Proces transformace a odumírání jazyka minoritních jazykových skupin různé velikosti, který se projevuje v gramatice, lexiku, stylistice a souvisí s ↗jazykovým kontaktem a ↗jazykovou politikou i společensko‑politickou situací. Chápe se jako předstupeň zániku jazyka takové skupiny (✍Nawaz(ová) & Umer(ová) ad., 2012). K a. dochází v důsledku marginalizace, při migraci navíc i v důsledku izolace od primárního jaz. a v důsledku intenzívního kontaktu s jazykem majoritním a oficiálním, vůči němuž je atrofující jazyk v znevýhodněném či podřadném postavení. Někdy jsou jeho mluvčí vystaveni také zákazu užívání svého jazyka n. asimilačnímu tlaku majoritní společnosti (viz ✍Fishman, 1966).

Zánik atrofujícího jazyka lze zvrátit, pokud mluvčí a společnost v rámci ↗jazykového plánování vynaloží úsilí na jeho záchranu a revitalizaci jako např. v případě galštiny, welštiny n. katalánštiny. A. je tedy jaz. jev vyvolaný sociálně, souvisí s postavením a oblastmi užití jaz. i jeho společenskou prestiží, která se odvíjí od společenských, ekonomických, demografických a politických faktorů (srov. ✍Fillmore(ová), 2000; ✍Lane(ová), 2010; ✍Sofu(ová), 2009). A. proto nelze chápat jako jev, jenž je pouze důsledkem jaz. kontaktu. O tom, zda a do jaké míry jaz. přežívá a kdy zaniká, rozhodují svým jaz. chováním nejen sami mluvčí, kteří se minoritního jaz. vzdávají ve prospěch jaz. majoritního, ale také instituce, které minoritní jaz. potlačují n. nechávají svému osudu, n. ho naopak mohou podpořit legislativně, finančně a oficiálním diskurzem. K a. dochází tehdy, když minoritní jaz. přestává zprostředkovávat společenské vztahy, zajišťovat kulturní stabilitu a poskytovat spolehlivé zázemí (viz ✍Fishman, 1991; ✍Fishman, 2001) a když se pole jeho působnosti omezí na rodinu a domov, zatímco volba majoritního jaz. mimo tento prostor pro uživatele znamená společenský a profesní postup a cestu ke vzdělání.

Mezigenerační předávání jaz. vedle rozvolnění sociálních sítí oslabuje také dominantní postavení standardní kultury (✍Milroy, 2001) zjevné ve školách, veřejných médiích a společenských institucích, které uznávají pouze spisovný jazykový projev a naopak marginalizují jazyky a variety, jež se svou „negramatičností“ a „nelogičností“ vymykají představám mluvčích o jaz. správnosti a spisovnosti. Takové jsou např. obecné laické představy o afro‑americké angl. (✍Labov, 1972). Pokud rodiče vnímají minoritní, přistěhovalecký a rodinný jaz. jako znevýhodňující jejich děti ve škole, na děti tímto jaz. nemluví, a tak se děti kultuře rodičů odcizí a jaz. se případně naučí až jako dospělí, pokud jej potřebují, n. se ho naučí jako jaz. cizí.

Příkladem takového jaz. je v ČR romština, která mluvčí marginalizuje a je jimi v některých nářečních komunitách a sídlech vnímána jako nechtěná zátěž; viz také ↗romský etnolekt češtiny. V době programové asimilace Romů v období komunismu byla romština vnímána jako jaz. spějící k zániku. Nedávný průzkum na UK však nepotvrdil rapidní a., ale naopak většinové udržení jaz. v některých nářečních romských komunitách, a to mezi Olachy, a jaz. kompetenci u dětí, jejichž rodiče na ně doma mluví romsky (✍Kubaník & Červenka ad., 2010). Jazyky přistěhovalců do ČR v současnosti ustupují již v úzu druhé generace. Ta usiluje o splynutí s majoritní společností, které jim poskytuje nesporné výhody. Tak je tomu např. ve vietnamských rodinách žijících v ČR; viz ↗vietnamsko-český jazykový kontakt.

V posledních třiceti letech se podmínkám a faktorům přispívajícím k zanikání jazyků věnovala řada studií usilujících o dokumentaci a v některých případech i revitalizaci, např. ✍Krauss (1992), ✍Dixon (1997), ✍Hilton(ová) & Hale (2001), ✍Grenoble(ová) & Whaley (2006), ✍Harrison (2007), ✍Cope(ová) (2012), ✍Sallabank(ová) (2013), ✍Simon & Lewis (2013). Odhaduje se, že z šesti až sedmi tisíc existujících jazyků zaniknou každý týden dva; většina jich ale zaniká v džunglích v Papuji na Nové Guineji.

V sociolingvistické typologii, která sleduje, jak se vytrácí jaz. složitost a komplexnost, ✍Trudgill (2012) poukazuje na to, že jazyky se mohou stát jednoduššími, a to v důsledku jaz. kontaktu (např. při vzniku kreolských a kreolidních jazyků jako je afrikánština, kterou se mluví v Jižní Africe) a nářečního míšení (v případě jazyků sloužících jako ↗koiné / ↗lingua franca). ✍Polinsky(ová) (1995) studuje strukturální změny v šesti typologicky různých zanikajících jaz., zdůrazňuje paralelní atrofický vývoj a podstatné shody v strukturálním průběhu a. a poukazuje na přímou souvislost mezi gramatickou a lexikální a. v jazycích. Statistickým rozborem vybraných gramatických útvarů (gramatické shody, vztažných souvětí, redukce v případě koreference, předložkových slovesných vazeb, podmiňovacího způsobu, parametru ↗pro-drop a „mediálních“ sloves) Polinsky(ová) zaznamenává stupně a. a dokládá jazykové souvislosti a paralelní posuny. Vytyčuje tři základní otázky, které je třeba mít při zkoumání atrofujících jaz. na zřeteli: (1) zda existuje typ jazykových rysů, které se v jazycích systematicky udržují, (2) zda existují jazykové charakteristiky rysů, které se v jazycích systematicky vytrácejí, (3) zda atrofující jazyky systematicky získávají vlastnosti kompenzující strukturální charakteristiky, o které přicházejí. Při a. ve všech sledovaných jaz. dochází k redukci inflekční morfologie, gramatické shody všech typů a vztažných souvětí, probíhá nulová koreference, vytrácejí se odkazy na podmět nevyjádřený, ale zato se objevují presumpční zájmena a slovosled se stává méně variabilním. Ze statistického zkoumání také vyplývají souvislosti mezi těmito charakteristickými rysy a. Proces jazykové a. je tedy předem určen, neprobíhá náhodně a je typologicky konsistentní.

Příklady atrofující texaské češtiny a analýza procesu atrofie

Postup a. v ↗češtině užívané v Americe sledovalo několik studií, které identifikovaly a vysvětlily změny v hláskosloví, tvarosloví, syntaxi a především ve frazeologii a slovní zásobě (např. ✍Dutkova, 1998; ✍Dutkova-Cope, 2001a; ✍Dutkova-Cope, 2001b; ✍Eckert(ová), 1997; ✍Eckertová, 2002, ✍Eckertová, 2004, ✍Hannan, 2003; ✍Hannan, 2004; ✍Kučera, 1990 aj.). Zachované primární texty dokumentují, jak v č. úzu postupně převládla angl. sémantika, slovotvorba a syntax, a to ve všech subsystémech lexikální struktury ‒ lexikálně‑pojmové (sémantika a pragmatický kontext), predikativní (vztahy mezi slovesy, předložkami a větnými členy) a morfologické (slovotvorba a slovosled); viz ✍Myers-Scotton(ová), 1997:290; viz úryvky z dopisů otištěných v novinách Svoboda (viz ↗čeština v Americe). Příklady potvrzují, že se v atrofujícím jaz. udržují nářeční rysy, zde např. česko‑texaského interdialektu, který vznikl v úzu mluvčích původem z frenštátska a novojičínska, ale zároveň se v č. textu upouští od skloňování, zaměňují se pádové koncovky a předložkové vazby (někdy se předložky vypouštějí) a z angl. se přejímají větné vzorce. Ve fonologii dochází k zániku hlásky ř a zjednodušují se souhláskové skupiny. Podklady k analýze a. se čerpají z primárních textů ‒ náhrobních nápisů, dopisů, novinových inzerátů aj. (kurzívou jsou zvýrazněny výpůjčky a kalky z angl., tučně lašské a východo-moravské dialektismy i tvary spisovně hyperkorektní):

„Jest nás tu hrstka našinců a divno je, že jsme všichni náhodou blízko sebe usazeni, tak že nám praví Amerikáni Bohemian street“; „… přece bysme se mohli pokusit o to, abysme měli svoji budovu. Pan Josef Jurka stěhoju starou hostinskou místnost na svoje loty vedle svého salonu…“; „Čta dopisy pojednávající o západě, je to až k podivu, jak naši rodáci pustě[pouště] zalidňují. Přijde doba, kdy ani v jednom texaském okresu nebude scházeti Čecha…“; „Pan Dráb jest managerem lunčroomu v Brazos Hotelu a pan Šembera vaří lunč v Milam st. naproti marketu…“; „Počasí máme včil pramizerné... nemůžem s pikováním valně pokračovat…“; „Nastane školní čas“ (podle „school time“).

V č. v Americe se používá angl. gramatiky při formulaci jmen, dat a příbuzenských vztahů typických pro oficiální styk s majoritní společností. Např. v ženských příjmeních se neužívá přechylovací přípony, příp. se obou tvarů užívá paralelně (např. na náhrobku Anna Mikuda rozena Odloželikova, Anna Ječmenek 1873, kde ale v obou případech může jít i o nářeční úsus, n. Ana Raindlova 1943), diakritická znaménka chybějí. Na hrobech s vyměněným náhrobním kamenem bývá do zachovalého obrubníku vyryto jméno česky, např. Jan Mráz, ale na náhrobním kameni je již anglicky John Mraz. Ještě v 70. letech a později se potomci hlásili k svému původu česky psaným jménem v angl. textu (Rozalie 1937, Josef 1965, Františka 1960 a Karel, Marije, Terezije v 70. letech). Č. diakritika se sice brzy vytratila (např. Joseph Stastny // Stasny/i // Stasney), ale zároveň se dosud v nápisech užívá jako symbol č. původu. Pod vlivem angl. se jména osobní i místní přestala skloňovat, např. v údajích o místě narození (v Wesley, Texas 1882, Rozena Europa, Austria, příp. narozen v Hrabůvka, na Moravě nebo narozen Morava, Frenštát), ale zároveň se i angl. místní názvy upravovaly podle č. (v Bluffě, na Bluffvě, v Blaff, odjel do Bell a do Kovář, je v Yoakum). Skloňovat se přestávají i antroponyma, a to angl. a postupně i č., v oficiálních názvech např. kapel (kapela Jos. O. Bačaz Ellinger, kde se v neustáleném úzu prolínala č. s angl., např. hrála Čmajdálkova String Band 1906), v novinových inzerátech i zprávách (Domek do rentu. Hlaste se u Frank Kohout, El Campo n. Minulý víkend jsem byl návštěvou u pana Tom Křenek, se slečnou Aloisie Mlynaříkovec apod.), na náhrobcích v údajích o příbuzenském vztahu (Marie dcera Joe a A. Kutač), kde se zavádí vazba typu pán a paní Jim Gajer (podle Mr. and Mrs. Jim Gajer), ač doslovným překladem nedává tato fráze v č. smysl, protože v ní sg.mask. označuje dvojici, manželku n. dítě (např. Ditko manželu Jim Gajer, manželé Joe Hruška), na náhrobku Anny Pomykalové 1902 čteme: Zde, odpočivá v Pánu zesnulá Anna, manželka Františka Pomykal rozená v Texas 1869. Č. z angl. přejala také způsob datování v pořádku slov, psaní velkého písmene v názvu měsíce a interpunkce (Ledna 18, 1911 n. 18, Led. 1911 podle angl. January 18, 1911). Na titulní straně novin Svoboda má datum už v roce 1907 česko‑anglickou podobu (dosl. ve čtvrtek (Thursday) dne 12. března (March 12th) 1925). Dopisy z 10. a 20. let 20. stol. se datují č. i angl. (srov. oznámení Pan Jakub Záškoda a s. a pí. V. Urbanovský Vás uctivě zvou k svatebním obřádům svých dětí slč. Annie Zaškoda s s. Eddie Urbanovský které se budou odbývati v úterý dne 12. Dubna 1921 v 10 hodin ráno v katolickém kostele ve Fayetteville, Texas).

Stejně jako v jiných atrofujících jaz. přistěhovalců a jejich potomků došlo i v texaské č. k podstatným lexikálním změnám v důsledku morfologické integrace především sloves, substantiv a adjektiv (např. do hauzu, moje šúze, po bosu, na strítě, ve štóře, za bušami ‘behind the bushes’). Slovesa vytvořená z angl. základu jsou většinou tvořena sufixem ‑ova‑t (např. rentovat ‘půjčit si’, čendžovat/changovat ‘vyměňovat (si)’). (Tento jev je typický nejen v kontaktních č. varietách, ale i ve spisovné a obecné č. ovlivňované angl. jako globálním jazykem technologie a obchodu, např. ✍Bozděchová, 1997.) V morfologii dále patří k charakteristickým změnám atrofujícího systému analogické vyrovnávání slovesných kmenů (česat – česám, tancovat – tancová, plakat – plaká / pláčet – pláče, pracovat – pracováme aj.) a gen. a lok. tvarů (s čechách ‘z Čech’, s českejch rodinách ‘českých rodin’, do hospoďe ‘do hospody’, z nebrasce ‘z Nebrasky’ aj.). Předložek se užívá mnohem méně a navíc často podle jejich angl. významu, stírá se např. rozdíl mezi v a do (do Slovenska) (viz ✍Kučera, 1990; viz také ↗čeština v Americe). V pozdních poválečných nápisech 2. pol. 20. stol. se flektivní koncovky stávají neměnnou součástí slovního základu, předložky se vynechávají a slovní předěly nedodržují. Zaměňuje se např. nom. a vok. (v záhlaví nápisu se psalo Otče místo Otec), zájmen. tvarů je, ho a ji se užívá bez ohledu na shodu s gramatickým rodem a číslem, koncovky slov neodpovídají skutečnému pohlaví a u dětí věku zemřelého. V syntaxi je běžná tzv. konvergence podle angl. strukturálních předloh (např. Jak dluho to zebere? ‘How long will it take?’ místo spis. č. Jak dlouho to bude trvat? ‘How long will it last?’ / Jak dluho to bude byt? ‘How long will it be?’ Angl. pravopisná pravidla dále ovlivňují psaní č. slov jako spjette, Voytech, v pokoii n. rock ‘rok’. Vlastní jména bývají pravopisně zjednodušena v souladu s jejich č. nebo angl. výslovností (např. Stasny / Stasney / Stasni, Prašifka, Jalufka, Sefcik, Aneška, Možišek, Hanslik, Struška a pod Radoštěm; č. Kosa se píše jako Kossa, Sašín jako Sasin / Sassin / Sassen, Petr jako Peter n. Petter, Bučanek a Klimiček jako Buchanek a Klimichek, Fajkus jako Faykus.). V sémantice je běžné ↗kalkování doprovázené semantickými posuny, např. krásné roviny (podle ‘beautiful flatlands’), potřebovali bysme nějaký malý déšť (‘we’d need a little rain’), dával dobrý plat (‘he gave a good salary’), máme krásné bavlné a kornové úrody (‘we have beautiful cotton and corn crops’) n. udělali dobrý krop (‘they made a good crop’) (viz také ✍Dutkova-Cope, 2001b; ✍Eckertová, 2004). Sémanticky splývají lexikální konstrukce mám to rád a líbí se mi to a vazba se slovesem líbit se se vyskytuje zřídka (✍Dutkova-Cope, 2001b). Běžně jsou v inzerátech narušována i ustálená slovní spojení. Z analýzy písemných pramenů náhrobních nápisů, inzerátů a novinových zpráv vyplývá, že angl. vstupovala do č. nejdřív izolovanými výpůjčkami, ustálenými obraty a sémanticko‑syntaktickými vazbami.

Studium jazyka dopisů i novinových úvodníků poukazuje na redukci stylistické a lexikální variability. Redaktoři sice upravovali pravopis, ale ve výrazových prostředcích nerozlišovali mezi spis. a mluvenou č., a pisatelé nebyli schopni rozlišovat mezi formálním a neformálním stylem, a redukcí obsahovou. Zdrojem lexikálního obohacování č. se stala angl., jejímž vlivem ale č. postupně atrofovala. Z poválečných náhrobních nápisů a inzerátů je zřejmé, že autorům třetí a čtvrté generace splývala č. s angl. v hybridní jaz. útvar bohatý na angl. slovní obraty, frazeologická spojení a gramatické vazby (např. „Floyd’s Theater v sobotu open 12:45 p.m. dvojitý program čís. 1 Man from Utah”, Svoboda 1941). Č. byla zredukována do monotónního stylu charakterizovaného angl. kalky a žila v písních a rituálním užívání v pozdravech a modlitbách. Rituálně se č. uplatnila ve hřbitovních nápisech v době, kdy jejich autoři již č. nemluvili, neužívali č. jako flektivního jaz., tedy neskloňovali jména a omezeně časovali slovesa a neužívali zdrobnělin. V nejzazším stádiu atrofického procesu se č. užívá jen symbolicky, a to ve zkratkách měsíců, terminologii rodinných vztahů (otec a matka) a stagnujících epitafech Odpočivejte v pokoji a Lehke odpočinuti, které se v ústním úzu tradovaly, a proto bývají na náhrobcích vyryty tak, jak se vyslovovaly (např. Od/tpočivey v/fpokoj/yi nebo Leh/chke od/tpočinuti), diakritická znaménka se vynechávala n. užívala dekorativně. Z č. zůstaly jen fráze v angl. textech a doslovně překládaná angl. slovní spojení. Č. jména, slova vytržená z kontextu a diakritická znaménka tak sloužila už jen symbolickému odkazu na č. identitu (✍Eckertová, 2004).

✍Dutkova (1998) (a ✍Dutkova-Cope, 2001a; ✍Dutkova-Cope, 2001b) kategorizuje atrofické změny v texaské č. na procesy, které mohou být výsledkem interního procesu uvedeného do pohybu vlivem angl., a změny, ke kterým by bez tlaku angl. v jaz. nedošlo. V souvislosti s a. si klade následující otázky: (1) Redukce pádových koncovek: Uchovávají se jako rozdílné č.nom. a akuz. proto, že se jedná o rozdíly, které si mluvčí osvojuje ze všech pádů nejdřív, n. proto, že texaská č. podléhá všeobecnému trendu zjednodušování typickému pro vysoce flektivní jazyky? Jakou roli hraje v tomto procesu angl. pevný pořádek slov? Jak často se v této souvislosti vyskytuje archaický gen. (např. Chceš vody?). (2) Redukce gramatického rodu: Jsou případy jako dva vajička výslednicí shody mezi číslovkou a subst., n. je mask. užito v důsledku vývoje výrazně preferujícího otevřené slabiky? Co by v otázce postupné pádové redukce ve srovnání s redukcí gram. rodu ukázala korpusová analýza? (3) Z dřívějšího výzkumu vyplývá, že v texaské č. se vztažné věty zachovávají (✍Dutkova-Cope, 2001a). Tyto věty ale zároveň svědčí o stylistickém zúžení, protože mluvčí dávají přednost neživ. vztaž. zájm. co před životným zájm. který/která/které/kteří rozlišovanému podle rodu a čísla. Autorka dále poukazuje na to, že tento trend známe i z obecné č. a že by bylo přínosné jej korpusově přezkoumat. (4) O čem svědčí tendence upřednostňovat v texaské č. analytické konstrukce před syntetickými (např. oni budou letět × poletí)? (5) Je v texaské č. a jiných uzavřených č. komunitách běžné reflexivní pasivum, n. se dává přednost analytickému pasivu (např. pěsničky byly zpivane)? Podobně je třeba prozkoumat jevy jako užívání pasivních forem v obecné č., nahrazování přivlastňovacího zájmena svůj zájmenem jeho a ústup enklitického dativu si doprovázený zvýšeným užíváním analytické vazby pro sebe. Analýza těchto jevů osvětlí na základě srovnávací perspektivy procesy synchronní a diachronní změny (tzn. podle Labova zdánlivý čas, v němž jsou tvary distribuovány podle věku mluvčích, a skutečný čas ve dvou či více okamžicích), k níž dochází v atrofujících jazycích v uzavřených jaz. společenstvích. Na škále přerušeného mezigeneračního předávání jazyka (✍Lewis & Simons, 2010) spadá texaská č. do stádia 8b jako téměř vyhynulý a kriticky ohrožený jaz., jehož zbývající mluvčí jsou v pokročilém věku a mají omezené možnosti tímto jaz. mluvit (✍Simons & Lewis, 2013:7). ✍Dorian(ová) (1981:107) zavádí definice semi-speakers a terminal speakers, viz také ✍Eckert(ová) (1990).