BIOLINGVISTIKA

Základní

Směr lingvistiky mající své kořeny v pracích ✍Lenneberga (1967), který objevil úzkou vazbu mezi myslí, mozkem a jazykovou schopností a dal nový impuls pro vysvětlení teorie jazyka; nejprominentnějším zástupcem je ✍Chomsky (1956), ✍Chomsky (1981) a následující práce. Od samého začátku se b. pokusila integrovat studium jazyka do studia obecných fyzikálních systémů za předpokladu, že – je-li teze, že jazyk je součástí „přírodního světa“, správná – je v konečném důsledku sama fyzikálním systémem a optimálně musí dodržovat stejné přírodní zákony a základní principy. Úkolem b. je taky vysvětlit vztah mezi vznikem jazyka a jeho evolucí, jeho variací a jeho komputační kapacitou. B. je tudíž studium biologie a vývoje jazyka a jeho komputačních a neuroligvistických základů. Jedná se o vysoce interdisciplinární obor, ve kterém spolupracuje lingvistika, biologie, neurologie, psychologie, matematika i další vědy, např. také archeologie. V posledních letech se na výzkumu podílí i č. jazykověda (Kosta, Zemková). Světová centra jsou uvedena na: http://biolinguistics.uqam.ca/.

Rozšiřující

Posunutím těžiště zkoumání na komplexní systém, který zahrnuje i poznatky přírodních věd, se lingvistika snaží vytvořit rámec, podle kterého můžeme pochopit základy jazykové schopnosti. Jednou z ústředních otázek Platónova Kratyla je otázka povahy a původu přirozeného jaz., jak a proč se jazyk vyskytuje pouze ve formě vnitřní gramatiky (Chomského I-grammar), neboli jazykového modulu (podle Chomského definice generativní gramatiky) species humana, a v žádném jiném sémiotickém systému (např. u savců, ptáků, lidoopů atd.) se nevyskytuje. Jazyková schopnost v užším smyslu se přitom chápe jako soubor sémiotických entit, v první řadě fonologických, morfologických a syntaktických pravidel, systému senzo-motorického (S-M) a systému konceptuálně-intencionálního (C-I), tj. logicko-sémantické součásti jazykového znaku, které nejsou specifické pouze pro přirozený jazyk, ale i pro jazyky typu gramatiky nekonečných stavů (infinite state models), na rozdíl od gramatik stavů konečných, který znázorňuje např. známý matematický model Markova. Jako příklad je možné ukázat následující deterministický konečný automat: Konečný automat (KA, též FSM z anglického finite state machine, či DFA z anglického deterministic finite automaton) je teoretický výpočetní model používaný v informatice pro studium vyčíslitelnosti a obecně formálních jazyků. Popisuje velice jednoduchý počítač, který může být v jednom z několika stavů, mezi kterými přechází na základě symbolů, které čte ze vstupu. Množina stavů je konečná (odtud název), konečný automat nemá žádnou další paměť kromě informace o aktuálním stavu. Konečný automat je velice jednoduchý výpočetní model, dokáže rozpoznávat pouze regulární jazyky. Konečné automaty se používají pro zpracování regulárních výrazů, např. jako součást lexikálního analyzátoru v překladačích.

Tabulka 1: Gramatika (automaton) konečných stavů (podle Wikipedie)

S = (S0, S1, S2)

Σ = (0, 1) σ

stav 0 1

S0 S0 S1

S1 S2 S0

S2 S1 S2

s = S0

A = {S0}

Pokud má daný automat zpracovat vstup 1011, bude to probíhat takto: Na počátku je automat ve stavu S0. Na vstup přijde první symbol, jednička. Z tabulky vyplývá, že na příchod jedničky ve stavu S0 automat reaguje přechodem do stavu S1. Dále přichází nula, ze stavu S1 se příchodem nuly přechází do stavu S2. Poté přichází jednička, ze stavu S2 se příchodem jedničky přechází do stavu S2 (tzn. zůstává se ve stejném stavu). Nakonec přichází další jednička, takže automat opět zůstává ve stavu S2. Stav S2 nepatří do množiny A, tudíž tento automat vstup 1011 nepřijal, řetězec 1011 nepatří do jazyka přijímaného tímto automatem.

Ponecháme-li stranou základní formy dorozumívání, jako je ↗znakový jazyk (užívaný hluchoněmými), gesta, mimika a různé jiné způsoby komunikace (viz např. ↗gestika), které existují i vně komunikace lidské, je nejzákladnějším, ale zároveň i nejproblematičtějším prvkem přirozeného jazyka ↗rekurzivita, na jejímž základě má jazyk schopnost generovat neomezené množství struktur. Zatímco zpočátku, tj. v 50. a 60. letech, byla rekurze zpracována v generativní gramatice pouze popisně jako formální zařízení, byla později postupně přepracována z biolingvistického pohledu. S ohledem na vrozenost hypotéza začala získávat kognitivní platnost jako výpočetní postup, který je ústředním rysem a součástí lidské a pouze lidské jazykové schopnosti (✍Tomalin, 2007:1785).

Zásadní otázkou je tedy stanovit přítomnost strukturální rekurze na základě chování organismu. Např. rekurzivní složku struktury, jako jsou například koncové rekurze, je třeba odlišit od jednoduchého zřetězení (concatenation), jako je tomu např. v organizaci nákupního seznamu, neboli lingvisticky řečeno: v zvětšování struktury zleva doprava, např. v zvětšovacím stavu adjektiv n. adverbií v specifikátorech:

[AP Inteligentní studentka]

[AP Inteligentní vysoká studentka]

[AP Inteligentní vysoká krásná studentka]

[AP inteligentní vysoká krásná černovlasá studentka] šla

Pro syntaktickou kapacitu lidského mozku není specifická konkatenace, protože principem konkatenace můžeme vyložit např. logické, matematické, algebraické n. i muzikální dovednosti (viz ✍Kosta & Krivochen, 2014). Spojování postrádá ústřední vkládání a to je přesně to, co se zdá být bodem v datech pochopení a krátké paměti, jak ukazuje následující příklad.

Výpočetní kapacita lidského mozku, totiž dynamicky sahat od konečně stavových gramatik až do Turingovy vyčíslitelnosti (viz ✍Kosta & Krivochen, 2014), umožní úplnou rekurzi (tedy ne jen head-tail rekurzi n. tzv pravou rekurzi), ale také větnou rekurzi prostřednictvím referenčních závislostí a příčinných spojek, tj. konjunkcí a disjunkcí. A pouze lidský mozek je schopen zohlednit celou škálu zvukových a významových stavů, což znamená, že vztahy mezi zvukovou a významovou stránkou jazykové schopnosti podléhají vnitřní struktuře jednotlivých rozhraní logické a fonetické formy a jazykové paměti.

Rozsáhlé centrální vkládání (central embedding), jako je přidání volitelných kategorií, může vést k přetížení věty (viz také ↗rekurzivita):

Můj bratr otevřel to okno, které ta služka, se kterou školník, kterého strýček Bill, najal, se oženil, uzavřela

Křížení místních vzdáleností vytváří mozku také problém. Proto zásady původně přijaté jako jazykové omezení či zásady lokality univerzální gramatiky v podobě teorie uzlů bounding theory (✍Chomsky, 1981) n. teorie bariér (✍Chomsky, 1986) dnes byly přesunuty více do kontextu analýzy a zpracování v oblasti ↗neurolingvistiky a zpracování informace krátké paměti (viz ✍Baddeley, 2007). V případě, že složka přesunuta z jedné polohy do druhé musí být vykládána v jiné poloze na úrovni LF, krátkodobá paměť nemůže najít základní pozici ve struktuře a struktura se zhroutí (crashes) nikoli z důvodů jazyka, ale pro kognitivní důvody zpracování informace v mozku. Struktura nemůže být chápána ani v tom případě, kdy cíl hledání domény posunutého prvku není místní, ale nesouvislý, a nese-li to s sebou přítěž projít mnoho uzlů ve stromu:

??/*[CP1 Čího1 si myslíš, [CP2 že [TP Petr2 přejel t1] [CP3 když pro2 naboural do zdi [NP Čího1 psa]]]]?

[CP1 Čího1 si myslíš, [CP2 že Petr2 přejel psa1, [CP3 když pro2 naboural do zdi]]]?

Jedním z dalších základních prvků přirozeného jaz. je schopnost sloužit někdy i velmi komplexním formám dorozumění, které přesahují možnost, aby byl jazyk naučen pouhým napodobením (imitováním) jazykových struktur mateřského jaz. Jak je nemluvně již v útlém věku schopno osvojit si („nabýt“) gramatiku jako komplexní a rekurzivní systém pravidel, principů a parametrů v relativně krátkém čase, nezávisle na inteligenci (abstrahujeme od jazykových vad a poruch způsobených mentálním zaostáváním a jinými vadami kognitivního rázu), samostatně (to znamená nezávisle na korekci matky) a za velmi nepříznivých podmínek (např. poverty of stimulus), to se snaží vysvětlit takový gramatický model, kterému nejde pouze o adekvátnost (přiměřenost) pozorovací n. názornou, ale navíc o adekvátnost vysvětlující nabytí jazykových schopností. Jestliže pozorovací adekvátnost je základem veškerého lingvistického vědeckého bádání, při kterém teorie dosahuje stupně adekvátnosti co možná vyčerpávajícím výčtem jazykových dat na základě empirického pozorování, deskriptivní adekvátnost se snaží o formální popis a klasifikaci pravidel gramatiky. Takový popis gramatiky rodilého mluvčího musí tudíž brát na zřetel správný soubor dat, která se zakládají v první řadě na jazykové intuici rodilých mluvčí. Nejde tedy pouze o popis konkrétních promluv n. korpusových dat, ale hlavně vrozeného systému pravidel a o jeho zobecnění, které je součástí zobecnění biolingvistických pravidel biologických systémů, např. DNA atd. O teoriích, které nejsou schopné dosáhnout třetí úrovně přiměřenosti, tj. přiměřenosti explikativní, se říká, že berou v úvahu pouze pozorování a pozorování nevysvětlují. Druhá a třetí úroveň zahrnují předpoklad Ockhamova zákonu parsimonie (ekonomie a šetrnosti). To souvisí s minimalistickým požadavkem (viz ↗minimalismus), který je nejen vypracován jako důsledek třetí úrovně, ale který je vlastně dán jako její předpoklad a axiom. Za posledních 50 let se hypotéza, že osvojení jazyka do dokonalého nabytí gramatiky u dospělých se nemůže dosáhnout pouze induktivním učením, ale vyžaduje nějakou apriorní dispozici základních gramatických znalostí, ať už ve formě univerzální gramatiky, jazykového modulu, nebo I-jazyka, stále více potvrzuje ne pouze deduktivním racionálním úsudkem, ale hlavně evoluční biologií, genetikou a empirickým pozorováním konkrétních případů a studií v oblasti nabývání prvního jazyka (L1-osvojení, first language acquisition). Hlavní otázky, na které b. v tomto rámci hledá odpověď, jsou: (1) Jaké jsou vlastnosti jazyka fenotypu a jaké jsou jeho genotypové protějšky? (2) Jak je možné představit si jazykovou schopnost mluvit, pokud jde o růst? (3) Jak je kognitivně mapován jazyk v mozku? (4) Jakými metodami se vztah mezi „jazykovými geny“ a „mozkovou kůrou“ dá popsat, jaký je vztah mezi produkční a recepční stránkou? (5) Jaké jsou evoluční a psychologické procesy vedoucí ke vzniku jazyka? (6) Jaké vědy se podílí na anatomii jazyka? (biolingvistika, neurolingvistika, evoluční biologie, molekulární genetika, psycholingvistika atd.) (7) Jaké jazykové modely lze nejlépe použít?

Předpokládáme-li, že jazyková schopnost v užším slova smyslu (FLN) je „mentální orgán“ (modul) na biologické bázi, a má tudíž obecné vlastnosti ostatních biologických systémů, musíme podle ✍Chomského (2005) nalézt faktory, které vstupují do hry během vývoje této schopnosti u jednotlivých druhů. Těmito faktory jsou: (1) Genetická vrozená schopnost, výchozí genotypový stav schopnosti, který determinuje limity variace; (2) Zkušenost, která umožňuje výchozí stav (pojímaný jako nástroj akvizice v jakémkoliv daném modulu) a která vede k závěrečnému fenotypovému stavu, jedna z možností povolená prvním faktorem; (3) Principy, které nejsou specifické ve vztahu k schopnosti, zvl. (a) principy externí datové analýzy; (b) principy komputační efektivity a architektonických omezení souvisejících s rozvojem systémů; viz ✍Chomsky (2005:6).

1 Genetická vrozená schopnost, výchozí genotypový stav schopnosti, který determinuje limity variace

Chomského přístup k syntaxi, označovaný jako generativní, studuje gramatiku jako podstatu schopnosti a znalosti jazyka, kterou mají uživatelé jazyka dědičně zakódovanou v genech. Od 60. let 20. stol. Chomsky trvá na tom, že většina těchto znalostí je vrozená, z čehož vyplývá, že se děti potřebují naučit jen omezené vlastnosti jejich mateřského jazyka. Vrozená podstata I-language se často označuje jako ↗univerzální gramatika. Z Chomského pohledu je nejsilnějším důkazem existence univerzální gramatiky fakt, že si děti úspěšně osvojí svůj mateřský jazyk za tak krátkou dobu. Tvrdí, že lingvistická data, ke kterým mají děti přístup, vůbec nedokládají bohatou lingvistickou znalost, které dosáhnou do dospělosti (argument nedostatku podnětů). ✍Chomsky (1981) o univerzální gramatice tvrdí, že gramatické principy společné všem jazykům jsou vrozené a neměnné. Rozdíly mezi různými jazyky mohou být charakterizovány podle nastavování parametrů v mozku (např. pro-drop parametr, který říká, zda má být explicitní podmět vždy vyžadován, jako např. v angličtině, nebo zda může být vypuštěn, jako např. ve španělštině n. češtině), které jsou často přirovnávány k přepínačům. Právě proto je tento přístup často označován jako „principy a parametry“. V tomto pojetí si dítě učící se jazyk potřebuje osvojit pouze lexikální položky (slova, gramatické morfémy a idiomy) a určit vhodné nastavení parametrů, což lze provést na základě několika příkladů získaných empiricky. Zastánci tohoto pohledu tvrdí, že tempo, kterým se děti učí jazyky, je nevysvětlitelně rychlé. Jediné možné vysvětlení je, že děti mají vrozenou schopnost učit se jazyky. Pro tuto tezi hovoří i následující fakta. Děti na celém světě se učí svůj mateřský jazyk stejnými kroky. Během tohoto učení dělají stejně charakteristické chyby, zatímco jiné zdánlivě logické druhy chyb se nikdy během učení neobjeví. V ↗MP (✍Chomsky, 1995) je zachováno jádro konceptu „principů a parametrů“, avšak zároveň je zde učiněn pokus o významnější přepracování lingvistického aparátu modelu ↗G&B odstraněním všech jeho prvků s výjimkou těch nejnutnějších. Chomsky zde zastává obecný přístup ke stavbě lidské jazykové vlohy, který zdůrazňuje princip hospodárnosti a optimálního řešení, a znovu se uchyluje k derivačnímu přístupu ke generování, na rozdíl od velkou měrou reprezentativního přístupu klasického modelu ↗G&B.

2 Zkušenost, která umožňuje výchozí stav (pojímaný jako nástroj akvizice v jakémkoliv daném modulu) a která vede k závěrečnému fenotypovému stavu

Během procesu jazykové akvizice je dítě schopno naučit se nejen to, jak fungují syntaktické jednotky a pravidla (tedy např. to, jak lze spojit jednoduché lexikální jednotky do komplexních složek a jak pracují n. jak si jsou podobné, které jednotky se mohou slučovat a které nikoliv), ale je také schopno osvojit si význam (ve smyslu Fregeho pojmu „smysl“, tj. de Saussurovo signifié). Tvary bez významu mají nejen nízkou komunikační hodnotu a nejsou tak relevantní pro pochopení, ale jsou i trvale bez konceptu; při osvojování totiž selhává významová složka (např. porucha chápání sémantiky nazývaná ↗Wernickeova afázie). Na rozdíl od akvizice syntaxe, která je dokončena v určitém věku a jejíž vývoj je relativně nezávislý na ontogenezi obecných kognitivních struktur, představuje akvizice významu typ nikdy nekončícího procesu (jelikož není nikdy ukončený ani v mentálním slovníku dospělých, kteří se stále učí nová slova a modifikace významu v sémantické části tohoto slovníku). Tento proces akvizice významu je očividně založen na interakci různých subsystémů poznávacích schopností. Rozvoj sémantické složky vyžaduje základní kognitivní struktury a procesy, které spadají do oblasti utváření percepční a konceptuální struktury. Mentální slovník je částí naší operační (tj. krátkodobé a dlouhodobé) paměti, kde je uchována konceptuální znalost všech slov jazyka (srov. např. ✍Pinker & Jackendoff, 2009). Základní elementy tohoto subsystému jsou jednotlivá hesla mentálního slovníku, např. takové slovní jednotky, v nichž jsou všechny fonologické, syntaktické a sémantické informace o slovech navzájem propojeny a uloženy. Interakce jednotek jazykové reprezentace je znázorněna tímto schématem:

LEX = {fonle, synle, semle}

Index le označuje, že se jedná o abstraktní reprezentaci mentálních jednotek, tudíž o lexémy, které obsahují morfonologické varianty každého slova a idealizovaný soubor sémantických rysů. Slovník je tak křižovatkou, skutečným rozhraním, s více či méně tvarově a konceptuálně formovanou strukturou.

Během procesu jazykové akvizice se dítě musí „naučit“, jak si „osvojovat“ specifikace individuálních informačních jednotek (tj. fon, syn a sem), a musí se naučit rozeznat vztahy mezi těmito jednotkami a to, jak se s nimi dá nakládat (např. propojování mezi sémantickou a fonologickou reprezentací, mezi konceptuálně-intencionálním systémem (C-I) a senzo-motorickým systémem (S-M)). Dítě také musí vyvinout schopnost slovně reagovat na situační požadavky okolí, např. musí pochopit komplexní vztažnou strukturu jazyk-slovo a kontextově specifické strategie příslušné reference.

Otázkami, jak je mapován jazyk v mozku kognitivně a jakými metodami se dá popsat vztah mezi „jazykovými geny“ a „mozkovou kůrou“, jaký je vztah mezi produkční a recepční stránkou, se zabývá ↗neurolingvistika a teorie L1-osvojování (L1 acquisition / first language acquisition) jako součást ↗psycholingvistiky. Za nejdůležitější a nejnovější poznatek bádání o vrozené jazykové schopnosti se dá pokládat objevení tzv. jazykového genu FOXP2; viz taky ↗kognitivní lingvistika. FOXP2 je transkripční faktor a patří mezi proteiny Forkhead-Box-Protein P2 typu. Byl poprvé objeven v roce 1998 v Londýně při studiu rodiny s mnoha členy, kteří trpěli těžkými poruchami řeči. Nyní je známo, že FOXP2 sice hraje klíčovou roli v oblasti osvojení jazyka včetně gramatických dovedností, ale není a nemůže sám být zodpovědný za veškeré aspekty jazykové schopnosti. Pro FOXP2 gen se v počátku používal termín jazykový gen a byl neprávem propagován v hromadných sdělovacích prostředcích. Přitom mnoho dalších obratlovců má tento gen také, i když u nich se o jaz. schopnosti nedá mluvit. Přesto se zdá, že mutace FOXP2 genu vedou u lidí k problémům verbální komunikace. Po odstranění genu, např. u myší (knockout-myší), n. při mutaci u lidí, se projevuje FOXP2 pleiotropním účinkem. Jako transkripční faktor FOXP2 protein reguluje odhadem až 1 000 různých genů, ale není ještě známo, v čem všem tato regulační funkce spočívá. FOXP2 gen hraje ústřední roli v rozvoji řeči a jazykových schopností. Z tohoto důvodu má mutace v genu FOXP2 a spojená ztráta funkce proteinu podstatný vliv na konkrétní řeč a jazykové poruchy u lidí. Celá řada známých jazykových poruch, včetně autismu, se dnes proto klasifikuje jako mutace FOXP2 genu na chromozomu 7. V roce 1998 britský genetik A. Monako popsal dědičnou poruchu řeči, která postihuje tři generace jedné rodiny. Přibližně polovina z 30 rodinných příslušníků má značné problémy s gramatikou, větnou strukturou a slovní zásobou. V odborné literatuře se tato skupina nazývá KE rodina (KE Family). Žije v jižním Londýně. Genetické studie rodiny KE a – nezávisle na tom – jednoho chlapce („pacienta CS“), který nebyl členem dotyčné rodiny KE, ale měl stejné symptomy a stejné mutace genu FOXP2, tuto souvislost poprvé identifikovaly. Mutace genu FOXP2 se ukázala poprvé u babičky rodiny. Její poruchy řeči byly tak velké, že dokonce i její manžel rozuměl jejím větám pouze s velkými obtížemi. Všechny tři dcery a jeden z jejích dvou synů měli také jazykové problémy. Z 24 vnoučat vykazuje 10 stejné příznaky. Ostatní členové rodiny nemají s komunikací problémy. Jazyková porucha, která se projevuje u postižených členů rodiny KE, se nazývá verbální dyspraxií (developmental verbal dyspraxian. zkráceně DVD) a je zaregistrována pod kódem ICD-10 F83.

3 Evoluční a psychologické procesy vedoucí ke vzniku jazyka

Lidský jazyk jako konkrétní objekt biologického světa zahrnuje evoluční aspekty jeho vzniku a vývoje. To znamená, že studium jazyka je „studium o biologickém světě“, ve kterém je jazyk jen jedním z mnoha fyzických druhů n. epifenomenů evoluce jako celku, který se pravděpodobně vyvíjel po dobu více než 100 000 let (✍Berwick & Chomsky, 2011:19). V současné době se nejvíce kontroverzní diskuse vede o otázce, zda jazyk vznikl náhle v důsledku spontánní mutace genů, n. zda lze přijmout darwinovskou tezi, že evoluční procesy probíhají v malých krocích. V biologii jsou náhlé skoky, jako jsou v  Schrödingerově krabici v kvantové fyzice (✍Kosta & Krivochen, 2014), pro vznik jazyka však nepravděpodobné; viz ✍Chomsky & Berwick (2011), opačný návrh viz ✍Berwick (2011).

Soustředíme-li se na model jazyka jako počítače, ukazuje se, že lidský jazyk se chápe jako vnitřní výpočetní systém poháněný jediným operátorem GEN, čímž získá rekurzivní hierarchickou strukturu, s jeho konkrétní funkčním designem ve tvaru vazby na rozhraní smyslově-intencionální a senzo-motorické; viz ✍Kosta & Krivochen (2014). V současné době lze ideální řešení pravděpodobně nalézt v teorii kvantové mysli, jejíž myšlenka je v návrhu hypotézy „kvantového lidského počítače“; jak zdůrazňuje ✍Krivochen (2011), model lidské mysli může být přirovnán ke kvantovému počítači, vzhledem k efektivitě zpracování velkého množství informací ve velice krátkém časovém úseku. Takovýto model není podporován pouze koncepční nutností a úsporností, ale také empirickými důkazy, které podporují minimalistický model mysli. Tato myšlenka naznačuje, že hypotéza kvantového lidského počítače (quantum human computer hypothesis) musí být nicméně doplněna lokálnější teorii mentálních schopností. ✍Krivochen (2011) se zaměřuje na vytváření teorie kvantového mozku bez vyhrazených podmínek a podle principů radikálního minimalismu. Jazyk pokládá za fyzikální systém, který sdílí vlastnosti jakýchkoliv jiných fyzikálních systémů. Jediným rozdílem jsou vlastnosti elementů, jež jsou v jednotlivých systémech zpracovávány. Krivochen také upozorňuje, že ve fyzikálním světě jazyka jsou probíhající operace považovány za základní, velice jednoduché a univerzální, podobně jako omezení, která jsou na ně kladena a která jsou determinována interakcí s jinými systémy, nikoliv stipulativními intrateoretickými filtry.

Jedním z rysů modelu je, že v něm neexistuje víceznačnost. To, co vypadá v přirozených jazycích jako ambiguita na úrovni věty, jsou spíše úplně odlišné samostatně generované propozice. Díky vyslovení (spell-outu) existuje pouze jediná materializovaná podoba, ovšem s mnoha možnými interpretacemi. Jelikož je mysl kvantová, může analyzovat všechny možnosti skrývající se v jedné fonologické reprezentaci; tyto možnosti jsou generovány na různých místech přechodu procedurálních elementů, jako např. negace n. kvantifikátor. Vyslovení, což je vlastně zhmotnění syntaktických uzlů pomocí fonologických matricí, se řídí určitými vzorci, které se formovaly v průběhu jazykového vývoje (např. ↗SVO a ↗SOV, atd.) a které jsou pouhými epifenomeny. 3-D modely mohou pracovat na různých rovinách současně, takže nedochází ke zvyšování ceny (nákladů) za zpracování, jako by tomu bylo v případě digitálního sériového počítače. Během derivace jsou procedurální elementy sloučeny do pozice (pozic), v jejichž rámci tyto elementy generují požadované interpretace, a to bez ohledu na vyslovení, které je závislé na inventáři dostupných jednotek slovníku daného jazyka a výslovnostních vzorcích, které si mluvčí v řečové komunitě induktivně osvojuje.

Výsledky přírodních věd, hlavně evoluční biologie a humánní medicíny, včetně nedávných výsledků průzkumu jazykových genů u anglické rodiny nazvané KE a také u zpěvných ptáků (o ↗FOXP2 viz ✍Piattelli-Palmarini & Uriagereka, 2011), a výpočetní úvahy o syntaktické analýze vedou jednoznačně k závěru, že jazyková schopnost je komplexní fenomén, a musí být proto objektem interdisciplinárních studií.

Literatura
  • Baddeley, A. Working Memory: Thought and Action, 2007.
  • Baltin, M. Is Grammar Markovian?, 2003 (http://linguistics.as.nyu.edu/).
  • Benítez-Burraco, A. The ‘Genes of Language’ and the Language of Genes. Cadernos de Saúde 3, 2010, 19–31.
  • Benítez-Burraco, A. The ‘Language Genes’. In Boeckx, C. & M. C. Horno ad. (eds.), Language from a Biological Point of View, 2012, 215–261.
  • Berwick, R. G. Syntax Facit Saltum Redux: Biolinguistics and the Leap to Syntax. In di Sciullo, A. M. & C. Boeckx (eds.), The Biolinguistic Enterprise. New Perspectives on the Evolution and Nature of Human Language Faculty, 2011, 65–99.
  • Berwick, R. G. & N. Chomsky. The Biolinguistic Program: The Current State of its Development. In di Sciullo, A. M. & C. Boeckx (eds.), The Biolinguistic Enterprise. New Perspectives on the Evolution and Nature of Human Language Faculty, 2011, 19–41.
  • Boccara, N. Modeling Complex Systems, 2004.
  • Demers, R. Linguistics and Animal Communication. In Newmayer, F. (ed.), Linguistics: The Cambridge Survey 3: Psychological and Biological Aspects, 1988, 314–335.
  • Di Sciullo, A. M. & C. Boeckx. Introduction: Contours of the Biolinguistic Research Agenda. In di Sciullo, A. M. & C. Boeckx (eds.), The Biolinguistic Enterprise. New Perspectives on the Evolution and Nature of Human Language Faculty, 2011, 1–18.
  • Hauser, M. D. & N. A. Chomsky ad. The Faculty of Language: What Is It, Who Has It, and How Did It Evolve? Science 298, 2002, 1569–1579.
  • Hornstein, N. & C. Boeckx. Approaching Universals from Below: I-Universals in Light of a Minimalist Program for Linguistic Theory. In Christiansen, M. H. & Ch. Collins ad. (eds), Language Universals, 2009, 79–98.
  • Cherniak, Ch. Brain Wiring Optimization and Non-Genomic Nativism. In Piattelli-Palmarini, M. & J. Uriagereka ad. (eds.), Of Minds and Language: A Dialogue with Noam Chomsky in the Basque Country, 2009, 108–119.
  • Chomsky, N. Three Models for the Description of Language. IRE Transactions on Information Theory 2, 1956, 113–124.
  • Chomsky, N. Lectures on Government and Binding, 1981.
  • Chomsky, N. Barriers, 1986.
  • Chomsky, N. The Minimalist Program, 1995.
  • Chomsky, N. Three Factors in Language Design. LI 36, 2005, 1–22.
  • Chomsky, N. Approaching UG from Below. In Sauerland, U. & H.-M. Gartner (eds.), Interfaces + Recursion = Language? Chomsky’s Minimalism and the View from Syntax-Semantics, 2007, 1–29.
  • Chomsky, N. The Science of Language: Interviews with James McGilvray, 2012.
  • Jackendoff, R. Your Theory of Language Evolution Depends on Your Theory of Language. In Larson, R. & V. Déprez ad. (eds.), The Evolution of Human Language: Biolinguistic Perspectives, 2010, 63–72.
  • Jackendoff, R. & S. Pinker. The Nature of the Language Faculty and its Implications for Evolution of Language (Reply to Fitch, Hauser, & Chomsky). Cognition 97, 211–225.
  • Kosta, P. & D. Krivochen. Some Thoughts on Language Diversity, UG and the Importance of Language Typology: Scrambling and Non-Monotonic Merge of Adjuncts and Specifiers in Czech and German. ZfSl 57, 2012, 377–407.
  • Kosta, P. & D. Krivochen. Interfaces, Impaired Merge, and the Theory of the Frustrated Mind. In Czech and Slovak Linguistic Review 1, 2014, 32–75.
  • Krivochen, D. The Quantum Human Computer Hypothesis and Radical Minimalism: A Brief Introduction to Quantum Linguistics. International Journal of Language Studies 5, 2011, 87–108.
  • Lenneberg, E. H. Biological Foundations of Language, 1967.
  • Lenneberg, E. H. Of Language Knowledge, Apes and Brains. In Otero, C. (ed.), Noam Chomsky. Critical Assessments IV: From Artificial Intelligence to Theology: Chomsky's Impact on Contemporary Thought, 1994, 145–173.
  • Leonard, L. B. Children with Specific Language Impairment, 1998.
  • Piattelli-Palmarini, M. & J. Uriagereka. A Genetist’s Dream, a Linguists Nightmare: The Case of FOXP2. In di Sciullo, A. M. & C. Boeckx (eds.), The Biolinguistic Enterprise. New Perspectives on the Evolution and Nature of Human Language Faculty, 2011, 100–125.
  • Pinker, S. & R. Jackendoff. The Faculty of Language: What’s Special about It? Cognition 95, 2005, 201–236.
  • Pinker, S. & R. Jackendoff. The Components of Language: What’s Specific to Language and What’s Specific to Humans. In Christiansen, M. H. & Ch. Collins ad. (eds), Language Universals, 2009, 126–152.
  • Pinker, S. & R. Jackendoff. What is the Human Language Faculty? Two Views. Lg 87, 2011, 586–624.
  • Schöner, G. Development as Change of System Dynamics: Stability, Instability, and Emergence. In Spencer, J. P. & M. S. C. Thomas ad. (eds.), Toward a Unified Theory of Development. Connectionism and Dynamic System Theory Re-Considered, 2009, 25–50.
  • Schöner, G. & E. Thelen. Using Dynamic Field Theory to Rethink Infant Habituation. Psychology Review 113, 2006, 273–299.
  • Tomalin, M. Reconsidering Recursion in Syntactic Theory. Lg 117, 2007, 1784–1800.
  • Uriagereka, J. Multiple Spell-Out. In Uriagereka, J. Derivations: Exploring the Dynamics of Syntax, 2002, 45–65.
  • Uriagereka, J. Spell Out and the Minimalist Program, 2012.
  • Uriagereka, J. Regarding the Third Factor: Arguments for a CLASH Model. In Kosta, P. & S. L. Franks ad. (eds.), Minimalism and Beyond: Radicalizing the Interfaces, 2014, 387–417.
Citace
Peter Kosta (2017): BIOLINGVISTIKA. In: Petr Karlík, Marek Nekula, Jana Pleskalová (eds.), CzechEncy - Nový encyklopedický slovník češtiny.
URL: https://www.czechency.org/slovnik/BIOLINGVISTIKA (poslední přístup: 21. 11. 2024)

CzechEncy – Nový encyklopedický slovník češtiny

Všechna práva vyhrazena © Masarykova univerzita, Brno 2012–2020

Provozuje Centrum zpracování přirozeného jazyka