Etapa dějin češtiny, v níž došlo k funkční a sociální redukci spisovné češtiny. Navzdory starším názorům však v tomto období nebyla kontinuita vývoje jazyka přerušena, nýbrž toto období představovalo svorník, který spojil vývoj češtiny střední doby a češtiny moderní; viz ↗periodizace dějin češtiny. Jde o období vývoje č., které bývalo od počátků moderní doby do nedávné minulosti interpretováno jako úpadkové (viz k tomu ✍Stich, 1991; ✍Stich, 1996; ✍Kosek, 2003:7‒14; ✍Keipert, 2012). Jeho trvání se rozpíná od doby symbolicky reprezentované rokem 1620 do poslední čtvrtiny 18. stol. (je tedy obdobím spojujícím střední a novou č.). Bývá také vnitřně členěno: zpravidla na fázi od roku 1620 do konce 17. stol. a na fázi od konce 17. stol. do poslední čtvrtiny 18. stol. (více viz ✍Kosek, 2003:18; ✍Fidlerová, 2013:78). Kromě termínu barokní č. či č. doby baroka se v souvislosti s touto vývojovou érou č. užívá také termín pobělohorská čeština (✍Kosek, 2003:15). Tyto termíny byly motivovány faktory mimojazykové povahy a původně měly negativní konotace: adjektivum barokní se vztahuje k dobovému uměleckému slohu, zatímco adj. pobělohorská asociuje společenský a politický vývoj č. zemí po bitvě na Bílé hoře.

1 Komunikační sféry češtiny

B.č. představuje epochu, v níž došlo k funkční a sociální redukci č. Nejdůležitější okolností, která nepříznivě ovlivnila fungování spis.č. v tomto období, byla ztráta vzdělaného publika v důsledku konfiskací a emigrace. Aktivními uživateli spis.č. se postupně stali příslušníci nižších společenských vrstev, především kněží či řeholníci, nižší úředníci, měšťané a autodidakti typu „písmáků“. Vzdělaných autorů stojících mimo církevní struktury a majících vyšší vzdělání bylo nemnoho (např. V. J. Rosa). Podobná byla sociální struktura recipientů spis.jaz., tvořili ji hlavně příslušníci středních a nižších společenských vrstev. Jak patrno, ve struktuře nositelů spis.č. scházeli zástupci bohatého měšťanstva či vyšší šlechty a především členové panovnické dynastie. V domácím prostředí docházelo k postupnému omezování funkcí č.: velmi rychle opustila oblast vědy, pak náročné literatury (v průběhu první třetiny 18. stol.) a postupně i oblast administrativních textů (během 2. pol. 18. stol.; rozsah a rychlost tohoto procesu se ovšem liší podle druhů a zaměření textů: jinak se projevuje v zemské a dvorské administrativě, jinak ve správě jazykově č. měst, ve které je potřeba předpokládat rozdíly podle polohy a velikosti města ‒ srov. ✍Berger, 1999). Není divu, že takto funkčně a sociálně redukovaná spis.č. nereagovala na dynamický vědecký a společenský vývoj západní Evropy 18. stol., a nerozšířila tak své výrazové a tvárné prostředky. To způsobilo ve srovnání s jinými evropskými jaz., zejména něm., vývojové zpoždění č., které se posléze snažily dohnat obrozenské generace. B.č. zůstávala jazykem tradičních žánrů, zejména biblického překladu, homiletiky, kancionálové písně či nábožensky vzdělavatelné literatury. Po celé období vývoje si uchovávala stylově diferencované prostředky: na jedné straně tradiční, v mluveném jaz. zaniklé formy, které dodávaly textům slavnostní ráz a které byly užívány v textech vysokého stylu (v dobové terminologii jazyk svatopísemský), na straně druhé jaz. prostředky rozšířené v dobovém mluveném jaz. bez konkrétního nářečního zakotvení, které do spis.jaz. pronikaly jako formy progresivní a které se užívaly v textech nižších stylů (navzdory tradičnímu tvrzení se barokní autoři užívání nářečních forem zpravidla vyhýbali ‒ o výjimkách viz níže). Takto funkčně a sociálně redukovaná, nicméně stylově diferencovaná b.č. uchovala kontinuitu vývoje spis.č. a tuto tradici zprostředkovala prvním generacím národního obrození, které se však vůči této tradici ostře vymezily (zejm. J. Dobrovský a J. Jungmann; viz ↗obrozenská čeština). Negativní mimojazykové faktory ovlivňující společenské postavení č. v pobělohorském období vedly k rozšíření pocitu ohrožení, který se tematizoval v textech bránících či velebících č., mezi jejichž autory patřili B. Balbín (rukopisná Dissertatio apologetica, 1672–1673), V. J. Rosa (části předmluvy k Čechořečnosti, 1672) či A. Frozín (opět v předmluvě k jeho překladu Obroviště Mariánského Atlanta, 1704). V textech autorů katolické provenience se často na obranu práv č. užívalo záštity zemských patronů ‒ zvláště rozšířený byl motiv č. jako jazyka svatováclavského.

V 18. stol. č. fungovala především v žánrech využívajících převážně nižší stylové roviny: v kazatelské produkci, v lidovém dramatu, v knížkách lidového čtení, v kramářských písních a od 20. let také v č. novinách, které se však vyznačovaly omezenou působností. Náročná literární tvorba kvetla v okruzích první generace č. emigrace. V tvorbě J. A. Komenského, která v jistém smyslu představovala vyvrcholení vývoje vysokého stylu předchozího ↗humanistického období (viz níže), dosahuje stylová škála vrcholu: obohacuje se např. i o ↗dialektismy, které ještě předchozí epocha humanistická jako prostředek spis.jaz. nepřipouštěla.

Výrazným reprezentantem vysokého stylu v domácím prostředí byl text nového biblického překladu, vydávaného v letech 1677‒1715, tzv. Bible svatováclavská. V jejím textu se projevuje vliv Bible benátské, zčásti i Bible Melantrichovy a Bible kralické. Gramatická norma Nového zákona odpovídá standardu vysokého stylu reprezentovaného Biblí kralickou, kdežto Starý zákon je tu záměrně poněkud archaizován. Syntax je pod vlivem lat., slovní zásoba Nového zákona navazuje na text kralický, kdežto Starý zákon čerpá ze starších překladových verzí. Stylově představuje tento překlad ústrojnou syntézu stylu vysokého i nižšího (v komentářích).

Pokud jde o jazyk uměleckých žánrů, v 17. stol. přežívá vysoký styl v básnické tvorbě, která je značně diferencovaná; jednoznačným reprezentantem vysokého stylu jsou některá díla n. části některých děl F. Bridla. Využívá zejména lexikálních kontrastů, opět zavádí do č. poezie ↗eufonii. Tvárným prostředkem tzv. alamodové poezie, pěstované např. V. J. Rosou, je využívání přejatých „módních“ slov soudobé civilizační vrstvy slovní zásoby. Pokračují pokusy o poezii časoměrnou datující se už od doby humanistické (zejména se jí zabývají některé dobové gramatiky, především Rosova Čechořečnost). Poetika duchovních písní vznikajících v domácím prostředí je zčásti založena na využití přírodních obrazů (např. u A. Michny z Otradovic), charakteristickým jaz. prostředkem jsou deminutiva. Tento básnický styl pak ovlivnil lidovou píseň. Nejfrekventovanějším žánrem je homiletika, tj. kazatelská tvorba. Ta do jisté míry reprezentuje plynulý vývoj jaz. Je stylově diferencovaná, o vysoké stylové mety však primárně neusiluje, protože je určena širokým vrstvám. Jistou výjimku představuje část homiletické produkce 1. třetiny 18. stol. hlásící se k dobově modernímu směru, který k nám proniká od 2. pol. 17. stol. a který se někdy nazývá konceptuální kázání. Za její představitele bývají zpravidla považováni O. F. de Waldt, B. H. Bilovský a D. I. Nitsch (či spíše některá jejich kázání). Konceptuální kázání jsou založena na důmyslně komponované struktuře vycházející z neotřelého nápadu, který kombinuje zdánlivě neslučitelné prvky a používá k tomu důmyslné metody argumentace. Cílem je posluchače emocionálně ovlivnit, a tím zasáhnout: jazyk těchto kázání je pestrý a mnohdy kombinuje jazykové prostředky vysokého stylu s prostředky stylu nízkého (✍Fidlerová 2013:103‒105). Historická literatura č. psaná je oblíbeným žánrem 17. stol., v 18. stol. ze sféry tištěných textů ustupuje (je však zastoupena celou řadou rukopisných historiografických textů). Jazykově představuje spíše nižší styl, protože je rovněž určena širšímu publiku, nicméně Kořínkovy Staré paměti kutnohorské, které se vyznačují rafinovanou kompozicí a bohatým rejstříkem výrazových prostředků, jsou textovým útvarem, ve kterém se funkčně využívají prostředky jak vysokého, tak nízkého stylu. Novem lidového dramatu jsou pokusy o charakteristiku postav jazykem: v Kocmánkových interludiích se v jazyce negativně hodnocených lidových postav objevují dialektismy. Podobně slouží dialektismy např. v některých dobových hudebních dílech J. Schreiera nebo A. Plumlovského. Kramářská píseň je žánr, který se rozšířil hlavně v 18. stol. Jazykově představuje nízký styl s charakteristickými změnami ý > ej, é > í, protetickým v‑ a sporadickými dialektismy; písně napsané dialektem jsou však výjimkou. Formou kramářských tisků se však šířily také duchovní písně, jejichž jazyková stránka se na rozdíl od zpravodajsko-historických písní, magicko-pověrečných balad či milostných písní blížila normě jaz. vysokého stylu. V lidové písni dialekt převažuje, nikoli však ve zcela autentické formě: jakožto kulturní statek venkovského člověka stávala často mezi vlastním dialektem a spis. jaz. V domácích barokních žánrech s vyššími komunikačními cíli se však dialektismy záměrně neužívají ‒ v nábožensky vzdělavatelných textech, duchovní písni či homiletice se objevují zřídka a bez stylové funkce.

Česká publicistika je reprezentována jen novinami Český postilion (n. také Sobotní / Outerní pražské poštovské noviny), které vycházely od r. 1719 do r. 1772, později novinami F. Kozuryho, které nesou od r. 1785 název Schönfeldské císařsko-královské pražské noviny. Jaz. novin se zprvu neodlišuje od dobové spis.č. nižšího stylu, v jejich slovní zásobě jsou časté ↗germanismy, podobně jako v pražské mluvené č. Teprve v novinách Kozuryho se objevuje snaha o stylový vzestup. Jejím projevem jsou ↗puristické jevy: občasné užívání neologismů a kalků podle Rosova vzoru a neologismů Pohlových a oživování slov ze staročeské slovní zásoby. Počet přejatých slov je tu extrémně nízký, nedosahuje ani 1 %.

Žánry nižšího stylu získávají v psaném jaz. převahu. Jejich společným znakem jsou některé obecně rozšířené hláskoslovné a morfologické rysy: diftongizace ý > ej a úžení é > í v koncovkách tvrdé složené a tvrdé zájmenné deklinace, unifikační tendence v pl. deklinace subst., integrační tendence v konjugaci, složená deklinace posesivních adj. apod.

Za těchto okolností pokračovala výrazná nářeční diferenciace mluveného jaz. a v 2. pol. 18. stol. dosáhla vrcholu. Ve velké míře se uplatnily i lokální inovace, které daly vzniknout menším nář. celkům uvnitř čtyř skupin dial., které se konstituovaly už dříve. Tak došlo ke změnám v krátkém vokalismu v ↗nářečích středomoravských (u > o̬/o, y > e̬/e, i > ə, o > u), v jejichž důsledku vznikl a rozšířil se ↗dial. centrálněhanácký se sedmi krátkými vokály, dial. zvaný horský se záměnou krátkého u a o, znojemský s částečným zánikem krátkého i, na východě středomoravské oblasti dial. čuhácký, v němž dále pokračoval vývoj dlouhého vokalismu: provedly se změny nového ó > ú a nového é > ý (např. čúhat > čouhat > čóhat > čúhat; najlepší > nejlepší > nélepší > nýlepší). Na západě ↗východomoravské oblasti se vyvinuly specifické typy nářečí hranicko-kelečského a dolského se sekundárními diftongy ej a ou (řejkat, nouž). V oblasti ↗nářečí slezských došlo k zániku samohláskové kvantity. Obdobně, i když méně nápadnými inovacemi, pokračovala i nářeční diferenciace Čech. Tehdy patrně vznikla východočeská koncovka dat.sg. mask. ‑oj(i) < ‑ovi, východočeská (litomyšlská) záměna labiál za dentály (pekný > tekný, bežet > dežet, mesíc > nesíc). Na konci tohoto období se také ustálila jaz. hranice č.-něm., která se v zásadě zachovala až do konce 2. světové války: v důsledku válečných útrap, morových nákaz a ataků hladomoru došlo ve 2. čtvrtině 17. stol. k výraznému úbytku obyvatelstva (odhady hovoří přibližně o třetině obyvatel). Nejvíce byly postiženy nížinné oblasti, které byly zpravidla osídleny č. obyvatelstvem. Lidské ztráty byly kompenzovány domácí a zčásti též zahraniční kolonizací, v níž často dominovalo něm. obyvatelstvo. A tak se č.-něm.jaz. hranice posunula více směrem do vnitrozemí.

2 Hláskosloví

Vývoj vokalismu spis.jaz. byl ukončen už v předchozí epoše, jen zčásti do něj proniklo ↗úžení é > í (lémec > límec, délka > dýlka), které důsledně proběhlo v mluveném jaz. na většině území kromě arch.dial. východomoravských (chlév > chlív, dobrého > dobrýho).

3 Morfologie

Výsledky vývoje morfologického pronikaly do psaných textů nesoustavně. Nejdůležitějším z nich je završení využití koncovek akuz. v nom. u neživotných mask. v pl. (potoci > potoky), tento jev se nazývá akuzativ-nominativ a je – na rozdíl od ↗genitivu-akuzativu v sg. u živ.mask. – motivován systémově (viz ✍HMČ, 1986:135). Tím byla dovršena diferenciace mask. na živ. a neživ. Postupný zánik povědomí gramatického rodu v pl. vedl k unifikaci některých pl. koncovek: novotvar instr. pl. zubami se přetváří a přejímá koncovku zaniklého duálu fem. zubama, podle toho pak analogií ženama a městama. Do deklinace posesivních adj. typů otcův a matčin pronikají tvary složené deklinace adj. (gen. otcového atd.). V 3. os. pl. u typů sázeti, trpěti a prositi dochází k unifikaci koncovek: sázejí, trpějí, prosejí. Pokračuje rozvoj opisného pasiva: prézens se už často vyjadřuje dnešní formou, tj. spojením prézentních tvarů slovesa býti s part. trpným: jsem volán.

4 Syntax

Pro vývoj syntaxe je důležitý výrazný ústup ↗přechodníků, zejména s‑ového. Přechodník nt‑ový je stále oblíbeným stylizačním prostředkem, jeho formy však kongruenci rodu a čísla zachovávají jen v textech vysokého stylu. V oblasti syntaxe postupoval přirozený rozvoj jen omezeně ve frekventovanějších žánrech, jako byly homilie. Konstituovaly se spojky jakmile, anobrž, nébrž, vylučovací buď ‒ buď bylo vystřídáno dvojicí buď ‒ (a)nebo. V syntaxi jednoduché věty se dovršuje ústup gen. záporového. Pod vlivem něm. se jako zdvořilostní formy začalo užívat oslovení v 3. os. pl. (tzv. onikání; podrobněji viz ✍Betsch, 2000); viz také ↗osoba.

5 Slovotvorba

V oblasti slovotvorby dosahuje vrcholu užívání subst. verbálních typu volání a bití, ale jejich morfologická nevýhodnost vede ke zrodu nového typu dějových jmen pomyšlená. V oblasti dějových jmen se dále dynamicky rozvíjejí typy s variantami sufixu ‑ka: ‑čka (zívačka), ‑vka (běhavka), ‑nka (domněnka) a ‑tka (pitka). Konstituují se základy slovotvorné subkategorie názvů jazyků odvozených sufixem ‑ina (čeština, řečtina). Přibývá složenin s prvním členem subst. v gen. tvaru (krveprolití, knihvazač) a s prvním členem adj. (křivopřísaha, ostrovtip). Rozvíjejí se kompozita ze dvou adj. základů (modrobledý) a se zadním členem v podobě adjektivizovaného přechodníku (okolostojící). U sloves zanikla produktivita vidové opozice perfektiv a‑kmenových proti imperfektivům ova‑kmenovým (namazati ‒ namazovati) a perfektiv 1. tř. proti imperfektivům ě‑kmenovým (přinésti ‒ přinášeti). Na významu získává prefix do‑ ve funkci finitivní (dosekati).

6 Gramatografie a lexikografie

Teoretická pozornost věnovaná č. byla značná; navazovala na tradici předbělohorskou a snad se za ní skrývala také reakce na funkční a sociální redukci b.č. Vznikla řada gramatik, praktických poučení o jazyce i několik slovníků (viz ↗gramatiky češtiny, ↗slovníky češtiny): (i) Jan Drachovský: Grammatica Boëmica in quinque libros divisa, 1660; dílo bylo určeno pro jezuitské školy. Vystihuje dobový stav jaz. mluveného i psaného: uvádí deklinační i konjugační alternativy, přitom hovorovou namnoze na prvém místě: deklinace posesiv pánového (// pánova), infinitiv na ‑t (// ‑ti), 1. os. pl. na ‑m (// ‑me), prézentní pasivum jsem dán (// bývám dán) apod. Pokouší se postihnout stav samohláskové kvantity. (ii) Jiří Konstanc: Lima linguae Boëmicae, 1667; kniha napsaná česko-latinsky usilovala o nápravu dobového mluveného i psaného úzu ve smyslu vysokého stylu. Byla určena i sazečům a tiskařům. Obsahovala mj. velmi podrobné poučení o samohláskové kvantitě. (iii) Václav Matěj Štajer: Výborně dobrý způsob, jak se má dobře po česku psáti neb tisknouti, 1668; jde o poučení o praktických otázkách jaz. správnosti, především pravopisu, napsané česky formou žákovských otázek a učitelových odpovědí; odtud přezdívka Žáček. Základem normy zde představované je úzus Bible kralické; o ní jako o vzoru správného vyjadřování se zmiňuje podtitul. Učebnice připouští jisté odchylky od tohoto standardu: adj. koncovky dobrej, dobrýho, …, náslovné ou‑ ve shodě s výslovností (ps. auřad …), důsledné dloužení v imper. zakončení ‑új (ps. miłůg …), 3. os. pl. hledějí. Reflektuje tedy nejmarkantnější dobové tendence. (iv) Václav Jan Rosa: Čechořečnost seu Grammatica linguae Bohemicae, 1672, je stěžejní dobovou gramatikou, která byla oproštěna od schémat gramatik lat., a věnovala proto pozornost i jevům specificky č., jako je slovesný vid. V oblasti slovotvorby přináší často pronikavá zjištění, např. o distribuci ↗slovotvorných formantů, na druhé straně však voluntaristicky prosazuje i ↗slovotvorné typy objektivně neexistující, např. vyhnanečný jako ekvivalent lat. expellendus, sufix ‑osta k tvoření jmen osob (učenosta, měšťanosta). Oddíl o prozódii napsaný paralelně latinsko-česky je prosycen množstvím puristicky pojatých odborných termínů vytvořených v nesouladu s objektivními slovotvornými zákonitostmi. Tato část zdiskreditovala Rosovu gramatiku v očích obrozenců. Jejím doplňkem jsou ukázky časoměrné poezie. Barokní ↗purismus byl obranným reflexem na pocit ohrožení č. (v) Václav Jandyt: Grammatica linguae Boëmicae, 1704, nepřináší z hlediska teoretického ani materiálového nic nového, mohla však mít vliv na dobový úzus, neboť vyšla v řadě vydání. (vi) Pavel Doležal: Grammatica Slavico-Bohemica, 1764, zachovává základní schéma gramatiky Rosovy, zpracovává je však samostatně. V paradigmatech přihlíží i k té variantě č., jíž se užívalo jako kulturního jaz. na Slovensku. Poprvé rozděluje slovesa do 6 tříd podle inf. kmene. Soustavněji pojednává o slovotvorbě a ve výčtu sufixů opakuje některé neústrojné neologismy Rosovy. Od Rosy přejímá i většinu terminologických neologismů z oblasti prozódie a rozmnožuje je o další. Je doplněna sbírkou rčení, přísloví a frází. (vii) Jan Václav Pohl: Grammatica linguae Bohemicae oder Die böhmische Sprachkunst, 1756 (v dalších vydáních s obměněnými názvy), bývala tradičně uváděna jako typický příklad jazykového úpadku b.č. Pojednává o pravopisu, morfologii, syntaxi a o samohláskové kvantitě. Je doplněna věcně řazeným slovníčkem nasyceným puristickými neologismy a souborem dialogů na různá témata. V dalších vydáních se puristické pojetí stupňuje. Současná jazykověda oceňuje Pohlovy pronikavé postřehy o č. pravopisu. (viii) Maxmilián Šimek: Handbuch für einen Lehrer der böhmischen Literatur, 1785, je příručkou literární, zmiňuje se však i o dějinách č. a o jaz. správnosti. V paradigmatech uvádí tvary běžné v nižším stylu, ale často hyperkorektně restituuje i tvary neexistující. Doplněna je i přehledem starých gramatik a slovníků. Od dobového purismu je oproštěna. Tvoří styčný článek mezi barokem a obrozením: vyslovuje už obrozenské ideje (viz ↗gramatiky češtiny).

Slovníková produkce není tak bohatá. Komenského projekt Thesauru českého jazyka nebyl uskutečněn, protože sebraný materiál byl zničen při požáru Lešna. Je možné, že jeho část se dostala do Prahy a zde ji snad použil V. J. Rosa pro svůj slovník stejného názvu. Svědčí o tom mj. moravismy a přísloví pocházející ze sbírky Moudrost starých Čechů (tato otázka však stále není rozřešena, srov. ✍Koupil, 2007:294‒296). Slovník shrnuje i doklady z doby staré, je však poznamenán Rosovým neologizováním. Dochoval se ve třech rukopisných exemplářích, vytištěn nebyl (nyní dostupný v elektronické verzi na webových stránkách Vokabulář webový Ústavu pro jazyk český AV ČR, v.v.i.). Tříjazyčný slovník Kašpara Vusína Lexicon tripartium, který vyšel poprvé r. 1700 (a dále pod odlišnými názvy v letech 1722–1729, 1742), má dvě části: něm.‑lat.‑č. a č.‑lat.‑něm. Přes nevelký rozsah (246 + 356 s.) podává poměrně spolehlivý průřez dobovou slovní zásobou. Nevyhýbá se slovům cizího původu a nepočetné neologismy uvádí jen jako potřebné ↗kalky slov německých v něm.-č. části. Převahu nad slovesy mají subst. a adj. a mj. v tom se obráží jeho materiálová závislost na Nomenclatoru quadrilinguis D. A. z Veleslavína (viz ↗slovníky češtiny).

7 Charakteristika jazyka J. A. Komenského

Dílo Komenského reprezentuje vysoký styl; k jeho vyvrcholení přispěl Komenský rozšířením jeho stylistického rozpětí. Ač spadá do období baroka, představuje završení jaz. humanistického. V hláskosloví odpovídá jeho úzus v podstatě standardu Bible kralické; ↗diftongizace ý > ej se objevuje jen ojediněle ve slovních základech (hlemejžď, vejr), diftongizace ú > ou na začátku slova jen sporadicky (oud, ouhoř). Poněkud rozkolísaná je samohlásková kvantita a její reflexy do kvality vokálů; objevují se tu sporadické vlivy dial. moravských (huba, vyrostati, růstly). Vzácné jsou i jiné nář. rysy (střešně, šklubati). Morfologická stavba je mírně arch., odpovídá rovněž vysokému stylu v ↗humanistické češtině. Nejvýraznější odchylkou je častý pl. ↗přechodníku přítomného bez koncovky ‑e (majíc); tvar fem. se někdy lišil od tvaru pl. krácením vokálu (jsuc, slyšec, stojeci). Nář. tvary jsou vzácné (v lesi, o tituli, v kapsi, v hrůzi). Větná stavba je komplikovaná; charakteristické jsou bohatě rozvité větné členy, několikanásobné větné členy, ↗hendiadys, interpozice, užívání navazovacích relativ. Klasická ↗perioda se obměňuje v tzv. periodicum, tj. v souvětí obsahující paratakticky řazené větné celky (✍Králík, 1970), které narušují pravidelnost periody, a střídá se s útvary jednoduššími. Novem je proměnnost slovosledu, jíž Komenský zpestřuje svůj styl. Slovotvorné prostředky charakteristické pro Komenského slouží k intelektualizaci jeho slovní zásoby: kromě sufixu ‑(i)tedlný (nezpytatedlný, snesitedlný), vyjadřujícího jednoznačně význam potenciálního zasažení dějem, jsou to početně zastoupená subst. verbální a jako novum poprvé u Komenského doložená jména typu ohledaná, častější kompozita s prvním členem adj. (křivopřísaha) a adv. (znovuzrození) a kompozita adj., expresivně zabarvená vlastní jména (Všudybud). V slovotvorbě sloves je nápadný velký počet formací s prefixy po‑ a při‑ vyjadřující míru děje (poodložiti, přiopraviti). Ve slovotvorbě Komenského nevidíme výsledky úsilí o novátorství jaz. formy, ale o využívání existujících potencí jaz. Ve své bohaté tvorbě se Komenský prezentuje jako velmi zkušený a nadaný autor, který dokáže přizpůsobit styl svých textů podle předpokládaných adresátů: jazyk jeho vědeckých děl (jako je Didactica) se odlišuje od jazyka děl určených širšímu okruhu čtenářů (např. Informatorium).

8 Jazyk českého exilu

Vysokými jaz. kvalitami se vyznačují také některá díla dalších autorů náležejících k první vlně č. pobělohorského exilu, např. kancionál Cithara sanctorum J. Třanovského. Vývojová linie č. pokračuje také v následujících exilových generacích, i když nedosahuje jaz. úrovně generace Komenského. Tradice č. je zejména rozvíjena na Slovensku, kde se exulanti vřazují do tradice č. užívané slk. luterány jako liturgického a ve slovakizované podobě zčásti též spis. jazyka (bylo by však nesprávné chápat dobovou slovenskou jaz. produkci jako č. – viz heslo ↗dějiny č. na Slovensku). Tradice č. je také uchovávána č. exulanty v Lužici, Sasku a později i Prusku a Slezsku, kde jsou tradiční č. komunity posilovány novými emigranty po celé 17. stol. a také velkou část 18. stol. Jako typický příklad lze uvést V. Klejcha, emigranta z východních Čech, který se v Žitavě stává majitelem tiskárny, v níž jsou tištěny č. knihy, mnohdy pašované ve formě tzv. špalíčků do č. zemí. Mezi slk. a něm. exilovou linií č. existují silné vazby, jak je patrné na prvním vydání Hallské bible (1722), která je mírně adaptovanou verzí Kralické bible užívané slk. a č. protestanty. Ačkoli v Halle č. exilová komunita nežije, sehrává toto město v 18. stol. významnou roli místa, kde se setkávají slovenští a čeští (slezští) studenti bohosloví. Jejich činnost je programově podporována H. Mildem. Důležité pojítko mezi oběma liniemi tvoří č. slezští exulanti z Těšínska (např. J. Sarganek či J. Liberda), ve kterém byli Habsburkové na základě mírových smluv nuceni tolerovat evangelíky (organizované kolem Ježíšova kostela a Ježíšovy školy v Těšíně). I když je v č. textech pobělohorských exulantů udržována tradice jaz. konce 16. stol., pronikají do nich v odlišném rozsahu výše popsané jaz. inovace prosazující se ve spis.č. domácí produkce. Nadto je jaz. těchto památek v různé míře kontaminován jaz. prvky slk. či laš. a ve slovní zásobě také něm.: jejich míra závisí především na jaz. zázemí konkrétního autora, jeho původu či vzdělání a zčásti též na možnostech tiskárny (na jaz. výbavě sazeče a korektora anebo na existenci dostatku patřičných č. liter).

Vývoj grafiky viz ↗bratrský pravopis, vývoj vlastních jmen viz ↗křestní jméno, ↗příjmí, ↗hypokoristikum, ↗přezdívka, ↗vlastní jméno místní, ↗pomístní jméno; též ↗vliv češtiny na polštinu, ↗čeština ve Slezsku, ↗čeština v Rakousku, ↗čeština na Slovensku.