V nejširším pojetí zastaralý jaz. prvek, nepatřící do synchr.jaz. systému; v jiném pojetí jaz. prvek uchovaný z dřívějších období jaz. vývoje, přičemž se v současném jaz. jeho archaičnost nepociťuje (např. tvary oči, uši, očima, ušima jako pozůstatek ↗duálu); ve ↗vlnové teorii starší, na periferii dané jaz. oblasti uchovaná forma, nezasažená šířící se jaz. změnou (v archaických dialektech); v teorii spis.jaz., ve stylistice jaz. prostředek (slovní tvar, slovo, syntaktická konstrukce ap.), který zcela vyšel z užití, příznakový svou vázaností na starší stav jaz., záměrně stylově využívaný se zvláštní stylovou platností. V současném spis.jaz. zpravidla existuje k a. neutrální variantní n. synonymní protějšek, tzn. výraz, který prvek spjatý s dřívější etapou vývoje jaz. nahradil (obleku – obleču; pec – peč; dušesloví, duševěda – psychologie).

Při tomto přístupu k a. se rozlišuje jednak mezi a. a ↗historismy, jednak mezi a. (stylisticky příznakovými prostředky) a zastaralými jazykovými prostředky (tj. prostředky vyšlými z běžného současného užívání). Na potřebu rozlišovat mezi a. a zastaralými prostředky kvůli jejich odlišným funkčním vlastnostem upozornil např. ✍Havránek (1963). A. se funkčně a stylisticky záměrně využívají k archaizaci textu.

A. ve slovní zásobě se třídí podle několika hledisek. Na základě strukturního kritéria se vyčleňují a. hláskové (mučedlník ‘mučedník’, karakterizovat ‘charakterizovat’), lexikální (silozpyt ‘fyzika’), slovotvorné (přítelka ‘přítelkyně’, přátelstvo ‘přátelství’, hrdinstvo ‘hrdinství’), sémantické (hotovost ‘vojsko’).

Jako archaismy se pociťují některé ↗poetismy (truchlenec, hvězdojasný). Pro současnou uměleckou literaturu není užívání a. příznačné.

Při charakteristice jaz. z hlediska vývojových procesů se pro procesy spojené s a. (ústup jazykových prostředků z užití, jejich zastarávání, jejich přechod na periferii jazykového systému aj.) začíná uplatňovat označení archaizace. Ve slovní zásobě se přitom archaizace chápe jako proces protikladný procesu ↗neologizace.