V českých deskriptivních syntaktických popisech chápána mainstreamově jako jeden ze syntaktických vztahů, popř. zároveň i jako člen, jehož připojením za nějaký výraz takový vztah vzniká (tak zejm. Šmilauer v ✍NS, 1966). Novější syntaktické popisy (✍MČ 3, 1987; ✍SČ, 1998) uplatňují chápání a. jakožto vztahu. Termín se užívá v souvislosti především s nevětnými, zvláště substantivními, ale i větnými spojeními typu:

Podstatou a. je „vztah široké totožnosti“ (✍Mathesius, 1947), resp. potenciální referenční totožnost členů apoziční skupiny (zahrnuje i totožnost částečnou a inkluzi, srov. zejm. ✍Hlavsa, 1986). ✍MČ 3 (1987) charakterizuje apoziční spojení jako jeden z typů zmnožení syntaktické pozice (vedle spojení koordinačního – v obou případech vzniká skupina, nikoli syntagma) a označuje je jako adordinaci. Členy skupiny zaujímají touž syntaktickou pozici ve formální struktuře věty i touž pozici v rámci aktuálního členění. ✍SČ (1998) hovoří o komplexním větném členu, míní tím ale v podstatě totéž co ✍MČ 3 (1987). Rozdíl mezi koordinační a adordinační (apoziční) skupinou vymezuje ✍Hlavsa (1986) pomocí významového kritéria: referenční různost charakterizuje koordinaci, (potenciální) referenční totožnost (úplná, n. částečná) adordinaci.

Mezi adordinovanými členy mohou být různé významové vztahy (zpravidla jde o vztah postponovaného výrazu k členu předcházejícímu): identifikace (pan Prošek, babiččin zeť), klasifikace (Hašek, brankář reprezentačního týmu), explikace (jeho dílo charakterizuje vzácný rys, totiž novost pohledu). (V posledním uvedeném příkladu se při změně pořadí explikace mění v klasifikaci – jeho dílo charakterizuje novost pohledu, vzácný to rys.) Jako protikladné se ukazují výčty (jejich děti, Alenka, Honza a Matěj) a shrnutí (Novákovi, Hradilovi i Konečných, zkrátka všichni sousedé) – u výčtu předchází člen významově širší, druhý člen má povahu koordinační skupiny, u shrnutí je pořadí obrácené (srov. též popis vztahů množiny a jejích prvků v ✍SČ, 1998). Další varianty představují výjimka (s přednáškou byli spokojeni všichni, jen Petr ne / až na Petra / kromě Petra / s výjimkou Petra), doplnění a zpřesnění (zamini neboli ministerstvo zahraničí; první dáma čili manželka prezidenta), oprava (říčka, přesněji řečeno / nebo spíše větší potok). Podobné variování je možné u skupin izotropních, u lineárních skupin (u okna v křesle; šli mezi poli úvozem) vzniká při změně pořadí konstrukce s nekongruentním atributem (tj. syntagma). V zásadě se u aponovaných skupin chápe první člen jako referenční, druhý jako propoziční. Významové vztahy jsou vyjadřovány slovy n. skupinami, které mají různý kategoriální status: neboli, zkrátka, jinak řečeno …, n. nejsou vyjadřovány nijak, a pak syntaktický vztah apozice generuje totožnost (a event. další významy jsou inference): Karel IV, otec vlasti.

✍Hlavsa (1986) a ✍SČ (1998) interpretují významovou strukturu apozičních skupin zejména na základě kritéria restriktivnosti ×nerestriktivnosti, které rovněž dovoluje vysvětlit její ztvárnění intonační:

(a) Spojení restriktivní (výslovnost splývavá, ↗extenze výrazu je dána celou skupinou): učitel důchodce, důchodce učitel, dobrák tatínek, soused elektrikář. Člen na druhé pozici specifikuje první část skupiny. Tato spojení se považují za aponované skupiny v ✍MČ 3 (1987), kdežto ✍SČ (1998) je chápe jako substantivní přívlastek. Případy typu někdy v listopadu, včera odpoledne, odkudsi od moravských hranic se u Šmilauera (✍NS, 1966) i v ✍MČ 3 (1987) chápou jako aponovaná příslovečná určení.

(b) Spojení nerestriktivní (výslovnost s úsekovým předělem, extenze výrazu je dána už prvním členem skupiny): učitel, důchodce; důchodce, učitel; minulou neděli, 10. prosince; v jeho rodišti, malé podtatranské vesnici. Starší syntaktické popisy (vč. Šmilauera) zde označují člen na druhé pozici jako větný člen přístavek; tak i školní mluvnice dosud.

Hledisko restriktivnosti × nerestriktivnosti se stává nejednoznačným v případech, kdy součástí aponované skupiny je výraz inherentně referenční, tj. vlastní jméno užité v individualizační funkci: brankář Sparty(,) Stejskal – Stejskal, brankář Sparty; rybník Rožmberk; hotel Metropol; spisovatel Jirásek. Předpoklad, že platnost predikátu determinující propozice má obecné pojmenování, podporují případy tehdy ještě profesor, nikoli již spisovatel Jirásek (vlastní jméno tímto způsobem rozvíjet nelze). Je‑li však jedna složka skupiny postavena do kontrastu pomocí důrazu, může být predikátem i jméno vlastní: hledám rybník Rožmberk, ne Svět × hledám rybník Rožmberk, ne obec. Podobná spojení zřejmě představují případy syntaktického synkretismu. Naopak spojení dvou složek, které mají jedinečnou referenci díky kontextu a/nebo situační ↗deixi (náš řidič, pan Zlámal; tamhleta dívka, moje sestra) lze hodnotit jako sémanticky symetrické a směr determinace u nich rozhodnutelný není.

V přísnějším modelu gramatiky se za nerestriktivní a. pokládá každý případ, kdy druhý člen parenteticky modifikuje člen první, aniž by měl vliv na jeho extenzi. Typickým případem a. jsou ↗vztažné věty nerestriktivní.