V slovenské onomastice (živé vlastné meno) – a podle jejího vzoru nesoustavně též v české – vlastní jméno užívané v neoficiálním styku, tedy původně jakékoli neoficiální, neúřední vlastní jméno. Výzkum ž.v.j. se soustředil na neoficiální ↗antroponyma: např. Jan Křenek z Velkých Karlovic má ž.v.j. Janek z Benešek (✍ÚOO, 1999:107). Autorem termínu ž.v.j. byl Blanár, který také vypracoval ucelenou teorii těchto neúředních pojmenování a na jejím základě – s oporou o reprezentativní materiál neoficiálních antroponym – představil spolu s Matejčíkem živá osobní jména (slk. živé osobné mená) na středním Slovensku; podrobněji ✍Blanár & Matejčík (1978), ✍Blanár & Matejčík (1983). Dílo se stalo vzorem pro další badatele, viz např. ✍Valentová (2009). V č. onomastice není ž.v.j. věnována soustavná pozornost, existují pouze dílčí studie o živých osobních jménech, např. ✍Majtánová (1972), ✍Hlubinková (2008). Na potřebu systematického zkoumání ↗živé toponymie upozorňují ✍David & Mácha (2014:18–23); za živá toponyma považují „úředně nestandardizovaná toponyma bez zřetele k druhu označovaného objektu a jejich komunikačnímu užití. Přívlastek živý odkazuje především na jejich přítomnost v každodenní, zvláště mluvené mezilidské komunikaci“ (✍David & Mácha, 2014:22).