Syntaktické konstrukce tvořené slovesy dát / dávat a nechat / nechávat a infinitivem typu:

Na základě tradiční analýzy ✍Comrieho (1981) patří kauzativní konstrukce // analytické kauzativy k širší skupině kauzativních konstrukcí, tj. gramatických výrazů, které popisují komplexní situaci složenou ze dvou složek: (a) příčina, kde kauzující (externí agens) iniciuje n. způsobuje něco; (b) následek, kde kauzovaný něco dělá, n. je v takovém stavu, který je výsledkem děje kauzovaného kauzujícím. Analytické kauzativní konstrukce vyjadřují přitom tyto dvě složky analyticky: sloveso, které odpovídá č. slovesům dát a nechat, vyjadřuje rys [kauzace], a v pozici jeho subjektu je proto interpretován (n. i vyjádřen) kauzující a infinitivní skupina vyjadřuje událost kauzovanou: Maminka dala / nechala sušit prádlo přes noc; Maminka *dala / nechala schnout prádlo přes noc. V kauzativech verbálních je rys [kauzace] obsažen ve vnitřní morfologické struktuře slovesa, typicky je vyjádřen tematickým sufixem ‑i‑, a v pozici jeho podmětu je interpretován (n. i vyjádřen) externí agens (Maminka sušila prádlo přes noc); viz ↗kauzativum. Někteří autoři (v bohemistickém prostředí např. ✍Macháčková, 1982) používají termín analytické kauzativum pro označení konstrukce typu „sloveso s kategoriálním významem kauzace způsobit, zapříčinit, vyvolat, …) + vedlejší věta / nominální skupina s dějovým substantivem“:

1 Analytické kauzativum napříč jazyky

Analytické kauzativní konstrukce přitahují velkou pozornost ze strany lingvistů, především generativního směru, zejm. od vlivné ✍Kaynovy (1975) analýzy analytických kauzativů v románských jaz. Objevují se ale taky popisy v rámci teorie ↗sémantických map (✍Levshina(ová), připr.). Kayneova studie a analýzy, které jí následovaly, zjistily napříč jazyky dvě hlavní kauzativní struktury; tyto dvě struktury, které se liší syntaktickým vyjádřením kauzovaného, byly Kaynem nazvány Faire + Infinitiv (FI) a Faire par (FP).

V konstrukci FI je kauzovaný vyjádřený buď dativem, např. v románských jaz., které neumožňují dvojí akuz., viz (3), n. akuzativem, např. v něm. (a maď.), které dvojí akuzativ umožňují, viz (3a); (3b) a (3c) ukazují tyto analytické kauzativy v češtině:

V konstrukci FP je naopak kauzovaný vyjádřený ve všech jazycích jako v pasivní konstrukci:

Kauzovaný se tedy chová v FI jako argument a ve FP jako adjunkt, a je tedy vymazatelný (✍Burzio, 1986); analytické kauzativy bez kauzovaného jsou proto automaticky interpretovány jako FP, viz (4).

Jeden z rozdílů mezi FI a PF je ten, že nepasivizovatelné idiomy se vyskytují v FI, nikoli ve FP (✍Kayne, 1975):

Při interpretaci rozdílů mezi FI a FP lze rozlišit alespoň dva přístupy, každý z nich s množstvím variant: (a) lexikalistický, (b) syntaktický.

V lexikalistickém přístupu je tvoření kauzativních konstrukcí považováno za lexikální proces. Kauzativní maticové sloveso se chová jako morfosyntaktický afix (i když se nemusí jednat o afix morfofonologický), který je spojen s infinitivním slovesem předsyntakticky, přes lexikální operaci, jejímž výsledkem je tvoření komplexního kauzativního predikátu. Podle ✍Zubizarreta(ové) (1985) kauzativní sloveso v FP neumožňuje realizaci externího argumentu; v FI naopak maticové sloveso spouští internalizaci externího argumentu, který se z podmětu stane nepřímým interním předmětem. Podle ✍Alsina(ové) (1992) přiděluje kauzativní maticové sloveso tři tematické role: externí argument kauzujícího, interní argument pacientu a argument kauzativního děje. Interní argument pacientu kauzativního maticového slovesa se slučuje s jedním ze dvou argumentů infinitivního slovesa: v konstrukci FI se slučuje s logickým podmětem infinitivního slovesa; v konstrukci FP se slučuje s logickým předmětem infinitivního slovesa. Sloučení pacientu maticového slovesa s logickým předmětem infinitivního slovesa se může uskutečnit za předpokladu, že byl logický podmět infinitivního slovesa předem zrušen lexikální operací. Kauzativizace se tedy podle Alsina(ové) realizuje v rámci lexikonu.

Syntaktický přístup nepovažuje tvoření analytických kauzativ za lexikální proces, nýbrž za proces syntaktický, a to klasického typu zapuštění (embedding). Podle ✍Guasti(ové) (1996) existují dvě různá maticová slovesa: V FI je infinitivní sloveso zapuštěno do maticového slovesa a spolu přidělují tematickou roli každému participantu. Maticové sloveso se pak z komplexního V posune do T. Kauzovanému není přitom přidělena role pacientu (jako u Alsina(ové)), ale role benefactivu/malefactivu. V FP naopak přiděluje maticové sloveso jenom dvě tematické role. Roli agentu přiděluje podmětu a roli události přiděluje zapuštěné VP. Předmět infinitivního zapuštěného slovesa dostává tematickou roli od infinitivního slovesa. Tematická role podmětu infinitivního slovesa zaniká, jako v pasivní konstrukci. Někteří autoři (viz např. ✍Ippolito(vá), 2000; ✍Landau, 2002) aplikovali na analýzu a.k.k. hypotézu little v (✍Hale & Keyser, 1993). Na základě této hypotézy externí argument není projektován jako opravdový argument sloves, nýbrž jako „lehká“ projekce, která dominuje VP. Podle ✍Ippolito(vé) (2000) vykazuje maticové sloveso fare dvě různé selekční schopnosti: V FI selektuje maticové sloveso aplikativní lehkou hlavu, která přiděluje tematickou roli benefactivu/malefactivu specifikátoru a uděluje mu dativ. V FP neselektuje maticové sloveso aplikativní hlavu; nemáme v tomto případě DP v dativu, ale adjunkt. Ani v FI, ani v FP není přitom kauzovaný součástí argumentové struktury zapuštěného slovesa. Zrušení role agentu nevyžaduje v tomto případě lexikální operaci, nýbrž selekci VP anebo vP.

2 Analytické kauzativum v češtině

V analytických kauzativních konstrukcích se v č. (podobně jako ve slovenštině a na rozdíl od většiny slovanských jaz.) objevují dvě slovesa: nech(áv)at a dá(va)t. V jaz., které mají dvě kauzativní slovesa (jako jsou např. románské jaz., srov. it. fare ‘dělat’ a lasciare – ‘nechat’), bývá jejich distribuce tradičně vysvětlována na základě sémantických rysů faktitivity a permisivity: zatímco ve faktitivní kauzaci kauzující způsobuje, aby kauzovaný něco uskutečnil, v kauzaci permisivní kauzující umožňuje (tím, že se tomu nebrání), aby kauzovaný něco uskutečnil; jak v kauzaci faktitivní, tak i v kauzaci permisivní má přitom kauzující kontrolu nad uskutečněním kauzativního děje: ve faktitivní kauzaci děj iniciuje, v kauzaci permisivní se realizaci děje nebrání.

Podle ✍Toopse (1992) není v č. distribuce sloves nech(áv)at a dá(va)t jednoznačně založena na rysech faktitivity či permisivity, srov. (6), kde jak konstrukce s nechat, tak s dát může získat interpretaci faktitivní i permisivní:

Podle ✍Perissutti(ové) (2010) faktitivní či permisivní čtení maticových sloves vychází najevo na základě konstrukcí, ve kterých se slovesa nacházejí; ✍Toops (1992) a ✍Perissutti(ová) (2010) se shodují v tom, že v č. existují tři kauzativní konstrukce rozlišené na základě syntaktického vyjadření kauzovaného: (2.1) pasivní kauzativní konstrukce (PKK), v nichž je kauzovaný (volitelně) vyjádřený instrumentálem n. předložkovou frází s formou od + gen. (7), (2.2) akuzativní kauzativní konstrukce (AKK), v nichž je kauzovaný vyjadřený akuz. (8), (2.3) dativní kauzativní konstrukce (DKK), v nichž je kauzovaný vyjadřený dat. (9):

2.1 Pasivní kauzativní konstrukce

V této konstrukci si konkurují obě kauzativní maticová slovesa dá(va)t a nech(áv)at. Jedná se o jediný analytický kauzativ v č., kterému se dostalo pozornosti č. lingvistů. Podle ✍Grepla & Karlíka (1983) PKK slouží k deagentizaci typu agens‑iniciátor, která spočívá v odsunutí agentu z pozice podmětu výchozí věty, viz (10):

✍Burziovo (1986) zjištění, že je externí agens v PKK syntakticky neaktivní, platí i pro č: srov. (11) a (11a):

Zatímco v pasivní větě (11) externí agens vyjádřený instrumentálem (architektem Klímou) kontroluje PRO ve vedlejší větě, ve větě kauzativní (11a) externí agens PRO ve vedlejší větě nekontroluje.

V PKK se objevují jen tranzitivní slovesa, srov.:

Jak bylo zjištěno pro italskou konstrukci FP (✍Marcantonio(vá), 1981), v této konstrukci se nevyskytují infinitivní slovesa epistémická, psychologická, verba dicendi a slovesa jako vyhrát a prohrát. To platí i pro českou PKK:

PKK vyjadřuje výsledek kauzativního děje. Infinitivní slovesa vyskytující se zde jsou většinou slovesa patřící k sémantickému rámci „služeb“, jako jsou vypracovat, postavit, přinést, odpojit, opravit, vysvětlit, udělat, zkontrolovat, vyčistit aj., která poskytují pragmatickou inferenci, že kauzovaný musí uskutečnit děj, protože to patří k jeho profesionálním povinnostem; kauzující mívá přitom roli beneficientu. Podle ✍Perissutti(ové) (2010) je právě v PKK v kontextech, kde infinitivní sloveso patří do sémantického rámce „služeb“ a kde kauzující hraje roli beneficientu, nivelizován rozdíl mezi auxiliáry dá(va)t a nech(áv)at:

Pokud infinitivní sloveso nepatří k sémantickému rámci „služeb“ a kauzující nemá roli beneficientu, rozdíly mezi dá(va)t a nechá(va)t vycházejí najevo. Dá(va)t má v těchto případech výlučně význam faktitivní, zatímco nech(áv)at umožňuje interpretaci jak permisivní, tak faktitivní:

K vysvětlení rozdílu mezi necha(áv)t a dá(va)t může přispět také jejich etymologický výklad: jak přípomíná ✍Uličný (2010), sloveso nech(áv)at vychází etymologicky od původního ⁺nehajati (‘nedbat, nebránit’); má proto jak iniciační, tj. podněcovací, sém, tak v souladu se svým původně negativním významem i sém neglektní, ‘nebránící’. Sloveso dá(va)t naopak neglektní sémantiku vylučuje. ✍Perissutti(ová) (2010) si dále všímá, že ve faktitivní n. permisivní interpretaci významu slovesa dá(va)t hraje roli přítomnost reflexiva se:

Zatímco věta (16) má význam faktitivní, věta (16a) umožňuje interpretaci permisivní. Když je kauzující zároveň patientem maticového slovesa, vystupuje do popředí permisivní význam, který vyjadřuje, že je děj kontrolován kauzovaným. Co se týče monoklauzálního či biklauzálního charakteru konstrukce, PKK vykazuje spíše monoklauzální rysy, a slovesa dát a nechat pak mohou být analyzována jako ↗auxiliáry. Touto otázkou se zabýval ✍Karlík (2008): testy, které lze na č. aplikovat, jsou např. tyto:

(i) možnost pasivizace: PKK vykazuje vlastnost monoklauzální struktury, neboť ji nelze pasivizovat:

(ii) možnost nahrazení PKK vedlejší větou: PKK vykazuje vlastnost monoklauzální struktury, neboť infinitivní frázi nelze nahradit vedlejší větou:

Počet možných vidových projekcí v PKK naproti tomu ukazuje, že PKK má vlastnost typické biklauzální struktury, protože vid je v nich vyjádřen jak na maticovém slovese, tak na infinitivním slovese:

Otázkou vidové konkurence v PKK se zabývaly ✍Panevová (2003) a ✍Perissutti(ová) (2010), které si všimly tendence, že nedokonavá slovesa nechávat a dávat se typicky objevují v iterativních, neaktuálních a generických kontextech, zatímco jejich dokonavé protějšky nechat a dát se objevují spíše v kontextech aktuálních, nemodálních. Podle Perissutti(ové) pomáhá vid u infinitivních sloves k tzv. „jazykové stylizaci děje“ (srov. ✍Mathesius, 1938): mluvčí může stejný děj představovat jako proces (tím, že užívá nedokonavého infinitivu), anebo jako výsledek (tím, že užívá dokonavého infinitivu):

2.2 Akuzativní kauzativní konstrukce

V těchto konstrukcích je kauzující vyjádřen v nominativu a kauzovaný v akuzativu; mohou se v ní vyskytovat tranzitivní i intranzitivní infinitivní slovesa:

V AKK chybí externí exekutor, nejde tedy o faktitivní význam, ale o význam neglektní, permisivní. Proto se v ní vyskytuje pouze maticové sloveso nechat:

Na rozdíl od PKK, v nichž se kauzovaný chová syntakticky jako adjunkt (a nebývá vyjádřen), v AKK je kauzovaný argumentem kauzativní struktury a nemůže být vymazán:

V této konstrukci hraje kauzovaný dvojí roli: je zároveň patientem maticového slovesa a agentem infinitivního slovesa. Jak známo, toto chování je typické pro konstrukce ↗akuzativu s infinitivem. Interpretaci AKK jakožto konstrukce akuzativu s infinitivem potvrzuje syntaktické chování, zvl. že tvar adjektiva nemocného prozrazuje syntaktický vztah ke jménu v akuz., tedy i to, že jméno i adjektivum jsou součástí struktury infinitivní fráze (23):

AKK vykazuje na základě standardních testů (viz výše) biklauzální charakter. Jedná se o jedinou kauzativní konstrukci, kterou lze pasivizovat (22a), infinitivní skupinu lze nahradit vedlejší větou (22b) a maticové a infinitivní sloveso mají samostatný vid (24):

2.3 Dativní kauzativní konstrukce

Jedná se o marginální konstrukci. Maticové sloveso d(áv)at, které bylo ve staré č. převládajícím slovesem jak ve významu permisivním, tak ve významu faktitivním (srov. ✍Toops, 1992; ✍Uličný, 2010), je v současné č. produktivní pouze v PKK. Jak známo, sloveso dá(va)t je v č. součástí různých infinitivních struktur s podmětem infinitivní věty v dativu, ty ovšem nemají kauzativní význam (viz ✍von Waldenfels, 2012). V DKK najdeme nejčastěji infinitivní slovesa epistémická, psychologická a verba dicendi, tj. právě ta slovesa, která jsou vyloučena ve struktuře PKK. Jedná se o slovesa jako zapomenout, pociťovat, proklít, zatratit, pochopit, znát, tušit, vědět, domluvit, promluvit, dýchnout aj.:

Podle ✍Perissutti(ové) (2010) se DKK chovají syntakticky jako kontrolové konstrukce s objektovou ↗kontrolou:

Interpretaci DKK jakožto kontrolové konstrukce potvrzuje i chování zájmena svůj:

DKK vykazuje biklauzální charakter: možná ji lze pasivizovat (28a), maticové sloveso i infinitivní sloveso mohou mít různý vid (28b):

Infinitivní skupinu nelze nahradit vedlejší větou (27c), což je typická vlastnost monoklauzálních struktur: