V tradiční syntaxi předjímání funkce jazykového výrazu x jazykovým výrazem y v téže syntaktické struktuře; y se označuje jako anticipační výraz. V č. lingvistice se prosadilo Svobodovo (✍SSČ, 1972) pojetí a., podle něhož anticipační výraz naznačuje (svým významem zadává) to, co v následujícím kontextu bude vyjádřeno určitěji (konkrétněji) větou. Za anticipační výrazy se pak pokládají t‑ová demonstrativa v syntaktické konstrukci s relativem, které tuto větu připojuje: Ten, kdo se bojí, nesmí do lesa / Do lesa nesmí ten, kdo se bojí; Lyže musíš vrátit takové, jaké sis je vypůjčil; Vezmi si tolik, kolik uneseš aj. Nic se neříká o konstrukci s relativem v distanční pozici: Ten nesmí do lesa, kdo se bojí.

Za anticipační výraz se pokládá např. také partikule buď vyžadující spojku nebo: Stávající údaje jevy buď nedoceňují, nebo / *a ignorují realitu × Stávající údaje jevy nedoceňují, nebo / a ignorují realitu.

Opětovné naznačování toho, co bylo v předcházejícím kontextu označeno větou s relativem, se pokládá za resumování a t‑ové demonstrativum, které tuto funkci plní, za výraz resumační: Kdo se bojí, ten nesmí do lesa; Jaké sis lyže vypůjčil, takové je musíš vrátit. Svoboda (ve své teorii) konsekventně pokládá spojení typu ten – kdo, kdo – ten za typ ↗apozice, přičemž pojmy a. a resumování se snaží postihnout jeden z funkčních aspektů těchto koreferentních výrazů.

Viz také ↗vztažná věta, ↗vztažná věta s lehkou hlavou.