Označení třídy adjektiv/adverbií podle jejich zakončení. Distribuce adj. a adv. je standardní: adj. je v syntaktické pozici, v níž se realizuje ↗shoda s rysy rod a číslo (a pád) substantiva (1a), jinde je adv., které má sufix ‑ě/‑e (1b):

Syntakticky se rozdíl mezi adj. a adv. manifestuje v tom, že adv. nemá k dispozici pozice pro argumenty a aktanty, které má k dispozici adj.:

Strukturní význam těchto adj./adv. (dále jen adj.) lze parafrázovat jako ‘vlastnost, která plyne z možnosti (či nemožnosti) být patientem děje vyjádřeného slovesným základem’: podplatitelný = ‘takový, [kterého]_Patiens je možno podplatit’; proto se někdy označují jako adjektiva vyjadřující potenciální zasažení dějem (např. ✍PMČ, 1995:175). ‑Teln‑adj. se pravidelně nominalizují pomocí sufixu ‑ost‑:

1 Morfonologie

‑Teln‑adj. se derivují z verbálního kmene. Ten je sám derivován buď jedním ze čtyř tematických sufixů: ‑i‑ (spal‑i‑telný), ‑ova‑ (spal‑ova‑telný), ‑a‑ (ovlad‑a‑telný), ‑nu‑ (ovlád‑nu‑telný), n. je derivován tématem nulovým, což platí pro otevřené, tj. vokálem zakončené, kořeny: pi‑Ø‑telný, pokry‑Ø‑telný, my‑Ø‑telný. Verbální kmen, z něhož jsou ‑teln‑adj. odvozována, je buď identický s kmenem, který se objevuje u ‑l‑ového participia (3a), n. se od něj liší. V tom případě platí, že tematický sufix u adj. je vždy ‑i‑ (3b); viz níže:

Při derivaci může docházet ke krácení kořenového vokálu, a to ve srovnání s jeho podobou v ‑l‑ovém participiu; k distribuci kvantity v nefinitních slovesných tvarech viz ↗templát:

Krácení kořenového vokálu není synchronně produktivní: je vázáno na uzavřenou množinu verbálních kořenů; některá adj. přitom mají dubletní tvary: o‑myv‑a‑telný / o‑mýv‑a‑telný; ob‑haj‑i‑telný / ob‑háj‑i‑telný; o‑vlad‑a‑telný / o‑vlád‑a‑telný. Jinak se kořenové vokály nekrátí:

2 Morfosyntax

Verbální kmeny, z nichž se derivují ‑teln‑adj., jsou typicky maximálně sémanticky tranzitivní. Tzn. že subjektu přidělují sémantickou roli agens (nikoli např. proživatel) a objektu, který je typicky sémanticky interpretován jako patiens, přidělují akuzativ:

Z tohoto pohledu tvoří specifickou skupinu ‑teln‑adj. derivovaná ze sloves smyslového vnímání, jejichž subjekt není standardně interpretován jako agens: slyšitelný, viditelný, dýchatelný.

U verbálních kmenů, které končí derivaci jako reflexivní sloveso s genitivním objektem, reflexivum do derivace adj. nevstupuje: (ne)dotknout se × (ne)dotknutelný.

‑Teln‑adj. sice předpokládají verbální kmen, který přiděluje agens, ale jeho vyjádření je blokováno (viz dále). Objekt nemůže mít v kontextu ‑teln‑adj. akuzativ, takže v pozici objektu je sice interpretován, ale nemůže v ní být vyjádřen; srov. kontrast mezi (7a) a (7b). Ve větě se sponou být a ‑teln‑adj. je proto patiens subjektem (7c). Z tohoto hlediska ukazují ‑teln‑adj. pasivní morfosyntax, srov. (7c) a (7d):

Je‑li ‑teln‑adj. nominalizováno sufixem ‑ost‑, pak se realizuje pouze patiens, a to jako u všech jmen ve dvou možných podobách: buď jako postnominální genitiv (8a), n. jako prenominální posesor (8b):

Příklady (9)–(12) ukazují, že ostatní argumenty a adjunkty, které jsou vázány na příslušný verbální kmen, jsou v kontextu ‑teln‑adj. a jejich ‑ost‑ nominalizací realizovány:

‑Teln‑adj. jsou produktivně derivována z verbálních kmenů obou vidů, existují tedy i vidové dvojice typu přenositelný_Perf – přenášitelný_Impf, použitelný_Perf – používatelný_Impf, srovnatelný_Perf – srovnávatelný_Impf, ohnutelný_Perf – ohýbatelný_Impf.

3 Sémantika a pragmatika

‑Teln‑adj. se velmi často vyskytují v negované podobě; oproti jiným typům adj. je mezi nimi poměrně vysoké procento negativ tantum:

Interpretace příkladu s negovaným ‑teln‑adj. (14) ukazuje, že negace má skopus přes modalitu:

‑Teln‑adj. s negací jsou rysem negace vybavena k získání další interpretace navíc, a to typicky ‘vlastnost X extrémní hodnoty’: nepřekonatelná překážka = ‘extrémně vysoká’, nepřekonatelný orgasmus = ‘extrémně silný’ aj. Odvození této interpretace se dá (zcela neformálně) vyložit mechanismem ↗inference: jestliže není možno něco překonat, dá se usuzovat na to, že musí mít v extrémní míře takovou vlastnost X, která je podle lidské zkušenosti toho prototypickou příčinou, tj. u překážky je vlastnost X pragmaticky odvoditelná jako velikost, u orgasmu síla aj.

‑Teln‑adj. se tvoří produktivně, o čemž svědčí mj. to, že v ČNK existuje velké množství adj. tohoto typu, která mají pouze jeden výskyt (viz ↗hapax legomenon); např. obtížně evakuovatelná zvířata, děditelný podíl, něco neexportovatelného do vnějšího jazyka. S produktivitou tvoření souvisí to, že typicky mají kompozicionální význam, tj. ‘takový, kterého je možno…’. Existují ale i případy, kdy tato adj. mají lexikalizovaný význam; např. potěšitelný ≠ ‘takový, kterého je možno potěšit’, ale ‘takový, který působí potěšení’.

Téměř všechny č. práce analyzují ‑teln‑adj. v rámci ↗OTS a ‑teln‑ jako jeden sufix; ✍MČ 1 (1986) jako jeden sufix složený z ‑tel‑ a ‑n‑. Bisufixální analýzu navrhuje Komárek v ✍PČM (1978). ✍Caha & Karlík (2005) navrhují generativní analýzu ve stylu ↗DM, podle níž taky jde o dva nezávislé sufixy ‑tel‑ a ‑n‑, jejichž rysy vytvářejí komplex zodpovědný za morfosyntaktické vlastnosti těchto derivátů: část struktury ‑teln‑adj. reprezentovaná komplexem ‑teln‑ kompozicionálně obsahuje rysy postihované ↗Burziovou generalizací: blokuje externí theta roli (‑tel‑) a zajišťuje, aby internímu argumentu nebyl přidělen strukturní akuzativ (‑n‑):

Tato analýza mj. předpokládá, že v ‑teln‑ adj. a v činitelských jménech se sufixem ‑tel‑ je obsažen jeden a týž sufix ‑tel‑; proto je část povrchové struktury obou derivátů začínající kořenem a končící sufixem ‑tel‑ u kmenů, které jsou schopny přidělit subjektu interpretaci agentu, stejná: chovatelný / chovatel, přemožitelný / přemožitel (× přemohl, přemožený). Blokace externího argumentu sufixem ‑tel‑ v ‑teln‑adj. a v činitelských jménech s ‑tel‑ znamená, že v obou případech je ve struktuře k dispozici jen interpretace patientu (15a) a (15b); blokace externího argumentu je ovšem výsledkem různé derivace obou struktur, proto je externí argument realizovatelný jakožto instrumentálový adjunkt možný jen u ‑teln‑adj. (omezení viz dále), srov. (15a') × (15b'):

Různá derivace ‑teln‑adj. a činitelských jmen s ‑tel‑ se projevuje taky např. v různém přístupu obou derivátů k vidu, srov. (16a) × (16b):

Absence sufixu ‑n‑ v činitelských jménech, který váže interní argument, a tedy potřebuje porci struktury s interním argumentem, dává možnost derivovat je i z kmenů intranzitivních, a tudíž predikuje rozdíl: cestovatel × *cestovatelný.

‑Teln‑adj. mají taky podobné vlastnosti jako pasivní participia: blokaci externího argumentu (17a/a', 17b/b') a nepřidělení akuzativu internímu argumentu (17a'') a (17b''): Petr_Ag řešil úlohu_Pat.

‑Teln‑adj. a pasivní participia jsou derivována ze stejné struktury obsahující hlavu zavádějící externí argument. U ‑teln‑adj. je ale navíc sufix ‑n‑, který blokuje přidělení akuzativu, a předpokládá tedy strukturu obsahující externí i interní argument. U pasivních participií je do struktury vkládán sufix ‑n‑/‑t‑, který taky blokuje přidělení akuzativu, ale předpokládá strukturu méně specifikovanou, totiž obsahující externí argument a další argument; srov.:

Struktury s ‑teln‑adj. a struktury s pasivním verbálním participiem (viz ↗‑n‑/‑t‑ participium) jsou ale derivovány různě, což se mj. projevuje v možnosti vyjádřit agens instrumentálovým adjunktem; v kontextu ‑teln‑adj. lze takto vyjádřit agens jen tehdy, má‑li generickou interpretaci (18a), v pasivních strukturách toto omezení neplatí (18b):

Ve stromě není reprezentována fáze derivace představovaná sloučením kořenu √ s tematickým sufixem v nízké hlavě v, tj. fáze tvoření V. V této hlavě je zajišťováno, že porce verbální struktury, tj. kmen, před mergováním hlavy vyšší v, v níž je do struktury zaváděn sufix ‑tel‑, je maximálně sémanticky tranzitivní (viz (c) výše), přiděluje tedy agens a objektu akuzativ. To možná vysvětluje, že tematické sufixy, které neobsahují rys [sémantická tranzitivita], jsou nahrazeny tematickým sufixem ‑i‑, který je default pro rys [sémantická tranzitivita], tj. ‑e‑ > ‑i‑ (vid‑ě‑l × vid‑i‑telný), ‑Ø‑ > ‑i‑ (snes‑Ø‑l × snes‑i‑telný a nepostih‑Ø‑l × nepostiž‑i‑telný); viz výše. Srov. i právě opačný proces, tj. náhradu tranzitivního ‑i‑ intranzitivním defaultem ‑e‑ v derivaci pasivních participií/adjektiv a deverbálních jmen, což zajišťuje, že tato part./adj. a jména se derivují i od kmenů netranzitivních (tedy nejen to bylo odhlasováno, ale rovněž o tom bylo hlasováno): škol‑i‑l / škol‑i‑telný / škol‑i‑tel × škol‑e‑n / škol‑e‑ní; léč‑i‑l / léč‑i‑telný / léč‑i‑tel × léč‑e‑n / léč‑e‑ní. Strom ovšem nereprezentuje kompozicionální odvoditelnost modálního významu ‑teln‑adj., protože ani sufix ‑tel‑ ani sufix ‑n‑ pro modální rys [možnost] nejsou specifikovány a ani z jejich eventuální reanalýzy jako jednoho komplexu nelze tento modální význam vygenerovat. Srov. proto návrh sémantické analýzy ✍Cahy & Karlíka (2005).

Č. mluvnice do kategorie adjektiv vyjadřujících potenciální zasažení dějem řadí také adj. derivovaná sufixem ‑n‑, např. ohebný, sklopný. Jde ale o adj. se zcela jinou vnitřní strukturou: derivační sufix se připojuje nikoli k verbálnímu kmenu, nýbrž ke kořenu ([lov‑i]_kmen‑telný × [lov]­_kořen‑ný); proto např. nemají přístup k vidu: sklop‑i‑ / skláp‑i‑teln‑ × sklop‑n‑ / *skláp‑n‑. Nutnou podmínkou pro modální interpretaci těchto adj. je, že porce struktury, k níž je připojen adjektivizační sufix ‑n‑, má událostní interpretaci, srov. lov‑ný × muž‑ný, ale není to podmínka dostatečná: ryze adjektivizační sufix není s to podílet se na kompozicionálním významu modálním; modální význam je idiosynkrasie: dojný, sklopný, ponorný = ‘takový, kterého je možno dojit/sklopit/ponořit’ × nudný, poučný ≠ ‘takový, kterého je možno nudit/poučit’.