Syntaktická struktura tvořená ↗dějovým substantivem a sémanticky vyprázdněným ↗kategoriálním slovesem; typické příklady:

provést analýzu, mít strach, vynést rozsudek, dát radu, chovat naději

Pro první přiblížení se sémanticky dají analyzovat jako typ ↗analytického predikátu // verbo‑nominálního predikátu, který je v nějakém smyslu „blíže“ predikátu slovesnému než druhý typ verbo‑nominálních predikátů, ↗predikáty sponově‑jmenné: provést analýzu – analyzovat × být Čech – ???. Oproti „syntetickým“ predikátům vyjádřeným pouze slovesem (analyzovat, bát se, poradit) je v a.p.k.s. tohoto typu rozdělena lexikálněsémantická a gramaticky sémantická složka predikátu do dvou výrazů: sémantické jádro (tj. samotný děj či stav) je vyjádřeno dějovým substantivem, zatímco sloveso nese pouze gramatické syntakticky nezávislé kategorie (zejm. způsob, čas a aspektové kategorie) a syntakticky závislé shodové kategorie (osoba a číslo) a vytváří formálně-syntaktickou kostru věty prostřednictvím valence. Ve jmenné složce a.p.k.s. se jako tzv. predikativní jména uplatňují ↗verbální substantiva (udělat rozhodnutí), ↗dějová substantiva odvozená od sloves (provést analýzu) i dějová jména neodvozená (mít strach, chovat naději). Predikativní jméno musí mít schopnost vázat na sebe ↗argumenty // ↗participanty, tj. připisovat jim ↗sémantické role (Luciin strach z pavouků – Lucie má strach z pavouků), kromě dějů v principu bezargumentových (mráz – udeřily mrazy). V rámci a.p.k.s. se mohou uplatňovat i jména výsledková (viz ↗dějové substantivum), pokud mají schopnost připisovat argumentům sémantické role (smlouva – Petrova smlouva s Marií o prodeji bytu); kategoriální sloveso pak takovému jménu propůjčuje dějové čtení (Petr uzavřel s Marií smlouvu o prodeji bytu). Ve slovesné složce a.p.k.s. se může uplatnit libovolné sloveso, které v kombinaci s daným predikativním jménem ztratilo svůj lexikální význam (srov. chovat dítě × chovat naději) a plní tak pouze funkci kategoriální (typ události) a s finitní morfologií i funkci aktualizační (čas + modus) a kongruenční (osoba + číslo). Pro každé predikativní jméno může existovat několik kategoriálních sloves, které se pak liší stylisticky (dát / podat / poskytnout informaci, resp. dát / vytnout / vrazit / vlepit / uštědřit facku), způsobem syntaktické realizace argumentů predikativního jména (Marie dala Petrovi facku; Petr dostal od Marie facku; Padla facka), n. aspektovými vlastnostmi, jako je fázování děje (získat vládu nad kým – mít vládu nad kým) či intenzita (mít úzkosti – tonout v úzkostech). A.p.k.s. se objevují ve všech stylových varietách č., ale uplatňují se zejména v odborném stylu a v administrativních textech; umožňují syntakticky derivovat predikát od substantivního odborného termínu bez nutnosti derivovat příslušné sloveso (udělat kotoul × *kotoulovat, vynést rozsudek apod.). Umožňují také jemnější vyjádření aspektových kategorií (podniknout / podnikat túru / túry) a lze je s výhodou využít pro účely ↗aktuálního členění, je-li třeba tematizovat děj (Kontrolu může provést zájemce nebo jeho zákonný zástupce), přeskupit argumenty ve větě n. oddělit slovesnou a jmennou složku predikátoru.

A.p.k.s. se analyzují zvl. ve ↗funkčních gramatikách a ve ↗frazeologii a idiomatice. Společným rysem gramatických analýz v č. jazykovědě je to, že jsou typem analytického predikátu (v ↗DVS analytického „predikátoru“), kam lze řadit verbo-nominální komplexy se slovesem kategoriálním i sponovým, přičemž jako sémantické jádro predikace se vedle predikativních jmen mohou uplatňovat i další slovní druhy, zejm. adjektiva a adverbia. Toto heslo se zabývá pouze analytickými predikáty realizovanými jako spojení kategoriálního slovesa s predikativním jménem. K chápání a.p.k.s. ve frazeologii a idiomatice viz ↗verbo‑nominální frazém.

1 Vymezení a.p.k.s.

Klíčovou otázkou je, jakým způsobem empiricky vymezit a.p.k.s. v rámci verbo-nominálních spojení. ✍Čermák (1974) si všímá, že kombinace abstraktních substantiv se slovesy jsou obecně (nejen v č.) velmi málo prediktabilní; a totéž platí i pro a.p.k.s., které jsou podmnožinou těchto kombinací. V mnoha popisech jsou a.p.k.s. vymezovány intuitivně, resp. na základě toho, že k danému a.p.k.s. existuje relativně synonymní, morfologicky příbuzné syntetické sloveso (dát radu – poradit; dávat radu – radit). To však v řadě případů empiricky neplatí (mít naději – *nadějovat / doufat) a především nejde o vlastnost, která by vyplývala z teoretického popisu. Také hodnocení synonymie je zde problematické: koexistence dokonale synonymních a.p.k.s. a syntetických sloves by patrně v jaz. systému neměla opodstatnění (viz ✍Macháčková, 1979:51–52; ✍Radimský, 2010:158–159). Jako spolehlivější se pro vymezení a.p.k.s. jeví syntaktické transformační testy, navržené v rámci Lexikogramatické školy (fr. Lexique-Grammaire) v návaznosti na transformační gramatiku Harrise: (a) redukční test a jeho varianty a (b) test koreference argumentů (původně test koreference subjektů, srov. ✍Radimský, 2010; podrobněji ✍Radimský, 2012).

(a) Redukční test ověřuje lexikální desémantizaci kategoriálního slovesa. Z testované věty (1a) se sérií transformací (2a-4a) postupně odstraňují synsémantika; pokud odstraněné sloveso bylo skutečně synsémantikem (tj. mělo pouze kategoriální funkci), pak mezi výchozí větou (1a) a výslednou strukturou (4a) zůstává zachován tzv. sémantický invariant:

V případě, že by ve výchozí větě (1a) bylo sloveso s lexikálním významem (např. Petr odmítá odpovědnost za tuto tragédii), pak by mezi (1) a (4) byl výrazný významový rozdíl (viz 1b až 4b):

Redukční test může dát přesvědčivější výsledky, pokud se aplikuje „pozpátku“ jako test vložením kategoriálního slovesa. Do výchozí věty s kontextualizovaným predikativním jménem (5a) se vloží vztažná věta s testovaným kategoriálním slovesem (6a):

Je-li testované sloveso (zde nést i mít) kategoriální, věty (5a) a (6a) jsou synonymní, tj. vykazují nejvyšší možnou míru synonymie v porovnání se situací, kdyby vkládané sloveso kategoriální nebylo (5b-6b):

Při aplikaci tohoto testu je třeba dbát na to, aby modálně-temporální informace nesené oběma slovesy nebyly v konfliktu, jako v (7): je-li Petrova odpovědnost předmětem šetření, pak je implicitně zpochybněna jistotní modalita slovesa má ve vztažné větě, a v důsledku toho je souvětí obtížně přijatelné:

V případě pochybností o některém z řady testovaných sloves lze použít i doplňkový diferenční test vložením dvou kategoriálních sloves (8) a (9). Je-li jedno sloveso kategoriální (mít + odpovědnost) a několik testovaných kandidátů (nést, vnímat, cítit + odpovědnost), souběžná aktualizace jednoho predikativního jména dvěma slovesy s výlučně kategoriální funkcí je tautologická (8), zatímco kombinace slovesa lexikálně plného a slovesa kategoriálního (9) tautologická není (kombinace dvou sloves s lexikálním významem, např. vnímat & cítit + odpovědnost, může mít pochopitelně různý stupeň přijatelnosti):

(b) Test koreference argumentů ověřuje vzájemné propojení valenčního pole kategoriálního slovesa s intenčním polem predikativního jména. Tento test vychází z předpokladu, že jeden ze sémantických argumentů (např.: Petr v predikátu odpovědnost (Petr, tragédie)) může mít u a.p.k.s. základního typu až tři různé syntaktické realizace (10a-c); při souběžné realizaci tohoto argumentu v pozici jmenného komplementu (10a n. 10b) a v pozici subjektu kategoriálního slovesa (10c) musí být zachována koreference:

Souběžné vyjádření téhož argumentu může být stylisticky neobratné (11a), avšak zůstává vždy interpretovatelné, zatímco při porušené koreferenci (11b-c) věta interpretovatelná není. U sloves užitých predikativně, tj. s vlastním lexikálním významem, toto omezení podle všeho neplatí (11d-e):

Test koreference argumentů lze systematicky provádět pouze u a.p.k.s. základního typu (viz dále oddíl 4), neboť pouze tam se v pozici subjektu kategoriálního slovesa realizuje první argument predikativního jména (tzv. subjektový argument podle ✍Radimského, 2010:72–82). U a.p.k.s. nenominativního typu je testování z principu vyloučeno, protože podmět buďto není syntakticky realizován (došlo k zemětřesení, padlo konečné rozhodnutí), n. je obsazen samotným predikativním jménem (panuje nejistota, probíhá jednání, koná se koncert). U a.p.k.s. kauzativního typu je testování koreference rovněž z principu vyloučeno, protože argument realizovaný v podmětu kategoriálního slovesa nepatří do intenční struktury predikativního jména (opatření vyvolalo diskusi – diskuse *opatřením / *z opatření). U konverzních a.p.k.s. by testování koreference teoreticky možné bylo, ale možnost vyjádřit jeden argument na dvou pozicích současně tu obvykle bývá syntakticky blokována (Lukáš dostal facku od Evy – Lukáš dostal facku *Lukášovi/*Markovi – dativní komplement by měl být teoreticky koreferenční s podmětem, ale nelze ho syntakticky realizovat). Testování koreference mezi pravovalenčně realizovanými argumenty je teoreticky možné u všech typů (Lukáš dostal tu Evinu facku = Tu facku od Evy dostal Lukáš × neinterpretovatelné *Lukáš dostal tu Evinu facku od Moniky), ale postrádá smysl, protože oba testované argumenty mají syntaktickou vazbu na predikativní jméno, takže test funguje bez ohledu na to, zda je v dané struktuře sloveso, resp. zda jde o sloveso kategoriální nebo predikativní (Evina facka bolela = facka od Evy bolela × *Evina facka od Moniky bolela). K vymezení a.p.k.s. jiného než základního typu je proto vhodnější testovat nejprve a.p.k.s. základní (existuje-li) a od něj teprve transformačně odvodit typy ostatní. Např. na základě testovatelného a.p.k.s. dát facku (v Eva dala Petrovi facku) se dá odvodit, že konstrukce dostat facku (v Petr dostal od Evy facku) je a.p.k.s. konverzního typu, protože zachovává sémantický invariant, ale mění syntaktickou podobu argumentů; podobně padla facka bude a.p.k.s. nenominativního typu (padla facka /mezi Lukášem a Evou/).

2 Syntaktické vlastnosti a.p.k.s.

Z hlediska syntaxe se a.p.k.s. obvykle jeví jako pravidelné syntaktické spojení slovesa s předmětem (příp. s podmětem), tj. nikoli jako frazém či idiom, třebaže vedle „pravidelných“ a.p.k.s. existují i frazeologizované a.p.k.s. vykazující určité syntaktické restrikce (vejít ve známost – *známost, ve kterou to vešlo). Pravidelné, tj. nefrazémové a.p.k.s., mají nicméně v porovnání s běžnými kombinacemi slovesa a jeho participantu několik anomálních vlastností: (a) Propojení valenčního a intenčního pole kategoriálního slovesa a predikativního jména se projevuje především tím, že v pozici podmětu kategoriálního slovesa je (s výjimkou tzv. nenominativních a kauzativních konstrukcí) realizován jeden ze sémantických argumentů predikativního jména. V důsledku toho je sémantická role podmětu kategoriálního slovesa predikativním jménem kontrolována (12a-b):

Sloveso tu může působit jako dezambiguizátor, pokud je predikativní jméno polysémní (srov. fr. avoir de l’amour pour qqn – ‘cítit lásku k někomu’ s podmětem v roli expiriens × faire l’amour avec qqn – ‘milovat se s někým’, s agentním podmětem). Propojení valenčních a intenčních polí se projevuje rovněž v povinné koreferenci některých argumentů (Petr udělal *mé / ^?své rozhodnutí), na níž je založen výše popsaný test koreference. U pravovalenčně realizovaných komplementů pak najdeme další méně pravidelné jevy. Může např. docházet k tomu, že sloveso v kategoriálním užití „adoptuje“ jeden z argumentů jména: v příkladu (13) má sloveso položit dativní komplement (mi), který bez příslušného predikativního jména mít nemůže (Co *ti včera kolegyně položila?):

Ze stejného principu vychází i tzv. dvojí vazba (✍Gross, 1976; ✍Giry-Schneider(ová), 1978), kdy u některých a.p.k.s. vykazuje jeden z argumentů syntaktickou vazbu ke jménu i ke slovesu současně, čímž vytváří neprojektivní konstrukci:

Desémantizace kategoriálního slovesa vede k tomu, že ačkoli je z diachronního hlediska výběr kategoriálního slovesa daným predikativním jménem motivován, ze synchronního hlediska se taková selekce může jevit jako arbitrární. Jednotlivá slovesa s kategoriální funkcí pak vytvářejí nečekané synonymní řady (mít / utrousit / vyslovit / vznést / podat / předestřít / formulovat / adresovat námitku), které nerespektují původní lexikální význam daných sloves (Mít / *vlastnit / *držet námitku). V extrémních případech se jako synonyma s kategoriální funkcí mohou uplatnit i slovesa jinak antonymní (Komise přijala / = vydala rozhodnutí). Při překladu se depletivnost kategoriálních sloves projevuje dvěma způsoby: (a) kategoriální sloveso lze bez náhrady vypustit (Not all the decisions he made were wise – Ne všechna jeho rozhodnutí byla moudrá), v tomto smyslu lze kategoriální sloveso chápat jako případ tzv. výplňkové konstrukce, překladatel tu de facto provádí výše popsaný redukční test; (b) pokud se a.p.k.s. v cílovém jaz. zachovává, nelze kategoriální sloveso „překládat“ z výchozího jaz., ale je třeba je v cílovém jaz. „selektovat“ v závislosti na překladu predikativního jména (If you want to ask any further questions ... → Chcete-li položit */se zeptat na/ nějaké další otázky ..., kde sloveso položit nelze chápat jako překlad lexikálního významu slovesa to ask). (c) Pro a.p.k.s. je dále charakteristické, že kategoriální funkce příslušného slovesa se aktivuje teprve v přítomnosti predikativního jména, zatímco v jeho nepřítomnosti je sloveso interpretováno predikativně (nejde-li o sloveso používané výhradně jako kategoriální, např. tropit). Z tohoto důvodu bývají vnímány jako obtížně přijatelné otázky směřující na predikativní jméno jakožto objekt / subjekt slovesa (^?Co vůči vám chová? – Nedůvěru). Je-li však kategoriální interpretace daného slovesa v kontextu aktivována, např. přítomností predikativního jména (Chová vůči vám nedůvěru? – Ne, spíše nenávist), n. tím, že dané sloveso jinou než kategoriální interpretaci nenabízí (Co jste to tam tropili? – Hlouposti, jako obvykle), pak jsou příslušné otázky přijatelné. Podobně nestandardně může působit pronominalizace predikativního jména (^?Eva ji chová vůči Petrovi, tu nenávist); viz ✍Radimský (2010:157–171).

Z uvedených vlastností pravidelných a.p.k.s. je zřejmé, že teoretický model a.p.k.s. se musí vypořádat s paradoxní situací, kdy predikativní jméno je sice syntakticky podřízeným komplementem (aktantem) kategoriálního slovesa, ale sémanticky je toto predikativní jméno řídícím prvkem, který se chová jako sémantický predikát, připisuje argumentům sémantické role a selektuje si své lexikálně vyprázdněné kategoriální sloveso. Tento konflikt sémantické a syntaktické řízenosti se projevuje i v kolísající terminologii. Obecně lze říci, že v syntaxích, kde je termín predikát chápán jako jednotka sémantická, se za predikát považuje jmenná složka a.p.k.s.; v popisech, které predikát vymezují formálně syntakticky, je i v rámci a.p.k.s. tento termín vyhrazen kategoriálnímu slovesu. V syntaxi, v níž se pod pojmem predikát rozumí jednotka formálně-sémantická, je jako predikát chápáno celé verbo-nominální spojení. Každé z uvedených řešení má určitá úskalí. Ztotožní-li se predikát a predikativní jméno, pak je třeba mít na paměti, že predikativním jménem může být i rezultativum, jehož dějové čtení aktivuje teprve kategoriální sloveso (smlouva – uzavřít smlouvu). Pokud se vyhradí termín predikát slovesu (jakožto formálně syntaktické jednotce), musí příslušný popis počítat se situací, kdy nemá predikát lexikální význam a je z konstrukce odstranitelný transformací. A hovoří-li se o (dvousložkovém) predikátu verbo-nominálním, je nutno dodat, že nejde formálně o jeden větný člen: složky a.p.k.s. lze totiž rozštěpit do dvou samostatných vět (... otázka, kterou mi položila ...) a a.p.k.s. tzv. nenominativního typu mohou v rámci jedné věty vznikat také mezi kategoriálním slovesem a jeho podmětem (probíhají jednání, byly provedeny analýzy). A.p.k.s. se tedy jeví především jako duální jednotka založená na zvláštním vztahu mezi predikativním substantivem a kategoriálním slovesem kódovaném v langue, který umožňuje větné jádro, prototypicky vyjadřované slovesem, v případě potřeby rozštěpit na složku sémantickou a syntaktickou.

3 Jmenná složka a.p.k.s. – predikativní jméno

Jako predikativní jména se uplatňují verbální substantiva (udělat rozhodnutí), dějová jména odvozená od sloves (provést analýzu) i dějová jména neodvozená (mít strach, chovat naději). Data z ↗ČNK ukazují (✍Radimský, 2010:64–71), že do a.p.k.s. v č. nejčastěji vstupují dokonavá verbální substantiva a běžná dějová jména. Naproti tomu nedokonavá verbální substantiva tvoří a.p.k.s. méně často a typičtější jsou pro ně konstrukce se slovesy s fázovým významem (zahájit, začít, začínat, probíhat, ukončit, skončit, dokončit, končit), resp. s tzv. „generickými“ kategoriálními slovesy (provést, provádět, věnovat se + dat.). To znamená, že jmennou složku a.p.k.s. tvoří také řada predikativních jmen s rezultativním významem (v terminologii ✍Grimshaw(ové), 1990) ↗simple event nominal, SEN), namísto očekávaných jmen s dějovým významem (↗complex event nominal, CEN); viz ↗dějové substantivum. V korpusu se najde tedy spíše dát facku než provádět fackování. Důvodem bude patrně to, že a.p.k.s. se jménem typu CEN (provádět fackování) je v mnoha případech jen komplikovanějším ekvivalentem syntetického slovesa (fackovat), zatímco a.p.k.s. se jménem typu SEN umožňuje vyjádřit řadu jemných sémantických odstínů kombinacemi vidu kategoriálního slovesa a čísla predikativního jména (dát facku – dát facky – dávat facku – dávat facky). Predikativním jménům typu SEN propůjčuje kategoriální sloveso dějové čtení, takže případné a.p.k.s. s nominalizovaným kategoriálním slovesem je pak vlastně jménem typu CEN (srov. fr. décision – ‘rozhodnutí’; prendre une décision – ‘přijmout rozhodnutí’; prise de décision – ‘přijímání rozhodnutí’, tj. rozhodování, srov. angl. decision making). Tímto způsobem se predikativními jmény v rámci a.p.k.s. mohou stát i konkréta, pokud jsou zároveň jmény typu SEN. Je-li rezultativní význam jména na jeho konkrétním významu synchronně nezávislý, pak je v rámci a.p.k.s. aktualizován pouze tento rezultativní význam (dát branku / v sedmé minutě / × rozbít branku). Když je konkrétní význam jména lexikalizovaným výsledkem děje, může docházet k souběžné aktualizaci obou významů: případy jako podepsat smlouvu n. dát příspěvek pak lze analyzovat jako a.p.k.s., ale i jako spojení slovesného predikátu s objektem; viz ✍Radimský (2010:91–103), ✍Radimský (2011).

Dosud relativně málo prozkoumaným jevem je číslo predikativního jména a jeho dopad na sémantiku a.p.k.s. ✍Čermák (1974:230) předpokládá (kvantitativní) korelaci mezi videm slovesa a číslem abstraktního substantiva typu provést pokus – provádět pokusy; případy Sg. = Pf. a Pl. = Impf. považuje Čermák za bezpříznakové, ostatní případy za příznakové. Z kvalitativního hlediska však ✍Macháčková (1979:56) soudí, že všechny kombinace vidu slovesa s číslem abstrakta mají svůj specifický význam (provádět pokusy – včera jsem prováděl pokus – provedl jsem několik pokusů – provedl jsem pokus). ✍Radimský (2010:82–90, 172–178) ukazuje různé významové odstíny a.p.k.s. v závislosti na tom, zda lze pluralizaci počitatelného predikativního jména interpretovat jako časové či nečasové ohraničení děje. U prvního typu může sg. vyjadřovat ↗semelfaktivnost (udělat kotrmelec) a pl. ↗iterativnost (udělat kotrmelce), u druhého typu vyjadřuje sg. opět semelfaktivnost (dát důtku), ale pl. distributivnost (dal důtky /všem zaměstnancům/). Dochází-li k pluralizaci nepočitatelných dějových jmen, pl. tvar obvykle vyjadřuje významy intenzitní (mít obavu – mít obavy × mám ^?tři obavy; podobně dělat si naděje, tonout v úzkostech, vyslovit díky). O slovesné složce a.p.k.s. viz ↗kategoriální sloveso.

4 Typologie a.p.k.s.

Jednotlivé a.p.k.s. se liší především ve způsobu, jak jsou syntakticky realizovány sémantické argumenty dějového jména, resp. jakou syntaktickou podobu má jméno predikativní. V návaznosti na závěry vycházející z lexikogramatických výzkumů (✍Gross, 1989) a ↗DVS (✍Macháčková, 1979) komplexní typologie pro č. může být následující (✍Radimský, 2010:113–115): a.p.k.s. základního typu realizují v subjektové pozici tzv. subjektový argument (ve jmenném syntagmatu mu odpovídá subjektový genitiv n. instrumentál silně tranzitivních jmen), konverzní a.p.k.s. umisťují do podmětu jeden z objektových argumentů, u nenominativních a.p.k.s. není v subjektové pozici žádný z argumentů jména a kauzativní a.p.k.s. realizují v podmětu argument s rolí kauzátor, který nepatří do intenčního pole dějového jména (tj. predikativní jméno jej samo o sobě není schopné na sebe syntakticky vázat). Pro sémantický predikát požadavek se třemi argumenty (vláda, sněmovna, navýšení rozpočtu) a kauzátorem situace jsou příklady jednotlivých konstrukcí uvedeny v následující tabulce:

Typ konstrukce	Člen v nominativu	Příklad
základní	vláda	Vláda předložila sněmovně požadavek na navýšení rozpočtu
kauzativní	situace	Tato situace vyvolala požadavek vlády (ve sněmovně) na navýšení rozpočtu
konverzní-1	sněmovna	Sněmovna obdržela od vlády požadavek na navýšení rozpočtu
konverzní-2	navýšení rozpočtu	Navýšení rozpočtu bylo požadavkem vlády (ve sněmovně)
nenominativní	požadavek	Vládou byl sněmovně předložen požadavek na navýšení rozpočtu Objevil se požadavek vlády na navýšení rozpočtu (ve sněmovně)

Nenominativní konstrukci lze vytvořit teoreticky třemi způsoby (příklady jsou s predikativním jménem navýšení): (a) Použitím neosobního slovesa (Došlo k navýšení rozpočtu), (b) použitím speciálního kategoriálního slovesa (Navýšení rozpočtu proběhlo hladce), (c) pasivem základního kategoriálního slovesa, pokud je v základním a.p.k.s. predikativní jméno v akuz. (Navýšení rozpočtu bylo provedeno okamžitě). V prvním případě zůstává syntaktický subjekt neobsazen, ve druhých dvou případech tuto pozici obsadí samo predikativní jméno. Dále se a.p.k.s. také liší v míře a typu modálních a časových i aspektových významů, které do a.p.k.s. vnáší kategoriální sloveso (viz ↗kategoriální sloveso).

5 Uplatnění a funkce a.p.k.s. v diskurzu

Specifickým funkcím a.p.k.s. v diskurzu byla v rámci bohemistiky věnována poměrně značná pozornost (✍Mathesius, 1966; ✍Macháčková, 1979; ✍Jelínek, 2002; ✍Jelínek, 2003; ✍Jelínek, 2007; ✍Vlková, 1978; ✍Vlková, 1990 aj.). A.p.k.s. jsou nalezitelné ve stylových varietách neutrálních (mít strach, mít vliv), nespisovných (vlepit facku, vyfasovat trest), ve slangu (např. sport. vstřelit branku, inkasovat gól) aj., avšak nejvyšší výskyt mají patrně v odborném vyjadřování a v normativním stylu. Důvody lze hledat v rovině morfologické, syntaktické i textové (↗AČ). (a) Úroveň lexikálně-morfologickou a.p.k.s. suplují tím, že umožňují vyjádřit větné jádro (predikát) s využitím substantivního odborného termínu, aniž by bylo nutné derivovat příslušné sloveso (udělat kotoul, vynést rozsudek). (b) V syntaktické rovině umožňují a.p.k.s. rozvíjet predikativní jméno přívlastky (poskytnout cennou radu – *cenně poradit), což lze s výhodou uplatnit opět v případech, kdy přívlastek slouží k vytváření komplexních odborných termínů (provést forenzní audit, provést punkční gastrostomii, provést šikmou incizi pravé síně, vydat rozhodnutí o předběžné otázce; v posledním příkladu je rozhodnutí o předběžné otázce komplexním právním termínem z evropského práva). (c) Mezi morfosyntaktická specifika a.p.k.s. patří také schopnost vyjadřovat specifické aspektové významy jako semelfaktivnost, iterativnost, distributivnost n. intenzitu díky různým kombinacím vidu kategoriálního slovesa a čísla predikativního jména (viz výše). Výběrem specifického kategoriálního slovesa pak lze vyjádřit různé fázování děje. (d) V oblasti aktuálního členění umožňují a.p.k.s. realizovat řadu konfigurací, které jsou pro syntetická slovesa obtížné n. nemožné; jednak umožňují rozdělit slovesnou a jmennou složku větného jádra (tj. lexikálně sémantickou informaci o ději a modálně-temporální informaci o jeho realizaci), umožňují vyjádřit děj v podobě substantiva (které má oproti slovesu vyšší mobilitu), a umožňují vytvořit takové syntaktické konfigurace, které umístí libovolné sémantické argumenty na syntakticky fakultativní pozice (to je případ zejm. nenominativních konstrukcí). Konkrétní příklady takových struktur: (a) Děj je tématem (tematizace predikativního jména, vč. případných anafor ke slovesům): Média (...) jsou od toho, aby ve veřejném zájmu vládu kontrolovala. A tuto kontrolu provádějí_[T] tím, že otevřeně informují (Syn2000); (b) Děj je tématem, zatímco modálně-temporální informace o jeho realizaci či průběhu jsou rématem: Za stávajících okolností však tuto kontrolu_[T] nelze provést_[R]; (c) Děj je rématem: Došlo k nehodě_[R]; (d) Věta nevyjadřuje žádný ze sémantických argumentů predikativního jména: Kontroly jsou prováděny za běžných provozních podmínek (srov.: ^?Kontrolovat lze za běžných provozních podmínek). V tomto smyslu jsou a.p.k.s. jedním z prostředků deagentizace / dekauzativizace.

Komplexní popis č. a.p.k.s. nabízí ✍Macháčková (1979), která vychází z pozic ↗DVS a čerpá mj. také z německých prací o funkčních slovesech. Na její závěry v mnoha ohledech navazuje ✍Radimský (2010), jehož práce se metodologicky opírá o tradici francouzské Lexikogramatické školy a zpracovává také data z ČNK. Analýze a.p.k.s. je věnována značná pozornost i v rámci ↗FGP (✍Cinková, 2009; ✍Kolářová, 2011; ✍Kettnerová & Lopatková, 2013 aj.); v tomto teoretickém rámci jsou a.p.k.s. také syntakticky anotovány uvnitř Pražského závislostního korpusu (viz Anotátorská příručka – Anotace na tektogramatické rovině Pražského závislostního korpusu, kap. 5.9.3). Mnohem širší pojetí analytického predikátu lze najít např. u ✍Panevové (2011), která sem řadí prakticky všechny frekventované kombinace sloves s abstrakty (tj. v terminologii ✍Čermáka (2010) by šlo o verbo-nominální konstrukce či kolokace s abstraktním substantivem; viz ↗verbo‑nominální frazém). Detailní výzkum syntaktických vlastností těchto verbo-nominálních kolokací může v budoucnu přinést zajímavé výsledky, a to jak z hlediska úzké kolokační vazby slovesa na jméno (čehož si všímá zejm. Čermák), tak z hlediska vztahu intenčního a valenčního pole slovesa, jména a případných dalších predikativních doplnění (což je předmětem zájmu Panevové). Nicméně takto široce chápaný pojem analytického predikátu je z teoretického hlediska obtížně udržitelný: spojení plnovýznamového slovesa s abstrakty (např. napadnout rozhodnutí /soudu/) by patrně bylo vhodnější analyzovat jako dva sémantické predikáty (napadnout, rozhodnutí) s vlastním valenčním a intenčním polem, kde jeden z predikátů (zde rozhodnutí) je sémantickým argumentem druhého. Viz také ↗kategoriální sloveso, ↗multiverbizace.