Ve stylistice záměrná odchylka od standardního užití jazykových výrazových prostředků. Termín může být rozšířen v souvislosti se stylizací i na užití modelů textu n. prostředků nonverbálních. Dík a. se vytvářejí ↗kontextové stylové hodnoty a sám užitý n. vytvořený výrazový prostředek se stává stylově aktivním (viz ↗stylém). V podstatě a. je inovace ustálené sémantiky a formy jazykového znaku, a to včetně všech konotací, které má. Aktualizovat lze jak prostředky neutrální (viz ↗příznakovost jazykových prostředků), tak prostředek již příznakový: např. termín je vždy už z podstaty příznakový, ale mimo odborný text může být užit neterminologicky, aktualizovaně (např. geografický termín: procházíme kaňony uliček). Opozitem termínu aktualizace je automatizace, tj. užití výrazového prostředku ve shodě se stylovou normou. Oba souvztažné termíny mají svůj původ v teorii ↗Pražské školy (✍Havránek, 1932:52–60). Jejich vztah se v konkrétních případech dynamicky proměňuje: tradiční prostředek, např. lexém, se stává dík obraznému užití aktualizovaným, ale časem se jeho aktualizace stírá a výraz se v novém významu automatizuje (např. senior ‘starší, nejstarší člen společenství’; nověji se aktualizoval rozšířením ve významu ‘důchodce’; v tomto významu se však už automatizoval, vytlačil v tomto významu starší, od původu také aktualizované dříve narozený).

Základní modely a. lexikálních prvků popisuje už od antiky poetika v souboru tropů, které jsou založeny na proměnách významu formy (výrazu), a figur, jejichž podstatou je konfigurace existujících výrazových prostředků, např. různé formy jejich opakování; viz ↗tropy a figury. Kromě toho se a. děje i využitím výrazových prostředků v nových typech kontextů (slangový výraz ve veřejném projevu: prezidentem republiky byl oceněn nároďák ‘národní reprezentace’; knižní tvar slova v jinak běžném sdělení: není nad to dáti si pivo apod.). K a. dochází na straně produktora, jde o záměrné užití (nikoli o chybu), zatímco recipient může někdy a. nezaznamenat (tím se míjí a. cílem), n. ji naopak vnímat i tam, kde nebyla zamýšlena (např. starší mluvčí se vyjadřuje přísně spisovně i v soukromí; náhodný posluchač to vnímá jako jeho snahu vyvyšovat se). V hodnocení a. se promítá i doba vzniku textu, starší básnické texty se nám např. zdají „zvláštnější“, výrazově neobvyklejší než současné (když usnou lesy hluboké a kolem ticho jest – Sládek).

Aktualizovat je možné prvky všech jazykových rovin. Na úrovni grafické spočívá a. v obměně typu písma a uspořádání komunikátu na ploše (častý prostředek reklam), v počeštěném n. naopak záměrně „cizím“ psaní slov (japonérie – zast. též žaponérie; já budu ryli engry u Škvoreckého), na zvukové úrovni zejména ve verši (metrum a rým, aliterace aj.), v próze v proměnách tempa a dynamiky mluvy, ale také ve způsobu výslovnosti, zvláště u přejatých slov (demokrat – [demokrat] / nespis. [demograt], junta – [chunta] / podle písma [junta]). Uspořádání zvukových prostředků je obvykle patrné i v psané podobě textu, a to např. v záměrném zrušení pravopisu (taxe – ‘tak se’; „cizí“ psaní č. jména – pan Zawinatsch u Škvoreckého), na styku spisovného a nespisovného vyjadřování např. užitím hovorové až nespisovné podoby kořene slova (mlíkárna) n. pokusy o „nářeční“ znění – redokojo ‘redukuji’ v reklamě na polévku Vitana; i při hyperkorekci – uděláme si jelítkový prýt (‘prejt’); častá je obměna u slovních hříček (prolhášení m. prohlášení – Werich). Podobně lze dojít k aktualizaci u tvarů slov (např. koncovka ‑ma u termínu mimo běžnou komunikaci: inkluzema). Široké pole aktualizacím otevírá syntax výpovědí a celého textu (obměny slovosledu, míra explicitnosti n. implicitnosti, užití žánrových modelů v nové situaci, např. oblíbená imitace odborného vyjádření aj.). Nejširší pole pro aktualizaci otevírá slovní zásoba (včetně tvoření slov). Aktualizací je i ↗okazionalismus (nasebáctví, příběžíček), většinou jde však o aktuální metafory, různé typy metonymií, a samozřejmě už zmíněné užití příznakových výrazů v novém kontextu n. různé varianty frazémů (bližší košile než sako / kabát). Aktualizací je také užití cizojazyčných vyjádření v č. textu.

A. výrazových prostředků dík tomu, že narušuje normu, aktivizuje vnímání příjemce. To může mít různé funkce: Nelze opomenout sebeprezentaci produktora, základní je však to, že se pomocí a. estetizuje vyjádření v textech uměleckých a v beletrizované publicistice, v prostém sdělování posiluje fatickou funkci, zvyšuje názornost, umožní kondenzaci vyjádření (Špotáková zlatá), slouží ↗persvazi v rétorice, publicistice, a zejména v reklamě. Tomu odpovídá i možnost využití a. Je jen náhodná v administrativních textech a poměrně omezená je ve vědeckém textu, kde je podstatou pojmovost, ale přibývá jí v textech popularizačních. V textech určených pro soustředěnější vnímání může být i velmi rafinovaná (zejména umělecké metafory jsou mnohdy vícedimenzionální), zatímco v běžné komunikaci se uplatní spíše jazyková hra, která potřebuje kooperaci mezi produktorem a recipientem. U textů rétorických je dík mluvené formě možná jen a. nápadnější, jemná hra s formou a významy totiž při poslechu uniká pozornosti. Specifická situace nastává v textech publicistických, kde lze očekávat menší pozornost vnímatele a současně jde o texty vznikající s minimální přípravou a v časovém tlaku. A. jsou tu běžné, většinou mají funkci persvazivní, ale často i názornou (chytrý telefon). Výsledné prostředky se tu velmi rychle automatizují, aby se po nějaké době mohly opět aktualizovat. Proces trvalé aktualizace a automatizace je dokonce možno pokládat za rys normy ↗publicistického stylu (✍Chloupek, 1978; ✍Minářová, 2008:249–262). A. vyjádření a následná automatizace je v pozadí mnoha změn v jazykovém standardu.