l. Ve fonetice specifický typ ↗asimilace, přizpůsobení konsonantu okolním vokálům n. vokálů okolním konsonantům, při němž se uzpůsobují rysy funkčně irelevantní (viz ↗artikulace). Je důsledkem koartikulace a souvisí s existencí ↗tranzientů, tj. přechodových artikulačních a akustických jevů mezi hláskami v souvislé řeči. Změny jsou nejsilnější v rámci jedné slabiky, u tautosylabických (stejnoslabičných) spojení, v heterosylabickém (různoslabičném) seskupení je ovlivnění slabší; přes hranice přízvukového taktu (↗slovní přízvuk) se v č. objeví jen při velmi rychlé a málo pečlivé mluvě.

Jednotlivé typy a. vedou k auditivně patrným změnám zvuku hlásek. V jaz. systému se mohou prosadit jako systémová změna varianty realizace fonému, tj. nový alofon, n. zůstávají na úrovni fakultativní realizace, která závazná ani pravidelná není. V současné č. můžeme pozorovat zejména obměny vznikající nazalizací (nosním zabarvením hlásky v sousedství nazál; srov. rozdíl ve znění [á] ve slovech [mám] a [lál]), labializací (zesílením činnosti rtů, srov. proměny tvaru retní štěrbiny u [m] ve srovnání slov [mila] a [mula] n. výraznější zaokrouhlení rtů u vokálu vysloveného po retnici (labiále), srov. [o] ve slovech [bok] a [lok]), palatalizovaností (posunem výslovnosti ke středu ústní dutiny; srov. znění hlásky [i] ve slově [ňiť], jež zní poněkud jinak než ve slově [šiška], n. hlásky [k] ve slovech [ruku] a [triki]; tomuto přizpůsobování se říká i palatalizace; v historické mluvnici má tento termín jiný, specializovaný význam, viz ↗palatalizace); méně výrazná je v dnešní č. velarizace (posun výslovnosti k zadní části ústní dutiny) a asibilace (připojení sykavého zabarvení k hlásce v sousedství sykavek). Viz též ↗sekundární artikulace.

Důsledkem a. může být intervokalické oslabování některých konsonantů. V běžné (nespis.) mluvě tak mizí [h], [j] n. [v] (to je toho → [toetoo], to nevím → [to neim]) n. nosní souhláska, která vplyne do nazalizovaného konce vokálu (nemám náladu → ['ne=á= 'náladu]). A. může být počátkem změn funkčně relevantních rysů artikulace. Vede pak ke vzniku nových alofonů (viz ↗foném), a konečně k alternacím v rámci ↗morfonému. Srov. v diachronním pohledu na jaz. např. ↗přehláska n. ↗palatalizace. Viz také ↗fonetika, ↗fonologie, ↗ortoepie.

K transkripci fonetického znění dokladů viz ↗transkripce.

2. V sémantice viz ↗akomodace presupozice: posluchač akomoduje, přizpůsobuje presupozici, která není v prvním plánu splněna.

3. V sociolingvistice viz ↗řečová akomodace: uzpůsobení způsobu vyjadřování určitému prostředí.