Sloveso, které umožňuje realizaci nepřímého (nepatientového) interního argumentu jako bezpředložkového objektu, a to díky operaci na argumentové struktuře slovesa (srov. ↗argument), která vede k jejímu rozšíření, a tudíž ke zvýšení ↗valence slovesa.

Aplikativizace je tak v jistém smyslu paralelou ke kauzativizaci, která také rozšiřuje argumentovou strukturu, ale přidává strukturně nejvyšší argument, zatímco a. přidává argument strukturně nižší. Morfologicky jsou klasická aplikativa vyjádřena aplikativním morfémem afixujícím ke slovesu. Předpokládá se, že aplikativní morfém odpovídá sémanticky predikátu, který licencuje daný aplikovaný argument, srov. ✍Wunderlich (2012). Takový argument může nést různé ↗sémantické role, např. recipient, benefaktiv, posesor, lokace n. instrument, které mohou být v některých jaz. kódovány různými aplikativními morfémy. V jiných jaz., např. yagua, malai a dyirbal, je naopak aplikativní morfém homonymní s kauzativním, srov. data z bantuského jaz. kinyarwanda (✍Polinsky(ová) & Kozinsky, 1992):

Vzhledem k tomu, že a. často existuje v alternaci s neaplikativní slovesnou konstrukcí, kde je participant s danou sémantickou rolí vyjádřen ↗adjunktem, většinou ve formě předložkové fráze, chápe se někdy aplikativizace jako posun předložkového objektu do pozice přímého objektu, provázený inkorporací předložky (srov. ✍Baker, 1985b). Proto se také v literatuře mluví o tzv. aplikativním rodu (applicative voice) jako paralele k ↗trpnému rodu, který vede k posunu argumentu z pozice přímého objektu do pozice subjektu. (Takový pohled však není přijímán univerzálně a aplikativizace je mnohými chápána jako operace na slovese, ne na syntaktické konstrukci, srov. ✍Wunderlich, 2012:2241.) Klasickým příkladem je následující benefaktivní alternace v indonéštině (✍Chung, 1976); sloveso v (2a) je tranzitivní, sloveso v (2b) je aplikativní:

V č. je takto chápané aplikativizaci nejblíže právě benefaktivní alternace typu: Karel objednal Janě/pro Janu květiny, i když možnost vyjádřit obsah předložkové fráze v bezpředložkové formě není na rozdíl od klasických aplikativ signalizována žádným morfémem; srov. kontrast s recipientním: Karel dal Janě/*pro Janu květiny, kde je dativní argument obligatorní a kde alternace není dovolena.

Určením pořadí aplikativního morfému vzhledem k dalším afixům vyjadřujícím operace na argumentové struktuře slovesa se zabývá tzv. ↗mirror principle (✍Baker, 1985a). Morfologicky vyjádřená a. jsou typická pro bantuské jaz. jako např. chicheŵa, kde byla a. detailně popsána (✍Baker, 1988b; ✍Alsina & Mchombo, 1990). Mezi další jaz. s aplikativní morfologií patří yagua (Peru), nuxalk (sališský jazyk v Britské Kolumbii), ubykh (vymřelý abcházsko-adygejský jazyk) n. ainu (Hokaidó). Podobnou operaci jako aplikativizaci, byť ne morfologicky vyjádřenou, můžeme nalézt i v jaz. jako angličtina ve formě tzv. dativního posunu (dative shift), s tím rozdílem, že přímým objektem se mohou stát pouze argumenty nesoucí ↗sémantickou roli recipienta n. benefaktivu a ne např. instrumentu:

Zatímco v (3a) je recipient/goal vyjádřen předložkovou frází, v (3b) je stejná událost vyjádřena konstrukcí s tzv. dvojitým objektem (double object construction). ✍Baker (1985b), ✍Baker (1997:15) navrhl syntaktický mechanismus založený na inkorporaci předložky, který odvozuje strukturu (3a) ze struktury (3b), srov. ↗UTAH. Proti tomu jsou však autoři, kteří tvrdí, že obě konstrukce mají rozdílnou sémantickou reprezentaci, protože (3a) vyjadřuje změnu lokace, zatímco (3b) změnu vlastnictví (viz ✍Pinker, 1989; ✍Krifka, 2004). Syntaktickou strukturou bantuských aplikativních konstrukcí i dativního posunu v angl. se detailně zabýval ✍Marantz (1993). Na základě asymetrií mezi argumenty v konstrukcích s dvojitým objektem vyvozuje, že aplikativa jsou, stejně jako kauzativa, komplexní predikáty, jejichž přidaný argument je generován ve specifikátoru verbální hlavy, která má v pozici komplementu další verbální frázi. Tato nižší VP vyjadřuje v případě aplikativ děj, kterým je aplikovaný argument zasažen, srov. ↗zasaženost. Původní Marantzova syntaktická struktura pro a. je zachycena v následujícím stromu. Plyne z něj, že je Marantzova analýza na rozdíl od Bakerovy „netransformační“, tzn. a. nejsou odvozena z jiné struktury, kde je aplikovaný argument generován jako adjunkt.

Konstrukce s dvojitým objektem, které vzniknou aplikativizací, mají oba objekty v přímém pádu, což v bantuských jaz. znamená, že jsou morfologicky bezpříznakové. Marantz však podotýká, že stejné asymetrické vztahy jako mezi aplikovaným argumentem a logickým objektem v klasických aplikativních jaz. lze často nalézt také v jiných jaz. mezi dativním a akuzativním objektem. V současné generativistické syntaxi je Marantzova teorie a. hojně využívána právě při analýze recipientních n. proživatelských argumentů a adjunktů v dativu, srov. ↗dativ, ↗ditranzitivní sloveso. Na Marantze navázala ✍Pylkkӓnen(ová) (2002), která rozlišuje vysoká (high) a nízká (low) a., podle toho, zda vyjadřují vztah mezi zasaženým individuem a událostí n. vztah změny vlastnictví mezi dvěma individui, příjemcem (n. zdrojem) a theme. V prvním případě selektuje aplikativní fráze celou verbální frázi, v druhém pouze jmennou frázi; srov. též ✍McGinnis(ová) (2001), ✍McGinnis(ová) (2002).