‘bujný’. Některé tvary číslovky ‘6’ či jejích derivátů představují redukci složeniny pouze na druhou složku ⁺u̯ek̂s‑/⁺u̯ok̂s‑/⁺uk̂s‑: prus. m. vschts & wuschts, f. uschtai, acc. vschtan ‘šestý’, lit. dial. ùšios, ùšės ‘šestinedělí’ (✍Stang, 1966:279; ✍Hamp, 1984:61–63); ř.dial. (Pamfýlie, Kréta, Herakleia) Ϝέξ ‘6’, Ϝέκτος ‘šestý’, (Argo, Lakónie) Ϝεξήκοντα ‘60’ (oproti obvyklým tvarům ἕξ ‘6’, ἕκτος ‘šestý’, ἑξήκοντα ‘60’), myk. we‑pe‑za /wep‑pedza/ < ⁺weks‑pedja ‘šestinohá’ či ‘šest stop vysoká’ (✍Schwyzer, 1939:590; ✍Bartoněk, 2003:181, 301, 395); arm. vec‘ ‘6’, veštasan ‘16’, vat‘sown ‘60’ (✍Winter, 1992c:348, 352). Tentýž kořen se může skrývat v hetitském metrologickém termínu wakšur, sloužícímu k označení jednotek délky, objemu a času. Vzhledem k hetitskému metrologickému systému představuje zřejmě 1/6 vyšší jednotky šekan‑. Pak by výchozí praforma, rekonstruovatelná v podobě ⁺u̯ek̂s‑u̯r̥/‑ur^o, byla utvořena paralelně s rekonstruovanou délkovou mírou ⁺k^u̯etu̯r̥, pravděpodobně označující šířku ‘čtyř prstů’ (viz výše). Detaily viz ✍Blažek, 1999a:234‒245; ✍Blažek, 2000b; ✍Blažek, 2012.

7 – ⁺septm̥ : ⁺septm̥m‑o‑

S největší pravděpodobností jde o adaptaci semitské číslovky ‘7’: akkad. sebe, seba // sebet(tum), sibittu, vedle stassyr. šabe; ugar. šbʕ // šbʕt, fén. šbʕ (= ⁺šib(a?)ʕ‑) // šbʕt, hebr. šέbaʕ // šibʕā, staram. šbʕ, judeo‑aram. šɜbaʕ // šabʕɔ, arab. sabʕ // sabʕat, sabej. šbʕ // šbʕt, geez sabʕ, səbʕ // sabʕatt¨, jibbali sōʕ // sɜbʕɜt, harsusi hōba // hɜbayt, mehri hōba // yɜbayt, soqotri yhobɜʕ // h^yɜbʕah etc. (✍Brugnatelli, 1982; ✍Dolgopolsky, 1999:22). Citované tvary formálně představují m. a f., ale v kongruenci jsou semitské číslovky 3–10 užívány v opačných funkcích vzhledem k rodu substantiva, které je následuje v gen. pl. Stejná inverze funguje, i když číslovku nedoprovází žádné substantivum (✍Moscati, 1964:116). Dolgopolsky vysvětluje, že ve skutečnosti nejde o ukazatel feminin ⁺‑at‑, který bývá nepřízvučný, ale ukazatel kolektiv ⁺‑át‑. Na základě konkrétních forem nelze přímo rekonstruovat jedinou praformu, ale hned tři dílčí praformy: (i) ⁺sibʕ‑u(m) // ⁺sibʕ‑at‑u(m) (akkadský); (ii) ⁺šíbʕ‑u(m) // ⁺šibʕ‑át‑u(m) (hebrejský & fénický); (iii) ⁺šabʕ‑u(m) // ⁺šabʕ‑at‑u(m) v ostatních. Akkadská s‑forma je pravděpodobně stará; jen původní s‑ v číslovce ‘7’ může vysvětlit překvapivé s‑ v akkad. samāne ‘8’ namísto očekávaného š‑ < ⁺t‑. Zdá se, že rozdíly v počátečních slabikách ⁺si‑ / ⁺ši‑ / ⁺ša‑ byly způsobeny vlivem předchozí číslovky ⁺šid[u]t‑ ‘6’: v posloupnosti ⁺ši… ‘6’ ⁺sa… ‘7’ druhý člen byl změněn na si… v akkadštině, oproti ši… v hebrejštině & féničtině a ša… v ostatních jazycích. S přihlédnutím k těmto okolnostem byla výchozí semitská praforma ⁺sábʕ‑u(m) // ⁺sabʕ‑át‑u(m). A právě forma ⁺sabʕátum s tzv. mimací ‑m v roli postpozitivního členu se pravděpodobně stala předlohou ie. číslovky ‘7’. Nepřízvučnou první slabiku ⁺sa‑ nahradilo ie. ⁺se‑, finální ⁺‑tum je substituováno jako ⁺‑tm̥. Nejasný je osud skupiny ⁺‑bʕ‑ na ie. půdě. Předpokládejme hypotetický výsledek substituce v podobě ⁺‑b(H)‑. Po přesunu přízvuku na poslední slabiku (sr. véd. saptá, ř. ἑπτά ‘7’) je prostřední slabika synkopována a v hypotetické formě ⁺seb(H)tm̥ dochází k regresivní asimilaci co do znělosti, vedoucí k všeobecně akceptované praformě ⁺septm̥. Odchylný vývoj probíhal u řadové číslovky vedoucí ke sl. ⁺sedmъ, jež ovlivnila i podobu základní číslovky ⁺sedmь namísto očekávané formy ⁺setь či ⁺setę (✍Comrie, 1992:756–757). Sl. ⁺sedmъ ‘sedmý’ předpokládá východisko ⁺sebdmo‑, které má obdobu pouze v odpovídající řecké řadové číslovce ἕβδομος [Il.], aiol. ἐβδόμα, fók. ἕβδεμος, myk. [TH] e‑⁺92‑do‑ma /hebdomā/ či /hebdomas/ (✍Witczak, 2002–2003:126–128). Změna ⁺‑ptm‑ > ⁺‑bdm‑ bývá spojována se vlivem ‑m‑. Nejasné pak je, proč neproběhla i v pruském septmas ‘sedmý’.

8 – ⁺H₂ok̂to‑H₁(u)

Jestliže ⁺‑H₁ představuje ukazatel duálu, fakultativně rozšířený o duálové kolektivum na ⁺‑u (✍Adams, 1991:20), vlastní slovní kmen ⁺ok̂to‑ by měl označovat nějakou čtyřprvkovou entitu. Vhodným kandidátem může být avestská délková míra ašti‑, odpovídající řecké míře παλαιστή ‘šířka čtyř prstů, dlaň’ (✍Henning, 1942:235; ✍Henning, 1948:69). ✍Bartholomae (1904:262) přeložil složeninu ašti.masah‑ ‘o velikosti ašti‑’ [Vīdēvdāt 13.30] = zoroastrijské pahlavi aštak masāk; sr. též av. uz‑ašti‑ ‘super‑ašti‑’ = pahlavi čigōn 8 angust ‘o šíři 8 prstů’ [Frahang i oīm 27]; viz ✍Bartholomae, 1904:410, pro niž ✍Henning (1942:235) našel funkční protějšek v ř. διχάς. Zůstává zde rozdíl mezi očekávaným o‑kmenem v ⁺ok̂to‑ > írán. ⁺ašta‑ a skutečně doloženým i‑kmenem v av. ašti‑. Uspokojivé vysvětlení nabízí analýza ašti‑ z ⁺ok̂‑sti‑, kde ⁺‑k̂s‑ se také regulérně mění v av. ‑š‑ (✍Hoffmann & Forssman, 1996:104). Stejné sufixální rozšíření tvoří i další délkové míry v indoíránských jazycích, sr. véd. diṣṭi‑, av. dišti‑ ‘krátká píď: od palce po ukazováček’, oset. dīsny / iʒestæ, vše od ie. kořene ⁺dei̯k̂‑ ‘ukazovat’, nebo véd. vítasti‑, av. vītasti‑, pašto wlešt, lwešt, oset. wydīsn(y) / uʒestæ, pers. bidast, baluči gidist aj. ‘píď: od palce po malíček’ < ⁺u̯i‑tn̥‑sti‑ od kořene ⁺ten‑ ‘natahovat’ – ✍Abajev 1, 1958:364 a ✍Abajev 4, 1989:113. Další etymologická analýza pozdního ie. kořene ⁺ok̂‑ vede k laryngalistické praformě ⁺H₂ek̂‑/⁺H₂ok̂‑ ‘špičatý, ostrý’. Z téhož kořene se odvozují řecká označení prstů na rukou ἄκραι χεῖρες a na nohou ἄκροι πόδες [Hérodotos I, 119] (✍van Groningen, 1963).

9 – ⁺H₁neu̯m̥

Rekonstrukce ⁺H₁neu̯m̥ představuje ak. sg. od ⁺H₁enu‑/⁺H₁neu‑ ⁺‘nedostatek’ → ‘bez’ > khot. anau, sogd. nw‑, parth. ‘n’, oset. ænæ‑ ‘bez’ (✍Bailey, 1979:4), gót. inu ‘bez’, ř. ἐνεός ‘němý’ < ⁺eneu̯o‑ō̆s ‘bezústý’, ἐνεό‑φρων ‘hloupý’ = ‘bez moudrosti’, zatímco ἄνευ ‘bez’ namísto očekávaného ⁺ἔνευ má své ἄ‑ podle ἄνις ‘bez’ < ⁺sn̥Hi‑, sr. lat. sine ‘9’. Pro rekonstrukci ie. praformy má zásadní význam ř. ἐννέᾰ ‘9’, ἐνενήκοντα ‘90’, myk. [PY] e‑ne‑wo‑pe‑za /ennewopedja/ ‘devítinohá’ < př. ⁺enenewa < ⁺H₁en‑H₁neu̯m̥ ‘v nedostatku’, sestávající z předložky ⁺H₁en‑ ‘v’ & ⁺H₁enu‑/⁺H₁neu‑ ‘nedostatek; bez’ (✍Blažek, 1999b). Iniciální laryngálu, jež se vokalizovala, zná i arm. inn, pluralizováno in(n)ownk‘; mak. ⁺anna < ⁺anwa (?) v Ἀνά‑δραιμος, glosováno Ἐννέα ὁδοὶ ‘devět cest’ (Stephan Byzantinský); messap. inotθes ‘nonus (dies)’ < ⁺enu̯aⁿti̯o‑ (✍Haas, 1962). Rekonstrukce laryngály vylučuje souvislost s ⁺neu̯‑ ‘nový’. Alternativní rekonstrukce ⁺H₁neu̯n̥ se opírá o lat. nōnus ‘devátý’, ale to lze vysvětlit z it. ⁺nou̯no‑ < ⁺neu̯m‑no‑, kde adjektivní sufix ⁺‑no‑ funkčně odpovídá hetitskému sufixu ‑na‑/‑anna‑, kterým se tvoří řadové číslovky (✍Sommer, 1932; ✍Watkins, 1961:7–12; ✍Eichner, 1992:82–83). Sl. ⁺devętь a východobalt. ⁺devinja‑ > lit. devynì, lot. deviņi ‘9’ se od ostatních ie. tvarů číslovky ‘9’ liší počátečním d‑. Nejpravděpodobnějším vysvětlením je aliterace s iniciálou následující, ‘dominantní’, číslovky ⁺dek̂N̥(t‑) ‘10’. Podobné aliterační změny se objevují mezi sousedními číslovkami ‘4’ a ‘5’ v jazycích italických, keltských (‘4’ → ‘5’) a germánských (‘5’ → ‘4’). Tato neregulérní změna však není doložena ve staré pruštině, kde je známa pouze řadová číslovka newīnts ‘devátý’. To vedlo ✍Smoczyńského (1989:81) k myšlence, že nejde o zděděný baltský archaismus, ale adaptaci střhn. niunde ‘devátý’. Nicméně i na slovanské půdě se ojediněle objevují tvary s archaickým n‑, a to ve fytonymu ‘devětsil’ v sch. dial. nevèsilj ‘Ferula L., Seseli rigidum, Atropa’, arch. dluž. (1582) Newessellnyck = njewjeselnik ‘Pestilenwurz, Petasites’ (✍Schuster‑Šewc, 1981f:199; ✍Machek, 1971:116). Je zřejmé, že v tomto kompozitu stojícím mimo posloupnost přirozených čísel se aliterační tlak neuplatnil a teprve sekundárně v literárních jazycích došlo k vyrovnání s inovovanou d‑formou (o vzájemném působení ie. číslovek viz ✍Blažek, 2010:1–12).

10 – ⁺dek̂N̥(t) (N = m ~ n)

Tvary číslovky ‘10’ a jejích derivátů doložené v jednotlivých ie. větvích tvoří relativně složitou strukturu, v níž lze nalézt stopy jmenného paradigmatu, přesněji řečeno hned několika formací:

číslovka	indeclinabilia	singulár	duál	plurál	kolektivum
základní	+dék̂m̥	+dek̂N̥t‑s: véd. dasát‑, ř. δεκάς ‘desítka’, sr. ak.pl. δεκάδας < +dekn̥dn̥s < +dek̂N̥tm̥s (✍Coleman, 1992:433)	+[d]k̂N̥t‑iH1 ve +[d]u̯i‑ [d]k̂N̥t‑iH1 ‘20’	+[d]k̂N̥t‑es či +[d]k̂oNts: +triH2‑[d]k̂oNts ‘30’ gen. +[d]k̂H̥t‑óm v +k̂N̥tóm ‘100’ < +dek̂N̥t dk̂N̥tóm ‘deset desítek’	+[d]k̂óNt‑H2: +triH2‑ [d]k̂oNt‑ H2 ‘30’
řadová	+dek̂m̥ + ‑ó‑ (declinabilia)	+dek̂N̥t‑ó‑
abstraktum		+dek̂N̥ti‑

Inspirací budiž ✍Eichner (1985:166–167), jenž rekonstruoval následující minimální paradigma: indecl. ⁺dék̂m̥ : decl. nom. ⁺dék̂onts, gen. ⁺d_ek̂m̥tés ‘desítka’, duál ^+ot‑iH₁, plurál ^+ot‑es, komprehensiv ^+ot‑ǝ̯_2.

Dosud velmi populární zůstává pokus vysvětlit číslovku ‘10’ jako ‘dvě ruce’ (✍Thurneysen, 1883:310; ✍Blankenstein, 1907:110; ✍Walde & Hofmann, 1938:329; ✍Szemerényi, 1960:69). K dispozici je atraktivní analogie z východoíránského jazyka iškašim z Pamíru, kde se číslovka ‘10’ skutečně vyjadřuje jako složenina dI důst = ‘dvě ruce’ (✍Payne, 1989:435). Druhá složka má oporu v germ. ⁺handu‑ ‘ruka’. Slabinou tohoto řešení je fakt, že nelze prokázat existenci tvaru ⁺de pro číslovku ‘2’. ✍Justus(ová) (1988:533) navrhla modifikaci této etymologie, když v druhé složce identifikovala význam ‘souhrn, suma’, tedy ‘10’ = ⁺‘dva celky’. V rekonstrukci složky ⁺k̂m̥t‑ se lze opřít o ř. κασί‑γνήτος ‘bratr’ = ⁺‘sourozenec’ < ⁺k̂N̥ti‑, gal. (Chamalières) canti, stvelš. cant ‘s’, ale problém s první složkou zůstává. Pokusil se jej vyřešit ✍Erhart (1970:93), jenž navrhl východisko ⁺de‑k̂m̥(t) ‘1×10’, kde by druhá složka ⁺k̂m̥t‑ (sr. řešení Justusové) měla znamenat ‘souhrn prstů’. V první složce pak Erhart identifikoval anaforické zájmeno známé z prus. ak. sg. m. din, av. ak. sg. dim ‘ho’ (✍Toporov, 1975:343). Typologickou oporu nachází v systému indonéských desítek:

+de‑k̂m̥(t)	‘10’ = 1×10	sr. indonéské desítky	se‑puluh
+[d]wi‑k̂m̥t‑iH1	‘20’ = 2×10		dua‑puluh
+triH2‑k̂omt‑H2	‘30’ = 3×10		tiga‑puluh
+ku̯etur‑k̂omt‑H2	‘40’ = 4×10		empat‑puluh

Slabinou zůstává vokalizace deiktické komponenty ⁺di‑, nikoliv ⁺de‑ (viz diskusi u číslovky ‘2’). Problém vokalizace první slabiky ie. číslovky ‘10’ řeší ✍Fay (1910:422–423), který ji interpretoval jako ⁺de‑k̂m̥ ‘do konce’, sr. ř. ‑δε ‘k’ a véd. śám ‘(summum) bonum’. Řadová číslovka ⁺dek̂m̥mo‑ by pak představovala superlativ ‘nejkonečnější’, sr. gót. hindumists ‘nejzadnější’, jež Fay promítá do ie. praformy ⁺k̂em‑tm̥mo‑. Podle tohoto autora byl oním ‘nejvíce na konci’ míněn malíček pravé ruky jako poslední prvek při počítání na prstech do deseti.

S jinou důmyslnou myšlenkou přišel ✍Horowitz (1992:411–419), který v ie. číslovce ‘10’ viděl složeninu ⁺dek̂‑k̂m̥t ‘pravá ruka’, završující počítání na prstech od levé po pravou ruku. Druhá složka hypotetického kompozita je rekonstruována na základě germ. ⁺handu‑ ‘ruka’, gót. – hinþan ‘chytat’ (✍Lehmann, 1986:176–177). Palatální veláru ⁺k̂‑ by mohla potvrzovat případná alb. paralela thua ‘nehet na prstu ruky či nohy’ < ⁺θoñ < ⁺k̂ēnt‑ (✍Huld, 1983:120). První složce ⁺dek̂‑ přisuzuje Horowitz význam ‘pravý’. Zde naráží na drobnou slabinu své myšlenky, neboť adj. ‘pravý’ je vždy rozšířeno o ‑s‑, za nímž následují různé derivační sufixy: ⁺dek̂s‑ + ⁺‑ino‑, ⁺‑u̯o‑, ⁺‑tero‑ aj. Formu ⁺dek̂s‑ vysvětluje ✍Tichy (1976:83) jako adjektivizaci primárního s‑kmenového substantiva ⁺dék̂‑ōs f. ‘pravá ruka’. Horowitzově ideji ‘pravé ruky’ vyhovuje i alternativní složenina ⁺dek̂‑ & ⁺mn̥t‑, kde druhá složka rovněž označuje ‘ruku’, i když pouze v germ. jazycích (✍Pokorny, 1959:741). Dodejme, že tento výklad se nejlépe vyrovnává s kolísáním m a n v různých podobách ie. číslovky ‘10’.

Kořen ⁺dek̂‑ (bez onoho ‑s‑, jež problematizuje interpretaci číslovky ‘10’ jako {ukončené} ‘pravé ruky’) byl favoritem na etymologii ie. číslovky ‘10’ mnohem dříve. ✍Brugmann (1892:465) a ✍Pedersen (1905:410), v nedávné době nezávisle ✍Bengtson (1987:259), zvažovali souvislost s ř. δέκομαι ‘přijímám’, resp. s jeho ie. východiskem ⁺dek̂‑ ‘vzít, obdržet, dostat, vlastnit’ (✍Pokorny, 1959:189–191; ✍Mann, 1984‒1987:137). Sémantické odstíny některých konkrétních derivátů kořene ⁺dek̂‑ v jednotlivých ie. jazycích naznačují, na základě jakých myšlenkových operací mohla být ‘desítka’ vytvořena.

(1) Khot. dāś(ś)‑ ‘dokončit, dosáhnout’, cf. uspurra daśya ‘úplně dokončený’ (✍Bailey, 1979:157); skt. daśā ‘podmínka života, osud’ (Ram.), daśānta‑ ‘konec života’ (Raghuvaṁśa);

(2) Khot. dāś‑ ‘dosáhnout, dostat’, sr. avest. dasa‑ ‘zboží, majetek’, dasaθauuaṇt‑ ‘bohatý’ (✍Bailey, 1979:157);

(3) Khot. dāsa‑ ‘soubor, hromada’ : dās‑ ‘hromadit’, oset. digor dasun, dast ‘sbírat, hromadit’ (ibid.);

(4) Het. dakk‑ ‘odpovídat, podobat se, přizpůsobit se’, sr. ŠU[^HI.A ‑]ša‑pa ŠU^HI.A ‑aš ták‑kạ́n‑zi ‘jeho ruce se podobají rukám…’ (✍Tischler, 1991:31);

(5) Ř. (ión., aiol., krét.) δέκομαι, (att.) δέχομαι ‘přijímám’, δέχθαι ‘vzít do ruky, uchopit rukou’ (sr. ✍Tichy, 1976:77, 78);

(6) Gót. tewai (dat.) ‘řád, pořádek’, cf. taihun-tawjam (dat.) ‘o deseti řadách’; langobard. zāwa ‘spolek, sdružení’, stang. ǣl tǣwe ‘dokonalý, správný, řádný’ < germ. ⁺tē̆χw‑ (✍Lehmann, 1986:340, 342);

(7) Stang. teohhian ‘určit, posoudit’, teoh, gen. teohhe ‘oddíl, skupina’; sthn. gizehōn ‘zařídit, uspořádat’ (✍Kluge & Seebold, 1989:807).

Z těchto konkrétních příkladů lze zformulovat následující sémantické modely:

(i) ‘ukončené (číslo)’ (1) – Z pohledu sémantické typologie podporuje tuto ideu etymologie číslovky ‘10’ v majských jazycích: huastek lá-hun, yukatek lajun, tzotzil lajun, tzeltal lajún, lahun‑eb, chakaltek lahun, aj., kde druhá složka představuje číslovku ‘1’: huastek hun, jun, yukatek jun, tzeltal jun, hun, tzotzil jun, chakaltek hun aj., a první složka sloveso, které je doloženo v tzotzil laj ‘končit’; složenina ⁺lah‑hun tedy znamená ⁺‘končí jeden {člověk}’ (✍Stewart, 1906:244; ✍Dienhart 3, 1989 :789–790, 769–772; ✍Dienhart 2, 1989:243). Idea úplnosti se objevuje v siouxském jazyce biloxi (v 17. st. byl užíván při Mexickém zálivu), kde číslovka ohi ‘10’ primárně znamená ‘úplný’ (✍Stewart, 1906:244);

(ii) ‘soubor, řada’ → ‘(určené) číslo’ (3)(6)(7), sr. fu. ⁺luka ‘10’, původně ‘číslo, počet’ ✍Honti, 1993:120–122), nebo stsas. hunderod, stisl. hundrað ‘100/120’, siaurøþr (= siautøgr) ‘70’ aj. (✍Schmidt, 1970:105), kde druhá složka odpovídá gót. raþjo ‘počet, číslo’, střhn. rat ‘řada’, lat. ratiō ‘důvod, ohled, cíl, zřetel’, pers. radah ‘pořadí, postavení, hodnost’, oset. digor radä ‘série, řada, sled’ (✍Bailey, 1979:361), sr. též elamská adaptace ri‑ut ‘desátek’ < írán. (✍Hinz & Koch, 1987:1042–1043);

(iii) ‘odpovídající si (ruce)’ = ‘ruka’ + ‘ruka’ (4), sr. sthn. gerade ‘sestávající ze dvou stejných čísel’ (✍Kluge & Seebold, 1989:259);

(iv) ‘(vše) uchopující’ = ‘(všechny) prsty’? (5).

Důležitým krokem k úspěšné etymologii by měla být morfologická analýza. V této perspektivě nesklonný výraz ⁺dek̂m̥ může být analyzován jako adverbium, primárně akuzativ hypotetického substantiva kořenové deklinace, snad ⁺dē̆k̂(‑s) či ⁺dō̆k̂(‑s) (sr. ř. πεδὰ ‘po, na’: πούς ‘noha’ – viz ✍Brugmann, 1911:742; ✍Beekes, 1995:189 rekonstruoval statické paradigma pro toto kořenové substantivum: nom. ⁺pṓd(s) : ak. ⁺pédm̥). Na druhé straně forma ⁺dek̂N̥t^o by mohla být interpretována jako nt‑kmen typický pro aktivní participia, jak uvažoval už ✍Thurneysen (1883:310), sr. paradigma nt‑kmenů: nom. ⁺CéC‑n̥t, ak. ⁺CC‑ént‑m̥ / ⁺CC‑ónt‑m̥, gen. ⁺CC‑n̥t‑ós (viz ✍Beekes, 1995:178). Dodejme, že nt‑sufix mohl vyjadřovat i elativní funkci (sr. ✍Aitzetmüller, 1950:289–296; podrobněji u číslovky ‘1000’).

Alternativně koncovka ⁺‑nt mohla indikovat 3. osobu pl. slovesa ⁺dek̂‑, tedy něco ve smyslu ‘(prsty) skončily’. Toto řešení pozoruhodně souhlasí s analýzou číslovky ‘5’, kde koncové ⁺‑e v ie. rekonstrukci ⁺pénk^u̯e může být identifikováno se 3. osobou sg. tematického prézentu (sr. ✍Beekes, 1995:228, 233) slovesného kořene ⁺pénk^u̯‑, rekonstruovaného na základě ř. πέμπω ‘přepravuji, posílám’, παπάω ‘beru do ruky, ovládám’ a snad germ. ⁺faŋχan ‘zmocnit se’ (sr. ✍Winter, 1992a:15; ✍Horowitz, 1992:414, 417).

100 – ⁺k̂m̥tom

Zřejmě zkráceno z ⁺dek̂m̥‑ (d)k̂m̥tom ‘deset desítek’ (sr. v kalifornském jazyce yurok werLewitsi‑werL ‘100’ = ‘deset desítek’, kde werLewerit = ‘10’ – viz ✍Dixon & Kroeber, 1907:674; ✍Blažek, 1999a:307; ✍Blažek, 1999d), kde původní gen.pl. druhé složky byl reinterpretován jako neutrum (sr. ✍Szemerényi, 1960:140). Psl. ⁺sъto namísto očekávaného ⁺sęto představuje otázku dosud uspokojivě nezodpovězenou. Z různých, nezřídka i bizarních, pokusů tento rozdíl vysvětlit se jako nejracionálnější jeví řešení Šachmatova (✍Vasmer III, 1987:762 s bohatou diskusí dalších pokusů), který předpokládal v duálním syntagmatu vývoj ⁺⁺dъvě sętě > ⁺dъvě sъtě ‘200’ a následné proniknutí ъ do sg. ⁺sъto i pl. ⁺tri sъta ‘300’, ⁺pętь sъtъ ‘500’ apod. Alternativní, i když více spekulativní řešení může představovat hypotetická složenina ⁺sъ‑sęto ‘dohromady 100’ či ‘dobrá stovka’ > ⁺sъsъto > ⁺sъto (✍Blažek, 1999a:305).

1000 – ⁺tūs(k̂)ont‑i̯o‑/‑i̯ā‑ & ⁺k̂m̥t‑ī,‑i̯ā

Slovanské, baltské a germánské jazyky spojuje specifická izoglosa v číslovce ‘1000’. Jednotlivé varianty jsou však natolik odlišné, že nelze předložit společnou praformu. Vzájemně více méně neslučitelné varianty se objevují i v hranicích jednotlivých jazykových větví:

1a) Č. tisíc (č. > slk. tisíc), stč. tis’úc (kontaminace ⁺tysǫtj‑ & ⁺tysętj‑; měkké pč. ť‑ pod vlivem s’, jež se palatalizovalo před ⁺ę), sln. tȋsoč / tísoč vše m., dial. tisọ́ča f., záp. sch. tȉsuća m., stsl. (záp. = mak. & sch. redakce) tysǫšti < psl. ⁺tysǫtjь m. & ⁺tysǫtja f. < ⁺tūsk̂omti̯o‑,‑i̯ā‑.

1b) Slk. arch. tysǟc, pol. tysiąc (palatalizované s indikuje ⁺ę) vše m., oproti vsl. f.: ukr. týsjača (též arch. m. týsjač), brus. týsjača, rus. týsjača, stsl. (vých. = bulh. & rus. redakce) tysęšti < psl. ⁺tysętjь m. & ⁺tysętja f. < ⁺tūsk̂m̥ti̯o‑,‑i̯ā‑.

1c) Prus. ak. pl. m. tūsimtons (Enchiridion 37₁₈) = ⁺tūsimtans (✍Mažiulis, 2013:920–921, jenž rekonstruoval i nedoložené odpovídající f. ⁺tūsimti‑) < balt. ⁺tūšimta‑ (✍Nepokupnyj, 1989:280) < ⁺tūsk̂m̥to‑ (ale ✍Smoczyński, 1989:100 předpokládal prus. východisko ⁺tūsint a jeho původ ve střhn. tûsent).

1d) Z dnes již dávno asimilovaných baltských kmenových dialektů užívaných na sever a východ od současného území baltských jazyků proniká slovo ‘1000’ i do fino‑volžských jazyků: fin. tuhat, kmen tuhante‑ ( > saami Inari tuhhȧȧt, Kildin tuafant aj.), veps tuha, gen. tuhan, liv. tuan, est. tuhat, gen. tuhande aj.; mordva erzja ťoža, ťožov, mokša ťožeń; mari (vých dial.) tüžem, (dial. vysočiny) təžem. Protože marijský jazyk zachovává ⁺‑m‑ v pozici ⁺‑mC‑ a ⁺‑m#, je možné rekonstruovat fino‑volžské východisko ⁺tušamte (✍Keresztes, 1986:170; ✍Honti, 1993:126), jež lze odvodit z balt. ⁺tūšamtē (sr. lit. dial. túkstantė) < ⁺tūsk̂omtii̯ā, tedy z praformy, které má nejblíže k psl. ⁺tysǫtja f. < ⁺tūsk̂omti̯ā‑ (viz 1a).

2a) Stlit. nom.pl.f. tûstanczios (✍Daukša, 1599); stlot. tuustosch‑ < vbalt. ⁺tūstantjā‑ (✍Leumann, 1942:127; ✍Hamp, 1973a:172). Očekávaná východobaltská praforma ⁺tūšaNt^o byla patrně chápána jako participium prézentního kmene ⁺tuH‑sk̂‑ont‑ (pokud jím už od začátku nebyla), v níž byl ie. prézentní ukazatel ⁺‑sk̂‑ nahrazen novým prézentním ukazatelem ⁺‑st‑, produktivním zejména ve východobaltských jazycích, výrazně méně v pruštině, jazycích slovanských a zřejmě i germánských (✍Stang, 1966:338–349; ✍Ivanov, 1981:209; ✍Comrie, 1992:792).

2b) Stlit. ak. sg. tuxtanti (1579), lit.arch. & dial.gen. sg. túkstanties (f. i‑kmen), mod. lit. túkstantis, tū́kstantis, gen. túkstančio (m. jo‑kmen), vedle starší formy tukštantis, vlit. tukstuntis, dial. též f. túkstančia (jā‑kmen) a túkstantė (ē‑kmen) aj. (✍Fraenkel, 1962–1965:1135), lot. tu͂kstuôt(i)s, hornolot. (Kalniena) tòukstušs, latgal. dial. (Pilda) tyùkstuša < ⁺tūkstantjo‑/‑ā, zřejmě se sekundárním ‑k‑, které lze připsat vlivu slovesa, jež se objevuje v lit. tunkù : tukau͂ : tùkti, lot. tûkstu : tûkt ‘tučnět, tloustnout’ (✍Pijnenburg, 1989:99–100; ✍Karulis II, 1992:436–437; ✍Comrie, 1992:792–793; ✍Smoczyński, 2007:693 pokládá tvary s ‑k‑ za primární a odděluje ji od prus., sl. i germ. číslovky ‘1000’).

2c) Kuriózní lit.dial. (Ašmenà) tumstas ‘1000’ vzniklo patrně zkřížením formy tū́kstas ‘1000’ (✍Būga, 1959:638), původně řadové číslovky zkrácené ze standardní formy túkstants, a takových slov jako tumà ‘množství, masa’, tùmtas ‘oddíl, houf’ aj. (✍Fraenkel II, 1965:1139).

3a) Stisl. þúshund, stšvéd. þūshundrað ‘1000’ < germ. ⁺þūs(a)‑hunði < pregerm. ⁺tūso‑k̂m̥tī ‘silná stovka’ (✍Rix, 1991:225; ✍Szemerényi, 1996:227 připomíná, že z praformy ⁺tūsk̂m̥t^o bez spojovacího ‑o‑ by se na germánské půdě zachovala skupina ‑sk‑; tento konektivní vokál záhy mizí, sr. gót. gud‑hūs ‘chrám’).

3b) Gót. þūsundi, stisl. þúsund ‘1000’ < germ. ⁺þūsunðjō‑, vedle stšvéd. þūsand, stdán. thusand < ⁺þūsanða‑ a run. švéd. þūsind, stdán. thusind < ⁺þūsinða‑, plus tvary smíšené a modifikované umlautem jako stang. þūsend, stfríz. thûsend, sthn. dûsent, thûsent, aj., lze odvodit z praformy ⁺tūsn̥t‑/⁺tūsont‑/⁺tūsent‑. Deriváty takto rozšířené formy ⁺tuH‑s‑ > ⁺tūs‑ lze identifikovat např. ve stisl. þyss ‘dav’, isl. þūsta ‘spousta, hromada, masa, dav’, nor. tūst ‘svazek’, sthn. dosto ‘svazek, chomáč, střapec’, gót. ga‑þwastian ‘učinit silným, pevným, jistým’ (✍Pokorny, 1959:1084).

Společným primárním východiskem všech germánských variant bylo zřejmě syntagma ⁺tuHsonti(e)H₂ ⁺k̂m̥ti(e)H₂, pro baltoslovanské varianty lze rekonstruovat paralelní syntagma ⁺tuHsk̂onti(e)H₂ ⁺k̂m̥ti(e)H₂. Vzájemná interference prvního a druhého členu, případné následné haplologické krácení (3a) nebo dokonce vypuštění druhé části syntagmatu (2, 3b; patrně též 1) vedlo k historicky doloženým formám. Ještě je třeba dodat, že nt‑formě je možno připsat elativní funkci jako např. v gót. neƕundja ‘nejbližší, sousední’ (✍Hirt, 1896:347; ✍Brugmann, 1911:49), lit. gražin͂telis ‘velmi krásný’ : gražùs ‘krásný’, saldin͂telis ‘velmi sladký’ : saldùs ‘sladký’ (⁺‑n̥t‑ + deminutivní sufix ⁺‑eli‑), lot. tievītīš ‘úplně tenký’, vieglītīš ‘úplně lehký’ (‑īt‑ < ⁺‑n̥t‑) nebo rus. bol’šuščij ‘velmi velký’, tolstuščij ‘velmi tlustý’ (⁺‑onti̯o‑), vedle rabotjaščij ‘velmi pilný’ (⁺‑n̥ti̯o‑), stč. bělúcí ‘úplně bílý, běloucí’ (⁺‑onti̯o‑), jež se objevuje i v pozdější češtině v takových obratech jako leta letoucí nebo bída bědoucí apod. (✍Aitzetmüller, 1950:289–296 ještě přidává ř. superlativ na ‑ατος a hetitská adjektiva na ‑nt‑, např. maklant‑ ‘tenký’, warkant‑ ‘tučný’ apod.; sr. též ✍Machek, 1949:138‒139). Tyto příklady naznačují, že hypotetické východisko ⁺tuHsonti(e)H₂ ⁺k̂m̥ti(e)H₂, resp. ⁺tuHsk̂onti(e)H₂ ⁺k̂m̥ti(e)H₂, mělo primární význam ‘velmi silná stovka = superstovka’ (cf. ✍Pijnenburg, 1989:103; ✍Blažek, 1999a:320).

Moderní termíny (10³)ⁿ pro n > 1

milion ‘10⁶’ < něm. Million (K 559) < it. milione ‘velký tisíc’ (utvořeno augmentativním sufixem ‑one) z mille ‘1000’ < lat. mīlle ‘1000’ < ⁺smiH₂‑ĝ^hsliH₂ ‘jeden tisíc’.

miliarda ‘10⁹’ < něm. Milliarde < fr. milliard < prov. milhar ‘plný tisíc’ < lat. mīlliarium ‘tisícovka’ : mīlle ‘1000’ (K 559).

bilion ‘10¹²’ = ‘(10⁶)²’ < něm. Billion < fr. billion < lat. bi‑ … million ‘milion na druhou’. Ve francouzštině samotné, americké angličtině a ruštině znamená billion ‘10⁹’, tj. ‘miliardu’ (K 111).

trilion ‘10¹⁸’ = ‘(10⁶)³’ < něm. Trillion = lat. tri‑ … million ‘milion na třetí’ (✍Rejzek, 2001:674).

kvadrilion ‘10²⁴’ = ‘(10⁶)⁴’ < něm. Quadrillion = lat. quadri‑ … million ‘milion na čtvrtou’ (✍Winter, 1999:46).

Další prefixy kvinkvi‑ (quinqui‑), sexi‑, septi‑, … k označení 5., 6., 7. … mocniny milionu (✍Winter, 1999:46) jsou k dispozici, ale odpovídající číslovky jsou vyjadřovány už prakticky výhradně jako mocniny deseti.

Zkratky: aiol. aiolský, akkad. akkadský, alb. albánský, arab. arabský, aram. aramejský, arm. arménský, assyr. assyrský, att. attický, av. avestský, balt. baltský, bret. bretonský, brus. běloruský, bulh. bulharský, est. estonský, fén. fénický, fin. finský, fu. ugrofinský, gal. galský, geg. gegský, gót. gótský, hebr. hebrejský, het. hetitský, hom. homérský, ie. indoevropský, Il. Ilias, ir. irský, isl. islandský, it. italický, j. jižní, khot. khotanosacký, korn. kornský, krét. krétský, kyper. kyperský, lat. latinský, latgal. latgalský, lit. litevský, liv. livonský, lot. lotyšský, mak. antický makedonský, messap. messapský, mod. moderní, myk. mykénský, n. neutrum, n‑ novo‑, oset. osetinský, p‑ pra‑, parth. parthský, pers. perský, pol. polský, prus. pruský, PY Pylos, rus. ruský, ř. řecký, sabej. sabejský, sch. srbochorvatský, sl. slovanský, slab. slabičný, slk. slovenský, sln. slovinský, sogd. sogdijský, st‑ staro‑, syr. syrský, švéd. švédský, TH Théby, toch. tocharský, tosk. toský, ugar. ugaritský, ukr. ukrajinský, umb. umberský, ur. uralský, v. východní, véd. védský, velš. velšský, veps. vepský, z. západní.