V tradiční fonologii (✍Trubeckoy, 1939) porovnávací základ fonologického protikladu (tj. ↗opozice). Je vnímán jako konstanta za danou (nejčastěji privativní) opozici a hovoří se o něm v případě ↗neutralizace dané opozice, kdy jeden z fonémů v privativní opozici ztrácí svůj výlučný příznak a realizuje se stejným ↗fonem jako nepříznakový člen opozice. Od tohoto pojetí jsou odvozena pojetí a. jako základu opozice. Tak je možné v těchto přístupech (např. ✍Revzin, 1966; ✍Mulder, 1968) chápat a. právě jako základ jakékoliv (nedisjunktní) opozice, což je zobecnění předchozího pojetí, které je oproštěno od pojmu neutralizace v tom smyslu, že v obou případech jde o invariant dané (nejčastěji privativní) opozice. Jiné stanovisko je takové, které zavádí archifonémy jako fonémy neurčité v dané korelaci; takové pojetí se objevuje u ✍Bičana (2013) či ✍Šefčíka (2013). Viz též ↗neutralizace znělosti.

A. nacházíme právě v neutralizačních pozicích. Příkladem v č. pro archifonémové reprezentanty okluzív či frikativ je absolutní konec slova, pozice před ↗dierémem, kdy se neutralizuje znělost (viz ↗neutralizace znělosti). Pro č. okluzívy a frikativy lze znázornit jednotlivé a. znělostní korelace takto (zachován běžný zápis fonémů, archifonémy zachyceny kapitálkami):

A. v případech alternací mohou být identifikovány s fonémem, ze kterého pocházejí, v případech jiných ale podrobněji identifikovány být nemohou, pokud daný a. není v alternačním postavení. Např. ve slově /hraT/ je finální a. po distribuční analýze možné jednoznačně přiřadit k fonému /d/, ve slově /dra:T/ naopak k fonému /t/, neboť se oba a. nacházejí v alternačním postavení. Ve slově /Tka:T/ či /Txoř/ ale iniciální foném nikdy nealternuje, přitom se nachází v postavení neutralizačním, není tedy pro něj možné určit fonologickou hodnotu přesněji než jen daným archifonémem.