Narážka, implicitní, náznakový odkaz v textu k sociální entitě nebo k jinému textu (pak je prostředkem mezitextového navazování). Bývá zahrnována mezi řečové (stylistické, řečnické) figury. Termín má svůj původ v lat. alludere ‘hrát si’, allusio ‘hra (se slovy)’. Zkoumání a. se dnes většinou zahrnuje do výzkumu široce chápané ↗intertextovosti.

✍Žilka (1979) rozlišuje: (a) a. mimotextovou, (b) a. vnitrotextovou a (c) a. mezitextovou. A. mimotextová je narážka na určitou osobu, místo, předmět či událost; často odkazuje např. k událostem a postavám historickým (to bylo jeho Waterloo). ✍Žilka (1979) speciálně zmiňuje dobově podmíněné a. na aktuální politické poměry, které po změně společenské situace rychle zastarávají n. ztrácejí smysl. A. vnitrotextová je založena na skryté návaznosti mezi dvěma či několika částmi v rámci jednoho textu, narážka např. směřuje k události, která v ději předcházela: v Shakespearově Hamletovi „hra ve hře“, kterou inscenuje Hamlet, je narážkou na vraždu krále a na událost z počátku děje, kdy otcův duch Hamletovi o vraždě vypráví. A. mezitextová spočívá ve skrytém navazování části textu (n. celého textu) na text jiný. Narážky často směřují k mytologickým postavám a událostem n. k slavným literárním dílům určitého kulturního společenství n. civilizačního okruhu (v našem případě mj. Bible). Z podobných narážek vznikají i ustálené idiomy, fungují jako loci communes (obecně známé názory, postoje, pravdy, výroky aj.): je starý jako Metuzalém; rozhodování mezi Skyllou a Charybdou.

A. mimotextovou a mezitextovou nemusí být vždy snadné rozlišit: např. zmíněné Waterloo není jen odkazem k historické události, ale je spojeno s určitým narativem, může být tedy chápáno jako text, resp. kulturní znak. ✍Irwin (2001) (a ✍Irwin, 2002) zdůrazňuje jednosměrnost a., její směřování do minulosti, k již existujícím textům.

A. bývá většinou vymezována ve vztahu k ↗citátu, citaci, citování; oba typy mezitextového navazování se od sebe odlišují tím, že za citát se považuje přesná reprodukce textu (n. jeho části) v textu jiném, zatímco pod pojem a. se zahrnují případy nepřesné reprodukce, jen náznakového navázání na jiný text, reprodukce jen některých jeho složek apod. Hranici mezi citátem a a. však nelze přesně stanovit; ✍Mareš (1985) uvádí řadu přechodných jevů. Podle ✍Homoláče (1989) je u citátu důležitá formální i významová uzavřenost přenášené informace, zatímco u a. je v popředí kontextovost. Na text aludovaný (↗pretext, prototext, text‑zdroj) navazuje některými svými prvky text aludující, aluzivní (↗posttext, označovaný někdy i jako metatext). Informace zprostředkovaná a. se konstituuje na základě konfrontace kontextů textu aludujícího a aludovaného; aluzivní prvek aktivizuje oba kontexty zároveň. Při přenosu aluzivního prvku (motivu, postavy aj.) z jednoho textu do druhého může dojít k jeho nejrůznějším modifikacím (záměrným i nezáměrným); příznačné pro a. je dílčí narušení ↗koherence navazujícího textu. Při recepci a. rozlišuje Homoláč (✍Homoláč, 1989; ✍Homoláč, 1996) v návaznosti na detailnější rozlišení recepčních fází u ✍Ben‑Porat(ové) (1976) dvě základní fáze: fázi identifikace a., kde se uplatňují signály a. (patří k nim grafické odlišení, např. uvozovky, jiný typ n. barva písma; dále vlastní jména, prvky jazykově a stylově příznakové, nesourodé aj.), a fázi interpretace a., v níž se uplatňují vlastní prostředky a. (převzetí různých složek fabule pretextu, žánrové formy, rýmového, rytmického či strofického schématu apod.). Častým prostředkem aluzivního navázání na jiný text je např. převzatý motiv; jeho využití přitom může být buď afirmativní, n. kontroverzní, polemické. Nezřídka se odkazuje pouze na titul pretextu. V poezii může být prostředkem a. i převzetí rytmu či jiných výstavbových postupů.

Vždy (ale zvláště u a. nesignalizované) záleží na „aluzivní kompetenci“ konkrétního čtenáře, zda a. dojde naplnění nebo zůstane nenaplněna, tj. zda text – řečeno s U. Ecem – čte naivní n. kritický čtenář. A. vnáší do textu další kontexty a obohacuje recepci textu o nové významy; představuje úsporný, výrazově kondenzovaný prostředek aktivizace příjemce, jeho zkušeností, jeho interpretační kompetence a kreativity. Význam a. se utváří vždy až v procesu interpretace (což platí zvláště o a. nezáměrných). Funkční potenciál a. je bohatý: její neurčitost poskytuje např. možnost obestření určitých skutečností atmosférou tajemství, neurčitých tušení, ale i možnost vyhnout se cenzurním zásahům, ubránit před cenzurou kritické či satirické narážky; umožňuje nastolení důvěrnějšího vztahu mezi autorem a čtenářem tím, že jsou schopni dorozumívat se pouhými náznaky, ale zároveň umožňuje zachování exkluzivity určitých informací, jež mohou pochopit pouze zasvěcení čtenáři.

Lze tedy s ✍Homoláčem (1989) rozlišit a. signalizované a nesignalizované, naplněné a nenaplněné, záměrné (vědomé) a nezáměrné (kdy autor navazuje na jiný text nebo na určitou tradici na základě podvědomé reminiscence). Dále se rozlišují a. jazykově‑stylové a tematické (✍Žilka, 1979), z jiného hlediska např. intertextové a pseudointertextové (fiktivní, mystifikační – ✍Hebel, 1991). Pracuje se i s pojmem polocitátová a. (✍Macura, 1984), např. u volné parafráze určité části pretextu.

S a. se nejčastěji setkáváme jako s prvkem výstavby literárních textů; literární a neliterární aluze rozlišil ✍Górski (1972). Někteří autoři záměrně užívají a. mimořádně komplexní, rafinované, interpretačně náročné; jako extrémní příklady bývají uváděni T. S. Eliot (The Wasteland) a J. Joyce (Finnegans Wake). A. se ale hojně vyskytují i v různých typech textů neuměleckých. ✍Schneiderová (2012) ukazuje na příkladu prací J. Patočky, jak fungují ve filozofických textech a. interpretované (vysvětlené) a a. skryté, s nulovou signalizací (tzv. aluzivní echa). V textech publicistických vyzdvihuje ✍Karhanová (1999) persvazivní a kontaktovou funkci a., jejich expresivitu a hodnotící sémantiku, ale i využití k významové hře a k pobavení čtenáře; s obdobným výsledkem analyzuje ✍Čmejrková (2000) texty reklamní. Navíc užívání a. není omezeno jen na texty verbální, vyskytují se i v hudbě, umění výtvarném, divadelním, filmovém; např. v kinematografii může jako a. fungovat postoj herce, gesto, mimika, ale i doprovodná hudba, dekorace, prostor.