Specifický způsob koordinace artikulačních pohybů typický pro určitý jaz., který si mluvčí osvojuje nápodobou, tj. přirozenou cestou učení jaz; viz také ↗artikulace. Zahrnuje nejen komplex mluvních pohybů nutných k vytvoření hlásky, ale i soubor doplňujících artikulačních pohybů, jež charakter hlásky dokreslují, např. přídech u [p], [t], [k] v něm., n. – slabší – v angl., a také způsob přechodů mezi hláskami ve slově a jevy fonetiky větné; někdy se do ní řadí i specifické hlásky, v jiných jaz. neznámé. A.b. charakterizuje také míru variability při realizaci hlásek.

Pro a.b.č. je charakteristická především vzájemná nezávislost mezi kvalitou a kvantitou vokálů, nezávislost výslovnosti vokálu na pozici ve slově, tj. plná výslovnost vokálů ve všech pozicích, relativně slabá ↗akomodace mezi hláskami, relativně lenisová (nenapjatá) výslovnost konsonantů, význam kontrastu znělosti v systému konsonantů a její proměny v řetězci, poměrně značná kombinatorní volnost konsonantů ve skupinách i v pozici ve slabice, klesavý spád rytmických jednotek, změna relevantních kroků ↗intonace mezi slabikami (nikoli uvnitř slabiky) atd. Za charakteristické hlásky se pokládají [ř] a znělé [h].

Pojem a.b. není některými lingvisty přijímán, je však výhodný pro prakticky orientovaný popis jaz. a pro studium srovnávací. V rámci českého národního jazyka lze odlišit také a.b. jednotlivých regionů a a.b. nářečí (viz např. ↗středomoravská nářečí n. ↗slezská nářečí). Viz taky ↗fonetika, ↗hláska, ↗modulace souvislé řeči.