Označení pro charakteristický řečový projev, který mluvčí daného jazyka považují za adekvátní prostředek komunikace s malými dětmi. Podobně jako u mluvení na cizince (viz ↗foreigner talk) jde o „zjednodušený rejstřík“ jazyka (viz ✍Ferguson, 1977). Určitá forma b.t. je charakteristická pro většinu jazykových komunit světa. Např. sloveso boletn. podstatné jméno zranění mají vedle nepříznakových označení v různých jazycích také specifické vyjádření užívané v komunikaci s dětmi – bebí v češtině, bibka ve slovenštině, buba ve slovenské romštině, booboo v angličtině n. wawa v arabštině (viz ✍Ferguson, 1964; ✍Kubaník, 2012; ✍Ondráčková, 2008). B.t. se vedle specifického lexika vyznačuje rovněž fonologickými, morfologickými n. syntaktickými zvláštnostmi oproti běžné řeči. Jelikož řeč je zde ovlivněna sociálním kontextem (specifický adresát), mluvíme v případě b.t. o (zjednodušeném) řečovém registru.

Ze samotného označení b.t. není jasné, kdo je zdrojem a kdo adresátem komunikace, v lingvistické literatuře se proto objevují další termíny pro tento jev – motherese, caregiver register, child-directed speech aj. ✍Kubaník (2012) užívá vedle pojmu b.t. synonymně termín dětský registr. Slovenská lingvistika užívá termíny reč orientovaná na dieťa (RD), resp. detská reč (DR), které odlišují komunikaci starších jedinců s dítětem a samotný řečový projev dítěte (viz ✍Slančová, 1999). Termín child-directed speech je v současnosti používán zejména v ↗psycholingvistice n. ↗kognitivní lingvistice, kde je takto nazýván jazykový input, resp. jeho významná část. B.t. je sousloví užívané i v běžné (neakademické) angličtině, jako odborný termín je o něco charakterističtější pro sociolingvisticky orientovanou linii studií zabývající se zjednodušenými řečovými registry, jejich strukturou a kontextem užívání.

První záznamy o specifickém jazykovém chování starších lidí vůči malým dětem máme již z antiky od římského gramatika Varra (viz ✍Jespersen, 1922). V moderní lingvistice 20. stol. existují popisy prvků tohoto registru v různých jazycích (✍Sapir, 1929; ✍Sapir, 1991; ✍Jespersen, 1922; ✍Casagrande, 1964; ✍Austerlitz, 1956; ✍Ferguson, 1956; ✍Jakobson, 1962). Určitý rozmach studia b.t. sledujeme v 60. letech poté, co autoři generativistické školy zpochybnili důležitost b.t. pro jazykový vývoj dítěte (viz ✍Solomon(ová), 2011:124). Základními texty ke studiu b.t. jsou studie ✍Ferguson (1964), ✍Ferguson (1977), ✍Ferguson (2004).

✍Ferguson (1977) pojímá b.t. jako jaz. univerzálii na základě srovnání tohoto registru v 27 různých jaz. a specifikuje jeho strukturní a diskurzní charakteristiky. Na úrovni prozodie je b.t. charakteristický častějším užíváním vyššího tónu, větší hlasitostí, pomalejším tempem řeči, častějšími pauzami mezi jednotlivými částmi promluvy, zdůrazňováním obsahově závažných slov. B.t. je často doprovázen užíváním extralingvistických signálů (↗gestika, výraz obličeje …), slova bývají doprovázena příslušnou akcí (např. ham během krmení atp.). K syntaktickým charakteristikám b.t. patří užívání kratších vět, parataktické spojování výpovědí, určitá úsečnost a častější opakování výpovědí. B.t. má rovněž specifickou slovní zásobu, která je do velké míry konvencionalizovaná a předává se mezigeneračně. Slovní zásoba obvykle čítá několik desítek slov tematicky svázaných zejm. se základní péčí o dítě a jeho výchovou. Slovník b.t. obvykle zahrnuje příbuzenské termíny (k rozšířenosti výrazů papa, resp. mama pro označení rodičů napříč světovými jazyky viz ✍Jakobson, 1962), názvy částí těla a tělesných funkcí, slova pro základní vlastnosti (např. české e‑e ‘špatný, špinavý’). Časté je utváření složených tvarů pomocí základních sloves (např. dělat) a „dětských slov“ (dělat ham ‘jíst’, mít bebi ‘mít drobné poranění’), typická jsou onomatopoická slova (pohlaď čiči ‘kočka’) a deminutiva (mít bolístku). Slovní jednotky často nejsou v rámci b.t. pevně kategoriálně ukotvené, totéž slovo tedy může fungovat např. jako podstatné jméno i jako sloveso (např. romské buba ‘rána’, ‘bolet’); viz také ↗lalické slovo. Výraznou vlastností b.t. jsou rovněž fonologická specifika – zjednodušování shluků souhlásek, nahrazování likvid a další hláskové změny, reduplikace slabik v rámci slov, elize nepřízvučných slabik. Romské nono ‘pejsek’ odvozené od nepříznakového tvaru rukono ‘pes’ je např. utvořeno jak elizí slabiky, tak reduplikací. Na úrovni promluvy si lze všímat častého opakování, vyšší frekvence otázek nebo posunů v slovesné n. zájmenné osobě, typicky 2.os.sg. → 3.os.sg. (např. Tak se nám naše Janička počůrala), n. 2.os.sg. → 1.os.pl. (např. Tak my jsme se počůrali?).

B.t. je určen primárně pro komunikaci s dětmi (obvykle do 3 až 4 let), tento registr má ovšem i své významové extenze. Adresát komunikace bývá skrze takové rozšířené užití b.t. metaforicky spojován s určitou rovinou vztahu dospělý – dítě (např. péče) n. s určitou vlastností, která je primárně asociována s dětmi (např. mentální nerozvinutost). Užitím b.t. v komunikaci je takto určena jeho „pozice“. Intimní rovina komunikace s dětmi bývá podobou užívání prostředků b.t. často přenášena do komunikace s domácími zvířaty n. do intimní komunikace dospělých. Na druhou stranu ale tyto komunikační situace nesplývají s užitím b.t. zcela a mají svá specifika; např. hyperartikulace není v komunikaci se zvířaty natolik výrazná jako v b.t. (viz ✍Soderstrom(ová), 2007:503). Užívání prostředků b.t. bylo zaznamenáno rovněž v komunikaci s mentálně postiženými n. v komunikaci doktorů s pacienty. Tendencí ke zjednodušování komplexnějších struktur se b.t. řadí mezi tzv. zjednodušené registry, mezi které patří i tzv. ↗foreigner talk (mluvení na cizince). V mnoha ohledech navazuje na b.t. také styl komunikace učitelů se žáky mateřských i základních škol, alespoň v euroamerickém prostředí (✍Ochs(ová), 1988:203–204; ✍Slančová, 1999), přičemž se u tohoto registru v porovnání s b.t. můžeme setkat s více akcentovanou didaktickou funkcí (např. užívání různých typů otázek, důraz na opakování). B.t. výrazně variuje u jednotlivců, ale i u různých řečových komunit v „míře dětskosti“, která se liší s ohledem na věk adresáta, kontext situace, odhad kompetence adresáta nebo sílu afektivního pouta mezi komunikujícími.

Prvky b.t. a jeho užívání mohou být rovněž kulturně variabilní. Ačkoli Ferguson pojímal b.t. jako jazykovou univerzálii, některé řečové komunity z různých kulturně podmíněných důvodů b.t. neužívají, případně zde v komunikaci s dětmi chybí jinak typické zjednodušující prvky. Například Samoané se v otázce jazykového přizpůsobování řídí hierarchií společnosti – zatímco děti jsou hierarchicky nízko a nikdo se jim jazykově nepřizpůsobuje, zjednodušený registr vlastního jazyka užívají vůči váženým cizincům, kteří se jazyk učí (viz ✍Ochs(ová) & Schieffelin(ová), 1984:287–288). Na druhou stranu jistou univerzálnost b.t. svázaného s touhou komunikovat s potomky potvrzuje jeho výskyt v hebrejštině (✍Zeidner, 1983), která se jako mluvený jazyk užívá teprve od 2. pol. 19. stol., n. ve znakové řeči (pomalejší tempo, opakování a zdůrazňování znakových gest; viz ✍Masataka, 1996); viz ↗znakový jazyk. Kulturně variabilní může být také postoj k b.t. (viz ✍Ferguson, 1964; ✍Zeidner, 1983): zatímco pro americkou střední třídu starších mluvčích a pravděpodobně pro řadu stejně postavených Západoevropanů může být užívání b.t. spojeno s dětinskostí a studem, Ferguson tento postoj nenalézá u mluvčích arabštiny. Zeidner naznačuje podobný rozdíl v postojích mezi Izraelci s kořeny v západní, resp. východní Evropě.

Ze strany uživatelů bývá b.t. nejčastěji popisován jako prostředek usnadňující akvizici jazyka; viz ↗osvojování jazyka dítětem. Tomu by odpovídalo množství strukturních zjednodušení a parajazykových prvků, které upoutávají pozornost dítěte a zjednodušují tak navázání komunikace. Na druhou stranu řada charakteristických prvků b.t. je ve skutečnosti formálně komplexnější než formy užívané v nepříznakové řeči (např. deminutiva). Užívání běžných prostředků b.t. naopak způsobuje komunikační problémy v interakci s dětmi postiženými autismem (✍Solomon(ová), 2011). Užití b.t. mimo komunikaci s dětmi ukazují, že neméně podstatnou charakteristikou tohoto registru je rovněž afektivní složka: některé pocity se snadněji vyjadřují pomocí prvků b.t. Vedle jazykově-didaktické, komunikační a emocionální funkce plní b.t. rovněž důležitou socializační roli. Dítě si prostřednictvím b.t. (lexikální složky, zdůrazňování určitých obsahů) osvojuje podstatné společenské role a důležité hodnoty dané společnosti. Papuánští Huliové např. v komunikaci s malými dětmi systematicky nahrazují názvy částí těla slovy označujícími prvky okolní přírody. Tento druh záměn je později rozvíjen užíváním v mnoha kulturně podstatných řečových aktech. Výrazné užívání synonymních řad je u Huliů svázáno nejen s etnopoetickými preferencemi, ale rovněž s množstvím tabuizovaných témat (✍Goldman, 1998:63–74); viz ↗tabu.

Viz též ↗dětská řeč.