Čtenář je konstitutivní prvek jazykové a literární komunikace uzavírající triádu autor – text – čtenář a subjekt vstupující do interakce s autorem, ať už reálné, nebo potenciální (strukturní). Čtení je kognitivní proces, kulturní technika či kompetence, jejímž prostřednictvím tento subjekt nabývá významy textu a stává se tak gramotným. K psycholingvistickému výkladu viz ↗čtení. Kategorie čtenář a čtení je spjata  s jednou ze tří základních ↗funkcí jazyka, jak je představil ✍Bühler (1934). Vedle důrazu na toho, kdo něco sděluje (funkce výrazová), a na to, co se sděluje (funkce sdělovací), je tu i aspekt toho, komu je toto sdělení adresováno (funkce apelativní). Jinak bude sdělení vypadat, když je bude jeho autor adresovat blízkému známému, n. někomu zcela cizímu; když jím bude chtít někoho přesvědčit, n. ho pouze informovat; když se bude obracet na soukromé, n. veřejné adresáty; když půjde o jednoho adresáta, n. o adresáty mnohé. Schopnost pracovat s adresátem patřila v podobě konkrétních technik už do výbavy antické rétoriky (viz např. Quintilianus), později se jí cíleně věnovaly různé příručky (návody, techniky) kazatelství; v nejnovější době ji nalezneme v literatuře týkající se jazykového (persuazivního) jednání, reklamy, v různých manuálech pro manažery apod. Pokud se v souvislosti s jaz. projevem zmiňuje apelativní (účinková) funkce, je logické, že se pozornost věnuje čtenářovým pocitům a představám, jež daný jaz. projev, a tedy i literární dílo vyvolává. Účinku díla na čtenáře věnuje pozornost již Aristoteles, který pro něj razí pojem katharsis. Pro mnohé teoretiky literatury, zejména ty formalisticko-strukturalisticko-sémiotické orientace, však přistoupení na něco takového znamená vstup do hájemství psychologie, a tedy i do subjektivismu a relativismu. To z jejich pohledu ohrožuje autonomii a objektivitu literárního díla, danou především jeho založením v jazyce. Proto ✍Wimsatt & Beardsley (1956) píší o tzv. afektivním klamu (affective fallacy) a tvrdí, že vlastním předmětem literární vědy jsou nikoli emoce dílem vyvolané, nýbrž dílo samo, tj. jeho jazyková realizace. ✍Ingarden (1989) vylučuje z pole zkoumání literární vědy jak čtenáře s jeho psychickými prožitky a stavy, tak autora a fakta a skutečnosti tvořící případný předobraz díla.

Ruku v ruce s kategorií čtenář se čtení (recepce) vesměs chápe jako souhrn činností, jež jsou předpokladem každého textu a porozumění jeho struktuře. V této souvislosti se často pracuje s protikladem předpoklad (dílo) – realizace (čtení), resp. partitura (dílo) – její uskutečnění (čtení). Svou neosobní povahou čtení umožňuje uniknout z nebezpečí psychologizujícího subjektivismu. Daleko lépe lze totiž tuto (sub)kategorii spojit s takovými pojmy jako poetika, ↗styl či ↗diskurz. Velkého rozvoje doznala tato kategorie u poststrukturalistů, neboť dobře vyhovuje jejich pojetí literatury jako sféry neosobního a nezávislého pantextu, tj. textu existujícího bez instance autora i čtenáře, nicméně stále nějak realizovaného. Jak? Prostřednictvím čtení, ale takového, jež není ani psychickým stavem recipienta, ani vlastností struktury, čtení jako jakési neosobní scelující energie.

Termín čtenář se často zaměňuje s pojmem adresát, recipient, event. příjemce či přijímač (zde je jeho ekvivalentem na straně autorské pojem vysílač). Základní rozdělení probíhá mezi čtenářem konkrétním (nazývaným též čtenář empirický či čtenář psychofyzický), který se nachází vně textu a reprezentuje určitý typ historicky a kulturně situované skupiny (literární veřejnosti, mluvčích toho kterého jaz.), a čtenářem modelovým (nazývaným též čtenářem uvnitř textu, čtenářem strukturním, implikovaným či implicitním a čtenářem virtuálním). Ten první patří do okruhu zájmu především sociologie, a to jak kvantitativní (statistické výzkumy), tak kvalitativní (narativní rozhovory, řízené rozhovory, čtenářské biografie); kulturních dějin (dějiny čtení) jakož i kulturní antropologie (modely a kulturní techniky čtení). Druhý se ocitá v zorném poli především literární vědy a částečně také jazykovědy. Na pokusy obě tyto linie spojit vesměs nedochází. I Kostnická škola recepční estetiky, orientovaná principiálně na recepci a čtenáře, pracuje s vnitrotextovými modelacemi, přičemž vychází z toho, že dílo je rozvrhem možností (horizontem očekávání), které jsou konkrétními čtenáři realizovány, přičemž doklady této realizace se hledají především v okruhu literární kritiky.

Systematicky se vztahům mezi odesilatelskými a přijímatelskými instancemi věnovala ✍Okopień-Sławińska (2004), jež podala propracované rozvržení jednotlivých komunikačních úrovní a kompetencí. Její typologie je osnována na dvou protikladech: (1) instance odesílatele × instance příjemce, (2) instance uvnitř textu × instance vně textu. Vnitrotextovými odesilatelskými instancemi jsou (od nejnižší úrovně) mluvící hrdina – hlavní vypravěč (lyrický subjekt) – subjekt díla. Jim na straně příjemce odpovídají: hrdina – adresát vyprávění (adresát lyrického monologu) a adresát díla. Vnětextovými subjekty jsou na straně odesílatele odesílatel díla, což je ten, kdo disponuje jazykově-stylistickými pravidly (subjekt tvůrčích činností), a autor; na straně příjemce je to příjemce díla (ideální čtenář) a konkrétní čtenář. Poněkud sporná je kategorie příjemce díla (ideální čtenář), zejména však to, že ji autorka umisťuje vně díla, třebaže by logicky měl patřit ještě dovnitř díla. Ideálního příjemce je podle Okopień-Sławińské možno považovat za speciální roli konkrétního příjemce; ten se jí zhostí tehdy, když má v úmyslu rekonstruovat historický význam díla, který je pouze jeden. Proti tomu konkrétní čtenář není historicky podmíněnými pravidly vázán a záleží na tom, do jakého kontextu se dílo dostane. Současně však platí, že žádný konkrétní čtenář nemá k dispozici takové povědomí o kódech díla, aby mu to umožnilo odhalit všechny možné významy díla.

Některé koncepty čtenáře a čtení (zachovává se rozlišení čtenáře vnitrotextového a čtenáře vnětextového)

V první řadě je to autoritativní koncept ✍Ingardena (1989), vybudovaný na fenomenologickém základě. Čtenář se svými prožitky a představami je vyňat z pole zkoumání, nicméně je mu přece jen ponechán prostor (Ingarden to nazývá konkretizací) na vyplňování tzv. míst nedourčenosti, tj. těch faktů, které autor ponechal prázdné (např. barva vlasů hlavního hrdiny, podoba jeho šatů, detaily místnosti). Ingarden se tím literární dílo snažil uchovat v jeho jaz. objektivitě (šlo mu především o ontologii díla, nikoli o to, jak je recipováno), současně si však byl vědom, že prostor, v němž se dílo realizuje, je čtenářovo vědomí, takže byl nějakým způsobem nucen s představou čtenáře pracovat. V rámci Kostnické školy, jež na konci 60. let 20. stol. téma čtenáře uvedla jako klíčové téma literární vědy, je třeba zmínit H.-R. Jausse a W. Isera. ✍Jauss (1967) odmítal přístup chápající dílo jako do sebe uzavřenou strukturu, současně se však chtěl vyhnout nebezpečí subjektivismu. Proto navrhuje zkoumat dílo v objektivizovatelném vztahovém systému očekávání. Tento systém či horizont očekávání mu představují dějiny a dějinnost. Iser se zabývá tím, jak je dílo v aktu čtení konkretizováno, konkrétně jako vztah mezi textem a čtenářem. ✍Iser (1976) zavádí pojem „implicitního čtenáře“, což jsou předběžná upozornění, která text nabízí čtenáři jako podmínky recepce. U. Eco se pojmu čtenáře dotkl několikrát. Jeho pojetí „modelového čtenáře“ (✍Eco, 2010) je osnováno na představě (strategii, roli), do níž skutečný (psychofyzický) autor deleguje sám sebe. Totéž platí i v opačném směru: psychofyzický čtenář si při čtení vytváří svého modelového autora. ✍Eco (2004) je také autorem protikladu čtenáře sémantického a čtenáře sémiotického. Ten první představuje naivní úroveň porozumění, sleduje to, co text sděluje; druhý je schopen ocenit i způsob, jakým se to sděluje. Pro autory spojené se směry poststrukturalismu je příznačné zastírání hranice mezi uvnitř a vně díla a současně rozšiřování území čtení do podoby jakoby ničím neohraničených významových her a situací. Čtenář je tak jen jakýmsi rozněcovatelem významové energie textu, který během čtení – podle ✍de Mana (1979) – vstupuje dovnitř textu, jenž mu byl předtím cizí (vnější). Sám zakladatel dekonstrukce J. Derrida několikrát opakoval, že dekonstrukce není systém či metoda, ale způsob čtení. Co do vyznění šlo dost často o čtení subverzivní n. přinejmenším takové, pro něž nejsou závazná autorská intence, významová hierarchizace, historické souřadnice ani hranice žánru, ba dokonce ani místo té které sekvence v textu. Tímto způsobem se v textu hledá jakási skrytá rétorická hra, tedy něco, co se vymklo autorské intenci n. co autor tak úplně neměl ve své moci.

Východiskem konceptů vnětextových jsou konkrétní reakce čtenářů, ať už sesbírané v historické perspektivě (dějiny čtení) n. (nejčastěji) prostřednictvím sociologických výzkumů. Takto např. ✍Briggs & Burke (2005), zkoumající období raného novověku, došli k pěti typům čtení: (1) kritické (srovnávání různých názorů na jedno téma a různých zdrojů), (2) nebezpečné (démonizované, zejména ze strany katolické církve, resp. podvratné), (3) tvořivé (které může jít i proti záměrům autora, na hranici hereze), (4) extenzivní (až na konci 18. stol., opakované čtení knih je nahrazováno jednorázovým čtením mnoha knih), (5) soukromé (díky zmenšujícím se formátům malého počtu knih – titulů – bylo možné svazky přenášet, tím narůstal i čtenářský individualismus). Z této perspektivy se hovoří o čtenářských revolucích. Jsou jimi přechod od svitku ke kodexu v raném středověku, což do velké míry zvýšilo čtenářovo pohodlí; dále je to nahrazení hlasitého čtení čtením tichým jako dominující kulturní technikou; další čtenářskou revolucí je přechod od čtení intenzivního ke čtení extenzivnímu (na konci 18. stol.); rysy čtenářské revoluce vykazuje i doba, kdy knize (a tiskovinám vůbec) jako do té doby jedinému masmédiu začala konkurovat nová masmédia (rozhlas, televize, počítač, internet); o poslední revoluci se mluví v souvislosti s nástupem digitální éry (od 90. let 20. stol.), která přinesla i změnu formátu (elektronické texty, e-knihy); viz např. ✍Cavallo & Chartier (2003), ✍Engelsing (1969), ✍Fischer (2005), ✍Manguel (2007).

Oblast synchronních zkoumání pracuje zejména s různě sesbíranými daty, která je potřeba nějak utřídit. Za nejjednodušší způsob se považuje kritérium počtu přečtených knih za určitou časovou jednotku, resp. kritérium času věnovaného čtení, případně i kritérium obsahu, tedy toho, co jednotliví respondenti čtou. Komplexnější způsob představuje – stále v rámci statistiky – tzv. ↗shluková analýza (cluster analysis), umožňující propojení několika parametrů a hledání podobností (shluků) ne zcela zjevných na první pohled. Dalším zjemněním typologie čtenářů a čtení je spojení statistických dat s údaji kvalitativními: to umožňuje spojit statistický obraz skupiny s konkrétními výpověďmi, takže si lze o daném typu či čtenářské strategii udělat daleko konkrétnější představu. Tímto způsobem se v německém výzkumu, organizovaném mohučskou Nadací čtení, dospělo k šestičlenné typologii čtenáře: (1) čtenářští abstinenti („Delší čtení mě velmi namáhá“ – 25 %), (2) přátelé čtení („Knihy jsou pro mě totéž co dobří přátelé“ – 24 %), (3) přívrženci informace („Čtení pro mne vždy znamená přijímání informací“ – 20 %), (4) uživatelé různých médií („Ať vytištěno, nebo digitální – vždy záleží na obsahu“ – 12 %), (5) přívrženci internetu („Rád/a/ čtu online“ – 11 %), (6) mediální abstinenti („Knihy jsou dnes jen balast“ – 8 %) (✍Stiftung Lesen (eds.), 2009).

Specifickou zmínku zasluhují autoři britských kulturních studií (tzv. Birminghamská škola), působící od 60. let 20. stol., a to zejména proto, že přišli s pojetím kultury jako sféry sdílených významů (shared meanings). Tím vznikla potřeba zkoumat právě ono „sdílení“, tj. jak a kým je kultura recipována a co z ní je recipováno. Dalším důležitým rysem této školy je myšlenka, že čtenář není určován jen komunikační strategií textu (žánrem, stylem, tématem) n. vlastními zájmy (pocity, naladěním, osobními motivacemi), ale též účastí v kultuře jako složitém systému významů a vztahů. V důsledku toho nelze mít představu jednoho publika, ale je nutno pracovat s představou mnoha publik (audiences). Dalším důsledkem je radikální vykročení mimo oblast tzv. expertního či profesionálního čtení do běžného čtení, tj. do oblasti, jež za sebou nezanechává stopy (ohlasy v podobě recenzí, kritiky apod.), a kterou proto nelze zkoumat jinak než empiricky. Konkrétní zkoumání posléze ukázala, že mnoho textů je recipováno v různých kulturách a sociálních vrstvách zcela odlišně, tj. jinak, než jak by se dalo předpokládat na základě tzv. vnitrotextového (modelového) čtenáře. ✍Hall (2010) vypracoval velmi vlivnou typologii vztahu mezi autorem a recipientem. Rozlišil tři typy receptivního kódu (kódování/dekódování): (1) dominantní či hegemonní – příjemce přijímá dohodnuté významy a nechá se jimi ovládnout; (2) dohodnutý – recipient uznává legitimitu dohodnutých prvků, ale vyhrazuje si právo na jejich přizpůsobení místním (vlastním) podmínkám; (3) opoziční – příjemce sice preferovanému zakódování porozumí, ale odmítá ho a dekóduje si ho opačně.

Čtenáři a čtení jsou kromě již zmíněných disciplín (jazykověda, literární věda, sociologie, dějiny kultury, kulturní studia) předmětem zkoumání také jiných disciplín – např. psychologie a kognitivních věd (mentální procesy, způsoby vybavování představ), pedagogiky (schopnost učit se čtení, gramotnost, nabývání čtenářských kompetencí), médiologie (čtení ve vztahu ke sledování televize, poslechu rozhlasu, práci s internetem). V současné době se velmi dynamicky rozvíjí zejména oblast kognitivních zkoumání, často osnována na experimentálních technikách. Je to dáno zejména významem digitální praxe, která se zmocnila i čtení. Vzniká potřeba zjistit, zda nová podoba textů i způsob jejich recepce nezasahuje i neuro-mentálně-fyziologický proces čtení, jaký vliv mají elektronické texty na naši pozornost, čím a jak se liší od tištěných a elektronických textů (např. ✍Carr, 2010; ✍Spitzer, 2012).

Pohled na koncepty čtenáře a čtení ukazuje, že kromě diadického modelu čtenáře uvnitř textu / čtenáře vně textu máme co do činění rovněž s modelem triadickým: textosféra (čtenář jako entita textová, jazykově-stylový obraz), psychosféra (čtenář se svými emocionálními i postojovými reakcemi) a kulturosféra (čtenář jako entita socio-kulturního kódování). Toto rozvržení ukazuje lépe než pojetí diadické, čím vším je čtenář podmíněn, tj. co se podílí na jeho utváření. Nikoli pouze to, „co“ čte, ale i „jak“ to čte, a „kde“ a „kdy“ to čte.