V tradičních mluvnicích tvoření tvarů ↗komparativu a ↗superlativu od některých adj. (především s významem kvalifikačním) a adv. (kvality a míry). Pro první přiblížení: V č. se komparativ tvoří od tvaru, který se nazývá ↗pozitiv (rychl‑ý, rychl‑e), a produktivní je tvoření přidáním sufixu (rychlý > rychlejší, rychleji) (+ fonologické zpracování), neproduktivní je tvoření u čtyř adj./adv. ze supletivních kořenů: dobrý > lepší, dobře > lépe; špatný > horší, špatně > hůř(e); malý > menší, málo > méně/míň; velký – větší, mnoho > víc(e). Superlativ se v č. derivuje z komparativu prefixem nej‑: rychlejší, rychleji > nejrychlejší, nejrychleji; lepší, lépe > nejlepší, nejlépe. Analytické formy s. jsou tvořeny komparativem/superlativem adv. víc(e)/nejvíce + pozitivem adj.n.adv.: (nej)víc unavený, (nej)víc unaveně. Lze takto stupňovat i vlastnost vyjádřenou substantivy (On je víc žena než muž) a události (Víc pracuje, než odpočívá). Zvl. ve školské gramatice se podle pořadí v derivační řadě forem s. označuje pozitiv jako 1. stupeň, komparativ jako 2. stupeň a superlativ jako 3. stupeň. To umožňuje např. o morfologické formě 2. stupně říct, že se objevuje ve dvou významech, totiž ↗komparativu, kdy je stupňování spojeno s komparací (1), a ↗elativu, kdy stupňování s komparací spojeno není (2) ‒ rozdíl je v syntaxi struktury (viz také ✍Panevová, 2008, a ↗elativ):

K popisu morfologické struktury viz ↗pozitiv, ↗komparativ, ↗superlativ. Naše mluvnice ovšem popisují vnitřní strukturu těchto forem velmi povrchně, pokládají proto např. sekvenci ‑ejší‑ za jeden sufix, ač se nabízejí analýzy jiné (viz ✍Marvan, 1986, ✍Karlík & Hladká, 2004), byť jde o analýzy teoreticky vágní.

V č. lingvistické tradici se s. pokládá buď za morfologickou kategorii, tj. sada tvarů s. má mít stejný lexikální význam a liší se gramatickými rysy („2. stupeň vyjadřuje při srovnání větší míru vlastnosti a 3. stupeň její nejvyšší míru“; ✍ČM, 1981:186); nejnověji ✍MSoČ 1 (2010). Nebo se s. považuje za kategorii slovotvornou, tj. sada tvarů s. má mít stejný význam gramatický a liší se lexikální sémantikou (v rámci ↗OTS jde tedy o ↗modifikaci „příznaku“ co do jeho míry a intenzity ve srovnání s jinými předměty a jevy), a komparativ a superlativ jsou analyzovány jako typ ↗deadjektivních adjektiv, resp. ↗deadverbiálních adverbií; srov. ✍MČ 1 (1986), ✍PMČ (1995) a ✍ČŘJ (1996) (paradoxně ✍MČ 2, 1986 pokládá s. za kategorii morfologickou). Komparativ se tak dostává do množiny {menší, maličký, malinkatý, malilinkatý…}, ačkoli syntaktické struktury, v nichž se vyskytuje, ukazují, že do této množiny nepatří, neboť jsou to struktury různé: (3) a (4) ukazují, že komparativ a deadjektivní adjektivum mají různou distribuci, (5) a (6) zase ukazují, že elativ má naproti tomu s těmito deadjektivními adjektivy distribuci stejnou:

Srov. i analýzy s. z tohoto hlediska u ✍Marvana (1986) a ✍Karlíka & Hladké (2004), byť nedocházejí k jednoznačnému závěru.

Při popisech s. se většinou vychází z toho, že adj. jsou slova sémanticky velmi vágní a jejich význam je silně vázán kontextově. To je skvěle empiricky prokazováno notoricky známým elegantním příkladem, který je zde uveden v nejdelší (autorovi hesla) známé verzi: Malý bernardýn je velký pes a i ta největší moucha je pořád menší než nejmenší bernardýn. Syntaktické a sémantické analýzy stupňování se pak v různé míře opírají o intuici, na jejímž základě interpretujeme např. adj. starý ve větě (7) jinak než ve větách (8)–(10):

Zatímco věta (7) je pravda, jestliže Petr má věk vyšší, než je standard v nevyjádřené, ale z kontextu odvoditelné třídě, do níž patří, tj. jestliže Petr patří do třídy lidí, pak (7) je pravda, je-li věk Petra 70 let a více, možná i méně, ale určitě ne 5 let. Pravdivost vět (8)–(10) naproti tomu nezávisí na věku Petra, který je podmínkou pravdivosti věty (7) (Petr může mít půl roku n. sto let), nýbrž na identitě věku Petra a Pavla (8), na vyšším stupni věku Petra, než jaký má Pavel (9) a na vyšším stupni věku Petra, než jaký stupeň věku mají všichni žáci třídy, do níž Petr patří (10).

Z tohoto hlediska lze rozlišovat ekvativní komparaci (8), která neobsahuje rys s., nýbrž rys stejnost: prvek se stejným stupněm vlastnosti se typicky objevuje po výrazu jak(o), přičemž fakultativně lze užít adverbium stejně (Petr je (stejně) starý jako Pavel), a gradační komparaci (9) a (10), která rys s. obsahuje. Napříč jazyky bylo pozorováno, že adj. v kontextu (7) a v kontextu ekvativní komparace (8) mají většinou stejnou povrchovou strukturu. Jazykem, v němž se adj. v obou kontextech liší, je údajně např. stará irština: firi (‘věrný’) × firithir ‘(stejně) věrný jak’ (viz ✍Thurmaier(ová), 2001:105). Č. patří k jazykům, které pro gradační komparaci, tj. pro s. (9) a (10), využívají společný sufixální materiál (tich‑ > tiš‑ej‑, nej‑tiš‑ej‑: adj. (nej)tiš‑ej‑š‑í‑ / (nej)tiš‑ej‑ší‑, adv. (nej)tiš‑ej‑i / (nej)tiš‑ej‑c) – na rozdíl např. od angl. (old‑er, old‑est), což ukazuje na to, že komparativ a superlativ se neliší tak, že by superlativ vyjadřoval vyšší stupeň, než vyjadřuje komparativ (jak říká možná intuice a ✍ČM, 1981, viz výše). Viz také dále u superlativu. Na druhé straně v č. se ekvativní a stupňovací komparace vyjádřená komparativem shoduje v tom, že v syntaktických strukturách se objevuje v obou případech relativum jak: Petr je starý jak/*než Pavel – Petr je starší _substandardjak/než Pavel. Stupňovací/Gradační sufix vyjadřuje vyšší stupeň vlastnosti, než jaký má něco, co je pro srovnání etalonem. Etalon bývá vyjádřen výrazem následujícím za než (n.hov. za jak), které obsahuje negaci: Petr je starší [než/jak [padesát let / Pavel / jsem si myslel / byl loni…]]. Míru, o niž je stupeň vlastnosti vyšší, lze vyjádřit kvantitativními adverbiáliemi (byl mnohem / o moc / o trochu rychlejší), u tzv. dimenzionálních adj. i určitým kvantifikátorem (byl o dvacet let starší). Popis syntaktické struktury stupňovacích skupin v rámci valenční teorie ↗FGP viz ✍Panevová (2007); viz také ✍MSoČ 2 (2014). Prefix v superlativu vyjadřuje proti komparativu navíc rys izolace nositele vlastnosti jako toho, kdo má vyšší stupeň vlastnosti než všechny další prvky z množiny, do níž nositel patří: Petr je nejstarší (= ‘Petr je starší než všechny prvky množiny, do níž Petr patří’, přičemž příslušnou množinu lze kontextově identifikovat na principu ↗salience). Tuto množinu lze nechat nevyjádřenu, n. ji vyjádřit předložkovou skupinou s předložkou vybírající z množiny (Petr je nejstarší z celé třídy), event. s předložkou zahrnující do prvků množiny (Petr je nejstarší mezi všemi žáky). Rys izolace licencuje možnost, aby se před superlativem objevilo ukazovací zájmeno ten, ta, to: To je (ten) nejblbější vtip.

Sémantické analýzy gradační komparace, tj. komparativu a superlativu, které reflektují základní intuici popsanou výše a přibírají k ní mnoho dalších pozorování, jsou velmi početné a taky velmi různé; pro přehled o starších analýzách viz ✍von Stechow (1984), novější vlivné analýzy navrhli ✍Kennedy (1999) a jinde, ✍Hackl (2000), ✍Schwarzschild & Wilkinson(ová) (2002) aj. Pro popis č. se zatím žádná z nich nevyužila, v rámci ↗MVT navrhli analýzu ✍Karlík & Hladká (2004). Nelze ani mechanicky žádnou z analýz převzít, protože v č. se v komparativních konstrukcích objevuje výraz než, který obsahuje větnou negaci ne‑ a zřejmě relativizační klitiku ‑ž, a analýzy takových struktur zatím nejsou obecně známé.

Pokud jde o komparativ, jemuž je tradičně věnováno víc pozornosti než superlativu, existují dvě jejich hlavní analýzy, „starší“ (viz 11) a „novější“, reflektující přijatý princip rozšířených projekcí (DP > NP, IP > VP) na A (viz 12):

Strom 11 (AP)									Strom 12 (DegP)

Prací o s. a komparativu je v různých teoretických přístupech a komparativu velké množství, ale shoda panuje v tom, že deskriptivně lze komparativy rozdělit do dvou typů podle kategorie výrazu následujícího za (v angl.) than: klauzální komparativ (13) a frazální komparativ (14) (viz ✍Pancheva, 2006):

Následující příklady ukazují (některá) č. data:

Místo fráze s než (event. s jak) se v č. sporadicky (typicky ve frazémech n. v hovorové č.) objevují fráze jiné:

Že struktury v (13) jsou klauzální komparativy, je evidentní. Jejich analýzy (na základě angl. dat) jsou v mainstreamové linii pokračováním klasických prací ✍Bresnan(ové) (1975) a ✍Chomského (1977) a – přes značné rozdíly – se shodují v tom, že tyto komparativy obsahují CP-komplement předložky than s wh‑operátorem v [Spec, CP], který váže stupňovou/kvantifikátorovou proměnnou v stupňovatelném predikátu (viz dvě verze v (13')). Stupňovatelný predikát je pak obligátně elidován, jsa identický s maticovým predikátem (jev popsaný už ✍Bresnan(ovou), 1975, jako komparativní výpustka (comparative deletion)):

Naproti tomu pro frazální komparativy (14) jsou dvě diametrálně odlišné analýzy: Podle jedné z nich jsou frazální komparativy povrchové realizace klauzálních komparativů, s elipsou dalšího identického materiálu:

Podle druhé analýzy jsou frazální komparativy frazální komparativy, tj. struktury bez výpustek:

Pro analýzu některých frazálních komparativů jako redukovaných klauzálních komparativů mluví řada faktů, i v č. dobře viditelných, které se dají vyložit právě jen z vypuštěné části klauzálního komparativu, např. (a) forma fráze ve frazálním komparativu, a to pád NP: Dám to raději Pavlovi [než Petrovi]; PP: Unavenější byl z běhu [než z plavání]); (b) anafora ve frazálním komparativu: Petr je přísnější na Marii [než na sebe] (← „než jak Petr_i je přísnější na sebe_i“). Č. patří, zdá se, k jazykům, které dávají empirickou podporu pro to, že aspoň některé frazální komparativy nejsou redukované klauzální komparativy. Silné kandidáty představuje (15) výše.

Někteří lingvisté vedle komparativní výpustky uznávají taky komparativní subvýpustku (comparative subdeletion) (✍Corver, 2006); někdy se označují jako subkomparativy (subcomparative); k jejich paradoxním vlastnostem viz např. ✍Izvorski(ová) (1995). Pro první přiblížení lze použít strukturu (16):

Mluvčí porovnává množství biologů, které potkal, s množstvím lingvistů, které potkal John. Přičemž v komparativní větě schází člen, který by vyjadřoval množství, tzn. došlo k vynechání QP x-many, což je ona komparativní subvýpustka; srov. strukturu (16'), která je (zjednodušenou) sémantickou reprezentací (16):

✍Osborne (2009) navrhuje (na základě dat z angl. a něm.) rozlišovat koordinační komparativy a subordinační komparativy a (co má být příspěvkem k rozlišení frazálních a klauzálních komparativů) pozoruje, že klauzální komparativy jsou koordinační komparativy, kdežto frazální komparativy nikoli. Č. data nejsou ovšem přesvědčivá:

Pokud jde o superlativ, tradičně se sémanticky rozlišují dva typy; ✍Heim(ová) (1999) je představuje na příkladu otázky, na kterou jsou možné dvě odpovědi:

Odpověď (a) je odpovědí na otázku (19), v níž má superlativ interpretaci absolutní, tj. ‘nejvyšší prvočíslo ze všech prvočísel’, odpověď (b) je odpovědí na otázku (19), v níž má superlativ interpretaci komparativní, tj. ‘vyšší číslo než všichni ostatní (z kontextově salientní množiny)’. K analýze viz ✍Szabolcsi(ová) (1986); ✍Heim(ová) (1999).

Podle tradiční analýzy lze stupňovat adj. s rysem [+graduálnost]: (nej)starší, (nej)hlubší, (nej)voňavější…; adj. s rysem [–graduálnost] jsou stupňováním převáděna do třídy s rysem [+graduálnost]: živější, než bych si přál; papežštější než papež; nejčokoládovější čokoláda. Viz také ↗elativ, ↗pozitiv, ↗komparativ, ↗superlativ.