Pojem uvedený do č. strukturní lingvistiky Mathesiem, v návaznosti na řadu badatelů fr. (Weil) a něm. (von Gabelentz, Paul, Wegener, Ammann aj., v Praze Marty), kteří podobně jako lingvisté ruští a jiní rozebírali vztahy mezi ↗slovosledem a ↗prozodií věty a jejich funkce týkající se členění oznamovací věty (z hlediska významu) na „to, o čem se v ní mluví“ a „to, co se o tom vypovídá“; pro první z těchto dvou pojmů (tzn. jaz. vyjádření „dané“ informace, kterou má posluchač pohotově) se užívají termíny základ, východisko, ↗téma věty (popř. výpovědi), angl. topic (a č. taky topik), pro druhý pojem (odpovídající „nové“ informaci, popř. novému vztahu mezi prvky „danými“) mají různé přístupy termíny jádro, ohnisko věty (popř. výpovědi), réma, angl. focus (a č. taky fokus), comment (ještě se užívá angl. termín theme, v některých přístupech pro (zhruba totéž co) základ, v jiných pro (zhruba totéž co) jádro).

Mathesius (1939) (zde cit. ze sb. ✍Mathesius, 1947) rozlišoval mezi východištěm a jádrem výpovědi a byl si vědom existence vět majících jen jádro (s. 235–236). Jako „centrum východiště“ označuje ten člen, který je „aktuálnější“, a ostatní jeho prvky „se stávají elementy průvodními“ (s. 238); podobně jádro „rovněž velmi často […] obsahuje vedle vlastního centra výrazy průvodní, které k centru vedou“ (s. 239). I v dalších článcích (✍Mathesius, 1929; ✍Mathesius, 1942) Mathesius charakterizoval a.č.v. v různých kontextových pozicích a stylech, označil je za hlavní princip č. slovosledu a ukazoval, jak důležité je pro plynulost č. textu. Na Mathesiovo pojetí navázala řada č. lingvistů; podrobnou a ucelenou koncepci popisu a.č.v. vypracoval především ✍Firbas (1992); jeho pojetí (v podobě obměněné přístupem Svobodovým) je v tomto slovníku charakterizováno v hesle ↗funkční perspektiva větná (FSP); tam jsou charakterizovány i výsledky Danešovy a Uhlířové. Pro porovnání a.č.v. v č. a v angl. jsou podstatné i příspěvky Duškové (zejm. ✍Dušková ad., 1988). Závažné poznatky o a.č.v. v něm. i obecné závěry přinesl z č. jazykovědců Beneš (✍Beneš, 1959; ✍Beneš, 1968); pro poznání a.č.v. v ruštině i pro její porovnání s č. mají velký význam publikace Adamce (✍Adamec, 1966; ✍Adamec, 1995). V posledních desetiletích se studium jevů a.č.v. velmi rychle a široce rozvíjí i v řadě zahraničních směrů, mezi vlivnými autory figuruje i Kučerová (zvl. ✍Kučerová, 2007 a novější).

Jádro tohoto hesla je věnováno soustavnému, explicitnímu zpracování a.č.v. jako části jaz. systému, ke kterému se dospělo v rámci ↗FGP. Tento přístup k a.č.v. navazuje na Mathesia a Firbase v tom, že rozlišuje ↗vlastní základ a ↗vlastní ohnisko (jádro) jako dva krajní body v hloubkové (významové) stavbě věty, tedy v její ↗tektogramatické reprezentaci (TR), přičemž jak základ, tak ohnisko mají i členy další. V tomto pojetí (viz ✍Sgall, 1967; ✍Hajičová, 1973; ✍Hajičová, 2000; ✍Sgall & Hajičová ad., 1980; ✍Hajičová & Partee(ová) ad., 1998) se vychází z Firbasových pojmů kontextové zapojenosti a ↗výpovědní dynamičnosti (VD) i z jeho rozlišení ↗vlastního tématu (které je často kontrastivní) a místní n. časové kulisy. Některé jeho pojmy a vzájemné vztahy mezi nimi byly upřesněny, aby mohly být opřeny o operativní (testovatelná) kritéria a začleněny do formálního popisu jaz. Proto se v ↗FGP pojednává hierarchie VD (a na ní založený pojem hloubkového slovosledu) jako záležitost čistě syntagmatická, tzn. že každý uzel stromu v TR má svůj jediný stupeň VD. Každý uzel je buď kontextově zapojený (KZ), n. nezapojený (NZ), a tento protiklad (který se týká i jednotlivých hodnot morfologických kategorií) se chápe na základě jeho ztvárnění v jaz. systému, ne v doslovné platnosti; v příkladech jako (1) n. (2) totiž lze vidět jak slova, která ve větě vystupují jako NZ, ačkoli jsou referenčně shodná (úplně n. ve smyslu překrývání či asociativních vztahů) s prvky obsaženými v předcházejícím kontextu, jako např. jeho v (1), tak i slova, která naopak vystupují jako KZ, ačkoli jsou dána buď situací dané promluvy (jako ti v (2)) n. obecným komunikačním kontextem (konsituací) dané sdělovací situace, jako městě v (3), popř. kulturním zázemím, srov. Aristoteles ve větě (4):

V souhlasu s Firbasem se ve ↗FGP považuje řídící sloveso zpravidla za dynamičtější než všechny KZ členy na něm závislé, a méně dynamické než všechny na něm závislé členy NZ. Nepracuje se však s jeho pojmem ↗tranzitu, protože i sloveso samo a jeho temporálně‑modální hodnoty se vidí jako NZ (primárně) n. KZ. Porovnání obou přístupů s jinými podal ✍Sgall (1987), další argumenty vyrovnávající se s hledisky Firbasovými a Svobodovými viz ✍Sgall (1986), ✍Sgall (2000), nověji pak ke srovnání přístupu Mathesiova, Firbasova a Sgallova viz ✍Hajičová (2012). Že je a.č.v. integrální součástí jaz. systému, a nepatří tedy (jen) do oblasti sdělovacího procesu (parole), nýbrž do významové stavby věty, svědčí především dvě skutečnosti (už ✍Sgall, 1967): (i) k prostředkům vyjádření a.č.v. patří i prvky tvaroslovné, jako je v č. především rozdíl mezi zájmennými tvary slabými (vždy nepřízvučnými, příklonnými: ho, mu, ti, se, si), které jsou vždy v tématu (stejně jako nulový tvar podmětového zájmena), a tvary silnými (jeho atd.: v ohnisku, v kontrastivním tématu, po předložce n. v koordinaci); základ věty je vyznačen částicemi n. sufixy v japonštině, v jaz. tagalog aj.; (ii) rozdíl mezi dvěma větami lišícími se jen svým a.č. je rozdílem v jejich (jaz.) významu (v ↗tektogramatické reprezentaci); ten se obráží i v rozdílu obsahovém; v obecném případě je jejich význam různý, a to se může projevit i rozdílem v pravdivostních podmínkách vět (např. velkými písmeny se označuje příznakové, nekoncové postavení ↗intonačního centra věty):

Jak potvrdily diskuse o dnes už klasických příkladech (5) a (6) (o jejich angl. protějšcích, kde se vedle změny slovosledu uplatňuje i protiklad rodu slovesného (aktiva a pasiva)), dosah působnosti (skopus) ↗kvantifikátorů je tu (v primárním, preferovaném významu vět) dán a.č.v.: méně dynamický člen má širší dosah. Totéž platí např. o větě (3). Příklady (7) a (8) ukazují, že se tato významová relevance a.č. týká větné stavby obecně, ne jen dosahů kvantifikátorů. Na větách (9) a (10) je vidět obdobný významový rozdíl vyjádřený ne slovosledem, ale postavením intonačního centra (srov. Mathesiův protiklad ↗objektivního pořadu a ↗subjektivního pořadu). Je taky třeba rozlišovat jak vyjádření slovosledné, tak i prozodické: (9) a (10), (7) a (8) apod. jsou dvě různé věty, ne jen dvě varianty věty jediné. Zanedbávání tohoto rozdílu je často zdrojem nedorozumění. Je třeba vždy, když přichází v úvahu sekundární umístění intonačního centra, uvádět, kde je umístěno, aby byla věta v potřebné míře specifikována.

Uvedený významový rozdíl dokládá, že tu nejde o skutečnou synonymii, i když ovšem existují dvojice vět, ve kterých rozdíl v a.č. nemění pravdivostní podmínky, např. mluví‑li se o jednotlivých individuích, jako v (11) a (12), tj. ve větách s různým a.č., a tedy s různou významovou stavbou, které odpovídají stejnému kognitivnímu obsahu, ale hodí se do různých kontextů:

Jak ↗stupnice (resp. hierarchie) výpovědní dynamičnosti (VD), tak rozdělení věty na základ a ohnisko (jádro) může být přezkoušeno na základě operativních kritérií, jako je ↗otázkový test a další testy, založené na možném pokračování, popř. komentování věty.

Upřesnění ve výše uvedených a v některých dalších bodech umožnilo v rámci ↗FGP spojit popis a.č.v. s popisem ostatních aspektů významové stavby jaz., takže místo a.č.v. v rámci jazykového systému (langue) je tu jasně vymezeno. Větná stavba se zachycuje na základě těchto obecných předpokladů (podrobnější diskuse u ✍Sgalla & Hajičové ad., 1986; explicitní podobu formalismu uvádí ✍Petkevič, 1995): (i) vybere se sloveso a vyznačí se, zda je KZ n. NZ; (ii) strom se postupně vytváří (prochází) shora dolů a zleva doprava; přitom se vybírají druhy závislosti z valenčního rámce řídícího slova (včetně doplnění volných); vlevo od řídícího uzlu, tj. s nižším stupněm VD, se (fakultativně) generují KZ členy závisící na něm; (iii) KZ uzly kontrastivní mají nižší stupně VD než nekontrastivní; (iv) NZ závislé uzly mají stupně VD podle ↗systémového uspořádání (✍Sgall & Pfeiffer ad., 1995); (v) aktant (vnitřní doplnění) se generuje jen jednou. Věta (13) by byla postupně generována kroky vyznačenými ve schématu (14), ve kterém se uvádí závislý člen vždy ve dvojici závorek a vynechávají se symboly pro funktory a gramatémy (viz ↗FGP, ↗valence, ↗tektogramatika); výraz proto, že nemá v TR uzel, chápe se jako vyjádření příčinného vztahu, kterému v TR odpovídá funktor u slova potřebovat; ten charakterizuje vedlejší klauzi jako příslovečné určení příčiny:

Předpoklady (i)–(v) ovšem zachycují jen základní jádro větných struktur; celkovou situaci komplikují a specifická pravidla si vyžadují zejm. jevy jako: (a) ↗koordinace a ↗apozice, tj. syntaktické vztahy, které vyžadují další rozměr popisu; jimi vytvářené skupiny mohou jako celek záviset na slovu řídícím (např. Jiří, český král, navrhoval spojenectví evropských států), n. být rozvity společným členem závislým (Milena a Rudolf, kteří se vzali, …); (b) ↗rematizátory (focus sensitive particles, focalizers; ✍Hajičová & Partee(ová) ad., 1998; ✍Hajičová, 1995; ✍Štěpánková, 2013) jako jen, právě n. ↗negace aj.; ty mají primárně ve svém dosahu právě ohnisko věty (např. Přišel.KZ tam.KZ jen Milan.NZ; Zdena.KZ to.KZ neudělala.NZ), ale mohou být v sekundárních případech i např. uvnitř základu: Neudělala.KZ to.KZ proto, že neměla.NZ čas.NZ (v kontextu, který lze charakterizovat otázkou Proč to neudělala?); (c) odchylky povrchového (morfematického) slovosledu od stupňů VD, včetně možností narušujících tzv. princip členské sounáležitosti (↗projektivita stavby věty); syntagma může být v morfematické podobě věty přerušeno členem, který do něho nepatří, srov. např. Milana.z jsme plánovali poslat.ř do Francie; Sportovec.ř on je dobrý.z; větší.ř město než Plzeň.z, kde členy přerušeného syntagmatu, které z hlediska ↗VD, a tedy pořadí uzlů tektogramatického stromu zleva doprava patří k sobě, označujeme jako z(ávislý) a ř(ídící). Dobrý pohled na a.č. v pojetí ↗FGP se najde v ✍MSoČ 2 (2014).

Teoretickému zkoumání a.č.v. a příbuzných jevů se věnuje (zčásti v přímé n. nepřímé návaznosti na č. lingvistiku) řada badatelů zahraničních; někteří kladou tyto jevy na zvláštní rovinu, jejíž vztah k ostatním aspektům jaz. systému často zůstává bez bližší specifikace. Po prvních iniciativních příspěvcích jako ✍Halliday (1967), ✍Chafe (1974) věnují ✍Reinhart(ová) (1981), ✍Jacobs (1983), ✍Rooth (1985); ✍Rooth (1992), ✍Partee (1991), ✍Krifka (1991) a další pozornost zejména ↗formální sémantice a zkoumá se i vztah k větné prozodii, zejm. ✍Selkirk(ová) (1995), ✍Schwarzschild (1999), ✍Steedman (2000), ✍Büring (1997), ✍Büring (2013), nejnověji ✍Steedman (2014), stejně jako ke kontextovému zakotvení výpovědi i věty (✍Vallduví, 1992); závažné jsou i příspěvky ✍Prince(ové) (1981), ✍Erteschik‑Shir(ové) (1997), ✍Geilfuße‑Wolfganga (1996), ✍von Stechowa (1991), ✍Lambrechta (1994)ad. (viz i stanoviska Partee(ové) v ✍Hajičové & Partee(ové) ad., 1998). Dokladem širokého zájmu o tuto oblast jsou i četné sborníky věnované otázkám a.č.v. a jeho zpracování v různých teoriích a v různých aspektech a vztazích i problematice jeho realizace v různých jazycích, jako např. ✍Bosch & van der Sandt (eds.) (1999), ✍Fiedler(ová) & Schwarz(ová) (eds.) (2005), ✍Kamp & Partee(ová) (eds.) (2004), ✍Lee & Gordin ad. (eds.) (2007), ✍Zimmermann & Féry(ová) (eds.) (2010), ✍Krifka & Musan(ová) (eds.) (2012).

Je zřejmé, že jevy a.č.v. vyvolávají širokou pozornost právě v souvislosti s novou orientací lingvistiky na interaktivní povahu jaz. a na jeho fungování ve sdělovacím procesu.