1. V tradičních závislostních gramatikách větný člen, který rozvíjí sloveso, adj. n. adv. (jakékoli větněčlenské platnosti) a jehož tvar není tímto slovesem, adj. n. adv. řízen; tradiční termín je ↗příslovečné určení. Viz též ↗adverbium, ↗adjunkt, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗hierarchie adverbiálií; ↗větné adverbiále.

2. V generativní gramatice označení pro fráze mající ve větě adverbiální funkci. Tyto fráze mohou být jak víceslovné (1), (2), (3), tak jednoslovné (4), (5), (6).

2.1 Syntax

A. mohou mít různý kategoriální status, viz např. (1) pro a. vyjádřené předložkovou frází, (2) pro a. vyjádřené komplementizérovou frází, (3) pro a. vyjádřené determinační frází a (4) pro a. vyjádřené adverbiem, tj. adverbiální frází. Četná dnešní adverbia jsou z historického hlediska ustrnulé DPs n. PPs, viz (5) a (6):

A. jsou analyzována buď jako hlavy neprojektující vlastní frázi, tj. X⁰ (✍Travis(ová), 1988), n. jako fráze: XP (např. ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Cinque, 1999; ✍Haider, 2004). Následující příklady ukazují, že v č. se a. chovají jako XP, protože mohou být posunuta frázovým posunem, jako je např. kontrastivní topikalizace (7a), mohou být modifikována jiným a. (7b), mohou být přeskočena posunující se verbální hlavou (7c) a některá mohou také vyžadovat komplement (7d):

A. může být součástí různých typů frází, nejčastěji AdvP (8), AP (9), VP (10), ale i např. DP (11), PP (12), CP (13) aj.:

Existují dva hlavní přístupy k a. (a ↗adverbiím) coby XP. Podle prvního jsou a. adjunkty (např. ✍Ernst, 2002; ✍Svenonius, 2002), podle druhého specifikátory (např. ✍Cinque, 1999; ✍Laenzlinger, 2002); viz ↗X-bar teorie. A. coby adjunkt se může ve větné struktuře adjungovat na jakoukoli XP, s níž je sémanticky kompatibilní, a v některých přístupech je možná i adjunkce doprava, viz (14) obsahující několik adjungovaných a. Tento fakt společně s možností opakované adjunkce na tutéž XP umožňuje dobře analyzovat velkou variabilitu syntaktických pozic a. ve větě:

V druhém přístupu se a. generuje coby specifikátor v sémanticky odpovídající XP, kde zkontroluje rys příslušné hlavy. Obyčejně se připouští jenom jeden specifikátor generovaný v příslušné XP doleva, viz strom (15), kde F představuje jednotlivé funkční projekce, které jsou řazené podle univerzální hierarchie. Někteří autoři (např. ✍Kayne, 1994) dokonce v syntaktické struktuře vůbec nepřipouštějí adjunkci a v XP povolují jenom jeden specifikátor. Specifikátorový přístup se hodí zejména pro analýzu a. s omezenou variabilitou syntaktických pozic:

Pokud se nějaké a. objeví ve větě na více místech, potom tento přístup – oproti adjunktovému přístupu – musí přidat určité vysvětlení, např. že se dané a. může generovat ve větě na dvou různých místech (což přirozeně oslabuje univerzalitu tohoto přístupu), n. že se část struktury obsahující dané a. posunula do vyšší pozice ve větě. Dalším možným vysvětlením je posun elementů z nižších strukturních pozic přes dané a. do vyšších pozic ve větě.

A. jsou buď fakultativní jako šťastně v (16), n. obligatorní jako šťastně v (17). V případech, kdy je dané a. selektováno, je obvykle generováno v pozici komplementu příslušné XP. Např. v (17) je generováno jako komplement verbální hlavy:

To je třetí a zároveň poslední možnost, kde se podle X-bar teorie a. coby XP může generovat. ✍Larson (1988) navrhuje toto řešení i pro neselektovaná a. (konkrétně způsobová, časová a temporální a., srov. také ✍Stroika (1996) pro časová a lokální a.), ale tento přístup je méně rozšířený než dva předcházející. Větná struktura s dvěma a. by podle tohoto přístupu mohla vypadat takto:

Existují také kombinované přístupy. U ✍Alexiadou(ové) (1997) jsou např. způsobová a. generována v pozici verbálního komplementu a poté se posunují do specifikátorové pozice odpovídající funkční projekce. ✍Pesetsky (1995) naopak na základě kontradiktorních výsledků syntaktických strukturních testů navrhuje, aby větám byly přiznány zároveň dva typy syntaktické reprezentace: vrstvová struktura (layered structure) a kaskádová struktura (cascade structure). Ve vrstvové struktuře jsou a. adjunkty a v kaskádové struktuře jsou a. zapuštěné ve VP jako komplementy. Podle ✍Haidera (2004) jsou a., která následují hlavu fráze, k níž se vztahují, ve struktuře zapuštěna, zatímco a., která tuto hlavu předcházejí, jsou adjungována.

Panuje jistá shoda v tom, že typ a. (↗hierarchie adverbiálií) do určité míry koreluje s jeho pozicí ve větné struktuře, viz např. tradiční dělení a. na VP‑adverbia a S‑adverbia, rozdělení a. do tří různých syntaktických domén u ✍Jackendoffa (1972)n. dělení a. u ✍McConnell-Ginet(ové) (1982) na VP‑interní, VP‑externí a S‑adverbia. Výše uvedené přístupy se potom liší vzhledem k tomu, jak tento fenomén analyzují. V literatuře lze např. často najít tvrzení, že určité typy a. se nemohou vyskytovat ve větě v nízké strukturní pozici, např. větná a. (19):

Podle specifikátorového přístupu je (19) negramatická, protože pravděpodobně není generováno v jemu odpovídající (dostatečně vysoké) funkční projekci. Podle adjunktového přístupu je tato věta negramatická, protože dané a. se adjunguje na takovém místě ve větné struktuře, které neodpovídá jeho sémantickým požadavkům. Co se týká komplementového přístupu, tak není jasné, jak tento přístup blokuje generování větných a. v pozici komplementu. Větná a. se však mohou vyskytovat na konci věty, viz (20):

Podle ✍Biskupa (2007) to je možné, pokud dané a. reprezentuje extrémní hodnotu vzhledem k fokusovým alternativám. Tzn. že (ne)gramatičnost vět s větnými a. ve finální pozici záleží na interpretabilitě a. v dané struktuře, a ne jenom na jeho syntaktické pozici, což podporuje adjunktový přístup. Navíc z čistě syntaktického hlediska v minimalistickém modelu (↗minimalismus) nic nebrání tomu, aby se větná a. objevovala v numeraci vP (viz ↗fáze) a byla generována v nízké syntaktické pozici. To podporují i další typy a. Např. u frekventativních a. závisí gramatičnost věty nejen na jejich syntaktické pozici, ale i na tom, zda dané a. má kvantifikační (21a) či nekvantifikační (21b) interpretaci:

Podobně se mohou aspektuální a. vyskytovat v nízké syntaktické pozici a gramatičnost dané věty závisí na tom, zda je tvrzený časový interval přístupný pro interpretaci, či není (✍Biskup, 2011):

Dosud ne zcela vyjasněnou otázkou zůstává, kdy se a. spojují se strukturou. Existují dvě základní možnosti: necyklické vnoření (✍Lebeaux, 1988; ✍Nissenbaum, 2000) a cyklické vnoření (např. ✍Chomsky, 2004). Důvodem pro navržení necyklické hypotézy byl kontrast typu (23):

Protože adjunkty se mohou na rozdíl od argumentů vyhnout efektům principu C ↗teorie vázání, bylo navrženo, že adjunkty (možno tedy říci, že většina a.) mohou být vnořeny do struktury necyklicky. Tj. v (23b) je větný adjunkt spojen s DP až poté, co se daná DP posune wh‑posunem do iniciální větné pozice, takže Honza není c‑ovládán koindexovaným zájmenem. Schopnost necyklického vnoření byla rozšířena na všechny typy adjunktů. ✍Chomsky (2004) naproti tomu tvrdí, že adjunkty jsou spojeny se strukturou cyklicky, avšak speciální syntaktickou operací párového vnoření (pair‑merge), která vytvoří uspořádanou dvojici 〈α, β〉, kde α je adjungována na β. Tato operace se liší od standardního symetrického množinového vnoření (set‑merge) tím, že adjunkty jsou neviditelné pro syntaktické vztahy založené na c‑ovládání – tedy i na principu C – až do té doby, než jsou poslány na syntaktická rozhraní. To částečně připomíná analýzu ✍Åfarliho (1997), který tvrdí, ža adjunkty jsou generovány na zvláštní syntaktické úrovni, v tzv. ‚třetí dimenzi‘.

Žádná z navržených analýz ovšem není schopna uspokojivě vysvětlit všechna data s principem C. Je totiž nutné rozlišovat mezi větnými a nevětnými adjunkty. V č. nevětné adjunkty vždy produkují efekty principu C, viz (24) s topikalizovaným a wh‑posunutým časovým a.:

Větná a. se sice mohou vyhnout efektům principu C, to však závisí na tom, je‑li koindexovaný referenční výraz posunutý do CP ↗fáze, tj. skremblovaný (↗skrembling) či topikalizovaný a interpretovaný jako tematický; srov. (25a) a (25b):

Proto ✍Biskup (2011) tvrdí, že všechny adjunkty jsou vnořeny do struktury cyklicky a negramatičnost vět s efekty principu C může být vyvolána třemi různými faktory: buď porušením principu C samého (25c), porušením požadavku antilokality pro koreferenci (24a,b) n. přítomností koindexovaného referenčního výrazu ve vP (tj. v nukleu příslušného operátoru a fokusové doméně), viz (25a).

Další sporné téma představuje posun a. Někteří autoři (např. ✍Alexiadou(ová), 1997; ✍Ernst, 2002; ✍Frey, 2004) tvrdí, že posun a. možný je, jiní naopak, že posun možný není (např. ✍Haider & Rosengren(ová), 1998; ✍Haider & Rosengren(ová), 2003; ✍Boeckx, 2003; ✍Boeckx & Grohmann, 2004). Následující příklady ukazují, že v č. se a. mohou posouvat jak krátkým, tak dlouhým posunem. Dejme tomu, že František je zvyklý hrát některé autory dvakrát a v neděli je to často Chopin. Podle této interpretace se v (26) tematické dvakrát nachází ve skopusu často, i když ho předchází. To naznačuje posun: skrembling:

Viz také skrembling frekventativního a. v (27), kde často předchází negované sloveso, ale zároveň se nachází ve skopusu negace:

Posun okolnostních a. je možné testovat pomocí vázání, např. zájmenem vázaným kvantifikátorem (28), n. opět pomocí negace a vzájemného skopusu (29). Věta (29) je dvojznačná a v jednom čtení připouští tematické chytře ve skopusu negace:

V literatuře lze najít různé generalizace týkající se posunu a jazykové typologie. Např. ✍Haider (2000a), ✍Haider (2000b) tvrdí, že ve VO jaz. selektovaná způsobová a. a ↗rezultativní predikáty či ↗depiktivní predikáty se nemohou posouvat přes sloveso doleva. To je v rozporu s (30), kde tematicky interpretované selektované a. blbě předchází vypadá:

Posun selektovaných způsobových a. potvrzuje také (31). Protože šťastně je generováno v pozici komplementu slovesa, je ve větné struktuře generováno níž než často, přesto ho může předcházet. A protože nevětná neselektovaná a. jsou adjungována doleva (viz ↗hierarchie adverbiálií), šťastně se muselo posunout:

Co se týká dlouhého posunu (extrakce), viz časové a. v (32), kde modifikuje predikát zapuštěné věty:

Možnost vázání v (33) ukazuje, že dané místní a. bylo generováno v zapuštěné větě a možnost interpretace existenčního kvantifikátoru ve skopusu obecného kvantifikátoru ukazuje to samé pro způsobové a. v (34):

Selektovaná a. se také posouvají dlouhým posunem, jak ukazuje (35) se způsobovým a.:

2.2 Sémantika

Z  formálněsémantického hlediska existují tři hlavní přístupy k sémantickým vlastnostem a.: operátorový přístup (např. ✍Thomason & Stalnaker, 1973), méně známý argumentový přístup (✍McConnell-Ginet(ové), 1982) a dnes nejrozšířenější (neo)davidsonovský predikátový přístup (✍Davidson, 1967; ✍Parsons, 1990; ✍Parsons 1995). Argumentový přístup zobecnil pozorování, že některá a. jsou selektována slovesem, a navrhl, aby všechna a., která modifikují predikát, byla analyzována jako verbální argumenty. To se týká nejen a. s kategoriálním statusem AdvP, ale i např. DP a PP. Zatímco selektovaná a. mají argumentové místo vyhrazené již v lexikálním významu slovesa, pro neselektovaná a. je možné takové argumentové místo otevřít speciální operací (Ad‑Verb Rule), která zvětší argumentovou strukturu slovesa, je‑li to potřeba. Touto operací se může zvětšit jakýkoliv typ slovesa (intranzitivní, tranzitivní), pokud se sloveso kombinuje přímo s příslušným typem a., tj. s a., které může být opcionálním argumentem daného slovesa n. jeho adjunktem. Tato operace produkuje výraz se stejným kategoriálním statusem, jaký mělo původní nezvětšené sloveso a který má stejný sémantický typ. Např. při derivaci věty (36a) může být intranzitivní sloveso mluvit, které je sémantického typu <e,t>, viz (36b), při spojení s a. do mikrofonu zvětšeno o jedno argumentové místo, které příslušné a. hned zaplní, takže výsledkem je opět intranzitivní sloveso sémantického typu <e,t>, viz (36c), které se potom kombinuje se subjektem:

Protože zvětšené sloveso v sobě obsahuje nezvětšené sloveso, tato analýza umožňuje dobře zachytit vztah vyplývání, tj. že z (36a) vyplývá (36d).

V operátorovém přístupu jsou a. funktory, které když se aplikují na argument určitého typu, přinesou výraz toho samého typu. To dobře vysvětluje iterativnost a. Rozlišují se dva typy a.: první typ modifikuje predikáty (např. rychle, pomalu), zatímco druhý typ modifikuje věty (pravděpodobně, naštěstí). Predikátové modifikátory jsou funkce mapující intenze jednomístných predikátů na intenze jednomístných predikátů, zapsáno typově: <<s,<e,t>>, <s,<e,t>>>. (37a) tedy dostane interpretaci (37b), kde montaguovský operátor ˆ přinese intenzi. Pokud je sloveso tranzitivní, pak se význam a. aplikuje na význam kombinace slovesa a objektu ještě před přidáním subjektu:

Větné modifikátory jsou funkce z větných intenzí do větných intenzí, tzn. <<s,t>, <s,t>>. Věta (38a) má tedy význam (38b):

Operátorový přístup má tu výhodu, že dobře zachycuje efekty skopusu, protože a. se sémanticky aplikují v tom pořadí, v jakém jsou vnořena do syntaktické struktury. V situaci, kdy se Jirka při mluvení pečlivě snaží, aby mu nebylo rozumět, jako v (39a), má pečlivě ve svém skopusu nesrozumitelně, srov. (39b):

V neodavidsonovském přístupu jsou věty popisy událostí, zahrnující také stavové události. Slovesa jsou tedy chápána jako jednomístné událostní predikáty, a ne jako argumentové predikáty (např. dvouargumentové predikáty v případě tranzitivních sloves). Např. událost e je toho typu, že to je líbání: Líbat (e). Příslušné (tradiční) slovesné argumenty jsou vztaženy ke slovesu nepřímo, a sice pomocí relace pojmenovávající ↗theta roli, která usouvztažňuje vždy jednotlivý argument a příslušnou událost, např. Adam je agentem události e: Agent (e, adam). A. jsou také událostní predikáty, např. místo, kde daná událost probíhá, je u stromu: U (e, strom). Věta (40a) má potom reprezentaci (40b), tj. existuje událost líbání, jejímž agentem je Adam a jejímž patientem je Eva a která probíhá u stromu:

Původní přístup ✍Davidsona (1967) chápal verbální argumenty jako argumenty slovesa, a ne jako argumenty jednotlivých theta rolí; srov. (41) a (40b). Také nebyl původně zamýšlen – na rozdíl od prací novějších autorů – např. pro způsobová a.:

(Neo)davidsonovský přístup také dobře zachycuje fakultativnost a iterativnost a., protože je možné neomezeně přidávat adverbiální konjunkty, viz (42b) a (43b):

To zároveň dovoluje jednoduše zachytit fakt vyplývání na základě zjednodušení, vypouštění konjunktů. Např. z (43) vyplývá (42) a (40), mimo jiné.

Oproti operátorovému přístupu tento přístup také správně popisuje fakt, že např. v (42a) mezi a. u stromu a opatrně není žádný skopusový vztah. U operátorového přístupu by (42a) měla reprezentaci (44a) n. (44b):

Z (44a) vyplývá, že Adam líbá Evu u stromu, ale nevyplývá, že Adam líbá Evu opatrně. A z (44b) vyplývá, že Adam líbá Evu opatrně, ale ne, že Adam líbá Evu u stromu. To je v kontrastu s významem věty (42a), z níž vyplývá oboje. Pokud by operátorový přístup tvrdil, že (42a) má oba významy, jak (44a), tak (44b), tak by (42a) musela být skopusově dvojznačná, což je v rozporu s fakty. Tzn., že (neo)davidsonovský přístup je vhodný pro intersektivní a. (viz ↗intersektivní adjektivum), ale ne pro a., která vykazují skopusové vlastnosti. Tímto přístupem není možné analyzovat a. jako určitě v (45a):

(45b) říká, že existuje událost líbání, jejímž agentem je Adam a jejímž patientem je Eva a která probíhá u stromu a která je určitá, což není význam (45a). (45a) naopak znamená, že je to určitě u stromu, kde Adam líbá Evu.

Viz též ↗adverbium, ↗adjunkt, ↗sémantická klasifikace adverbiálií, ↗hierarchie adverbiálií, ↗větné adverbiále.