Elementární segment zvukové realizace mluvy, základní jednotka fonetického popisu jaz. S ní pracuje i tradiční ↗hláskosloví. Je určitým stupněm zobecnění nesmírně proměnlivé zvukové reality lidské mluvy. Takových zobecněných typů je v jaz. omezený počet, při popisech se pak soustřeďuje pozornost na jejich „vrcholové fáze“, kdy je realizace nejméně ovlivněna pozicí v řetězci (ve ↗slově, ↗výpovědi). Pro konkrétní realizaci by bylo vhodnější zvolit označení „řečový zvuk/zvuk řeči“, ale v č. prostředí není užíván. V angl. psaných pracích se někdy užívá pro realitu „hláska“ termínu phoneme, tedy „foném“, což v konfrontaci jaz. opírající se o jinojazyčnou sekundární literaturu mate; pro č. konkrétní realizaci v (nějakém) hláskovém okolí je tu termín sound of speech.

Vydělení h. z proudu zvuků (nejmenší reálně existující artikulačně akustickou jednotkou lidské řeči je až ↗slabika) je výsledkem komplexní zkušenosti člověka při užívání jaz. Podílí se na něm povědomí různosti charakteristických artikulačních pohybů a různosti s nimi spojených auditivních vjemů i povědomí podílu obou těchto složek při vytváření zvukových jaz. znaků. V jaz. s hláskovým písmem, jako je č., má na identifikaci h. u běžného uživatele vliv i tato skutečnost, v nepřesných laických vyjádřeních se dokonce občas termín h. a písmeno zaměňují (např. „špatně vyslovuje písmeno ř“). Právě propojenost jednotlivých identifikačních signálů h. je zřejmě příčinou, proč se pro jejich vyčleňování v řeči nedaří najít univerzální formální proceduru. H. je konkrétní, fyzickou podobou ↗fonému; v této souvislosti se pro ni někdy užívá termínu ↗fón, u něhož lze pak odlišovat různé typy (realizace základní, poziční, stylová, individuální apod.). Inventář hlásek jaz. je širší než inventář jeho fonémů, jednomu fonému může odpovídat více hlásek: např. fonému /n/ v č. odpovídají hlásky alveolární [n] a velární [ŋ], v jednotlivých případech ale i [m] (hanba – [hamba]), naopak jediná hláska může být ve většině ↗fonologických konceptů realizací více fonémů (znění [xlup] odpovídá jak /xlup/, v pl. „chlupy“, tak /xlub/ – imperativ od chlubit se).

H. se rozdělují na dvě základní skupiny: vokoidy, kam patří vokály/samohlásky jednoduché i kombinované (diftongy/dvojhlásky, event. i triftongy/trojhlásky, v některých jaz. dokonce složitější polyftongy), a kontoidy, kam patří všechny konsonanty/souhlásky; i tato skupina je vnitřně členěna (viz ↗vokoid, ↗kontoid). V starším pojetí uplatňovaném i v učebnicích většinou najdeme tradiční rozdělení na samohlásky (vokály), souhlásky (konsonanty) a dvojhlásky (diftongy), což dnešnímu pohledu, který není vázán na grafický obraz řeči, neodpovídá.

Z artikulačního hlediska je vokoid založen na apertuře (otevřenosti) mluvního ústrojí, kontoid na striktuře, existenci přehrad v mluvním ústrojí a jejich zrušení; u některých souhlásek je však striktura málo výrazná (např. [j], viz dále), n. je v mluvním ústrojí i při existenci striktury poměrně velká apertura (↗konsonanty sonorní). Z akustického hlediska jsou vokoidy tvořeny volným vyzněním hlasu modifikovaným rezonancemi, zatímco zvukový obraz kontoidu je založen na šumu, samostatném n. doplněném i složkou tónovou (srov. ↗akustické vlastnosti českých vokálů a ↗akustické vlastnosti českých konsonantů. Ve stavbě slabiky je vokoid díky tónové struktuře vždy jejím jádrem (viz ↗slabika).

Typy hlásek v č.:

Č. je jaz. s poměrně vysokou vokaličností, což bývá spojováno s ↗eufonií mluvy; viz ✍Hála (1962:382), nověji ✍Těšitelová ad. (1985). K jednotlivým typům hlásek viz samostatná hesla.