Slova a mluvnické tvary českého původu, které byly přejaty do polštiny a integrovaly se do její slovní zásoby a gramatického systému; viz též ↗bohemismus. Vlastní b. jsou výsledkem přímého vlivu češtiny na polštinu – polština je převzala přímo z č. (patří sem i slova z jiných jaz., která se do polštiny dostala zprostředkovaně přes češtinu). Několik č. slov bylo do polského lexika přejato také prostřednictvím němčiny, francouzštiny a angličtiny (z pohledu ↗jazykového kontaktu lze je tedy chápat jako ↗germanismy, ↗galicismy, ↗anglismy). Jsou to především známé ↗evropeismy českého původu, např.: haubica (n. Haubitze < haufniz z č. houfnice); pistolet (fr. pistole < pistolet z č. píšťala), robot (angl. robot z č. robot). Lexikální b. v polštině mají nezřídka německý původ (barwa, cofać, konewka, lutnia, łoktusza, pytel, rychtarz, skrzat, stodoła, szanować, żebrak), řada polských b. pochází také z latiny (bakałarz, berło, kolęda, memoriał, muł, opat, pacierz, precel, żegnać), lidové latiny a románských jazyků (kropierz, ocel, pawęż, puklerz, rufijan, Żyd), řečtiny (krzyżmo, praskura, pokryciec, żołtarz) a ↗staroslověnštiny (błogosławić, bogurodzica, gospodzin, miłosierdzie, zbawiciel). U slov původem českých (z praslovanského slovního fondu) je – vzhledem k jejich podobnosti ke slovům polským – někdy obtížné určit povahu přejetí, tzn. rozlišovat mezi b. lexikálními a fonetickými (např. chuć, kurdziej, przywłaszczyć, tepać) n. slovotvornými (např. czytelny, obywatel, podstarości, posełkini), resp. i fonetickými a grafickými (např. bratr, chrabry, kukol, Włast, zase).

Vzhledem k dlouhému období působení č. na polštinu i vzhledem k různé povaze jazykového kontaktu řadíme mezi polské b. jednak výsledky pračeských vlivů na prapolštinu (slova latinského a řeckého původu přejatá skrz sthn. a stsl.), slova a tvary zapůjčené do kulturní a posléze spis. polštiny z češtiny staré a střední, novočeské výpůjčky ve spisovné a hovorové polštině, přejetí vzniklá v kontaktu nářečí a dalších specifických variet češtiny a polštiny.

Čeští mluvčí vystupovali již na úsvitu dějin česko‑polského sousedství (od 10. stol.) v úloze zprostředkovatelů kulturních hodnot, civilizačních inovací, které si začali přivlastňovat z římského, ale i z byzantského centra dříve než obyvatelé polských zemí. Slova řeckého a latinského původu, která vytvořila základ polské kulturně‑křesťanské terminologie, se do pračeštiny a prapolštiny dostala také skrz dialekty hornoněmecké (např. kościół z lat. castellum skrz sthn. kástel a pč. kost´eł; msza z lat. missa skrz sthn. messa a pč. mša; pop z ř. papas skrz lat. papa, resp. sthn. pfaffo a pč. pop; żegnać z lat. signare skrz sthn. sëganôn a pč. žegnati) a jihoslovanské (krzyż z lid. lat. crȯce skrz sln.‑ch. kryžь a pč. kríž; Rzym z lat. Roma skrz stsl. Rimъ a pč. Rím). Z pračeštiny byly též přejímány výše zmíněné paleoslovenismy, včetně nových křesťanských významů slovanských slov (např.: bóg ‘Deus’; ksiądz ‘presbiterus’; modlić się ‘orare’; niebo ‘caelum’, piekło ‘infernum’; święty ‘sanctus’; ✍Siatkowski, 1996; viz ↗vliv češtiny na polštinu). Ke kontaktům, v nichž Češi a Moravané mohli ovlivnit první projevy polského kulturního dialektu, docházelo, jak se zdá, v okruhu panovnických rodů (Přemyslovců a Piastovců) a církevních institucí. Později (od konce 13. stol.) měly větší význam styky administrativní a intelektuální, pak i znalost č. jazyka a č. literatury v Polsku. Ve vzájemných kontaktech byla polská strana až do pol. 16. stol. jen stranou přijímající. V 15. a v 1. pol. 16. stol., tj. v době, kdy se z č. do polských textů dostalo nejvíc slov a tvarů, byla č. používána v dosahu komunikace polské pospolitosti (v Horním Slezsku a v Malopolsku) jako jazyk úřední, resp. jazyk kancelářský a nástroj kulturní komunikace; střediskem intenzivních polsko‑českých styků byl Krakov, tehdejší hlavní město Polska; viz ↗vliv češtiny na polštinu, ↗čeština ve Slezsku. V prostředí polských kulturních vrstev se tak spisovná č. stala znakem vytříbenosti, její vyvinuté funkční a stylové rozpětí přinášelo impulzy k vývoji spisovné polštiny; viz ✍Stieber (1955), ✍Siatkowski (1981).

Od konce 13. stol. do poloviny 16. stol. pronikala do polštiny další č. slova z oblasti široce chápané křesťanské terminologie a postupně i slova z dalších věcněsémantických okruhů: z oblasti organizace státu a společnosti (včetně označení hodností a úřadů a několika právnických termínů), slova týkající se obchodu, hospodaření a každodenního života, rytířská a vojenská terminologie, slova spojená se vzděláním a vědeckými pojmy, odborná terminologie, zvl. lékařská a botanická; viz ↗vliv češtiny na polštinu. Vlivem četných výpůjček a znalosti č. ve vzdělanějších kruzích polské společnosti na prahu raného novověku se v tehdejší polštině začaly šířit některé rysy č. výslovnosti. Vznikla tak skupina fonetických b.; podle ✍Siatkowského I (1965), ✍Siatkowského II (1970) a ✍Siatkowského (1996) se k nim řadí slova s č. skupinami trat, tlat na místě p. trot, tlot (błagać, praca), s č. střídnicemi nazálních vokálů (poruczyć, zacny), s  depalatalizovanými konsonanty před i, e, o < e (czerwony, serce, wesoły), se změnou g na h (hańba, wahać się), s č. lu < l̥ místo p. eł < l̥ (chluba, chlubić). Vedle fonetických prvků byly přejímány některé č. gramatické prostředky, zejm. slovotvorné (např. podle stč. podčěšie, podstolé apod. tvořené p. prefixálně‑konverzní formace podsędzie, podwojewodzie, podkoniuszy, podskarbi; vlivem stč. přěčistý, přědobrý, přěsvatý apod. – p. prefixální adjektiva przedobry, przeliczny, przemożny, przenagły), ale též prvky morfologické a syntaktické (viz ↗vliv češtiny na polštinu).

Od pol. 16. stol. bohemismů v polských textech postupně ubývalo, oslabení česko‑polských styků nepřálo dalším početnějším výpůjčkám z č. Několik nových b. v 18. a 19. stol. vzniklo asi v kontaktu nářečí n. městské mluvy (v Haliči a v Horním Slezsku): komiśny chleb, lump, lumpować, masarz, masarski, pawlacz. K těmto výpůjčkám lze přiřadit několik novějších – hovorové označení Pepik ‘Čech’ a slangové laska ‘přitažlivá dívka’, ‘rumcajs kdo se chlubí vlastnictvím střelné zbraně’, szwejk ‘voják mladšího ročníku’. Terminologickou povahu měly koncem 19. stol. a na začátku 20. stol. výpůjčky z okruhu tělocvičného a sportovního názvosloví, např. wymyk, zwis, chazena, memoriał (✍Siatkowski, 1996; ✍Orłoś(ová), 1996; ✍Malicki, 2014).

Celkem bylo v polštině identifikováno přes 1 600 slov přejatých z č., v památkách 15. a 16. stol. byly b. nejčetnější, jen v 15. stol. bylo zaznamenáno 800 lexikálních výpůjček z č. (✍Siatkowski, 1996). Značná část b. z období nejsilnějšího vlivu č. je doložena jen sporadickým použitím, někdy i ojedinělými zápisy (např. blikawy z č. blikavý; brzezień z č. březen; dziennica z č. dennice; gadacz z č. hadač; kłub z č. kloub; kruty z č. krutý; lhacz z č. lháč, lhář; łżyca z č. lžíce; merskać z č. mrskati; nieduch z č. neduh; obłaszcze z č. obzvláště; orłoj z č. orloj; pirszeć z č. pršeti; przemitać z č. přemítati; rozpyrchnąć się z č. rozprchnouti se; sprościć z č. sprostiti; szlepieje z č. šlépěje; tehdy z č. tehdy; udole z č. údolí; wcipny z č. vtipný; zarzwać z č. zařvati; żądost z č. žádost) (✍Siatkowski, 1996; ✍Basaj & Siatkowski, 2006). Specificky omezený úzus mají také č. slova od pol. 19. stol. využívaná občas v krásné literatuře jako prostředek archaické stylizace (např. cesta, działostrzelectwo, hejtman, hradba, hradziszcze, jelec, kneź, szatława, rakuski, Ugry, wieśnica, witeź, wrażda) n. nástroj charakteristiky postav (ano ano, bratrzy, dobry weczer, hrozne pany, chmyz, laska nebeska, maucta, pane, poklona, to se newrati, Dostal, Drahota, Hawranek, Mlada, Neprda, Precliczek). Funkčně a formálně se jim blíží i několik novějších exotismů (např.: czesneczka, knedlik, zlata Praha; viz ✍Malicki, 2014).

Vzhledem k blízkosti obou jazyků se lexikální b. již od počátku česko‑polských styků plně integrovaly do polštiny (srov. např. pč. ańjeł : pp. ańjoł; pč. týd´eň : stp. tydzień; stč. děhel : stp. dzięgiel; stč. svatost : stp. świątość; stč. stavitel : stp. stawiciel). Avšak v době intenzivního působení č. jako kulturního vzoru (od konce 14. stol. do počátku 16. stol.) vešly v užití i tvary neadaptované, navíc fonetické bohemizaci podlehla některá polská slova. U výpůjček z tohoto období se výše zmíněné stopy č. fonetického, resp. i grafického vlivu udržely v řadě případů, někdy však podlehly polonizujícím substitucím (srov.: mładziatka > młodziatka, mnoho > mnogo, osładycz > osłodzicz, podrażec > podróżec, rozkazatel > rozkaziciel, wynalezek > wynalazek, wzmienka > wzmianka). Z hlediska dnešního uživatele lze polské b. označit jako slova vesměs adaptovaná po stránce fonetické, morfologické i pravopisné. Prvky historicky české (např. a ve slovech błagać, brama, Wacław n. u v chluba, poruczać, smutek, tvrdé souhlásky ve slovech czerwony, jedyny, niestety, obywatel, serce) nejsou polskými mluvčími pociťovány jako fonotaktické cizosti. Lehce pozorovatelnou zvláštností některých slov č. původu je pouze psaní h (a to jak z pův. g: czyhać, hrabia, ohyda, wahać się – tak vypůjčeného: hasło, hełm, hołd, hufiec).

B. vžité v polštině podléhaly také změnám slovotvorným (např.: kapła > kaplica; uczyciel > nauczyciel; upełny > zupełny; wspaniły > wspaniały; wszedni > powszedni; wszemogący > wszechmogący) a významovým (např.: drab ‘pěší voják, sluha’ > ‘ničema, lotr’; harce ‘vojenské výpady, půtky’ > ‘vyvádění’; harcerz ‘kdo se zúčastní půtky’ > ‘skaut’; pancerz ‘pancíř’ > ‘ochranný kryt’; rzecznik ‘přímluvce, soudní obhájce’ > ‘kdo mluví jménem někoho, vyjadřuje něčí názory’; straceniec ‘kdo jde do boje v první linii’ > ‘zoufalec, odhodlaný ke všemu’; szacunek ‘cenění, odhad’ > ‘úcta, uznání’; uprzejmy ‘přímý, upřímný’ > ‘laskavý, zdvořilý’; stanąć w szranki ‘vejít na místo vyhrazené pro rytířský turnaj’ > ‘stanout do souboje’; wodzić rej ‘vést tanec’ > ‘ovládat, hrát prim, vyvádět’).

Vzhledem k významovým posunům, časovému odstupu, zániku řady slov a tvarů výše uvedené původní věcněsémantické okruhy nevystihují plně úlohu a charakter zásoby b. v současné polštině. Mezi dosud zjištěnými b. lze identifikovat přes 400 dnes užívaných polských slov přejatých z č., resp. ovlivněných č. v rovině fonetické a slovotvorné. V tomto počtu 18–20 % činí nejstarší výpůjčky z oblasti náboženské a kulturní, největší část (snad 75 %) pochází z doby od konce 13. stol. do poloviny 16. stol. a obsahuje jednak historismy a zastarávající výrazy, jednak slova běžná, spojená s oblastí civilizační kontinuity a termíny, dále však i velmi podstatné prostředky spisovného jazyka – abstrakta, slova týkající se základních kognitivních pojmů, a rovněž slova hodnotící a expresiva. V následujícím přehledu jsou tedy uvedené b. současné polštiny uspořádané podle výše naznačené kategorizace (citace podle ✍Basaj & Siatkowski, 2006).

(1) Historické reálie: K historismům patří slova týkající se organizace státu a společnosti (berło, herb, hołd, korona, man, rzesza, szlachta, szos), jména hodností a úřadů (hrabia, margrabia, podczaszy, podkomorzy, podstoli), slova z oblasti životního stylu vyšších vrstev (baszta, komnata, lutnia, pałac, płatnerz, szata, zamek), z oblasti školství a vzdělání (bakałarz, mistrz, żak). Řada historismů pochází z oblasti vojenské. Jsou zde pojmenování vojáků (drab, harcerz, rajtar, rycerz, straceniec), slova týkající se vybavení válečníka (hakownica, hufnica, koncerz, kropierz, kusza, pawęż, piszczała, przyłbica, puklerz, rusznica, taraśnica) a další výrazy z okruhu rytířského života (hasło, herold, turniej, szrank).

(2) Kontinuální kulturní (civilizační) reálie: K okruhu trvalých kulturních hodnot patří křesťanské názvosloví – přejaté z pračeštiny a staré č. se zmíněným již rozmanitým původem (lat., ř., sthn., stsl.), někdy též ↗kalky (z lat., ř.) a neosémantizace psl. slov (✍Klich, 1927; ✍Havránek, 1936; ✍Siatkowski, 1996). Jsou zde slova týkající se obsahu víry, náboženských představ (anioł, diabeł, czyściec, niebo, piekło, Baranek Boży, stworzenie, stworzyciel, zbawiciel, zbawić), výrazy z oblasti náboženských praktik (błogosławić, chrzest, chrzcić, jałmużna, kaplica, klasztor, kościół, krzyż, msza, nabożeńswo, ołtarz, opłatek, pacierz, post, rozgrzeszyć, spowiadać się, spowiedź, żegnać się, Boże Narodzenie, Popielec, Wielkanoc, wigilia), označení příslušníků kléru (biskup, kapłan, ksiądz, mnich, opat, papież, pop, prałat, proboszcz, przeor). Výrazy, které se vztahují k starým a dosud podstatně nezměněným základním civilizačním reáliím, patří i dnes mj. k oblastem každodenního života (komin, kuchnia, pokój, puszka, wanna), k základům společenské organizace (małżeństwo, małżonek, małżonka, obywatel, marszałek, starosta, grosz, miasto, plac, stolica, szkoła, więzienie). Z dávné oblasti životního stylu vyšších společenských vrstev je v užití několik gastronomických výrazů (kminek, precel, powidła, ryż) a také slova týkající se oděvů (bawełna, jedwab, lamować), her a sportu (szachy, warcaby, cwał, szermierz). Slova s aktuálními referenty lze zaznamenat též ve vojenské oblasti (hełm, szaniec, szpica, żołd, żołnierz).

(3) Přírodní reálie: Menší skupina polských b. patří dnes k výpůjčkám z oblasti biologie. Z dříve četnějších botanických přejímek se udrželo několik názvů rostlin: barwinek, kuklik, pigwa, róża, szałwia. Z č. vypůjčené názvy zvířat jsou např.: bażant, lampart, paw, płaz, struś.

(4) Abstraktní a kognitivní pojmy: Několik vžitých abstrakt č. původu slouží v polštině k zvětšení přesnosti výpovědí, vyjadřování logických vztahů. Jde o výrazy: istota, istotny, kształt, postać, postawa, przypadek, sposób. Abstraktní významy má i několik dalších b. v současné polštině (např. społeczny, szkoda, ustawiczny, wyobcować).

(5) Hodnocení a exprese: Zejména mezi adjektivy lze najít základní prostředky objektivní evaluace (zejm. pozitivní: hojny, nieskazitelny, rzetelny, spolegliwy, sprawiedliwy, uprzejmy; negativní: wszeteczny) a také prostředky subjektivního hodnocení (negativní: haniebny, hardy, ohydny; pozitivní: wspaniały). Skupina expresivních b. v polštině vznikla jednak změnou (expresivizací) významů některých starších výpůjček, jednak převzetím č. expresiv v přímých česko‑polských kontaktech. Vedle slov vyjadřujících pejorativní, resp. i znevažující vztah (blichtr, burda, chuć, drab, fochy, kacerz, łotr, szubrawiec) jsou zde slova spíše kladná, s žertovným odstínem (harcować, pisikus), a také méně vyhraněná, občas ambivalentní „jadrná“ označení (lump, szelma, wodzić rej). Fonetickým prostředkem expresivity může být u b. v polštině zvučná výslovnost h (czyhać, hańba, ohyda). Knižní příznakovost je charakteristická pro skupinu autosémantik (dowcip, fortel, niesnaska, poczet, szafować) a několik gramatických slov (gdy, lecz, nader, ponieważ). Viz též ↗bohemismus, ↗čeština ve Slezsku, ↗polonismy v českém lexiku, ↗vliv polštiny na češtinu.