V gramatikách založených na pojmu ↗valence valenční člen slovesa (n. subst., adj., adv.), tvořící spolu s příslušným nositelem valence ↗valenční rámec. Slovesný valenční rámec se pokládá za základní prvek významové stavby věty (sémantické struktury věty v ↗DVS, ↗tektogramatiky v ↗FGP): Petr (a.₁) napovídá spolužákovi (a.₂); valenční rámce jiných slovních druhů jsou základní prvky významové stavby frází nižších než věta, např. nominální fráze (skupiny): napovídání Petra (a.₁) spolužákovi (a.₂), participiální fráze (skupiny): napovídající spolužákovi (a.₂); napovídaný Petrem (a.₁) spolužákovi (a.₂). Zpravidla se předpokládá, že a. může být buď obligatorní, n. potenciální (fakultativní v pojetí FGP). Počet a. je v různých koncepcích různý.

Ve FGP se rozlišuje pět a., a to: Konatel (včetně Nositele), Patiens, Adresát, Původ (Origo) a Výsledek (Efekt). Má‑li sloveso pouze jeden a., je to vždy konatel (Tesnièrův 1. aktant), má‑li sloveso dva a., jsou to konatel a patiens (Tesnièrův 1. a 2. aktant), další aktanty plní, s ohledem na jejich sémantiku, některou z rolí adresát, původ n. efekt. FGP rozlišuje mezi a., tj. prvky větné stavby, tedy jaz. systému, a kognitivními rolemi, které jsou záležitostí obsahovou (nevázanou na strukturu jednotlivého jaz.). Počet a způsob rozlišování kognitivních rolí, zvaných též sémantickými rolemi, sémantickými pády (u Fillmora a prací na něho navazujících), se v jednotlivých pracích a přístupech liší. Pro zjednodušení mluví někteří autoři o a. levointenčních a pravointenčních (tzv. levá a pravá intence tu ovšem nemá nic společného s pořadím a.). V koncepci Danešově (✍Daneš & Hlavsa ad., 1981) se na soustavný výčet sémantických a. (rolí; nazývaných tam participanty) vědomě rezignuje, vyjmenovávají se některé (jako agens, procesor, iniciátor, posesor apod.), pro další se užívá jejich parafrází (viz ↗DVS). Karlík (v ✍SČ, 1998) navazuje na DVS, určuje sémantické role a. víceméně intuitivně. Rozlišuje a. substanční (agens, kauzátor, procesor, patiens, recipient, nositel aj.; sporný je statut beneficientu) a a. propoziční (informace aj.), čímž reflektuje fakt, že substanční a. označují „objekty“ a primárně se vyjadřují nominálními skupinami n. předložkovými skupinami (Petr rozbil vázu), zatímco propoziční a. označují „události“ a primárně se vyjadřují větami (Petr slíbil, že přijde). SČ koreluje také a. s větnými členy a mluví pak o aktantových komplementech (podmětovém, předmětovém), za a. komplement považuje i obligatorní doplnění lokální, časová a prostředková (a. komplement adverbiální). Obligatorní doplnění způsobová a měrová a také „doplněk po slovesech neplnovýznamových“ pokládá rovněž za komplementy, avšak neaktantové. ✍Karlík (2000) naznačuje, v návaznosti na ✍Daneše (1971), z ciziny na ✍Jackendoffa (1995), možnost kontrolovaně odvozovat a. a jejich sémantické role z sublexikální struktury lexikální jednotky, která je nositelem ↗valence.

V rámci ↗TGG se mluví o tematických rolích / theta rolích (Θ rolích), což jsou sémanticky definované ↗argumenty. V lexikalistických přístupech vytváří soubor tematických rolí tematický rámec (thematic frame) lexikální jednotky, který je součástí její ↗subkategorizace. Realizaci sémantických a syntaktických požadavků subkategorizace zabezpečuje ↗projekční princip. V teorii ↗G&B jsou tematické role a jejich formální realizace součástí samostatného modulu ↗teorie theta. V nelexikalistických přístupech jsou argumenty přidělovány hlavami funkčních kategorií. Podrobnější analýza viz ↗sémantická role, ↗UTAH.