Koordinovaná činnost mluvidel vedoucí k produkci řeči. Podílí se na ní všechny ↗mluvní orgány, pro běžnou charakteristiku jednotlivých ↗hlásek se však od některých složek a. odhlíží (např. se neuvádí činnost ústrojí dechového); přesněji se pak mluví o artikulaci v užším smyslu. Všechny složky a. hlásky mohou být stálé, tj. mohou se realizovat ve všech pozicích, n. se mohou v souvislé řeči dále měnit (↗změny v realizaci hlásek v souvislé řeči).

Hláska je z artikulačního hlediska tvořena základní artikulací: ↗vokoid především postavením hmoty jazyka, ↗kontoid místem a způsobem tvoření (n. při jiné terminologii artikulujícím orgánem a způsobem jeho práce), a doplňkovou artikulací, dotvořením na dalších místech. Hodnocení složek a. jako základních n. doplňkových je v jednotlivých jaz. různé. V č. je např. doplňkovou a. labializace u některých vokálů, znění hlasivek při některých konsonantech, vytvoření rezonančního prostoru vedoucího k sonornosti nazál; v jiných jaz. může mít tuto platnost změna v napětí svalů (tzv. napjatost), využívání přídechu apod. Doplňkové a. mohou být v daném jaz. funkčně relevantní, tj. jsou využívány k diferenciaci základních realizací ↗fonémů: jejich studiem se zabývá jak ↗fonetika, tak i ↗fonologie. Mnohé doplňkové a. jsou funkčně irelevantní, tj. objektivně existují (dotvářejí znění zvuků obvyklé v určitém jaz. (viz ↗artikulační báze), ale k rozlišování významů vyšších jednotek řeči neslouží (např. svalové napětí u konsonantů n. labializace zadních vokálů v č.). To, že jsou funkčně irelevantní, neznamená ovšem, že by byly zcela zbytečné: v řečové komunikaci napomáhají percepci hlásek a mohou nabývat na důležitosti ve zvláštních situacích (např. při šepotu). Viz také ↗sekundární artikulace, ↗artikulační báze.