Podle vágně vymezeného kritéria významové autonomnosti se slova (popř. ↗slovní druhy) tradičně dělí na a. a ↗synsémantika. A. jsou charakterizována jako slova významově samostatná. Zpravidla se k nim řadí ↗substantiva (pojmenování substancí), ↗adjektiva (pojmenování statických příznaků substancí), ↗verba (pojmenování dynamických příznaků substancí) a ↗adverbia (pojmenování příznaků příznaků): růže, mladý, číst, zdravě. (Některá pojetí k a. řadí i ↗číslovky, které se však svou substituční funkcí podobají spíše ↗zájmenům, stojícím v zásadě mimo sledovanou dichotomii.) Deklarovanému kritériu významové autonomnosti relativně nejlépe odpovídají subst., i v jejich rámci však existují rozdíly (srov. bezkontextově poměrně stabilní významy slov dům, pes s relativními významy slov maminka, strýc). U dalších autosémantických slovních druhů je významová autonomnost ještě spornější. Srov. též ↗lexikální kategorie.

A. bývají vzhledem ke svému obsahu charakterizována též jako slova pojmová. Vedle zřetelného ↗významu lexikálního, propojeného s významem kategoriálním (slovnědruhovým), může většina a. nést též významy gramatické (čte – 3. os.sg., préz., ind.akt.; gramatické významy v č. vyjadřuje flexe). Proto je lze označit jako slova lexikálně-gramatická (na rozdíl od synsémantik, která jsou označována jako slova gramaticko-lexikální, tak Filipec v ✍Člex, 1985). Klasická gramatika spojuje a. jakožto slova lexikálně-gramatická nejen s morfologií (mají zpravidla flexi), ale i se syntaxí (plní funkci větných členů).

A. jsou v lexiku zastoupena v nesrovnatelně větším množství nežli synsémantika a jejich počet v souvislosti s pojmenovacími potřebami stále narůstá. Např. v SSJČ, podávajícím přibližnou představu o stavu v ↗langue, a. tvoří 98,54 % zaznamenaných jednoslovných lexémů, a to v rozložení: subst. 44,67 %, adj. 22,87 %, verba 23,43 %, adv. 7,57 % (viz ✍Čermák, 2010:163–164; ✍Štindlová, 1986:813). Ve srovnání se synsémantiky se však a. vyskytují v nižší frekvenci: podle Frekvenčního slovníku češtiny se v pořadí nejfrekventovanějších slov první a. (rok/léta) objeví až na 17./22. místě (podle absolutní / průměrné redukované frekvence), nepočítáme-li zčásti desémantizované a zčásti modální, tedy z hlediska významové autonomie problematické sloveso mít na 12./12. místě (viz ✍Čermák & Křen, 2004:375). Celkový výskyt a. v ↗parole ilustrují údaje z korpusu psaných textů SYN2005: subst. 30,2 %, adj. 11,7 %, verba 17,5 %, adv. 6,9 % (viz ✍Bartoň & Cvrček, 2009:130).

Přechod mezi a. a synsémantiky je plynulý (viz některé typy ↗konverze, např. mezi adverbii a prepozicemi; též ↗depletivnost). Z hlediska morfosyntaktických vlastností výrazů se přechod mezi a. a synsémantiky analyzuje jako ↗gramatikalizace a ↗degramatikalizace.