Z hlediska ↗psycholingvistiky schopnost jedince užívat běžně dva jazyky, schopnost myslet v jednom n. druhém jazyce; taky individuální b.; z pohledu ↗sociolingvistiky se v současné době místo o b. mluví o ↗multilingvismu. Je řada definic b. podle různých kritérií: (a) na základě původu (dítě se učí dvěma jaz. současně n. následně od rodilých mluvčích, viz níže), (b) na základě kompetence (oba jaz. jedinec ovládá stejně dobře (vyvážený či symetrický b.), n. je jeden jazyk dominantní; jedinec mluví, čte i píše v obou jazycích, n. mluví v obou a čte a píše jen v jednom jazyce; srov. též pasivní bilingvismus česko‑slovenský), (c) na základě užívání (jedinec užívá oba jaz. střídavě, např. s rodiči mluví vietnamsky, s ostatními česky), (d) na základě identifikace (jedinec se identifikuje s oběma jazyky a je tak přijímán, n. se identifikuje jen s jedním z nich, popř. sám se identifikuje s oběma jaz., ale ve společnosti je přijímán hlavně jako mluvčí jen jednoho z nich). V souvislosti s výzkumem b. probíhá i diskuse o tom, co je ↗jazyk mateřský, např. ✍Štefánik (2000),✍Skutnabb-Kangas(ová) (2000).

V psycholingvistice se zkoumají zejména dva typy problémů: (a) Jak jsou dva jazyky v mysli mluvčího uloženy, zda odděleně n. společně, a jak tento stav vzniká; (b) jak se oba jazyky navzájem ovlivňují.

(1) Simultánní bilingvismus vzniká tehdy, když během prvních tří (podle jiných autorů pěti) let s dítětem soustavně mluví rodilí mluvčí dvou jazyků (např. matka Češka mluví s dítětem česky a otec Angličan anglicky n. doma se mluví česky, ve školce jen anglicky); doporučuje se zachovávat zásadu: jeden mluvčí (jedno prostředí) – jeden jazyk. Podle hypotézy o jednotném, neodděleném vývoji takové dítě nejprve rozlišuje oba jazyky jen podle toho, s kým (kde) mluví; užívá slova z obou jazyků a vytváří si z nich jeden jazykový systém. Teprve později třídí slova do dvou lexikálních systémů, stejná syntaktická pravidla užívá nejprve v obou systémech, postupně se oba jazyky v mysli dítěte od sebe oddělují. Podle hypotézy o odděleném vývoji jsou oba jazyky v mysli dítěte od počátku rozlišeny a jejich míšení svědčí jen o tom, že oba jsou ještě neúplné a operují paralelně. Jsou ale i jiné názory.

(2) Sekvenční bilingvismus vzniká tehdy, když se dítě, které už jeden jazyk ovládá, nejpozději do puberty naučí a pravidelně užívá jaz. další; sekvenční b. má však mnoho variant. Za doklad odděleného uložení obou jaz. v mysli mluvčího se někdy považuje střídání kódů dané změnou tématu v hovoru.

Jazyky, které jedinec ovládá, se navzájem ovlivňují, a to na různých jaz. rovinách: ve výslovnosti, morfologii, syntaxi, pořádku slov, významu slov a frazeologii, i v pravopisu. Tento jev se nazývá interference; vyskytuje se nejen u bilingvních (a multilingvních) mluvčích, ale i u těch, kdo se učí cizí jazyk (viz ↗osvojování druhého jazyka). Viz též heslo ↗jazykový kontakt.

Specifickým případem je b. neslyšících, kteří ovládají ↗znakový jazyk a psanou formu jazyka mluveného (např. český znakový jazyk a psanou formu č.; viz ↗znakovaná čeština), viz např. http://ruce.cz/.