1. Tvar slovesa odvozený sufixem ‑l‑ přidaným k infinitnímu kmeni slovesa a mající na pravé periferii koncovku jmenné deklinace pro vyjádření shody:

Přesněji řečeno: sufix ‑l‑ se připojuje k verbální struktuře obsahující kmen minulý, a to jak neprefigované (hrá‑l, kupova‑l), tak prefigované (pro‑hrál, vy‑kupoval‑l), buď bezprostředně za kmen (viz výše) n. za sufix(‑y) ‑va‑/‑vá‑, připojený/é bezprostředně za kmen: hrá‑va‑l, hrá‑vá‑va‑l, hrá‑vá‑vá‑va‑l.

Alternace kvantity u ‑l‑ové participia a infinitivu (např. bra‑l × brá‑t/‑ti) a u ‑l‑ového participia bez sufixu ‑va‑ a se sufixem ‑va‑ (např. bra‑l × brá‑va‑l) se dají popisovat jako produkty templatického diktátu vládnoucího nad infinitivem a nad iterativy (viz ✍Caha & Scheer, 2007), viz ↗templát.

‑L‑participia sdílejí verbální část své vnitřní struktury s ↗deverbálními ‑l‑ovými adjektivy, tj. adj. typu zplihlý; odlišují se od nich řadou morfosyntaktických vlastností, které jsou ve vztahu k rozdílu sémantickému mezi oběma deriváty (tento vztah je v různých teoriích usouvztažňován různě): ‑l‑deverbální adjektiva jsou stavová participia, ‑l‑participia jsou verbální participia (srov. také paralelu: ‑n‑/‑t‑participia jsou jednak dějová participia, jednak stavová participia; viz ↗pasivní participium):

A. ‑l‑participia mají pro vyjádření shody jen tvary krátké (ztuhl‑Ø/‑a/‑o …), kdežto ‑l‑deverbální adjektiva jen tvary dlouhé (ztuhl‑ý/‑á/‑é …). Ve strukturách tradičně analyzovaných jako bezpodměté získává ‑l‑participium koncovku ‑o: Pršel‑o. Je to koncovka, která má rysy neutrum, sg., nom./akuz. Podle tradiční analýzy se objevuje na adj. a participiích jako default, není-li ve struktuře podmět, jehož rysy, je-li přítomen, na základě shody vyjadřuje: Eva spal‑a × Evě se spal‑o dobře), podle jiné analýzy se objevuje na adj. a participiích jako výraz shody s expletivním subjektem (On‑o) se Evě spal‑o dobře; (Ono) Petra mrzel‑o, že Pavel nepřišel. Druhá analýza má přednost v tom, že ve strukturách, v nichž není subjekt, je default koncovka bez rysů ‑e, srov. kontrast Vypadá zamračeně × (Ono) je zamračeno.

B. ‑l‑deverbální adjektiva mají distribuci adjektiv, tj. (a) atributivní adjektivum – jméno (ztuhlá šíje), (b) subjektové jméno – posponové adjektivum / objektové jméno – posponové adjektivum (Jeho šíje je ztuhlá / Petr má šíji ztuhlou), (c) subjektové/objektové jméno – doplňkové adjektivum (Petr se vrátil celý ztuhlý / Potkal jsem Petra celého ztuhlého), kdežto ‑l‑participia mají omezenou distribuci: objevují se jen s ↗gramatickým auxiliárem jsem, jsi … n. bych, bys v přísudku: Já jsem ztuhl‑Ø, On Ø ztuhl‑Ø.

C. ‑l‑participia se derivují od všech verbálních kmenů, včetně kmenů ↗auxiliárů, a verbální struktura může být vidu dokonavého i nedokonavého, kdežto ‑l‑deverbální adjektiva se derivují z syntakticky/sémanticky omezené třídy verbálních kmenů (prototypicky ↗neakuzativ) a verbální struktura je typicky vidu dokonavého: ztuhl / ztuhlý (úzkostí) × rozbil / *rozbilý, musel / *muselý aj.

D. z (C) vyplývá, že ‑l‑deverbální adjektiva nemohou mít přímý předmět, zatímco ‑l‑participia mohou: *rozbilý vázu × rozbil vázu, a taky to, že ‑l‑deverbální adjektiva nemohou mít reflexivum, kdežto ‑l‑participia ano: *rozbilý se × rozbil se.

E. ‑l‑deverbální adjektiva nemohou mít v povrchové struktuře tematický sufix ‑n(o)u‑, ‑l‑participia mohou: zbledlý / *zblednulý × zbledl / zblednul.

F. ‑l‑participia mají vždy stejný význam jako sloveso, s nímž mají společnou část vnitřní struktury, ‑l‑deverbální adjektiva mají jednak význam kompozicionální (zmrzlý = ‘takový, který zmrzl, a tedy je zmrzlý’), ale existuje mnoho derivátů, které mají význam idiosynkratický: jedlý = ‘takový, který se dá jíst’, zralý = ‘takový, který uzrál’, urostlý = ‘statný’ aj.

Ve struktuře ‑l‑participia jsou obsaženy všechny verbální rysy, jen ne rysy finitnosti (osoba, číslo a čas), a toto participium má – stejně jako sloveso – přístup k subjekt–predikátové shodě, pro což svědčí to, že sufix vyjadřující rysy rod a číslo je nominální, tedy shoda nemůže přicházet jako u adjektiv od jména, jež modifikují: Eva pobledl‑a < [Eva pobledl‑a] × Eva je pobledl‑á < Eva je [pobledl‑á Eva]. Proto se dá tento derivát označit termínem ‑l‑(ové) participium verbální (na rozdíl od ‑l‑deverbálního adjektiva, které pak lze označit termínem ↗‑l‑ové participium adjektivní. V klasických č. mluvnicích (ale nejen v nich) se verbální ‑l‑ová participia označují zpravidla termínem participium minulé (činné) // příčestí minulé (činné), což by dávalo smysl v případě, že komplex [jsem, jsi … ‑1‑ové participium] má časový význam minulý díky významu ‑1‑ového participia; všechny č. mluvnice komplex [jsem, jsi … 1‑ové participium] označují z hlediska jeho významu termínem préteritum, aniž by préteritální význam nějak z tohoto verbálního komplexu odvodily. Analýza musí pak tvrdit, že auxiliárový kořen js‑ ztratil význam prézentu (funkční jazykověda dodá: jako efekt gramatikalizace) a je coby ↗klitika rysů prostý kořen hostitel rysů finitnosti (na rozdíl od spony: jsem smutný (= prézens) × četl jsem (= préteritum)). Podpora pro takovou analýzu přichází od 3. os.: protože rys 3. os. se typicky vyjadřuje nulovým morfem (nes‑e‑Ø, pros‑í‑Ø …), je hostitel (pro nulový morf) zbytečný, a foneticky se proto nevyjádří, srov. rozdíl v diachronii On je(st) přišel > On přišel. Naproti tomu v kondicionálovém komplexu je auxiliárový kořen by‑ nositelem rysu [nereálnost], a proto je i ve 3. os. kořen s tímto rysem vyslovován, ač rys 3. osoby se vyjadřuje nulovým morfem, a tedy hostitele nepotřebuje: On by‑Ø přišel. Kondicionálový komplex ovšem ukazuje, že ‑l‑ové verbální participium nemá časový rys préteritum, o čemž svědčí data jako: Včera / zítra bych četl. Nadto v polštině (opcionálně) a ve slovinštině (obligatorně), a taky v severovýchodních nářečích č. (✍Bělič, 1972:198) se s ‑l‑ovým verbálním participiem spojuje ve  verbálním komplexu auxiliár budu, budeš … ve významu futura. Pro syntaktickou a sémantickou analýzu préteritálního komplexu, a tedy i ‑l‑participia viz ↗préteritum, pro obdobnou analýzu kondicionálového komplexu viz ↗kondicionál; pro analýzu obou auxiliárů v těchto komplexech viz také ↗auxiliár; viz také ↗slovesný čas, ↗plusquamperfektum. Pro diachronii viz ↗préteritum ve starší češtině, ↗kondicionál ve starší češtině.

2. Podle ✍Damborského (1967) má ‑l‑ové verbální participium svůj původ v třídě protoindoevropských verbálních adjektiv končících na ⁺‑lo. Adjektiva patřící do této třídy sdílely specifickou sémantiku: označovaly něčí možnost n. schopnost vykonat určitou akci n. charakteristický rys osoby n. věci; v tomto významu existuje několik slov i v nové češtině, jako např. dbalý, znalý a (ne)jedlý. ✍Damborský (1967:145) označuje tuto třídu termínem náchylnostní a možnostní adjektiva. ⁺‑Lo‑adjektiva byla pak v řadě indoevropských jaz. využita jako kmen ↗činitelských jmen (nomina agentis), v č. např. chlubil, tlachal, břídil. Některá z nich se stala zdrojem pro ↗příjmení, zvl. na Moravě: Běhal, Dočkal, Kvapil (viz ✍Damborský, 1967:126, 146). Ve slovanských jaz. a v arménštině a tocharštině (+ omezeně v několika málo dalších jaz.) byla ⁺‑lo‑adjektiva reinterpretována jako participia pro složené časy. Ve slovanských jaz., v arménštině a v tocharštině se objevují vždy se slovesem ‘BE’ jako auxiliárem. Z hlediska jaz. typologie je to spíše zvláštnost, protože častěji se v této funkci využívá jako auxiliár sloveso ‘HAVE’. Viz také ↗participium.