V tradiční jazykovědě substantivum postrádající ↗denotát fyzické povahy; jako jaz. kategorie obtížně definovatelné. A. označují vlastnosti (lenost, krása), děje (běh, plavání), stavy (bdění, spánek) n. ↗propozice (podmínka, okolnost) jako třídy „objektů“, tj. jako něco, k čemu lze referovat buď jako ke třídě, n. k prvku/prvkům třídy. Např. a. dějová (a stavová) označují třídy „objektů“, jejichž prvky jsou stejně jako u ↗konkrét vnímatelné a časoprostorově lokalizovatelné, ale na rozdíl od konkrét o nich neříkáme, že existují, nýbrž že se uskutečňují, trvají n. nastávají: Petr opět zvítězil. Jeho vítězství nás nepřekvapilo. A. označující nominalizované propozice se vztahují k třídám „objektů“, jejichž prvky nejsou vnímatelné ani časoprostorově lokalizovatelné, nýbrž pouze hodnotitelné z hlediska pravda × nepravda: Petr je mimo republiku. Z toho důvodu jsme museli návštěvu odložit (srov. ✍Lyons, 1977).

Dělení na a. a konkréta se tradičně týká pouze subst., lze ho však vztáhnout i na další slovní druhy v rámci ↗autosémantik. Mezi a. a konkréty dochází k přechodům (viz ↗abstraktizace, ↗konkretizace), hranice však nejsou ostré a nejsou vymezovány jednotně; diagnostický test v podstatě neexistuje. Nejjistějšími kandidáty na a. jsou formy derivované sufixy jako ‑ost (mladost), ‑ství (učitelství) apod.