Původně termín klasické rétoriky, adoptovaný do tradiční jazykovědy. Užívá se pro spojení vět/frází bez lexikálního spojovacího prostředku, tj. pro komplexní struktury, v nichž je spojení jejich částí vyjádřeno jen intonací/graficky. Rozlišují se asyndetická spojení, která (a) lze (hledaje motiv tohoto spojení) na základě významu jejich složek a znalostí světa interpretovat tak, že se do nich vinterpretuje nějaká spojka, buď souřadicí: Petr má rád růžově víno, jeho žena miluje bílé („a / ale“), n. podřadicí: Neříkej mi pořád ořezávátko, budou se mi smát („protože“); viz ↗inference; (b) nelze interpretovat jinak, než jako spojení složek spolu vnitřně nesouvisejících (do nichž tedy nelze vinterpretovat nějaký lexikální spojovací prostředek): Jděte mi k šípku, kdopak by do takové houpačky sedal. Viz též ↗juxtapozice.

Od a. se liší syndetická spojení více než dvoučlenná s ↗elipsou spojovacího prostředku: Petr, Pavel, Marie a Jana jsou nemocní („Petr a Pavel a Marie a Jana“); Půjde tam Petr, Pavel nebo Marie („Petr, nebo Pavel, nebo Marie“); Řekl, že tam přišel, (a) (že) prohlédl to a (že) hned věděl, co se stalo. Spojení, v nichž jsou všechny jeho složky spojeny spojkou, se někdy nazývají polysyndeton; jsou příznaková: Dvě stě mil odtud je hora, a v té hoře skála, a v té skále drahý kámen, a ten kámen je ona.